23 Cdo 3620/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INSTA CZ s.r.o., se sídlem v Olomouci - Hodolanech, Jeremenkova 1142/42, PSČ 772 00, IČO 25374311, zastoupené JUDr. Zdeňkou Rekovou, advokátkou, se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, PSČ 796 01, proti žalované Hanácké komunikace s.r.o. "v likvidaci", se sídlem ve Štěpánově, Moravská Huzová 110, PSČ 783 13, IČO 27843190, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 35/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2016, č. j. 75 Co 336/2015-90, ve znění opravného usnesení ze dne 10. května 2015, č. j. 75 Co 336/2015-100, takto:
Výrok I. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 23 Cdo 3620/2016-117, se opravuje tak, že slovo „žalované“ se nahrazuje slovem „žalobkyně“.
Ve smyslu § 164 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je namístě opravit v rozhodnutí kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou lhůtu; soud tak může učinit kdykoli, i po právní moci rozhodnutí. Podáním doručeným Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dne 10. 1. 2017 upozornila soudkyně Okresního soudu v Olomouci na zřejmou nesprávnost výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 23 Cdo 3620/2016-117, spočívající v záměně žalobkyně za žalovanou, když dovolaní podala žalobkyně. Zároveň podala návrh na vydání opravného usnesení Při písemném vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 23 Cdo 3620/2016-117, došlo k chybě, kdy ve výroku I. tohoto usnesení bylo místo „Dovolání žalobkyně se odmítá.“ nesprávně uvedeno, že se odmítá dovolání žalované. Jedná se o zřejmou nesprávnost, neboť jak ze záhlaví, tak z odůvodnění usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání žalobkyně. Postupem podle § 164 ve spojení s § 243b o. s. ř. bylo proto zmíněné pochybení napraveno, aniž by vydáním opravného usnesení byla dotčena právní moc a vykonatelnost tímto usnesením opraveného usnesení. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017 JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu
Pouze skutečnost absence výslovného vypořádání se všemi jednotlivými důkazy odůvodnění rozhodčího nálezu nelze považovat za porušení principu rovnosti účastníků v rozhodčím řízení, jelikož z obsahu rozhodčího nálezu jako celku vyplývá, že rozhodce se zabýval při hodnocení věci argumentací obou účastníků. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud není v řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn hodnotit významnost jednotlivých důkazních návrhů pro výsledek rozhodčího řízení a není ani oprávněn posuzovat správnost hodnocení obsahu
důkazů rozhodce a následné právní posouzení věci, neboť řízení o zrušení rozhodčího nálezu není opravným prostředkem proti vydanému rozhodčímu nálezu. Z obsahu argumentace žalobkyně uplatněné v žalobě a ve vyjádření k odvolání je pak zřejmě, že žalobkyně směřuje své námitky do způsobu hodnocení důkazů a nesouhlasí s komplexním hodnocením důkazů a posouzením věci provedeným rozhodcem. Rozhodce by dle žalobkyně musel na základě správného hodnocení jím navrhovaných důkazů jistě dospět k jinému závěru při posouzení věci zejména v otázce uznání závazku. Tato skutečnost však nemůže být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací práce Nejvyššího soudu, čímž odůvodňuje přípustnost podaného dovolání (§ 237 o. s. ř.). Podle odvolacího soudu učinil soud prvého stupně správná skutková zjištění. Z takto zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud při svém rozhodování vycházel, ale zjištěný skutkový stav věci po právní stránce posoudit jinak. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že s oběma stranami sporu bylo v rozhodčím řízení zacházeno rovnocenným způsobem a že jim byla dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Právní otázka, která byla v minulosti dovolacím soudem řešena a vyřešena, je otázka poskytnutí možnosti účastníkům řízení jednat před rozhodci, též kontextu důkazních návrhů vznesených účastníky rozhodčího řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, na které odkazují další rozhodnutí, např. sp. zn. 23 Cdo 2273/2007). Dle názoru žalobkyně řešil Nejvyšší soud tuto otázku opakovaně se stejnými závěry, tj. že rozhodce důkazní návrhy vznesené účastníky řízení uváží a naloží s nimi tak, že buď důkazní návrh provede, nebo provedení důkazního návrhu nepřipustí. V případě nepřipuštění takového důkazu návrhu je ale kladen současně důraz na to, že nepřipuštění důkazu musí být řádně odůvodněno. Závěr odvolacího soudu, že rozhodce v řízení postupoval v souladu se zákonem o rozhodčímu řízení, a to i za situace, kdy se rozhodce výslovně s některými důkazními návrhy žalobce nevypořádal, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Dovolací soud zjistil, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí není v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl mimo jiné následující: „Za nejtypičtější případ odepření možnosti věc před rozhodci projednat, považována nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná (srov. např. Bohuslav Klein, Rozhodčí řízení, ASPI 2007, str. 193). Dalším nezbytným požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden (srov. tamtéž).“ V řešeném případě si strany v rozhodčí doložce ujednaly, že řízení bude probíhat písemně a rozhodce má rozhodovat podle zásad spravedlnosti. Dále se strany shodly na tom, že rozhodčí nález nemá obsahovat odůvodnění. V případě řízení, které je vedeno písemně, se důkazy předkládají tak, že jsou zaslány rozhodčímu soudu a založeny do rozhodčího spisu. K provedení takových důkazů dojde tím, že se s nimi rozhodce seznámí. Rozhodce se při rozhodování zabýval tvrzeními i důkazy předloženými oběma stranami sporu. S ohledem na to, že se strany v rozhodčí doložce dohodly, že rozhodčí nález bude vydán bez odůvodnění, je námitka, že v odůvodnění rozhodčího nálezu se nevypořádal se všemi důkazy a neodůvodnil, jak se vypořádal se všemi navrženými důkazy, nepřípadná. Strany dostaly možnost věc před rozhodci projednat, jelikož jim bylo umožněno reagovat na tvrzení a důkazy druhého účastníka řízení. Nesouhlas s hodnocením navržených důkazů a posouzením jejich důležitosti pro výsledek řízení není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Jak uvedl odvolací soud, pouze skutečnost absence výslovného vypořádání se všemi jednotlivými důkazy odůvodnění rozhodčího nálezů nelze považovat za porušení principu rovnosti účastníků v rozhodčím řízení, pokud z obsahu rozhodčího nálezu jako celku vyplývá, že rozhodce se zabýval při hodnocení věci argumentací obou účastníků a důkazy, které v řízení předložili. Jelikož dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, § 243f odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á předsedkyně senátu