23 Cdo 3600/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce J. Č., zastoupeného Mgr. J. H., advokátem proti žalovanému P. N.,
zastoupenému JUDr. J. V., advokátem o zaplacení částky 50 000,- Kč s přísl.
oproti převzetí věci a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 291.600,- Kč s
přísl., vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 76/99, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2007 č.j. 26
Co 284/2007 – 262, 26 Co 285/2007, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2007 č.j. 26 Co 284/2007 –
262, 26 Co 285/2007, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně zamítl rozsudkem ze dne 16. 5. 2007 č.j. 9 C 76/99-247
návrh žalobce s požadavkem na uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci
částku 50.000,- Kč spolu se 17% úrokem z prodlení ročně, jdoucím od 23.7.1999
do zaplacení, oproti převzetí nákladního automobilu - tahače tovární značky L.
typ 110.571, a nákladního návěsu značky B. typ NV 31.24.22 CT, / dále jen
\"nákladní automobil\" a \"nákladní návěs\" /. Žalobci uložil povinnost
zaplatit žalovanému částku 291.600,- Kč spolu s 11 % úrokem z prodlení, jdoucím
od 30.9.1999 do zaplacení, to vše do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dále
rozhodl o povinnosti nahradit náklady řízení. Usnesením ze dne 16. května 2007
sp. zn. 9 C 76/99 – 247 doplnil meritorní rozhodnutí výrokem, kterým byla
žalobci uložena povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Kladně
náklady státu ( znalečné ) ve výši 8.293,- Kč do dvou měsíců od
právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování ze zjištění, že dne
24.6.1999 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě
žalovaný žalobci prodal nákladní automobil a nákladní návěs za dohodnutou kupní
cenu ve výši 341.600,- Kč, včetně DPH. Žalobce předmět koupě uvedeného dne
převzal a v hotovosti žalovanému zaplatil první splátku kupní ceny ve výši
50.000,- Kč. Další tři splátky - vždy ve výši 97.000,- Kč - měl žalobce
žalovanému poukázat bezhotovostním převodem ke dni 31.7.1999, ke dni 31.8.1999
a ke dni 30.9.1999. Při převzetí nákladního automobilu a nákladního návěsu
žalobcem žalovaný prohlásil, že na vozidle neváznou žádné právní vady a že si
není vědom existence opakujících se závad. Žalobce prohlásil, že si vozidlo
řádně prohlédl, seznámil se s jeho technickým stavem a ve stavu zjištěném
prohlídkou jej kupuje. Dopisem datovaným dne 23.7.1999 odstoupil žalobce od
kupní smlouvy s tím, že na předmětném vozidle se vyskytly závady, které brání
jeho řádnému užívání. Žalobcem byly jako vady vytčeny havarijní stav
elektroinstalace a vadný kompresor. Žalovaný v následné korespondenci označil
odstoupení od kupní smlouvy za neplatné a trval na doplatku kupní ceny.
Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 425
odst. 1, § 428 odst. I a 2, § 345 odst. 2 a § 437 odst. 1 obchodního zákoníku.
Vzal za prokázané, že v okamžiku převzetí předmětu koupě měl nákladní automobil
dvě vady, které žalobce řádně a včas reklamoval, tj. vadnou elektroinstalaci a
kompresor, a s těmito vadami spojil svůj nárok na odstoupení od kupní smlouvy.
Soud prvního stupně s ohledem na ustanovení § 345 odst. 2 obchodního zákoníku
dovodil, že prodejem nákladního automobilu s vadným kompresorem a vadnou
elektroinstalací nedošlo ze strany žalovaného k porušení smlouvy podstatným
způsobem. Kompresor je výměnný agregát, jehož cena se pohybuje okolo 5.000,-
Kč a stejně tak lze uvažovat i v případě elektroinstalace. U té navíc soud
prvního stupně na základě hodnocení provedených důkazů ( výpovědi svědků F. a
Š. a znalecký posudek Ing. P. ) dospěl k závěru, že po převzetí vozidla
žalobcem byl na nákladním automobilu proveden svědkem F. neodborný zásah v
podobě provizorní opravy, a tím současně mohlo dojít na elektroinstalaci i k
dalším problémům většího rozsahu. Z hlediska žalobcova nároku na odstoupení od
kupní smlouvy soud prvního stupně - při zohlednění ustanovení § 437 odst. 1
obchodního zákoníku - uzavřel, že takový nárok žalobci nepřísluší, neboť
prodejem předmětu koupě s vytčenými vadami byla smlouva porušena nepodstatným
způsobem a žalobce by mohl žádat toliko slevu z kupní ceny. Proto není
požadavek na vrácení zaplacené zálohy na kupní cenu oproti vydání předmětu
koupě důvodný. Naopak opodstatněným soud I. stupně• shledal nárok obsažený ve
vzájemné žalobě žalovaného na doplacení kupní ceny.
Proti tomuto rozsudku i proti doplňujícímu usnesení soudu prvního stupně podal
žalobce odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným
skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Krajský soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že
odvolání žalobce není důvodné.
V projednávané věci založili účastníci řízení kupní smlouvou ze dne 24.6.1999
obchodně-právní vztah, neboť z obsahu smlouvy vyplývá jednoznačná vůle stran
uzavřít ji v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Z obsahu kupní
smlouvy je pro posouzení důvodnosti žalobcova nároku relevantní, že kupující si
předmětné vozidlo před převzetím dobře prohlédl, seznámil se s jeho technickým
stavem a koupil jej ve stavu zjištěném prohlídkou ( článek 1.3. smlouvy ).
Prodávající prohlásil, že si není vědom opakujících se závad ( článek 11.1.
smlouvy). Prodávající potvrdil podpisem smlouvy i převzetí první splátky ve
výši 50.000,- Kč a současně s předaným předmětem koupě předal kupujícímu i
osvědčení o technickém průkazu tahače a návěsu a osvědčení o měření emisí (
článek 11.3.smlouvy ). K problematice výskytu vad, které vykazoval nákladní
automobil ( tahač ) v době převzetí předmětu koupě žalobcem provedl soud I.
stupně podrobné dokazování, z něhož vzal za prokázané, že odpovědnost
žalovaného za vady prodávané věci se vztahuje na vadný kompresor a
elektroinstalaci. S tímto skutkovým závěrem se odvolací soud ztotožnil, neboť
znalecký posudek Ing. P. a výslech svědka M. F. byly důkazy, které tento závěr
podporovaly. Lze mít za prokázané, že již krátce po převzetí vozidla se obě
vady projevily a že tyto vady měly podstatný vliv na užívání nákladního tahače.
Znaleckým posudkem bylo navíc prokázáno, že elektroinsta1ace byla vadná již v
době převzetí vozidla žalobcem, že již v té době byla neodborně opravována, že
žalobce na tuto vadu nemusel při standardní prohlídce vozidla přijít, že se
mohla projevit až v následném provozu a že projevy této vady jsou takového
charakteru, že by bránily účelu, k němuž žalobce vozidlo zakoupil. Lze proto
uzavřít, že v době převzetí žalobcem vykazoval předmět koupě - nákladní
automobil (tahač ) vadu - vadnou elektroinstalaci, která nemusela být
prohlídkou zjistitelná a projevila se až následně. Tato vada - podle jejích
projevů, které shodně popsali žalobce a svědek Fr. - ¬byla takového charakteru,
že bránila účelu, pro který byl nákladní automobil zakoupen.
Odvolací soud dále zkoumal, zda vady byly žalobcem včas a řádně oznámeny.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce řádně reklamoval v
dopise datovaném dne 23.7.1999, jenž žalovaný - podle vlastního tvrzení -
obdržel. Žalobce uplatnil v dopise nárok z titulu odpovědnosti prodávajícího
za vady, a to jednak nezaměnitelným popisem vad prodané věci a konkrétními
projevy těchto vad a dále vznesl zcela konkrétní požadavek - odstoupení od
kupní smlouvy - který s touto reklamací spojil. Odvolací soud má dále za to, že
žalobce splnil i další podmínku pro možnost uplatnění nároku v soudním řízení,
a to včasnost reklamace u žalovaného. Jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku,
vadná elektroinstalace nemusela být zjištěna při prohlídce předmětu koupě
žalobcem, neboť zjištění vady by vyžadovalo demontáž přístrojové desky, k níž
při koupi vozidla obvykle nedochází. Žalobce tak neporušil svou povinnost
vyplývající z ustanovení § 427 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku a včasnosti jeho
reklamace může být přisvědčeno s odkazem na ustanovení § 428 odst. 1 písm.a)
obchodního zákoníku, přičemž lhůtu necelého jednoho měsíce lze považovat za
přiměřenou dobu, která není s ohledem na konkrétní okolnosti případu ( povaha
vady a možnost jejího zjištění při vykonání cesty na delší vzdálenost)
vybočením z mezí zákonné formulace \"bez zbytečného odkladu\". Z uvedeného
vyplývá, že nemohlo být, jak správně konstatoval soud prvního stupně,
přihlédnuto k námitce žalovaného formulované v tom smyslu, že žalobce
nereklamoval řádně a včas.
Odvolací soud se naopak neztotožnil s dalšími závěry soudu prvního stupně o
tom, že svědek F. již v době, kdy nebezpečí škody na zboží přešlo na
kupujícího, provedl neodborný zásah do elektroinstalace, ¬a tak mohlo dojít na
elektroinstalaci k problémům většího rozsahu. Odvolací soud proto opakoval
dokazování sdělením podstatného obsahu znaleckého posudku Ing. J. P. Ze závěrů
tohoto posudku vzal za prokázané, že v době převzetí nákladního automobilu (
tahače ) žalobcem vykazovalo vozidlo vady spočívající ve vadné elektroinsta1aci
a neschválené úpravě pérování přidáním druhého regulátoru ( měchu) - tuto vadu
však žalobce řádně nereklamoval. Elektroinstalace byla neodborně opravována
před převzetím vozidla žalobcem - viz použití textilní pásky užívané cca do
roku 1990 - a v případě obou znalcem posuzovaných vad se jednalo o vady
takového charakteru, že bránily užívání věci k účelu, ke kterému ji žalobce
zakoupil. Taková zjištění však zcela zřejmě implikují závěr o podstatném
porušení kupní smlouvy žalovaným, který si musel být vědom toho, že vadná
elektroinstalace brání řádnému užívání vozidla žalobcem k účelu, k němuž jej
koupil, tj. v souladu s jeho předmětem podnikání k poskytování přepravních
služeb. Hodnocení znaleckého posudku soudem prvního stupně tak bylo v
naznačeném směru zcela vadné. Za zcela zřejmý exces lze dále považovat
hodnocení části výpovědi svědka M. F., který měl, dle mínění soudu prvního
stupně, po převzetí vozidla žalobcem provést provizorní opravu
elektroinsta1ace. Aniž by byl nucen opakovat důkaz výpovědí zmíněného svědka,
dospívá odvolací soud na podkladě obsahu spisu k závěru, že z výpovědi svědka
F. taková skutečnost vůbec nevyplývá. Svědek provedl provizorní opravu na
návěsu pouze u nefungujících brzdových válců, z nichž foukal vzduch (protokol
z ústního jednání konaného dne 13.1.2004 - čj. 92 spisu ). Žalovaný proto
nemůže být zproštěn odpovědnosti za předmětnou vadu poukazem na to, že k jejímu
případnému vzniku měl přispět žalobce po převzetí věci. Pokud se jedná o druhou
z řádně vytčených vad, vadný kompresor, zde dává odvolací soud žalobci za
pravdu, že závěr soudu prvního stupně o nepodstatném porušení kupní smlouvy
žalovaným v případě prodeje nákladní soupravy s touto vadou není podepřen
odpovídajícími skutkovými zjištěními. Znalec se k této vadě a jejímu charakteru
v posudku vůbec nevyjádřil a okolnost, že kompresor je výměnný agregát, jehož
cena se pohybuje kolem 5.000,- Kč, ještě neznamená, že prodejem věci s touto
vadou došlo pouze k nepodstatnému porušení kupní smlouvy žalovaným. Na základě
výše popsaného lze proto uzavřít, že prodejem nákladního automobilu ( tahače )
s vadnou elektroinsta1ací byla kupní smlouva ze dne 24.6.1999 porušena
žalovaným podstatným způsobem a nárok žalobce na odstoupení od smlouvy by byl
toliko se zřetelem k této vadě po právu.
Odvolací soud potom vyslovil právní názor, podle něhož důvodnosti nároku
žalobce na odstoupení od kupní smlouvy ze dne 24.6.1999 by nebránila podmínka
uvedená v ustanovení § 441 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť řádně vytčené
vady žalobce uplatnil v přiměřené lhůtě necelého jednoho měsíce od převzetí
nákladní soupravy a nijak nevybočil z mezí daných ustanovením § 428 odst. 1
obchodního zákoníku. Dále však odvolací soud žalobci právo na odstoupení od
kupní smlouvy nepřiznal s ohledem na ustanovení § 441 odst. 2 obchodního
zákoníku. Tímto ustanovením je možnost odstoupení od smlouvy zapovězena v
případě, že kupující nemůže vrátit předmět koupě prodávajícímu ve stavu, v
jakém jej převzal. Odvolací soud opakoval důkaz znaleckým posudkem Ing. P., z
jehož textu a připojené fotodokumentace vzal za prokázané, že stávající
technický stav vozidla je velmi špatný, neboť kabina tahače je značně
zkorodovaná, byla demontována přední maska, hydraulický systém je nefunkční v
důsledku popraskaných tlakových hadic a vozidlo je nepojízdné. Vozidlo, včetně
návěsu, je parkováno na místě, které není chráněno před nepříznivými
povětrnostními vlivy. Nedobrý technický stav vozidla znalec potvrdil i v rámci
svého výslechu před soudem prvního stupně s tím, \"že v daném případě se již
vozidla rovnají ceně šrotu.\" Po porovnání takto popsaného současného stavu
nákladní soupravy se stavem, v jakém byl předmět koupě podle obsahu kupní
smlouvy v době převzetí žalobcem, lze uzavřít, že účinky odstoupení od kupní
smlouvy zanikly a žalobce se nemůže vůči žalovanému tohoto nároku úspěšně
domáhat. V projednávané věci nelze použít ani výjimky uvedené v ustanovení §
441 odst. 3 písmo b) a § 441 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť ty nemohou s
ohledem na konkrétní okolnosti případu a povahu předmětu koupě v dané věci
najít svého uplatnění. V daném případě nelze použít ani výjimku vyplývající z
ustanovení § 441 odst. 3 písmo a) obchodního zákoníku, neboť právě žalobci lze
klást k tíži, že parkováním nákladní soupravy na místě nechráněném před
povětrnostními vlivy byl navozen současný technický stav předmětu koupě, který
neodpovídá stavu, v jakém nákladní soupravu žalobce od žalovaného převzal.
V důsledku závěru o nemožnosti odstoupení od kupní smlouvy žalobcem pak podle
odvolacího soudu naopak lze přisvědčit důvodnosti vzájemné žaloby žalovaného o
zaplacení částky 291.600,- Kč s příslušenstvím jako doplatku kupní ceny
sjednané kupní smlouvou ze dne 24.6.1999. Nárok žalovaného vyplývá z článku
11.2. kupní smlouvy a je právně podepřen ustanovením § 409 obchodního zákoníku,
které stanoví povinnost splnit závazek kupujícího zaplatit sjednanou kupní
cenu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek soudu I. stupně je z hlediska znění
věcných výroků ad.I.) a ad II.) správný, byť důvod pro nepřiznání práva na
odstoupení od kupní smlouvy žalobci, jak se podává ze shora uvedeného, je jiný.
Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř.
potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl svým dovoláním žalobce opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřujíc jeho
důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.) a v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle stanoviska dovolatele odvolací soud správně uzavřel, že prodejem
nákladního vozu s vadnou elektroinstalací byla kupní smlouva žalovaným porušena
podstatným způsobem a nárok žalobce na odstoupení od smlouvy by byl se zřetelem
k této vadě po právu. Dále však odvolací soud konstatoval, že podle § 441 odst.
2 obch. zák. účinky řádného odstoupení od smlouvy zanikly, neboť žalobce jako
kupující nemůže vrátit zboží ve stavu, v jakém je převzal, přičemž není splněna
ani výjimka dle § 441 odst. 3 písm. a) obch. zák., tedy že nemožnost vrácení
zboží není způsobena jednáním či opomenutím žalobce jako kupujícího. Je
nesporné, že žalobce s ohledem na časovou prodlevu mezi uzavřením kupní smlouvy
a předáním zboží (24.6.1999) a dnem posouzení stavu nákladní soupravy znalcem
(1.3.2006) skutečně nemůže vrátit nákladní soupravu ve stavu, v jakém ji
převzal, a to právě z objektivního důvodu časové prodlevy mezi převzetím věci a
okamžikem jejího posouzení znalcem a vnějších vlivů na zaparkovanou nákladní
soupravu po dobu této časové prodlevy. Nicméně znalcem již nebylo zodpovězeno,
v jakém ohledu se stav nákladní soupravy v časovém úseku mezi převzetím
soupravy a dnem znaleckého posouzení jejího stavu změnil, jaké vlivy na
soupravu působily, jaká opatření by byla nezbytná k tomu, aby tyto změny
nenastaly, zda vůbec takováto opatření bylo možné učinit a zda se standardně
takováto opatření provádějí. Znalecký úkol ostatně nebyl soudem prvního stupně
ani takto zadán. Odvolací soud, aniž by doplnil dokazování v tomto ohledu,
učinil ze znaleckého posudku závěry, které z něj nevyplývaly. Akceptovatelný je
sice závěr odvolacího soudu o změně stavu vozidla na podkladě znaleckého
posudku, ovšem nikoli již závěr o příčinách této změny. Podle § 118a odst. 2
o.s.ř. \"má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce
posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v
potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností\". Dle názoru
žalobce, pokud se již chtěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
zabývat i otázkou zániku účinků odstoupení od smlouvy z hlediska § 441 obch.
zák., měl žalobce vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností ohledně případné
výjimky podle § 441 odst. 3 písm. a) obch. zák. a navržení důkazů v tomto
ohledu. Tento postup odvolacího soudu považuje žalobce za vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel dále upozorňuje na to, že žaloba byla podána dne 4. 11. 1999. Již při
prvním jednání ve věci, které se konalo dne 29.3.2000, pak tehdejší právní
zástupce žalobce navrhl důkaz znaleckým posudkem, tento byl nařízen teprve
usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 10.2.2006, č.j. 9C 76/99-159. Důvody
změny stavu nákladní soupravy spatřuje v délce řízení - pokud by soud prvního
stupně nařídil znalecký posudek ihned po navržení tohoto důkazu a byl-li by
tento zhotoven se stejným časovým odstupem od jeho nařízení, jak se to později
stalo, nečinila by prodleva mezi převzetím vozu a znaleckým zkoumáním ani jeden
rok, dozajista by pak stav nákladní soupravy byl prakticky stejný, jako v době
jejího převzetí žalobcem.
Dovolatel též poukazuje na to, že již v době písemného vytčení vad a odstoupení
od smlouvy dopisem ze dne 23.7.1999 tehdejší právní zástupce žalobce vyzval
žalovaného k převzetí nákladní soupravy oproti vrácení zaplacené zálohy na
kupní cenu, žalobou ze dne 4.11.1999 pak uplatnil totéž. Dle názoru žalobce
zavinění na změně stavu nákladní soupravy v důsledku vnějších vlivů nelze
přičítat k tíži žalobci, ale právě k tíži žalovaného, pokud nákladní soupravu i
přes tuto výzvu, následně adresovanou i v kvalifikované podobě žalobou,
nepřevzal.
Konečně žalobce je přesvědčen, že učinil veškeré standardní kroky, které po něm
bylo možno spravedlivě požadovat, k tomu, aby nákladní soupravu uchoval ve
stavu, v jakém ji převzal. Je totiž naprosto obvyklé, že podnikatelé zabývající
se kamionovou přepravou parkují nákladní soupravy, které nejsou v provozu,
na odstavných plochách nezastřešených ani jinak chráněných, tedy vystavují je
vnějším povětrnostním vlivům, stejně tak, jako to učinil žalobce s předmětnou
soupravou. Tato skutečnost je snadno objektivně ověřitelná při nahlédnutí do
kteréhokoli areálu podobného podnikatele. Není standardní, aby nákladní
soupravy byly garážovány či jinak chráněny před vnějšími povětrnostními vlivy,
s tímto se ostatně žalobce za dobu své praxe v oboru nákladní kamionové
přepravy nikdy nesetkal. Dle názoru žalobce nebylo možné po něm spravedlivě
požadovat, aby o zboží po odstoupení od kupní smlouvy k němu pečoval nad rámec
péče standardní. Odstavení vozu v oploceném areálu žalobce považuje žalobce za
péči standardní a pokud takovouto standardní péči poskytl, nebyla dle jeho
názoru nemožnost vrácení zboží způsobena jeho jednáním či opominutím ve smyslu
§ 441 odst. 3 písm. a) obch. zák. I z komentovaného znění citovaného § 441
obch. zák. (edice C.H.BECK) vyplývá, že možnost odstoupit od smlouvy není
omezena tím, že u zboží s omezenou dobou životnosti se snížila jeho užitnost v
důsledku uplynutí času, pokud kupující sám nezpůsobil poškození zboží svým
jednáním nebo svou nečinností. Podle názoru žalobce představuje způsob, jakým
se soupravou naložil, za standardní a přiměřený povaze věci.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší
soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podal svoje vyjádření žalovaný. Upozorňuje v něm na
skutečnost, že žalobce uvádí ve svém dovolání námitky, které ve své podstatě
naplňují dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Tento
důvod je pro dovolání je však v daném případě nepřípustný. Navrhuje proto, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v odvolání zpochybnil.
Pokud jde o přípustnost dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalobce je přípustné, neboť odvolací soud řešil otázku zániku účinků odstoupení
žalobce od smlouvy v rozporu s hmotným právem.
Pokud jde o důvodnost dovolání, uplatňuje dovolatel v projednávané věci ve
své podstatě námitky dvojího druhu:
odvolací soud založil svůj potvrzující rozsudek na aplikaci ust. § 441 odst. 2
obch. zák., přičemž nemožnost vrácení zboží v původním stavu spatřoval v
jednání žalobce, který podle jeho názoru nezajistil řádné odstavení a
garážování soupravy,
odvolací soud měl žalobce vyzvat k předložení dalších důkazů, pokud se chtěl
zabývat zkoumáním příčin změn stavu soupravy – tento postup a dále skutečnost,
že odvolací soud, aniž by doplnil dokazování v tomto ohledu, učinil ze
znaleckého posudku závěry, které z něj nevyplývaly, považuje žalobce za vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podstatou případu je tedy výklad a aplikace ust. § 441 odst. 2 a 3 obch. zák.
Pravidla chování upravená tímto ustanovením určují, že účinky odstoupení od
smlouvy nevzniknou nebo zaniknou, jestliže kupující nemůže vrátit zboží ve
stavu, v jakém je obdržel. Třetí odstavec cit. ust. upravuje z tohoto pravidla
výjimky ve prospěch kupujícího – pravidlo se nepoužije, jestliže nemožnost
vrácení zboží nebyla způsobena jednáním nebo opomenutím kupujícího nebo
jestliže ke změně stavu zboží došlo v důsledku prohlídky řádně vykonané za
účelem zjištění vad zboží.
Funkcí citovaných ustanovení je rozdělení rizika spojeného s možným vadným
plněním rovnoměrně mezi prodávajícího i kupujícího. Prodávající je chráněn v
těch případech, kdy by např. musel převzít zboží ve změněném stavu, tedy zboží,
které je znehodnoceno, zničeno, zboží, které by již nemělo pro prodávajícího
žádné další hospodářské využití. Kupující je naopak chráněn výjimkami uvedenými
ve třetím odstavci pro ty případy, kdy by aplikace zásady, že lze vrátit zboží
jen v původním stavu, vedla k jeho znevýhodnění a snížení důsledků
odpovědnosti za vady. Pokud tedy kupující sám postupoval vždy s řádnou úrovní
péče o zboží, nezanedbal přiměřenou ochranu zboží před jeho poškozením nebo
zničením, naopak jeho jednání bylo jednáním, které ve vztahu k vadnému zboží
respektovalo charakter tohoto zboží, účel jeho použití i případné zvyklosti,
které se v daném odvětví hospodářství vyvinuly, pokud jde o zacházení se tímto
druhem zboží, není možné přenášet na něho důsledky spojené s podstatnými
vadami, které se na zboží vyskytly. Při existenci podstatných vad lze proto
vrátit nikoli jen to zboží, které zůstalo zcela nezměněno, ale i to zboží,
které sice není v původním stavu, ale jeho změny jsou důsledkem přirozeného
opotřebení či působení přírodních sil, nahodilých událostí nebo prostě stárnutí
zboží, o které bylo jinak řádně pečováno.
V posuzovaném případě zjistily soudy obou stupňů na předmětu plnění vady, které
bránily řádnému užívání zboží. Jak správně uzavřel odvolací soud, mají takové
vady charakter vad podstatných, neboť je zcela nepochybné, že si kupující
pořizoval nákladní automobil i nákladní návěs k provozování své podnikatelské
činnosti a právem očekával, že mu technický stav obou vozidel tuto činnost
dovolí. Splnil i zákonnou podmínku oznámení existence vad prodávajícímu a
využil svého práva upraveného v ust. § 436 odst. 1 písm. d) obch. zák. a
odstoupil od smlouvy. Zboží do vyřízení záležitosti uskladnil způsobem, který
je vzhledem k velikosti i účelu zboží zcela obvyklý – zaparkoval obě vozidla na
svém pozemku chráněném před vstupem neoprávněných osob. Jestliže zde odvolací
soud klade k tíži kupujícího – žalobce, že parkoval soupravu na místě
nechráněném před povětrnostními vlivy a spojuje s touto skutečností změnu stavu
zboží, která brání jeho vrácení prodávajícímu, nepřihlíží jeho výklad
dostatečně k povaze zboží a možnostem kupujícího (garáže příslušné velikosti
nejsou v daném odvětví běžné a navíc se s nimi ani neuvažuje, protože vozidla
přinášejí podnikatelské výnosy pouze tehdy, pokud jsou v provozu a nelze
očekávat, že by je podnikatelé delší dobu z provozu odstavili, pokud vozidla
právě neprodělávají nutné opravy). Jeho výklad nepřihlíží ani k tomu, že od
okamžiku koupě k okamžiku posuzování věci odvolacím soudem uplynulo více než
šest let. Technický stav předmětu koupě by se za tuto dobu zcela určitě změnil
pouhým stárnutím obou vozidel a tuto skutečnost by nebylo možno přičítat k tíži
žalobce. Lze tedy uzavřít, že se odvolací soud mýlí, pokud svá skutková
zjištění vykládá tak, že pouhý způsob odstavení vadných vozidel způsobuje, že
nelze aplikovat výjimku obsaženou v ust. § 441 odst. 3 písm. a) obch. zák. a že
účinky odstoupení od smlouvy zanikly z důvodu změny stavu zboží.
Výklad ust. § 441 odst. 2 a 3 obch. zák. nelze též zúžit pouze na to, že bude
posuzován postup kupujícího. V daném případě se odvolací soud vůbec nezabýval v
této souvislosti jednáním prodávajícího. Vzhledem k závažnosti vad i právu,
které uplatnil kupující jako právo z odpovědnosti za vady, mohl žalobce
oprávněně očekávat, že se žalovaný bude případem zabývat a snažit se o jeho
rychlé uzavření. Toto očekávání však nebylo naplněno, žalovaný neuznal nároky
žalobce a věc řešil až ve zdlouhavém soudním řízení. Závěry odvolacího soudu
vedou pak v této situaci k paradoxnímu závěru, že nečinnost subjektu, který
porušil právo, přinesla tomuto subjektu majetkovou výhodu – i když
prodávající plnil vadně a vada byla tak podstatná, že bránila realizovat účel
smlouvy, povinnost zaplatit za plnění kupujícímu zůstává, aniž by bylo vadné
plnění jakkoli kompenzováno a aniž by se kupující dopustil jakéhokoli porušení
svých právních povinností. Taková interpretace právní normy je zcela
nepřijatelná, neboť nerespektuje základní právní princip, který požaduje, aby
právní ochrana nebyla poskytnuta tomu, kdo právo porušuje, na úkor toho, jehož
právo bylo porušeno. Jestliže tedy změna stavu předmětu plnění nebyla způsobena
jednáním nebo opomenutím žalobce, zbývá jen jediný závěr – účinky odstoupení od
smlouvy nezanikly, žalovaný je povinen předmět plnění převzít a vrátit žalobci
částku 50 000,- Kč, kterou jako zálohu na kupní cenu zaplatil.
Pokud jde o první okruh námitek uplatněných v dovolání žalobce, uzavírá
Nejvyšší soud, že odvolací soud založil svoje rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci a řešil uvedenou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal důvodným již první okruh námitek
dovolatele uvedený v jeho dovolání, nepovažoval za nutné zabývat se okruhem
druhým. Aniž by proto nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.),
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 , část věty za
středníkem, o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Právní názor
dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za
středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu