23 Cdo 364/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci
žalobkyně E. A., zastoupené JUDr. M. L., proti žalované M. č. P. 1, zastoupené
advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 15 C 214/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 23. dubna 1999, č.j. 18 Co 78/99-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 1999, č.j. 18 Co
78/99-92, vyjma výroku, jímž byl zamítnut „návrh, aby výše uvedená smlouva
obsahovala další obsahové náležitosti a ujednání\", a rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 1998, č.j. 15 C 214/95-75, se zrušují a věc se
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna
1999, č.j. 18 Co 78/99-92, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu
prvního stupně) ze dne 8. prosince 1998, č.j. 15 C 214/95-75, tak, že žalované
uložil podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
zákonů č. 264/1994 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 133/1993 Sb., č. 115/1994 Sb., č.
116/1994 Sb., č. 107/1995 Sb., č. 134/1997 Sb., č. 78/1998 Sb. a nálezů
Ústavního soudu publikovaných pod č. 164/1994 Sb., č. 2/1997 Sb., č. 153/1998
Sb. a č. 57/1999 Sb. (dále též jen „restituční zákon\"), povinnost uzavřít s
žalobkyní dohodu o vydání domu č.p. 24 s pozemkem parc. č. 33 v katastrálním
území J. („návrh, aby výše uvedená smlouva obsahovala další obsahové
náležitosti a ujednání\", zamítl); současně rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů.
Odvolací soud, převzav skutková zjištění soudu prvního stupně,
nejdříve odmítl názor, podle něhož přijetím náhrady původními spoluvlastníky
nemovitostí na základě Dohody mezi vládou Československé socialistické
republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených
nároků a finančních otázek ze dne 29. ledna 1982 (dále též jen „Dohoda\"), již
byla vzniklá křivda - mimo rámec úpravy dané restitučním zákonem - zmírněna.
Jelikož sporné nemovitosti přešly na stát způsobem předvídaným ustanovením § 6
odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c/ restitučního zákona a protože
žalovaná je osobou ve smyslu § 4 odst. 1 restitučního zákona k jejich vydání
povinnou (h. m. P. převzalo majetek se všemi právy a povinnostmi, které se k
němu připínají, tedy i s povinností nemovitosti vydat), posuzoval odvolací soud
již jen splnění podmínek na straně žalobkyně; důvodnost nároku na uzavření
dohody o vydání nemovitostí pak opřel zčásti o splnění předpokladů pro přiznání
statutu oprávněné osoby podle § 3 odst. 4 písm. c/ restitučního zákona (tedy i
podmínky státního občanství České republiky), zčásti pak o okolnost, že
žalobkyně je právní nástupkyní I. S. (matky), zemřelé v průběhu řízení před
soudem prvního stupně (dne 12. listopadu 1996).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (vyjma výroku zamítajícího
„návrh, aby výše uvedená smlouva obsahovala další obsahové náležitosti a
ujednání\") dovoláním, namítajíc s přihlédnutím k jeho obsahu existenci
dovolacích důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o.s.ř.\"). Dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze podřadit
výtku, podle níž soudy obou stupňů neučinily z provedeného dokazování
vyplývající zjištění, že žalobkyně a její matka naturalizací dne 20. června
1947 nabyly státní občanství USA. V rámci námitek proti právnímu hodnocení věci
odvolacím soudem dovolatelka argumentuje tím, že žalobkyně (i její matka)
nesplňovala k 1. dubnu 1991 podmínku státního občanství, kterou pro oprávněné
osoby normuje ustanovení § 3 restitučního zákona; jestliže se totiž stala
naturalizací americkou státní občankou, je s touto skutečností podle článku I
odst. 2 Úmluvy o naturalizaci mezi Republikou Československou a Spojenými Státy
Severoamerickými, podepsané dne 16. července 1928 a vyhlášené pod č. 169/1929
Sb. (dále též „Úmluva\"), spojena ztráta státního občanství československého;
ustanovení článku I odst. 3 Úmluvy na uvedeném závěru nic nemění, protože
Československo v rozhodný den nevedlo válku („neprovádělo žádné válečné operace
proti jakémukoliv jinému státu\"). Dovolatelka dále zpochybnila důvodnost
nároku na uzavření dohody o vydání nemovitostí z pohledu přijetí „kompenzační
náhrady\" za sporné nemovitosti rodiči žalobkyně a brojila proti závěru o
přechodu nemovitostí na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu
porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ze všech uvedených důvodů
navrhla dovoláním napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 28 odst. 1 písm. a/
zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §
10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové
náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, oprávněným subjektem
(žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2
o.s.ř.) a že je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) - přezkoumal
rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 1, 3 o.s.ř.) a dovolání shledal
důvodným.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v §
237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými
dovolacími důvody (v projednávaném případě důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/
a d/ o.s.ř., jimiž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci), včetně toho, jak je dovolatel
obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním
vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, lze v dovolacím řízení přezkoumat
pouze opodstatněnost námitek vztahujících se k dovolacím důvodům podle § 241
odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. je spjat s námitkou, že
skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném
dokazování v podstatné části oporu, a která je způsobilá zpochybnit logiku
úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně s námitkou, že
soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky
vadné) skutkové závěry. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro
(následné) právní posouzení věci. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §
132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu rozhodné skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo,
popřípadě pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo.
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně provedl při jednání dne 8.
prosince 1998 důkaz listinou - sdělením Obvodního úřadu m. č. P. 6 ze dne 16.
května 1997, podle něhož žalobkyně a její matka nabyly státní občanství USA dne
20. června 1947 naturalizací. V rámci hodnocení důkazů pak soudy obou stupňů
skutečnost, jež se z uvedené listiny podávala, pominuly a vycházely pouze z
osvědčení o státním občanství České republiky, vydaných správním orgánem dne
23. května 1996, pod č.j. 3/A-96, resp. dne 6. května 1996, pod č.j. 9/S-96.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. byl
dovolatelkou uplatněn po právu; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a bez toho, aby se zabýval námitkami stran
nesprávného právního posouzení věci, dovoláním napadený rozsudek - vyjma
nenapadeného výroku - zrušil (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 5
o.s.ř.); jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá,
o.s.ř.).
V dalším řízení soudy neopomenou závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ČR v
rozsudku ze dne 3. července 1998, sp. zn. 23 Cdo 140/98, uveřejněném v časopisu
Soudní judikatura 11/1999, pod č. 112.
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 12. října 2000
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková