23 Cdo 3557/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D., ve věci
žalobkyně RWE Energie, a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940, PSČ 401
17, IČO 49903209, zastoupené Mgr. Martinem Jasenským, advokátem, se sídlem v
Praze 4, Vyskočilova 1481/4, za účasti PILSEN STEEL s.r.o., se sídlem v Plzni,
Tylova 1/57, PSČ 316 00, IČ 47718706, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.
D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o nahrazení rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu ze dne 16. června 2006, č. j.
P/11379/2005/2000, ve spojení s rozhodnutím předsedy Energetického regulačního
úřadu ze dne 12. září 2006, č. j. 03223/2006-ERU, vedené u Okresního soudu
Plzeň – město pod sp. zn. 13 C 103/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2008, č. j. 25 Co 291/2007-134, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2008, č. j. 25 Co
291/2007-134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - město mezitímním rozsudkem ze dne 24. dubna
2007, č. j. 13 C 103/2006-106, rozhodl, že „mezi žalobkyní a
právním předchůdcem společnosti ŠKODA STEEL, s. r. o., společností ŠKODA
KOVÁRNY Plzeň, s. r. o. měl být uzavřen dodatek ke Smlouvě o sdružených
službách dodávky zemního plynu ze dne 21. 2. 2005, v němž pro období od 1. 8. 2005 do 31. 12. 2005 komoditní složka ceny zemního plynu měla být stanovena ve
výši obvyklé v době uzavření smlouvy, tj. 21. 2. 2005 za smluvních podmínek
obdobných obsahu Smlouvy s tím, že v konečném rozsudku bude rozhodnuto o
konkrétní výši komoditní složky ceny zemního plynu za období od 1. 8. 2005 do
31. 12. 2005 a současně bude vysloveno, že rozhodnutí soudu nahrazuje
rozhodnutí správního orgánu a dále bude v konečném rozsudku rozhodnuto o
nákladech řízení“. Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi žalobkyní a společností ŠKODA,
KOVÁRNY, Plzeň, s. r. o., byla dne 21. 2. 2005 uzavřena Smlouva o sdružených
službách dodávky zemního plynu (dále též jen „Smlouva“) na dobu neurčitou s
účinností od ledna 2005. Na základě této Smlouvy se žalobkyně jako prodávající
zavázala dodávat odběrateli jako kupující (ŠKODA, KOVÁRNY, Plzeň, s.r.o.) plyn
s tím, že cena dodaného zemního plynu bude účtována ve dvou složkách, a to v
měsíční paušální sazbě za denní maximum plynu a dále v platbě za odebrané
množství plynu (tzv. komoditní složce ceny plynu). Ve Smlouvě bylo výslovně
sjednáno, že ujednání o stanovení komoditní složky ceny plynu platí na první
pololetí roku 2005 a cena na druhé pololetí a způsob jejího zjištění bude
dojednána dohodou obou stran na podkladě zkušeností z prvého pololetí. Dále
bylo soudem prvního stupně zjištěno, že smluvní strany uzavřely dne 13. 7. 2005
dodatek č. 2 k uvedené smlouvě, v němž se dohodly na ceně dodaného zemního
plynu pro období od 1. 7. 2005 do 31. 7. 2005, a to o výši obou složek ceny. Soud prvního stupně dále zjistil, že mezi smluvními stranami nedošlo k uzavření
dohody o výši komoditní složky ceny plynu pro období 1. 8. 2005 do 31. 8. 2005,
a proto se žalobkyně domáhala u Energetického regulačního úřadu vydání
rozhodnutí, kterým by byla smluvním stranám uložena povinnost uzavřít dodatek
ke Smlouvě týkající se komoditní složky ceny zemního plynu pro období od 1. 8. 2005 do 31. 12. 2005 dle nového vzorce uvedeného v návrhu na zahájení správního
řízení, přičemž v žalobním návrhu konkrétně stanovená výše komoditní složky
ceny plynu v jednotlivých měsících srpen 2005 až prosinec 2005 je vypočtena
právě podle vzorce obsaženého v návrhu na zahájení správního řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě se mezi účastníky jedná
o obchodní vztah ve smyslu § 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a Smlouva, kterou účastníci (nebo jejich právní předchůdci) uzavřeli, je
zvláštním typem kupní smlouvy uzavřené podle § 409 a násl. obch. zák. Smlouva o
sdružených službách dodávky zemního plynu byla uzavřena na dobu neurčitou, ale
na všech náležitostech smlouvy, tzn. i na kupní ceně, se účastníci shodli jen
pro první pololetí roku 2005.
Pokud jde o druhé pololetí roku 2005, při
uzavření smlouvy nedošlo k dohodě o druhé složce ceny dodaného zemního plynu, a
to platbě za odebraný plyn, tzv. komoditní složce plynu, přičemž ale ve smlouvě
bylo výslovně sjednáno, že cena na druhé pololetí a způsob jejího zjištění bude
dojednán dohodou obou stran na podkladě zkušeností z prvého pololetí. Soud prvního stupně dospěl ve shodě s Energetickým regulačním úřadem k závěru,
že byla dána pravomoc Energetického regulačního úřadu dle § 17 odst. 8 písm. a)
zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v
energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) k
rozhodnutí sporu o obsahu dodatku ke Smlouvě pro období srpna až prosince 2005. Pokud pro období srpna až prosince 2005 nedošlo k dohodě stran o stanovení výše
komoditní složky ceny plynu, byla přesto i pro toto období smlouva platná. Sporná výše komoditní složky ceny plynu pro toto období měla být v souladu s §
409 odst. 2 obch. zák. stanovena podle § 448 obch. zák. S odkazem na
hospodárnost řízení soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem s tím, že
pokud tento rozsudek nabude právní moci, ustanoví soud znalce za účelem
zjištění obvyklé ceny komoditní složky ceny zemního plynu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. dubna
2008, č. j. 25 Co 291/2007-134, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně o tom, že právo žalobkyně na přezkoumání
správního rozhodnutí soudem nezaniklo. Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na něž v odůvodnění rozsudku plně
odkázal. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky i odvolací soud hodnotil jako smlouvu
kupní uzavřenou podle § 409 obch. zák.
Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně v tom, jak vyložil
ujednání o ceně obsažené ve Smlouvě, že cena na druhé pololetí a způsob jejího
zajištění bude dojednána dohodou obou stran na podkladě zkušeností z prvního
pololetí. Podle ustanovení § 409 odst. 2 obch. zák. musí ve smlouvě být kupní
cena dohodnuta nebo musí být stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže
z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní
ceny. To podle odvolacího soudu platí pouze pro případ, kdy smluvní strany
chtějí smlouvu uzavřít bez přímého určení ceny nebo způsobu určení ceny ve
smlouvě. Tím vlastně smluvní strany vyjadřují, že má být zaplacena cena běžná v
době uzavření smlouvy, jak ji specifikuje ustanovení § 448 obch. zák., určují
tedy cenu nepřímo. Takový závěr však z písemného projevu účastníků ve smlouvě
podle odvolacího soudu nevyplývá.
Vzhledem k tomu, že cena dohodou určena nebyla a smluvní strany nevyjádřily
vůli uzavřít smlouvu bez dohody o ceně, nelze podle odvolacího soudu dovodit
jinak, než že na druhé pololetí, resp. na dobu od 1. 8. 2005 do 31. 12. 2005
byla shoda jen o předmětu plnění a nikoliv o ceně. Nelze potom aplikovat
ustanovení § 448 obch. zák. o ceně obvyklé. Proto odvolací soud dovodil, že
žalobkyni náleží pouze právo na plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které
není možné vydat v naturální podobě, ale pouze v penězích. Tuto výši
bezdůvodného obohacení určil orgán k tomu vybavený odbornými znalostmi v rámci
takzvané „nulové varianty“, tedy hodnoty plnění bez nároku žalobkyně na zisk,
tak jak je vyjádřena vzorcem uvedeným ve výroku jeho rozhodnutí z 16. 6. 2006.
Část výroku Energetického regulačního úřadu o tom, že smluvní strany byly
povinny uzavřít dodatek ke smlouvě o sdružených službách dodávky plynu týkající
se komoditní složky ceny zemního plynu, je pouhým konstatováním skutečnosti.
Tento výrok je proto nadbytečný. Neukládá však žádné ze smluvních stran
konkrétní povinnost. Podle odvolacího soudu tak „tato část výroku správního
orgánu není na překážku věci, neboť nezakládá ani nemění žádná práva či
povinnosti smluvních stran“.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu řeší v souladu se zákonem vztah mezi účastníky,
a proto rozhodnutí soudu prvního stupně (byť jde o vydaný mezitímní rozsudek)
změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“) tak, že žalobu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a jeho
nahrazení rozhodnutím soudu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, že na daný případ
nelze použít ustanovení § 448 obch. zák. o ceně obvyklé. Pokud obě strany v
únoru 2005 vědomě vstupovaly do smluvního vztahu na dobu neurčitou a přesto
cenu za komoditu konkrétně stanovily jen pro první pololetí 2005 a cenu pro
druhé pololetí roku 2005 se zavázaly dojednat dohodou později na podkladě
zkušeností z prvního pololetí, je z jejich projevů jednoznačně zřejmé, že tím
vyjádřily vůli uzavřít platnou smlouvu i pro druhé pololetí bez výslovného
určení kupní ceny. Dosažení předpokládané dohody je však věcí nejistou a
závislou na vůli stran (disponujících v této věci odlišnými zájmy) konsenzu
skutečně dosáhnout. Není možné chápat ustanovení o dodatečném sjednání ceny
dohodou i jako způsob dodatečného určení kupní ceny, a nedošlo-li poté k
dohodě, konstatovat, že smlouva přestala existovat. Takový výklad by odporoval
jak vůli stran existující v době uzavření smlouvy, tak i v době mezi 1. 8. 2005
a 31. 12. 2005, kdy strany považovaly smlouvu za platný právní důvod svého
plnění, i vůli zachycené v písemném znění smlouvy. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud postupoval vnitřně rozporně, když
žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že rozhodnutí Energetického regulačního
úřadu je správné (§ 250i o. s. ř.). Jestliže odvolací soud založil své
rozhodnutí na úvaze, že smlouva neexistovala a na straně druhého účastníka
řízení vzniklo bezdůvodné obohacení, potom nemůže současně tvrdit, že je
rozhodnutí Energetického regulačního úřadu správné. Ten totiž dospěl k jiným
závěrům než odvolací soud a o bezdůvodném obohacení vůbec neuvažoval. Dovolatelka se dále domnívá, že Energetickému regulačnímu úřadu nepřísluší, aby
rozhodoval o výši bezdůvodného obohacení, případně o určení povinnosti je
vydat. Pokud byl soud jiného názoru, měl lépe odůvodnit, na základě jakého
právního předpisu může Energetický regulační úřad rozhodovat o výši
bezdůvodného obohacení. Odvolací soud navíc nijak nezdůvodnil, proč by výše
bezdůvodného obohacení měla být určena právě tzv. „nulovou variantou“. Pokud se
soud rozhodl právě pro tento názor, měl rozhodnutí Energetického regulačního
úřadu změnit, neboť cena uvedená ve výroku Energetického regulačního úřadu nemá
s „nulovou variantou“ nic společného. Rozhodnutí Energetického regulačního
úřadu je nezákonné mimo jiné i v tom smyslu, že určuje cenu pro sporné období
roku 2005 na úrovni tzv. podnákladových cen ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, tzn. cen nezahrnujících přiměřený zisk ani náklady. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud pochybil, když rozhodl o odvolání
žalobkyně proti mezitímnímu rozsudku zamítnutím celé jeho žaloby. Odvolací soud
svým rozhodnutím porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení a
funkční příslušnosti soudů. Jednal totiž o celém žalobním návrhu žalobkyně,
jako by byl soudem prvního a jediného stupně.
Pokud odvolací soud zaujal
odlišný právní názor od soudu prvního stupně, tedy že smlouva bez dohody o ceně
neexistovala, měl odvolací soud dovolatelce umožnit, aby se alespoň vyjádřila k
novému a zcela odlišnému právnímu posouzení skutkových okolností. Pokud
odvolací soud zaujal odlišný právní názor než soud prvního stupně, měl
rozhodnutí soud prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení s
poučením, na co se má v řízení soustředit. Pokud tak nepostupoval, opět porušil
zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Společnost PILSEN STEEL s.r.o. se k dovolání vyjádřila tak, že je nepovažuje za
důvodné, plně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. V řízení byla porušena
zásada dvojinstančnosti, jelikož mezitímní rozsudek představuje rozhodnutí ve
věci samé. Postup odvolacího soudu byl v souladu s principem neúplné apelace. Skutečnost, že odvolací soud nedal možnost žalobkyni vyjádřit se ke změně
právní kvalifikace věci, nelze považovat za porušení zásady dvojinstančnosti
soudního řízení, jelikož soud není vázán právním názorem stran. Strany
nezamýšlely dohodnout Smlouvu bez určení kupní ceny za dodávky v druhé polovině
roku, jednání účastníků tedy nelze vykládat tak, že pro případ nedostatku
konsensu o ceně plynu si strany sjednaly určení ceny ve výši obvyklé. Pokud
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni může náležet pouze vydání plnění z
titulu bezdůvodného obohacení, nemohl postupovat jinak, než žalobu zamítnout. Není současně důvodná námitka žalobkyně, že odvolací soud nezrušil údajně
nicotné rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Předmětem řízení dle části
páté o. s. ř. není revizní přezkum věcné a formální správnosti správního aktu
obdobně jako v řízení před správními soudy. V průběhu dovolacího řízení původní žalobkyně Západočeská plynárenská, a. s. ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Podle § 107 o. s. ř. dovolací soud
usnesením ze dne 8. února 2011, č. j. 23 Cdo 3557/2008-194, rozhodl o tom, že v
řízení bude jako s žalobkyní pokračováno se společností RWE Energie, a. s.,
která po zániku původní žalobkyně vstoupila do jejích práv a povinností. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) přípustné, neboť směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu
spisu se takové vady nepodávají. Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením ( § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka uplatnila nejprve dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že pro druhé pololetí roku
2005 nebyla účastníky ve Smlouvě platně dohodnuta kupní cena podle ustanovení §
448 obch. zák. Podle názoru dovolatelky smluvní strany uzavřely Smlouvu na dobu
neurčitou, cenu za druhé pololetí roku 2005 se zavázaly dojednat později
dohodou na základě zkušeností z prvního pololetí. Z projevů vůle je tak zřejmé,
že vyjádřily vůli uzavřít platnou smlouvu i pro druhé pololetí bez výslovného
určení kupní ceny. Pokud odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy,
je vnitřně rozporný jeho současný závěr o správnosti rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu. Odvolací soud správně posoudil uzavřenou Smlouvu jako smlouvu kupní podle
ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 409 a násl. obch. zák. Podle ustanovení § 409 odst. 2 obch. zák. ve smlouvě musí být kupní cena
dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení,
ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení
kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou
podle § 448 obch. zák. Kupující je povinen zaplatit dohodnutou kupní cenu (§ 448 odst. 1 obch. zák.). Není-li cena ve smlouvě dohodnuta a není-li stanoven ani způsob jejího určení a
je-li smlouva platná s přihlédnutím k § 409 odst. 2, může prodávající požadovat
zaplacení kupní ceny, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné
zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této
smlouvy (§ 448 odst. 2 obch. zák.). Kupní cena je zpravidla dohodnuta smlouvou přímo, dále může být určena tak, že
je uveden způsob jejího stanovení, který umožňuje, aby v době, kdy je kupující
povinen zaplatit, byla kupní cena objektivně určena (vypočtena). Lze přisvědčit
závěrům odvolacího soudu, že smluvní strany pro druhé pololetí roku 2005 si
kupní cenu dodávaného plynu nedohodly, neurčily ani objektivní způsob jejího
dodatečného určení.
Současně však ani neprojevily svou vůli uzavřít kupní
smlouvu bez tohoto určení ceny. Strany se dohodly, že budou o ceně teprve
jednat a určí ji podle zkušeností z prvního pololetí roku 2005. O tom, že
strany Smlouvy neměly vůli uzavřít smlouvu, jejíž cena bude odpovídat ceně
obvyklé, ale po uplynutí smluvené doby plnění vstoupit nově do jednání o obsahu
smlouvy svědčí i samotné vyjádření v dovolání, kdy dovolatelka uvádí, že
„dosažení předpokládané dohody je věcí nejistou a závislou na vůli stran
(disponujících v této věci odlišnými zájmy) konsenzu skutečně dosáhnout“. Nenastaly proto podmínky aplikace ustanovení § 448 odst. 2 obch. zák. a Smlouva
pro období od 1. 8. 2005 do 31. 12. 2005 2005 nebyla platně uzavřena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009). Další právní závěry odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu jsou však nesprávné. Rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán
zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle
zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona
o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních,
rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního
orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním
řízení (§ 44 odst. 1 o. s. ř.). Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o
níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním
řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí
správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z
bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí
stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení
před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné
opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního
orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené
vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo
jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným
závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení
před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor
nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před
správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být
vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010,
sp. zn. 33 Cdo 415/2008). Z povahy této žaloby vyplývá, že žalobce může soudu toliko navrhnout, jak má
být ve sporu nebo jiné právní věci soudem rozhodnuto.
Podává-li žalobu ten, na
jehož návrh bylo zahájeno řízení před správním orgánem, kterým uplatnil svůj
hmotněprávní nárok, činí tak z důvodu, že mu nebylo pravomocným rozhodnutím
správního orgánu zcela (v rozsahu, v jakém se domáhá projednání sporu nebo jiné
právní věci soudem) vyhověno; logicky může v žalobě navrhovat, aby soud ve
sporu nebo jiné právní věci rozhodl tak, že jeho požadavkům bude plně vyhověno. V případě, že žalobu podává někdo, komu byla pravomocným rozhodnutím správního
orgánu uložena povinnost, má zájem na tom, aby bylo soudem ve sporu nebo jiné
právní věci rozhodnuto tak, že návrh na uložení takové povinnosti bude zamítnut. Soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo
o jiné právní věci správně (§ 250i o. s. ř.) V řízení podle části páté ve
věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, je věcí samou nárok, který byl
uplatněn u správního orgánu a o němž rozhodl správní orgán. Při novém
projednání a rozhodování věci soud v občanském soudním řízení zjišťuje ve
vztahu k uplatněnému nároku v návaznosti na výsledky správního řízení skutkový
stav věci a provádí právní posouzení věci. Pro rozhodnutí ve sporu nebo jiné
právní věci je též významné, k jakým závěrům dospěl ve srovnání se správním
orgánem. Rozhodnutí správního orgánu je z pohledu § 250i o. s. ř. věcně
správné, dospěl-li soud v občanském soudním řízení ke shodnému závěru jako
správní orgán. Při posuzování věci samé soud zkoumá, jaká mají účastníci řízení
na základě zjištěného skutkového stavu podle hmotného práva ve svých právních
vztazích práva a povinnosti a zda, popřípadě v jakém rozsahu, práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků odůvodňují vyhovění návrhu, podanému
před správním orgánem. Dospěje-li soud ke stejnému závěru jako správní orgán o
tom, jak má být rozhodnuto o návrhu nebo jak má být jinak rozhodnuto ve věci
samé, je rozhodnutí správního orgánu věcně správné a soud žalobu podanou podle
§ 246 odst. 2 zamítne. Pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu
samo o sobě není významné, zda a do jaké míry soud učinil shodná zjištění nebo
závěry o skutkovém stavu věci jako správní orgán, popř. zda a do jaké míry
shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je jen to, zda rozhodnutí správního
orgánu ve svém výroku zcela odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů
soudu; tam, kde nastala „shoda výroků“, jde o věcně správné rozhodnutí
správního orgánu, i když soud ke „shodě výroků“ vedly „odlišné důvody“ než
správní orgán. Shodnost rozhodnutí správního orgánu se závěry soudu je
samozřejmě třeba posuzovat po obsahové stránce. Rozhodnutí správního orgánu je
věcně správné i tehdy, má-li soud za to, že mělo být formulačně vyjádřeno
jinak, nemůže-li mít odlišná formulace vliv na obsah výrokové části rozhodnutí
správního orgánu (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád
I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2054). Dospěje-li soud k závěru, že ve věci samé má být zcela nebo zčásti rozhodnuto
jinak, než jak rozhodl správní orgán, je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu
nemůže obstát.
Soud proto o sporu nebo jiné právní věci rozhodne rozsudkem,
přičemž ve výroku vymezí práva a povinnosti účastníků, které vyplývají z
nároku, jenž tvoří předmět řízení; svůj výrok v této části formuluje obdobně,
jako kdyby ve věci nebylo správním orgánem vůbec rozhodnuto (§ 250j odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek soudu podle odstavce 1 nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v
takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Tento následek musí být
uveden ve výroku rozsudku (§ 250j odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně se svou žalobou (stejně jako před správním orgánem) domáhá uložení
povinnosti právnímu předchůdci společnosti PILSEN STEEL, s. r.o. ve lhůtě 5 dnů
od právní moci rozhodnutí uzavřít dodatek ke Smlouvě, v němž je určitým
způsobem specifikovaná výše komoditní složky ceny zemního plynu pro období od
1. 8. do 31. 12. 2005, stejně jako se toho žalobkyně domáhala návrhem podaným u
Energetického regulačního úřadu. Smlouva byla platně uzavřena mezi stranami o
dodávkách plynu pro období prvního pololetí roku 2005. Pro období od 1. 8. 2005
do 31. 12. 2005 smlouva mezi stranami platně uzavřena nebyla. Ze Smlouvy
uzavřené mezi stranami nelze proto dovodit žádná povinnost právního předchůdce
společnosti PILSEN STEEL s. r. o. uzavřít dodatek ke Smlouvě, v němž by byla
žalobkyní požadovaným způsobem určena výše komoditní ceny dodávaného zemního
plynu. Dospěl-li proto Energetický regulační úřad o uplatněném nároku žalobkyně na
uložení povinnosti uzavřít dodatek k předmětné Smlouvě, že strany Smlouvy byly
povinny uzavřít dodatek ke Smlouvě pro období od 1. 8. 2005 do 31. 12. 2005 s
výší ceny dodávaného zemního plynu určenou v tomto rozhodnutí správního orgánu,
je toto rozhodnutí věcně nesprávné. Nesprávným je proto i závěr odvolacího soudu, který za situace, kdy dovodil, že
nebyla platně uzavřena Smlouva pro období od 1. 8. 2005 do 31. 12. 2005,
nerozhodl o nahrazení věcně nesprávného rozhodnutí správního orgánu svým
rozhodnutím, kterým by rozhodl o zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně domáhala,
aby „soud znovu rozhodl o jejím návrhu, kterým se žalobkyně domáhala toho, aby
právnímu předchůdci společnosti PILSEN STEEL s. r. o. byla uložena povinnost
uzavřít dodatek ke smlouvě o sdružených službách dodávky zemního plynu ze dne
21. 2. 2005, týkající se komoditní složky zemního plynu pro období od 1. 8. 2005 do 31.12. 2005 pro odběrné místo 8000002, a to tak, že komoditní složka
zemního plynu, kterou je společnost PILSEN STEEL s. r. o. povinna zaplatit
žalobkyni dle předmětného dodatku, činí pro období měsíce srpna 2005 565 Kč/
MWh, pro období září 2005 615,10 Kč/MWh, pro období října 2005 621,60 Kč/MWh,
pro období listopadu 2005 646,90 Kč/MWh a pro období prosince 2005 687,- Kč/
MWh, s tím, že výše uvedená cena v sobě neobsahuje daň z přidané hodnoty“. Současně tento následek o nahrazení rozhodnutí správního orgánu měl být podle
ustanovení § 250j odst. 2 o. s. ř. uveden ve výroku rozsudku.
Z těchto důvodů se již dovolací soud dále nezabýval ostatními námitkami
dovolatelky uplatněnými v dovolání směřujícími do vad řízení, kterými měl
odvolací soud řízení zatížit a dovolacímu nezbylo než napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.