23 Cdo 3656/2023-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce K. J., zastoupeného Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované M. J. M., zastoupené JUDr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 335/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, č. j. 19 Co 170/2023-412, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně domáhá, aby mu žalovaná vydala bezdůvodné obohacení v podobě 708 Bitcoinů.
2. Žalovaná v podání doručeném soudu prvního stupně dne 23. 6. 2022 vznesla námitku mezinárodní nepříslušnosti soudů České republiky, kterou Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 1. 2023, č. j. 15 C 335/2020-383, zamítl.
3. Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí dle žalované závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodl, že (i) pro určení mezinárodní příslušnosti soudu je určující právě vymezení projednávaného nároku provedené žalobcem a že (ii) určení místní příslušnosti soudu není předmětem řízení a soud se jí nemůže zabývat.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Dovolání není přípustné.
12. K otázce (i) dovolatelka uvádí, že nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který se při svém rozhodování o námitce mezinárodní nepříslušnosti českých soudů nezabýval otázkou právní kvalifikace žalobou uplatňovaného nároku a pouze převzal tvrzení žalobce, že se jedná o bezdůvodné obohacení, aniž by přihlížel k tvrzení žalované. Takovým postupem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované usnesením ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2915/2022, jakož i od judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) reprezentované rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, ve věci Harald Kolassa proti Barclays Bank plc., C-375/13.
13. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je předmětem řízení nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a proto se na projednávaný případ použije článek 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), který zakládá mezinárodní příslušnost českých soudů. Dovolatelka předkládá otázku, zda se nemá jednat o jiný právní titul, např. zda nesouvisí se smlouvou či náhradou nemajetkové újmy.
14. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Při určování pravomoci (mezinárodní příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného [srov. žalovanou citovaný rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci H. K. proti Barclays Bank plc, C-375/13, body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018]. Podrobné zkoumání podmínek vzniku uplatněného nároku přichází do úvahy až při posouzení věci samé.
15. Protože při zkoumání podmínek řízení jde o postup soudu v řízení a nikoliv o zjišťování skutkového stavu věci, neprovádí se dokazování ve smyslu § 120 a násl. o. s. ř., nýbrž šetření, tedy postup méně formální, při němž se ustanovení upravující postup soudu při dokazování použijí jen přiměřeně (srov. dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2915/2022).
16. Dovolatelka předložila soudům možné odlišné právní kvalifikace nároku vzneseného žalobcem. Neposkytla však k tomu žádné konkrétní odlišné rozhodující skutečnosti, nýbrž jen rozporovala pravdivost tvrzení uplatněných žalobcem (resp. důvodnost jeho nároku). Odvolací soud se tak neodchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vzhledem k povaze námitek žalované vycházel z posouzení předmětu řízení tak, jak jej po skutkové stránce vylíčil žalobce.
17. Rovněž otázka (ii) přípustnost dovolání nezakládá. Žalobkyně namítá, že vznesená námitka mezinárodní nepříslušnosti českých soudů se týkala i místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5. Otázku místní příslušnosti však odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil, když usnesením rozhodoval o příslušnosti mezinárodní. Na otázkách týkajících se posouzení místní příslušnosti soudu tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
18. Svojí argumentací, že podanou námitkou namítala i místní nepříslušnost soudu prvního stupně, uplatňuje dovolatelka ve skutečnosti toliko vadu řízení spočívající v tom, že nebylo soudem prvního stupně dosud rozhodnuto o některém jejím (procesním) úkonu (námitce místní nepříslušnosti soudu). K vadám řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
19. Dovolatelka dále namítá zmatečnost napadeného usnesení a dále, že jí nebylo zasláno vyjádření žalobce k podanému odvolání, ke kterému se tak nemohla vyjádřit. I v tomto směru dovolatelka namítá vady řízení, ke kterým však dovolací soud ze shora uvedeného důvodu nemůže přihlížet.
20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu