23 Cdo 3575/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou
Hornochovou v právní věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., se sídlem Brno-Sever,
Lesná, Nejedlého 383/11, PSČ 638 00, identifikační číslo osoby 64608565,
zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská
Ostrava, Puchmajerova 7, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Karlem Minářem,
advokátem se sídlem v Brně, Ludmily Konečné 14, o zaplacení 599 497 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp.zn. 11 C 619/93, o
dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.
dubna 2011, č.j. 44 Co 311/2008-867, takto:
Záhlaví rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. června 2012, č.j.
23 Cdo 3575/2011-945, se opravuje v uvedení příjmení právního zástupce
žalobkyně tak, že příjmení ve tvaru „K.“ se nahrazuje příjmením ve tvaru „J.“.
Ve smyslu § 164 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je namístě
opravit v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné
zřejmé nesprávnosti. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou lhůtu; soud tak
může učinit kdykoli, i po právní moci rozsudku.
Podáním doručeným Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
dne 19.7.2012 upozornil samosoudce Okresního soudu Brno-venkov na nesprávnost
uvedení příjmení právního zástupce žalobkyně v záhlaví rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 21. června 2012, č.j. 23 Cdo 3575/2011-945.
Při písemném vyhotovení rozsudku došlo k chybě, když v záhlaví rozsudku bylo
uvedeno příjmení právního zástupce žalobkyně ve tvaru „K.“ místo příjmení ve
tvaru „J.“.
Postupem podle § 164 ve spojení s § 243c o. s. ř. bylo proto zmíněné pochybení
napraveno, aniž by vydáním opravného usnesení byla dotčena právní moc a
vykonatelnost tímto usnesením opraveného rozsudku.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. ledna 2008,
č.j. 11 C 619/93-578, bylo výrokem I. uloženo žalované zaplatit žalobkyni
částku 384 047 Kč s úrokem z prodlení, výrokem II. byla žaloba co do částky 599
497,70 Kč s příslušenstvím zamítnuta, výrokem III. byl zamítnut vzájemný návrh
žalované a zaplacení částky 51 318,60 Kč s příslušenstvím, výrokem IV. nebylo
žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a výroky V. a VI.
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 25.9.1992
uzavřena smlouva o dílo, doplněná dodatky ze dne 17.3.1993 a 14.5.1993, z níž
účastníci odvozovali vzájemně uplatněné nároky. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že uvedená smlouva o dílo byla uzavřena platně, žalovaná od této
smlouvy neodstoupila, neboť listina obsahující takový jednostranný úkon v
řízení předložena nebyla. Dovodil, že žalobkyně je oprávněna požadovat po
žalované za zhotovení díla částku 749 191 Kč společně s 5 % DPH. Zároveň
přisvědčil obraně žalované na započtení zjištěných a řádně uplatněných vad ve
výši 199 410 Kč a na započtení majetkové sankce za prodlení s předáním díla ve
výši 165 734 Kč. Po odečtení uvedených částek dospěl k závěru, že nárok
žalobkyně ve výši 384 047 Kč je oprávněný, a proto žalobu ve zbytku – ve výši
599 497,70 Kč s úroky z prodlení - zamítl, stejně jako vzájemný návrh žalované
ve výši 51 318,60 Kč. Přiznání úroku z prodlení výši 19 % od 3.10.1993 by bylo
podle soudu prvního stupně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
neboť žalobkyně by přiznáním požadovaného úroku těžila z toho, že její právní
předchůdce (zhotovitel stavby) odvedl nekvalitní práci a žalovaná byla nucena
na vzniklé problémy se stavbou reagovat i tím, že nezaplatila dvě konečné
faktury. Z tohoto důvodu přiznal odvolací soud úrok z prodlení až ode dne, kdy
se žalovaná při vyhlášení rozsudku dozvěděla o výši dlužné částky. O odvoláních obou procesních stran rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
2. listopadu 2009, č.j. 44 Co 311/2008-725 tak, že potvrdil napadený rozsudek
soudu prvního stupně. Dovodil, že účastníci (právní předchůdce žalobkyně a
žalovaná) uzavřeli dne 25.9.1992 platnou smlouvu o dílo podle obchodního
zákoníku, žalovaná od této smlouvy platně odstoupila dne 22.4.1992 s tím, že
účinky odstoupení nastaly dne 5.7.1993 a v důsledku tohoto právního úkonu
žalované smlouva ze dne 25.9.1992 (včetně jejích dodatků ze dne 17.3.1993 a
14.5.1993) zanikla. Uplatněný nárok žalobkyně proto posoudil jako nárok na
vypořádání plnění ze zaniklé smlouvy ve smyslu ustanovení § 351 obchodního
zákoníku, jehož výši, představující objem stavební dodávky prací včetně
materiálu, jež by měla žalovaná vrátit jako své obohacení, odvolací soud určil
volnou úvahou ve smyslu ustanovení § 136 občanského sousního řádu (dále jen “o. s. ř.”). Vyšel přitom z dohodnuté ceny díla a ceny víceprací, které by v dané
době musel vyúčtovat každý podnikatel mající v předmětu podnikání stavebnictví,
z ohodnocení slev z ceny díla pro vady díla a z dosud zaplacených záloh na cenu
díla. Touto úvahou dospěl k částce ve výši cca 384 000 Kč. Vzhledem k tomu, že
soud prvního stupně žalobkyni přiznal částku 384 047 Kč s příslušenstvím za
nezaplacení této částky včas, byť z jiného právního titulu, odvolací soud
nezjišťoval z důvodu hospodárnosti řízení výši náhrady za pomoci znaleckého
posudku a ztotožnil se se soudem prvního stupně, který zamítl požadavek
žalobkyně na zaplacení zbylé částky ve výši 599 497,70 Kč s příslušenstvím.
Přijal rovněž závěr soudu prvního stupně ohledně výše příslušenství přiznané
částky určeného ve smyslu § 369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen “obch. zák.”) ve výši podle předpisů občanského práva, a to od doby vyhlášení rozsudku
soudu prvního stupně, kdy se žalovaná dozvěděla o výši dlužné částky po
rozsáhlém dokazování v dlouhodobém soudním sporu. Odkázal na odůvodnění
rozsudku učiněné soudem prvního stupně v němž soud uvedl, že nepovažoval nárok
žalobkyně na přiznání úroku z prodlení ve výši 19 % od 3.10.1993 do zaplacení
za oprávněný, jestliže úroky z prodlení by několikanásobně převyšovaly dlužnou
částku, což by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a takový
výkon práva nemůže požívat právní ochrany ve smyslu § 265 obch. zák. Přihlédl
přitom ke zjištění, že žalobkyně, jako zhotovitelka díla, nekvalitním
provedením díla zavinila, že žalovaná byla nucena na vzniklé problémy se
stavbou nějakým způsobem reagovat, a to například i nezaplacením konečných
faktur. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž napadla
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby na
zaplacení částky 599 497 Kč s příslušenstvím a v rozsahu, v němž byly zamítnuty
žalované úroky z prodlení jak z této dlužné částky tak z přiznané částky 384
047 Kč. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen “Nejvyšší
soud”) rozsudkem ze dne 12.5.2010, č.j. 23 Cdo 1211/2010-746 tak, že v
dovoláním napadené části (a závislých výrocích nákladových) rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud v
uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř. proto, že právní otázka rozsahu
obohacení objednatele (žalované) po zániku smlouvy o dílo odstoupením a otázka
nároku na zaplacení úroků z prodlení byla v napadeném rozhodnutí odvolacího
soudu posouzena v rozporu s hmotným i procesním právem a rovněž v rozporu s
ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud dovodil, že bylo na odpovědnosti žalované,
aby vyhodnotila, jakou částku má hradit za provedené práce žalobkyni na předmět
díla se současným přihlédnutím k vadám díla a nemůže být proto v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. a ani v rozporu
s dobrými mravy podle § 3 občanského zákoníku (dále jen “obč. zák.”), jestliže
žalobkyně požaduje úroky z prodlení z dlužné částky, byť existence dluhu je
mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Rovněž dal za
pravdu dovolatelce v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku stanovení
výše obohacení žalované jako objednatelky díla po zániku smlouvy o dílo
odstoupením. Uvedl, že pokud odvolací soud svůj právní závěr založil na
ustanovení § 351 obch. zák. a vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
7.9.2000 sp. zn. 29 Cdo 200/2000, týkající se vydání bezdůvodného obohacení,
pak závěr odvolacího soudu zcela neodpovídá ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák., podle něhož má zhotovitel právo na to, o co se objednatel zhotovováním
díla obohatil. Nejvyšší soud tehdy konstatoval, že za obohacení nelze považovat
náklady, které zhotovitel vynaložil, resp. které by bylo třeba vynaložit na
získání stejného plnění, ale je nutno vyjít z obecné ceny (tržní hodnoty)
nemovitosti, kterou objednatel získal do svého vlastnictví, přičemž při
zjišťování této hodnoty je samozřejmě třeba zhodnotit i vady stavby. Odvolací
soud v tomto směru však ignoroval dosavadní judikaturu, v níž je ustáleně
zastáván právní názor, že v případě, kdy zhotovovaná věc byla ve vlastnictví
objednatele a došlo k odstoupení od smlouvy o dílo z důvodu na straně
zhotovitele, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli částku, o kterou se
objednatel zhotovováním věci obohatil. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul,
že hodnotu nutných nákladů na zhotovení stavby stanovil postupem podle § 136 o. s. ř., aniž pro aplikaci tohoto ustanovení byly dány podmínky. Tím, že neměl k
dispozici znalecký posudek, který by určil hodnotu věci (stavby) před počátkem
stavebních prací a po jejich ukončení, neměl důvěryhodný důkaz o skutečné
hodnotě nemovitosti před zahájením provádění díla a po jeho ukončení, neboť na
takové určení je třeba odborných znalostí. Nejvyšší soud proto rozsudek
odvolacího soudu zrušil, aniž by se zabýval dalšími uplatněnými dovolacími
důvody, a věc odvolacímu soudu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu
řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č.j. 44 Co 311/2008-867,
výrokem I. pod bodem a) změnil napadený zamítavý výrok II. rozsudku Okresního
soudu Brno-venkov ze dne 29. ledna 2008, č.j.
11 C 619/93-578 tak, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobkyni částku 599 497,70 Kč s 16% úrokem z prodlení od
13.5.1994 do zaplacení a dále 16% úrok z prodlení z částky 384 047 Kč za dobu
od 13.5.1994 do 28.1.2008; výrokem I. pod bodem b) potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ohledně úroku z prodlení ve výši 19% z částky 599 497,70 Kč za
dobu od 3.10.1993 do 12.5.1994 a ve výší 3% z téže částky za dobu od 13.5.1994
do zaplacení a ve výši 19% z částky 384 047 Kč za dobu 3.10.1993 do 12.5.1994 a
v rozsahu 3% z téže částky za dobu od 13.5.1994 do 28.1.2008 a dále o úroku z
prodlení z téže částky od 29.1.2008 do zaplacení; výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ohledně postupu při určení
výše obohacení na straně žalované zadal vypracování znaleckého posudku ohledně
obecné ceny (tržní hodnoty) stavby penzionu ke dni 2.9.1993 s přihlédnutím k
vadám díla vyplývajícím z obsahu spisu. Znalec ve vypracovaném znaleckém
posudku obvyklou cenu určil ve výši 4 000 000 Kč, od této ceny odečetl obvyklou
cenu pozemku ve výši 320 000 Kč, odhad výše poruch a vad ve výši 320 000 Kč a
na základě připomínek žalované pak ještě částku 305 130 Kč, představující
položky hrazené ze strany žalované a dospěl tak k celkové obecné ceně stavby ve
výši 3 055 000 Kč. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalované ohledně data,
ke kterému byla obecná cena stanovena, kdy podle žalované obecná cena měla být
stanovena ke dni 5.7.1993, tj. k datu odstoupení a zániku smlouvy o dílo, a
nikoli k datu 2.9.1993. Za oprávněnou nepovažoval odvolací soud ani námitku
týkající se stanovení hodnoty vad díla a výše vlastních investic žalované. S ohledem na znaleckým posudkem zjištěnou obecnou cenu nemovitosti (se
zohledněním vad plnění i vlastních investic žalované) učinil odvolací soud
závěr, že uplatněný nárok žalobkyně je co do částky 599 497,70 Kč důvodný, když
žalovaná doposud ze svého obohacení žalobkyni vrátila částku 1 976 000 Kč na
zaplacených zálohách a žalobkyni byla pravomocně výše označeným rozsudky již
přiznána částka 384 047 Kč, což s částkou 599 497,70 Kč činí celkem 2 959
544,70 Kč. Protože však výše bezdůvodného obohacení žalované podle znaleckého
posudku činí 3 055 000 Kč, pak za použití ustanovení § 220 o. s. ř. změnil
odvolací soud napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil
žalované zaplatit žalobkyni i zbývající žalovanou částku 599 497,70 Kč. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu ohledně požadovaného
příslušenství, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části úroku z prodlení. Dospěl k závěru, že žalovaná byla vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení až
podanou žalobou, jež jí byla doručena dne 11.5.1994, proto mělo být z její
strany plněno dne 12.5.1994, a pokud se tak nestalo, ocitla se dnem 13.5.1994 v
prodlení se splněním dluhu ve smyslu ustanovení § 517 obč. zák. K tomuto datu
se výše úroku z prodlení řídila vládním nařízením č. 142/1994 Sb.
a činila
dvojnásobek diskontní sazby ve výši 8 % stanovené Českou národní bankou k
danému dni, tudíž úrok z prodlení podle rozhodnutí odvolacího soudu činí 16 %. Ve zbývající požadované výši úroků z prodlení a za další požadovanou dobu
odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavé části výroku II. jako
správné potvrdil. Rozsudek Krajského soudu ze dne 27. dubna 2011, č.j. 44 Co 311/2008-867,
napadly dovoláním obě procesní strany. Žalobkyně brojí dovoláním proti výroku I. odvolacího soudu pod bodem b) a
navrhuje, aby v této části byl rozsudek zrušen. Své dovolání považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že odvolací
soud řešil otázku počátku prodlení a výše úroků z prodlení v rozporu s právem. Žalobkyně se dovolává způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. s námitkou, že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou spatřuje v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí, jestliže odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč aplikoval při
posouzení nároku na příslušenství občanský zákoník a nikoliv obchodní zákoník,
byl-li nárok na zaplacení pohledávky posuzován podle obchodního zákoníku (§ 544
odst. 1). Namítá, že odvolací soud nezdůvodnil, proč dospěl k jinému počástku
prodlení, než k jakému v dřívějším řízení dospěl soud prvního stupně. Za otázku zásadního právního významu považuje řešení otázky, zda původní
vyúčtování ceny díla fakturou vycházející z představy, že je účtována cena díla
podle platné smlouvy, je způsobilé přivodit právní účinky shodné splatnosti
posléze zjištěného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně je toho
názoru, že pokud platná právní úprava ve světle standardní judikatury
připouští, aby zhotoviteli (jako žalobci) byla přiznána částka, kterou tento
uplatňoval na nedoplatku ceny díla, na základě právní kvalifIkace -
bezdůvodného obohacení, je situace shodná i u otázky splatnosti žalované částky
z této jiné právní kvalifikace. Žalobkyně zdůrazila, že v předmětné věci byly posuzovány dané právní vztahy v
režimu obchodního zákoníku, o čemž nebylo pochyb v žádném stupni řízení,
přičemž z povinnosti aplikovat ustanovení obchodního zákoníku výslovně vycházel
v této věci také Nejvyšší soud ve svém předešlém rozsudku ze dne 12.5.2010,
č.j. 23 Cdo 1211/2010 - 746. Odvolací soud však v napadeném rozsudku aplikoval
při posuzování nároku na úroky z prodlení právní úpravu zákoníku občanského. Dovolatelka se domnívá, že tak učinil v omylu, jestliže žalobou požadovaný
nárok na zaplacení pohledávky byl posuzován podle obchodního zákoníku. Poukazuje na právní úpravu zákonného úroku z prodlení účinnou pro rozhodné
období od 3.10.1993 až do zaplacení, kdy úroky z prodlení podle obchodního
zákoníku byly vyšší, než podle zákoníku občanského. Tím odvolací soud žalobkyni
v rozhodnutí o výši úroků z prodlení poškodil. Odkazuje na § 369 odst. 1 ve
spojení s § 502 odst. 1 obch.
zák., ve znění účinném k prvému dni prodlení,
t.j. dni 3.10.1993, kdy sazba zákonných úroků z prodlení se splněním peněžitého
závazku byla o 1 % vyšší než úroková sazba obvykle požadovaná za úvěry, které
poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Připomíná, že
příslušná skutková zjištění k otázce úrokové sazby obvykle požadované za úvěry
soud prvního stupně již učinil, a to v rozsudku Okresního soudu Brno - venkov
ze dne 21.10.2003, č.j. 11 C 619/93 - 288, podle jehož zjištění u
Československé obchodní banky k rozhodnému datu činil průměr těchto úroků 16,6%
ročně a u České spořitelny 18,5 - 22 % ročně, takže soud dovodil, že průměr
těchto údajů činí 19% ročně a s připočtením 1 % ve smyslu právní úpravy v
obchodním zákoníku činila zákonná sazba úroků z prodlení 20% ročně z dlužné
částky; soud však mohl přiznat žalobkyni jen požadovaných 19% ročně z dlužné
částky. Žalobkyně dále brojí proti nesprávnému právnímu posouzení stanovení počátku
prodlení žalované. Odvolací soud v napadeném rozsudku podle žalobkyně nesprávně
dovodil, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení žalované částky poprvé až
žalobou, jež jí byla doručena dne 11.5.1994, a proto přiznal žalobkyni zákonné
úroky z prodlení až od 13.5.1994. Žalobkyně však poukazuje na skutkové zjištění
soudu prvního (rozsudek ze dne 21.10.2003, č.j. 11 C 619/93 – 288), podle něhož
se žalovaná dostala do pozice dlužníka v prodlení už dne 3.10.1993, tedy
následující den po splatnosti faktury č. 130/93, kterou jí byla žalovaná částka
vyúčtována a kterou před tímto datem nepochybně obdržela, když faktura byla
splatná do 2.10.1993. Žalobkyně zdůraznila, že soudy tedy již v předcházejícím
průběhu řízení zjistily, že žalovaná se dostala do prodlení s žalovanou částkou
již počínaje dnem 3.10.1993. Rozhodnutí o počátku prodlení žalované od
13.5.1994, k němuž dospěl odvolací soud, považuje tedy žalobkyně za nesprávné. Závěr o počátku prodlení až ode dne 13.5.1994 je za těchto okolností v
extrémním nesouladu s výsledky dokazování, které z průběhu řízení již dříve
vyplynuly, soudy k nim také dříve dospěly a v dalším průběhu řízení se nestalo
nic nového, co by logicky mělo vést ke změně původních skutkových a právních
závěrů. Žalovaná v podaném dovolání opírá jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť se domnívá, že řízení je
postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předmětný rozsudek napadá ve výroku I. pod bodem a), ve výroku II., ve výrocích
III. a IV., přičemž z hlediska právního posouzení věci považuje za rozhodující
výrok I. pod bodem a) s tím, že zbývající napadané výroky jsou na výroku I. pod
bodem a) odvislé, neboť řeší náklady řízení. Žalovaná namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí porušil procesní i
hmotněprávní předpisy.
Pochybení spatřuje v tom, že soud posuzoval žalobkyní
uplatněný nárok jako nárok z jiného právního důvodu než žalobkyně uvedla a
rozhodl o vyšší částce peněžitého plnění než žalobkyně uplatňovala, aniž pro
takovýto postup byly procesní podmínky, a bez toho, že by žalobkyně, a to i po
poučení soudem, navrhla změnu žaloby a aniž by bylo o změně žaloby rozhodnuto. Žalovaná si je vědoma, že soud může právně posoudit uplatněný nárok jinak než
navrhl žalobce, avšak pokud soud právně posoudí uplatněný nárok jinak, aniž
žalobce změní skutková tvrzení a aniž dojde k rozhodnutí soudu o připuštění
změny žaloby, je soud povinen při rozhodování přihlédnout také k právům a
nárokům strany žalované. Zdůraznila, že to se však v této věci nestalo. Žalovaná konstatuje, že předmětem řízení, o kterém bylo v tomto řízení
rozhodováno, zůstala částka 599 497,70 Kč z titulu nedoplatku ceny díla,
stanovené žalobkyní na celkovou částku 2 959 544,70 Kč. Poukazuje na to, že
žalobkyně ohodnotila stavbu v nižší výši než byla stanovena znaleckým posudkem
Ing. L. a přitom bez změny žaloby rozhodoval odvolací soud o částce, která
nikdy nebyla předmětem řízení. Žalovaná nesouhlasí rovněž s tím, jak byla
znaleckým posudkem zjištěna a stanovena cena vad díla a jak byla zjištěna a
stanovena cena prací, které hradila na provedeném díle sama. Připomíná, že
nebyla zohledněna jí uplatněná smluvní sankce vůči žalobkyni za nedodržení
sjednaného termínu předání díla, a to ve výši 420 255 Kč. Uvádí, že po
provedeném dokazování je mezi účastníky nesporné, že z ceny díla uhradila na
zálohách 1 976 000 Kč, po právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
2.11.2009, č.j. 44 Co 311/2008-725, uhradila dále částku 384 047 Kč společně s
přiznaným příslušenstvím, celkem tedy 2 360 047 Kč. Při zohlednění ceny vad ve
výši nejméně 320 000 Kč - podle znaleckého posudku, byť jej zpochybňuje, a po
zohlednění částek, které investovala sama, nejméně ve výši 305 130 Kč, je podle
žalované zřejmé, že žalobkyni ničeho nedluží. Žalovaná dále namítá, že v tomto řízení nebyla zachována rovnost stran a bylo
porušeno její právo na spravedlivý proces, jestliže poté, co bylo rozhodnuto,
že smlouva o dílo je neplatná a řízení bylo vedeno o nároku na vydání
bezdůvodného obohacení pro neplatnost smlouvy o dílo, nebyl její nárok z titulu
smluvní pokuty ve výši 420 255 Kč soudem též právě překvalifikován na nárok na
náhradu škody. Žalovaná dále napadá provedené dokazování, které považuje za nesprávné a
nedostatečné; nesouhlasí se způsobem zpracování a závěry znaleckého posudku, o
který se odvolací soud při rozhodování opíral. Namítá též nepřezkoumatelnost
zdůvodnění rozsudku. Má za to, že odvolací soud nepřistupoval k oběma procesním
stranám sporu stejným způsobem, byla porušena její procesní práva, rovnost
stran v řízení a porušení jejího práva na spravedlivý proces. Poukazuje na to,
že znalec zpracoval znalecký posudek, aniž za účasti účastníků řízení provedl
prohlídku nemovitosti, kterou oceňoval, tudíž nevycházel z objektivních údajů.
Ve znaleckém posudku nebyly zohledněny v plném rozsahu vady, byl nesprávně
stanoven rozsah prací, které zhotovitel neprováděl a které zajišťovala a
financovala sama žalovaná. Žalovaná tvrdí, že cena vad je vyšší než znalcem
uváděná částka 320 000 Kč, se kterou kalkuluje odvolací soud. Je přesvědčena,
že pokud znalec stanovoval obvyklou cenu nemovitosti, měl stanovit také
obvyklou cenu vad, obvyklou cenu věcí a prací, které žalovaná zaplatila a
vybudovala sama. Nesouhlasí s tím, aby při posuzování ceny díla byla stanovena
cena obvyklá, zatímco náklady na odstranění vad či části nemovitosti zhotovené
a zaplacené žalovanou byly stanoveny prostým matematickým součtem nákladů. Pokud by znalec postupoval řádně, provedl prohlídku a zaměření nemovitosti, vad
a samostatně provedených prací, přičemž všechny tyto části ocenil stejnou
metodou, byla by výsledná obvyklá cena nemovitosti podle žalované podstatně
jiná. Pokud jde o odstoupení od smlouvy, žalovaná tvrdí, že odstoupení nikdy
nemyslela vážně, chtěla jen, aby se právní předchůdce žalobkyně vrátil na
stavbu a stavbu dokončil. Pokud je však Nejvyšší soud toho názoru, že i za této
situace je odstoupení od smlouvy právně platné, pak, jak vyplývá ze spisu, k
odstoupení od smlouvy došlo dopisem ze dne 22.4.1993. Tuto skutečnost ostatně
konstatoval již Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 14.12.2005, pod
č.j. 28 Co 76/2004-403. Za této situace by pak dohodu uzavřenou dne 14.5.1993
bylo třeba posuzovat za novou smlouvou o dílo a z této dohody je zcela
jednoznačně patrné, jakým způsobem se účastníci dohodli na ceně, jak se tato
cena vypočítá. Žalovaná má tedy za to, že mělo být vycházeno z této ceny a
nikoliv z ceny stanovené znaleckým posudkem. Žalovaná k přiznaným úrokům z prodlení za období od podání žaloby do současné
doby podotýká, že si je vědoma stanoviska k tomuto problému, zaujatého
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12.5.2010, kdy Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že bylo na její odpovědnosti, aby vyhodnotila jakou částku má hradit za
provedenou práci žalobkyni, a proto nemůže být přiznání úroků v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku a ani v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná
se však přesto domnívá, že je třeba zvážit další skutečnosti, vyplývající z
obsahu spisu, který dokumentuje, že bylo zájmem žalobkyně, aby s ohledem na
úroky z prodlení trval soudní spor co nejdéle, proto se pod různými záminkami
snažila ovlivnit trvání průběhu sporu. Žalovaná je proto přesvědčena, že postup
žalobkyně v řízení je možno hodnotit jako postup v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, ale zejména pak v rozporu s dobrými mravy. V tomto
ohledu je přesvědčena, že úroky z prodlení neměly být přiznávány, popřípadě
měly být co do délky trvání výrazně sníženy. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského
soudu v Bmě ze dne 27.4.2011, č.j. 44 Co 311/2008-867, v napadeném rozsahu
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Bmě k dalšímu řízení a rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§
l0a o. s.
ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oběma oprávněnými osobami (účastníky řízení), řádně
zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda jsou dovolání přípustná. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání žalobkyně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť nejsou podle obsahu
spisu důvody pro jeho použití. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu v žalobkyní napadeném
rozsahu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se
zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má v jí napadené
části ohledně stanovení výše úroků z prodlení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Je namístě přisvědčit žalobkyni, že vztah mezi žalovanou a právním předchůdcem
žalobkyně založený smlouvou o dílo se stejně jako tato smlouva sama řídil
obchodním zákoníkem. Bylo tedy třeba aplikovat obchodní zákoník i na stanovení
výše úroků z prodlení. Podle právní úpravy v § 369 obch. zák. se úrok z
prodlení řídí především smluvním ujednáním obou smluvních stran. Pokud ve
smlouvě není takového ujednání, stanovila právní úprava v obchodním zákoníku až
do účinnosti zákona č. 370/2000 Sb., kterým se měnil zákon č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku
nebo jeho části, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z
prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená
obdobně podle § 502 obch. zák., tj. platit úrok z prodlení o 1% vyšší než byl
průměrný úrok požadovaný bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření
smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil, pokud stanovil výši úroků z
prodlení ve smyslu § 517 obč. zák. za použití nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve
výši dvojnásobku diskontní sazby ve výši 8% stanovené Českou národní bankou. Důvodná je i námitka žalobkyně ke stanovení počátku prodlení se zaplacením
dlužné částky. Odvolací soud učinil nesprávný závěr, dovodil-li, že žalovaná se
ocitla v prodlení dnem 13.5.1994, vycházeje z toho, že žalovaná byla vyzvána k
vydání bezdůvodného obohacení až podanou žalobou, jež jí byla doručena dne
11.5.1994, tudíž plněno mělo být dne 12.5.1994, a nestalo-li se tak, ocitla se
dnem 13.5.1994 žalovaná v prodlení. V posuzované věci měl odvolací soud aplikovat § 340 obch. zák., podle něhož je
dlužník povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec 1).
Není-
li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku
ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného
odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec 2). Soud prvního stupně však s ohledem na nesprávný zamítavý právní závěr ohledně
nároku ve výši 599 497,70 Kč žádné relevantní skutkového zjištění týkající se
počátku prodlení neučinil. Odvolací soud pak dospěl k nesprávnému právnímu
závěru, že žalovaná se ocitla v prodlení až dnem 13.5.1994, když k vydání
bezdůvodného obohacení byla vyzvána až podanou žalobou, doručenou dne
11.5.1994. V této souvislosti je nutno konstatovat, že ustanovení § 340 odst. 2
obch. zák. nevyžaduje, aby ve výzvě k plnění byl specifikován důvod, na základě
něhož je požadováno zaplacení určité částky. Pokud by byl tedy dlužník vyzván
ke smluvnímu plnění, například k doplatku ceny díla, je možno dovodit, že touto
výzvou byl požádán i k vydání bezdůvodného obohacení, není-li uvedení důvodu
podstatnou náležitostí pro platnost výzvy ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. Splatnost pro vydání bezdůvodného obohacení tedy nenastala až doručením žaloby,
kterou bylo rozhodnuto o bezdůvodném obohacení, ale dnem splatnosti uvedeným na
příslušné faktuře, kterou byl dlužník vyzván k zaplacení nebo pokud splatnost
nebyla ve faktuře uvedena, pak ve lhůtě bez zbytečného odkladu po té, kdy byl
věřitelem o plnění požádán. Bude třeba, aby odvolací soud v tomto směru učinil
ze skutkových zjištění konkrétní skutkový závěr, případně v tomto směru doplnil
dokazování. Je nutno přisvědčit žalobkyni, že soud prvního stupně v rozsudku ze
dne 21.10.2003, č.j. 11 C 619/93-288, (druhý odstavec na straně 6/verte) dospěl
k závěru, že žalovaná se dostala do prodlení již dne 3.10.1993, tedy
následující den po splatnosti faktury číslo 130/93. S ohledem na nesprávný právní závěr odvolacího soudu ohledně stanovení počátku
prodlení žalované a stanovení výše úroků z prodlení, se dovolací soud již dále,
s ohledem na zásadu hospodárnosti, nezabýval dalším dovolacím důvodem, jímž
žalobkyně namítala vady řízení, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce správné, bylo-li učiněno na
základě nesprávné aplikace občanského zákoníku a nebylo správně aplikováno
ustanovení § 340 obch. zák. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném žalobkyní
podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované. Dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a písm. 2 odst. a) o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a opírá se důvod zakotvený v §
241a písm. 2 odst. b) o. s. ř., jímž dovolatelka brojí proti nesprávnému
právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a
dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá. Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při
přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné
souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v
závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li
dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této
vadě řízení vůbec nedošlo. Jinou vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je i skutečnost,
vyloží-li si soud skutkový základ sporu (skutek ze kterého se odvíjí uplatněný
nárok) natolik vadně, že ve skutečnosti rozhodne o skutku jiném a překročí-li
soud meze určené ustanovením § 153 o. s. ř. bez zákonného zmocnění. Uvedenou
jinou vadu řízení posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že takovou vadou řízení poznamenáno není. Občanský soudní řád pojmy “skutek” a “totožnost skutku” nevymezuje. Definice
skutku se v tzv. řízení sporném (kterým spor účastníků nepochybně je) odvíjí
především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení
rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných
k tomu, aby bylo jasné o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu
žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné
označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. “z kupní
smlouvy”, “ze smlouvy o dílo”, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny
skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé
odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí
vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby),
není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené
skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle
hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a
rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo
totožnost následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998,
sp. zn. 2 Odon 154/97, publikovaný v Soudní judikatuře, ročník 1998, svazek17,
pod označením SJ 119/98 ). V daném případě totožnost skutku, s ohledem na výše uvedené, zachována byla. Odvolací soud nerozhodl o jiném skutku, než byl předmětem řízení. Žalobkyně
požaduje úhradu peněžité částky, kterou vynaložila ve prospěch žalované.
Je namístě poukázat na právní názor, presentovaný ustálenou judikaturou, že
pokud je žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového
tvrzení, že na základě určité smlouvy došlo plnění, avšak podle názoru soudu je
smlouva neplatná, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li
soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem
upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001,
uveřejněný v Soudní judikatuře, ročník 2003, svazek 9, pod označením SJ
154/2003). V daném případě se jedná též o vydání plnění z bezdůvodného
obohacení, jen s tím rozdílem, že v poukazovaném rozhodnutí získal žalovaný
majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu a v přezkoumávaném
případě získala žalovaná majetkový prospěch jednak plněním z právního důvodu,
který odpadl, jestliže odstoupením došlo k zániku smluvního vztahu, a jednak
plněním bez právního důvodu za období plnění po zániku smluvního vztahu. Právní
závěr citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy plně dopadá i na právní
posouzení dané věci. V této souvislosti je nutno podotknout, že žalovaná ve
svém dovolání nesprávně argumentuje tvrzením o neplatnosti smlouvy, ale toto
její tvrzení není doloženo žádným skutkovým zjištěním. Spatřuje-li žalovaná procesní pochybení soudu dále v tom, že odůvodnění
právního posouzení věci odvolacím soudem je nepřezkoumatelné, je nutno
připustit, že vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo
jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem,
jež brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. např. rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněné v Bulletin Vrchního
soudu, seš. 3/94, č. 10 II). Dovolací soud však dospěl k závěru, že řízení v dané věci touto vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postiženo není. Odvolací
soud v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. v
odůvodnění rozsudku uvedl jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak věc
posoudil po právní stránce (viz str. 6 a 7 napadeného rozsudku odvolacího
soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy nepřezkoumatelné a řízení proto
netrpí touto jinou vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Namítá-li žalovaná, že k odstoupení od smlouvy došlo dopisem ze dne 22.4.1993 a
za této situace je třeba dohodu uzavřenou dne 14.5.1993 posuzovat za novou
smlouvou o dílo, z níž je zcela jednoznačně patrné, jakým způsobem se účastníci
dohodli na ceně, z níž by mělo být vycházeno při rozhodování o uplatněném
nároku, a nikoliv z ceny stanovené znaleckým posudkem, není její námitka
důvodná. Ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 14.5.1993 nedošlo k uzavření
žádné nové smlouvy, ale dodatkem ke smlouvě o dílo ze dne 25.9.1992 došlo k
dohodě a upřesnění dalšího plnění. Bylo tedy namístě poté, co žalovaná získala
majetkový prospěch ve smyslu § 451 obč. zák.
plněním z právního důvodu, který
odpadl na základě odstoupení od smlouvy a plněním bez právního důvodu za období
po odstoupení od smlouvy, určit výši bezdůvodného obohacení ve smyslu § 458
obč. zák. tak, aby bylo vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, a to
za pomoci závěrů znalce, ale též v souladu s právními předpisy a ustálenou
judikaturou. Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalované, jíž namítá nesprávné a
nedostatečně provedené dokazování, a to především s výhradami ke způsobu
zpracování a závěrům znaleckého posudku, o který se odvolací soud při
rozhodování opíral. Považuje za nesprávné, že znalec zpracoval znalecký
posudek, aniž za účasti účastníků řízení provedl prohlídku nemovitosti, kterou
oceňoval, nevycházel tudíž z objektivních údajů. Namítá, že ve znaleckém
posudku nebyly zohledněny v plném rozsahu vady, byl nesprávně stanoven rozsah
prací, které zhotovitel neprováděl a které zajišťovala a financovala sama
žalovaná. Je přesvědčena, že pokud znalec stanovoval obvyklou cenu nemovitosti,
měl stanovit také obvyklou cenu vad, obvyklou cenu věcí a prací, které žalovaná
zaplatila a vybudovala sama. Nesouhlasí s tím, aby při posuzování ceny díla
byla stanovena cena obvyklá, zatímco náklady na odstranění vad či části
nemovitosti zhotovené a zaplacené žalovanou byly stanoveny prostým matematickým
součtem nákladů. Nutno konstatovat, že odvolací soud nesprávně vyšel ze stanovení obvyklé
hodnoty bezdůvodného obohacení ke dni 31.8.1993, resp. ke dni 2.9.1993
(31.8.1993 byla sobota). Bylo třeba rozlišit ohodnocení výše bezdůvodného
obohacení za dobu do 5.7.1993, tj. ke dni, k němuž žalovaná odstoupila od
smlouvy na základě splnění odkládací podmínky, a za dobu od 6.7.1993 do
2.9.1993, tj. za dobu, kdy žalobkyně dále pokračovala na plnění díla, ačkoliv
došlo k zániku závazku na základě odstoupení. Za tuto dobu se jedná o plnění
bez právního důvodu a bezdůvodné obohacení vzniklé z tohoto důvodu se oceňuje
jiným způsobem, než jak učinil znalec, a z jehož závěrů odvolací soud vyšel. Odvolací soud pochybil, pokud vyšel z ocenění bezdůvodného obohacení znalcem,
který neprovedl ocenění v souladu s judikaturou, podle níž peněžité ocenění
získané bezdůvodným obohacení musí odpovídat finančnímu ocenění prospěchu,
který účastníku vznikl, přičemž majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu není
peněžitá částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale
peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele
díla. Zároveň soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti
poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového
prospěchu zákazníka - objednatele díla. Pro výši bezdůvodného obohacení při
tzv. investici do cizí věci je rozhodující hodnota (cena obvyklá v místě a
čase) nemovitosti před investicí a po ní (srov. zprávu občanskoprávního kolegia
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.3.1975, sp. zn. Cpj 34/1974,
uveřejněnou ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod č. R 26/75 a dále
Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20.10.1988, sp. zn.
Cpj 39/88, publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, sešit 2-3, pod č. 12 a
též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, ze
dne 24.04.2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, ze dne 20.1. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2766/2009 - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz.). Úkolem znalce mělo být zjištění hodnoty, o níž se zvýšila obecná cena
nemovitosti ke dni 5.7.1993 a ke dni 2.9.1993 v důsledku provedených prací
zhotovitelem, přičemž při posouzení zvýšené hodnoty nemovitosti bylo třeba
přihlédnout i k případnému vadnému plnění zhotovitele. S ohledem na to, že odvolací soud nestanovil výši bezdůvodného obohacení
správně v souladu se způsobem oceňování majetkového prospěchu odpovídající
obvyklé ceně prací či materiálu v místě a čase, nezabýval se dovolací soud již
námitkou žalované, jíž poukazuje na to, že žalobkyně ohodnotila stavbu v nižší
výši než byla stanovena znaleckým posudkem Ing. Liškutínem, spojené s námitkou,
že bez změny žaloby rozhodoval odvolací soud o částce, která nikdy nebyla
předmětem řízení. Žalovaná v rámci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení dále namítá,
že odvolací soud zcela pominul započíst oproti pohledávce žalobkyně její
pohledávku z titulu smluvní pokuty za nedodržení termínu dokončení a předání
díla – stavby dne 10.4.1993, tedy za období od 11.4.1993 do 31.8.1993. Tato námitka žalované je oprávněná. Odvolací soud při právním posouzení věci pominul skutkové zjištění soudu
prvního stupně v rozsudku ze dne 29.1.2008, podle něhož mělo být žalobkyní
dokončené dílo předáno žalované podle smlouvy o dílo ze dne 25.9.1992 již dne
10.4.1993, avšak bylo předáno až dne 31.8.1993. Za nepředání díla ve sjednaném
termínu byla ve smlouvě sjednána majetková sankce v podobě smluvní pokuty ve
výši 0,1% denně z ceny díla za každý den prodlení s odevzdáním díla. Soud
prvního stupně proto za prodlení v rozsahu 142 dní stanovil výši majetkové
sankce na 420 255,30 Kč. Soud prvního stupně tak správně dovodil, že dodatkem
ze dne 14.5.1993 nedošlo ke změně původního sjednaného termínu dokončení díla,
ale pouze byla poskytnuta dodatečná lhůta ke splnění závazku. Žalovaná se tedy
ocitla v prodlení se splněním závazku od 11.4.1993, a proto odvolací soud
pochybil, jestliže při posouzení uplatněného nároku žalobkyně pominul nárok
žalované na smluvní pokutu, tedy započtení pohledávky žalované vůči pohledávce
žalobkyně. S ohledem na výše uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nebylo-li tedy možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu
bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).