23 Cdo 3627/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně FitCraft Production a.s. v likvidaci, se sídlem ve Valašském
Meziříčí, Zašovská 907, IČO 25785974, zastoupené JUDr. Peterem Schmidlem,
advokátem se sídlem v Lanžhotě, Palackého 14, proti žalované GLOBÁL UST, a.s.,
se sídlem v Hamuliakove, Dubová 4, IČO 36243281, zastoupené JUDr. Vladimírem
Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze, Národní 10, o zaplacení částky 113.000,-
USD, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 349/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 8
Cmo 300/2013 – 282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 22.603,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
JUDr. Vladimíra Zoufalého, advokáta se sídlem v Praze, Národní 10.
Městský soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 16
Cm 349/2006 – 216, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 113.000,- USD
do tří dnů od právní moci rozsudku a zároveň nahradit náklady řízení. K
odvolání žalované Vrchní soud v Praze třetím rozhodnutím ze dne 17. dubna 2014,
č. j. 8 Cmo 300/2013 – 282, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
o zaplacení 113.000,- USD zamítl a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit
žalované náhradu nákladů řízení. Dne 27. dubna 2006 uzavřela žalobkyně jako kupující s žalovanou jako
prodávající písemnou kupní smlouvu dle § 409 a násl. obchodního zákoníku
Slovenské republiky (dále jen „obchodní zákoník“) o dodání křemíku pro
polovodičovou výrobu s vlastnostmi specifikovanými ve smlouvě. Po obdržení
křemíku žalobkyně zjistila, že křemík nemá vlastnosti uvedené ve smlouvě, je
vysoce znečištěný a zcela nevhodný pro užití žalobkyní. Žalobkyně informovala
žalovanou o vadách a požadovala dodání náhradního zboží. Žalovaná však zboží
nevyměnila. Žalobkyně vyzvala žalovanou, aby křemík vyměnila, to však žalovaná
neučinila. Opětovně ji vyzvala k dodání náhradního zboží do 15. října 2006 s
tím, že nevymění-li zboží v této lhůtě, odstupuje žalobkyně od smlouvy a
požaduje vrácení peněz. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně oznámila žalované, že odstupuje
od smlouvy, neobdrží-li ve stanovené lhůtě náhradní zboží s vlastnostmi
uvedenými ve smlouvě. Žalovaná však neoznámila žalobkyni informace o převzetí
náhradního zboží a nebyla schopna poskytnout bezvadné plnění. Marným uplynutím
lhůty stanovené žalobkyní pro dodání náhradního zboží, nastaly dne 16. října
2006 účinky odstoupení od smlouvy. Kupní smlouva k tomuto dni zanikla a
žalobkyni vzniklo právo na vrácení zaplacené částky. Soud žalobě v plném
rozsahu vyhověl, když je zřejmé, že žalobkyně místo vysoce kvalitního křemíku
obdržela vysoce znečištěný křemík neodpovídající smlouvě a pro ni zcela
nepoužitelný a bezcenný. K vzájemnému návrhu žalované soud uvedl, že vadnou
dodávku dodal její dodavatel, nikoli žalobkyně, žalobkyně proto neodpovídá za
škodu způsobenou žalované. Vrchní soud v Praze se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se
závazkový vztah mezi účastníky řídí slovenským obchodním zákoníkem. K odlišnému
závěru však dospěl co do posouzení účinnosti odstoupení od smlouvy. Žalobkyně
primárně zvolila způsob uspokojení práva z odpovědnosti za vady dodáním
náhradního zboží. Dle § 437 odst. 5 obchodního zákoníku neodstraní-li
prodávající vady v dodatečné přiměřené lhůtě, může kupující od smlouvy
odstoupit, jestliže upozorní prodávajícího na úmysl odstoupit od smlouvy při
stanovení dodatečné přiměřené lhůty. V daném případě lze tedy konstatovat, že
žalobkyně upozornila na svůj úmysl od smlouvy odstoupit, náhradní zboží nebylo
v dodatečné přiměřené lhůtě dodáno, ale k zániku závazku odstoupením od smlouvy
nedošlo, když po uplynutí dodatečné lhůty žalobkyně neučinila úkon odstoupení
od smlouvy a žalované jej nedoručila.
Jelikož nedošlo k odstoupení od smlouvy,
nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované, proto odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním ze dne 7. července
2014 do obou jeho výroků. Dovolání podává z důvodu nesprávného právního
posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně v souladu s § 437
odst. 5 obchodního zákoníku řádně upozornila žalovanou na úmysl odstoupit od
kupní smlouvy a současně dostatečně vyjádřila projev vůle odstoupit od smlouvy,
který měl veškeré požadované náležitosti. Ztotožňuje se proto se závěrem soudu
prvního stupně, že odstoupení od smlouvy bylo vázáno na nedodání náhradního
zboží ve stanovené lhůtě, tj. do 15. října 2006. Vzhledem k tomu, že k dodání
nedošlo, účinky odstoupení od smlouvy nastaly dnem následujícím, tj. 16. října
2006. Žalobkyně se dodání náhradního zboží nedočkala, proto požadovala vrácení
vynaložených finančních prostředků. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení
§ 237 o. s. ř., když existují předpoklady, aby dovolací soud předmětnou věc
právně posoudil jinak než soud odvolací, a to i s odkazem na rozhodovací praxi. Odvolací soud nesprávně právně vyložil ustanovení obchodního zákoníku. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Alternativně navrhuje, aby dovolací soud
změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že uloží žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 113.000,- USD spolu s náklady řízení, včetně řízení dovolacího. Žalovaná se k dovolání vyjádřila dne 2. září 2014 a uvádí, že souhlasí se
závěrem soudu odvolacího. Je zřejmé, že žalovaná nebyla vyzvána, nebylo jí
nabídnuto vrácení zboží a nebyla informována, zda je zboží u žalobkyně či u
Policie ČR. Žalobkyně nejen že platně neodstoupila od smlouvy, ale ani
nevytvořila předpoklady k účinnosti odstoupení, a to i pokud by dalším projevem
vůle od smlouvy odstoupila. Sama žalobkyně způsobila, že žalovaná nemohla
odstoupit od smlouvy uzavřené se skutečným škůdcem (dodavatelem žalované). Obtížnost uplatňování nároků způsobila sama žalobkyně, proto má nést případné
následky svého jednání. Ostatně žalobkyně měla dřívější informace o
nespolehlivosti dodavatele žalované. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v dovolání
nepředložila k řešení žádnou otázku zásadního právního významu a rozhodnutí
odvolacího soudu není v rozporu s právem ani s dosavadní judikaturou dovolacího
soudu, navrhuje žalovaná, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
neobsahuje zákonem stanovené náležitosti. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). V dovolání však žalobkyně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Pouze uvádí, že dovolání je přípustné, když jsou tu
předpoklady, aby dovolací soud předmětnou věc jinak právně posoudil než soud
odvolací, a to i s přihlédnutím ke své rozhodovací praxi. Podle dovolatelky
odvolací soud neprávně právně vyložil ustanovení obchodního zákoníku. K
přípustnosti ještě uvádí znění § 237 o. s. ř. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s.
ř. i z ustálené rozhodovací praxe (usnesení ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29
NSČR 46/2014) vyplývá, že obligatorní náležitost dovolání představuje
požadavek, aby bylo v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky - dále jen „Nejvyšší soud“ - ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením
4/2014). Takový údaj se však z dovolání nepodává, neboť dovolatelka neuvedla
žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při
řešení právní otázky odchýlit. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237
o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen
po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které
trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání žalobkyně pro absenci obligatorní náležitosti, jež nebyla doplněna po
dobu trvání lhůty k dovolání, je vadným podáním. Bez této náležitosti nelze v
řízení pokračovat, proto Nejvyšší soud s odkazem na § 243c odst. 1 o. s. ř.
dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanoveními § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto. Žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictví advokáta. Při stanovení odměny advokáta dovolací soud vycházel z
kurzu platného pro nákup valut, který byl uveden v kurzovním lístku České
národní banky ke dni 3. listopadu 2014. Tento kurz činil 1:22,243; částka
113.000,- USD, která je předmětem řízení, tak po přepočtu na českou měnu
představuje 2.513 459,- Kč. Náklady řízení zahrnují odměnu advokáta ve výši
18.380,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst.
1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), náhradu
hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 advokátního
tarifu a částku 3.923,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty podle § 137
odst. 3 o. s. ř.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu