23 Cdo 3689/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně KOVOSVIT MAS, a.s., se sídlem v Sezimově Ústí II, náměstí Tomáše Bati
419, PSČ 391 02, identifikační číslo osoby 26047284, zastoupené JUDr. Petrem
Hálou, advokátem, se sídlem v Praze - Vysočanech, Na Jetelce 69/2, proti
žalovanému A. B., zastoupenému Mgr. Janem Turkem, advokátem, se sídlem v Praze
2, Karlovo náměstí 2097/10, o zaplacení 387.526,57 EUR s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1410/2007, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března
2011, č. j. 8 Cmo 114/2011-353, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2011, č. j. 8 Cmo
114/2011-353, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.
ledna 2011, č. j. 13 Cm 1410/2007-335, se zrušují a věc se vrací Krajskému
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 27. ledna 2011, č. j. 13 Cm 1410/2007-335, Krajský soud v
Českých Budějovicích zastavil řízení (bod I. výroku), rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (bod III.
výroku).
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 387.526,57
EUR s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byly v roce 2005 a 2006 uzavírány
kupní smlouvy, na základě nichž řádně plnila – předávala žalovaným objednané
zboží prvnímu přepravci k přepravě a umožnila žalovanému se zbožím nakládat.
Vyfakturovanou kupní cenu však žalovaný uhradil pouze částečně, žalobkyni tedy
dluží žalovanou částku.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda je dána pravomoc českých
soudů k projednání a rozhodnutí v dané věci, neboť žalovaný námitku nedostatku
pravomoci českých soudů vznesl. Uvedl, že řízení bylo zahájeno po 1. květnu
2004, že ke dni 1. května 2004 se Česká republika stala členem Evropské unie a
proto je třeba pravomoc českých soudů v daném případě posoudit podle Nařízení
Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení
Brusel I“ či „Nařízení“), jelikož se jedná o obchodní věc s cizím prvkem
(žalovaný má bydliště /sídlo podnikání/ v Německu). Dovodil, že je třeba
aplikovat článek 5 bod 1 písm. b/ Nařízení vzhledem k tomu, že k ujednání o
příslušnosti soudu mezi účastníky ve smyslu článku 23 odst. 1 Nařízení nedošlo,
příslušnost soudu podle sídla žalovaného v úvahu nepřichází, daná věc nespadá
mezi řízení, ve vztahu k nimž je dána výlučná příslušnost ve smyslu článku 22
Nařízení a předmětem sporu jsou nároky ze smluv o prodeji zboží. Konstatoval,
že určujícím kritériem pro stanovení pravomoci toho kterého státu není místo
plnění podle hmotného práva (např. čl. 31 písm. a/, písm. c/ Úmluvy OSN o
smlouvách o mezinárodní koupi zboží), ale místo, kam je zboží určeno. S
poukazem na to, že „v daném případě nelze pochybovat, že předmětné zboží nebylo
a ani nemělo být dodáno do Česka, nýbrž do Německa a Rakouska“, soud prvního
stupně uzavřel, že není dána pravomoc českých soudů ani podle článku 5
Nařízení, a řízení pro neodstranitelnou podmínku řízení ve smyslu ustanovení §
104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
K odvolání obou účastníků (žalovaný napadl toliko výrok o nákladech řízení)
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu
prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok).
Odvolací soud se zcela ztotožnil s tím, jak soud prvního stupně otázku
pravomoci českých soudů vyhodnotil, jeho závěr na němž stojí výrok ve věci
samé, stejně jako samotný výrok, shledal správným. Námitce žalobkyně, že
pravomoc českých soudů měla být – jde-li o nárok na zaplacení kupní ceny –
hodnocena ve vazbě na případné místo placení, nepřisvědčil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do
přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a co do důvodu na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s výkladem článku 5 bodu 1 písm. b/ Nařízení, jak jej
provedly soudy obou stupňů, když dovodily, že pravomoc soudů k rozhodnutí o
nároku na zaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy je nutno určit podle místa,
kam podle smlouvy bylo nebo mělo být prodávané zboží dodáno, přičemž určujícím
kritériem není místo plnění dle hmotného práva, ale místo, kam je zboží určeno. Dále soudům vytýká, že aplikovaly článek 5 bod 1 písm. b/ Nařízení, když dle
jejího mínění je nutno postupovat výlučně dle článku 5 bod 1 písm. a/ Nařízení. Vychází přitom z toho, že kupní smlouva je synallagmatický závazkový právní
vztah a v projednávané věci splnila žalovaná svůj závazek dodat zboží, ale
žalovaný nesplnil svoji povinnost zaplatit dohodnutou kupní cenu, přičemž tento
jeho závazek nemůže být považován za prodej zboží. Má za to, že pro posouzení
pravomoci soudu je jednoznačně určujícím kritériem místo, kde měl být splněn
závazek žalovaného uhradit kupní cenu za dodané zboží, což je Česká republika,
kde je platební místo žalobkyně respektive se nachází sídlo její banky. Konečně dovolateka namítá, že pravomoc českých soudů je dále dána i na základě
ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním (dále též jen „ZMPS“) ve spojení s ustanovením § 86 odst. 2 o. s. ř.,
jelikož se na území České republiky nachází majetek žalovaného (skladové
zásoby). Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení obou soudů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvního stupně a
obsahu spisu, nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř, dovodil, že je v této věci přípustné podle ustanovení § 239
odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dovolání je též důvodné. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyly
dovoláním zpochybněny, plyne, že žalobkyně jako česká obchodní společnost se
sídlem na území České republiky, dodávala na základě jednotlivých kupních smluv
uzavíraných v roce 2005 a 2006 žalovanému, který má bydliště /místo podnikání/
na území SRN, jím objednané zboží. Žalobkyně na základě kupních smluv řádně
plnila tak, že zboží předávala prvnímu přepravci k přepravě či umožnila
žalovanému se zbožím nakládat.
Místo určení bylo Rakousko nebo Spolková
republika Německo. Soudy obou stupňů při posouzení pravomoci soudů České republiky správně
postupovaly podle Nařízení Brusel I, když se jedná o obchodní věc s
mezinárodním prvkem, přičemž se nejedná o oblast či otázku, která je z aplikace
Nařízení vyloučena a řízení o ní bylo zahájeno po 1. květnu 2004, kdy vstoupila
v platnost smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii a Nařízení
Brusel I se tak stalo v České republice přímo použitelným právním předpisem. Stejně tak byla namístě aplikace článku 5 bod 1 písm. b/ Nařízení Brusel I,
neboť k ujednání o příslušnosti (pravomoci) soudu mezi účastníky ve smyslu
článku 23 bodu 1 Nařízení nedošlo, příslušnost (pravomoc) soudu podle sídla
žalovaného (článek 2 bod 1 Nařízení) v úvahu nepřichází, když žalobkyně podala
žalobu u českého soudu, o řízení, kde je dána výlučná pravomoc soudu ve smyslu
článku 22 Nařízení se nejedná, a uplatňovaný nárok je nárokem z kupních smluv
(smluv o prodeji zboží). Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že měl být aplikován článek 5 bod 1 písm. a/ Nařízení, jelikož předmětem projednávané věci je nesplněný závazek
žalovaného zaplatit kupní cenu, nikoliv prodej zboží. Pravidlo o soudní příslušnosti obsažené v Nařízení založené na místě bydliště
nebo sídla žalovaného (článek 2 Nařízení) je doplněno v článku 5 bodě 1
Nařízení pravidlem o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech. Toto posledně
uvedené pravidlo je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem,
který má o sporu rozhodnout (srov. rozsudek Soudního dvora ES /dále též jen
„SDEU“/ ze dne 3. května 2007, ve věci Color Drack GmbH proti Lexx
International Vertriebs GmbH, C-386/05, bod 21 – 23, dostupné, stejně jako
další rozhodnutí SDEU citovaná v tomto rozhodnutí,
např. na http://eur-lex.europa.eu/). Dle článku 5 bodu 1 písm. a/ Nařízení platí, že osoba, která má bydliště na
území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde
závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Za účelem posílení hlavního cíle sjednocení pravidel o soudní příslušnosti ve
snaze o zajištění předvídatelnosti pak Nařízení definuje určující hledisko pro
prodej zboží samostatně. Dle článku 5 bodu 1 písm. b/ první odrážka Nařízení je totiž místem plnění
zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam
podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno. Toto pravidlo přitom stanoví místo dodání jako samostatné určující hledisko,
které má být použito na všechny nároky z téže smlouvy o prodeji zboží, a
nikoliv pouze na nároky ze samotného závazku dodání (srov. rozsudek SDEU ze dne
3. května 2007, ve věci Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs
GmbH, C-386/05, bod 26). Není tudíž v projednávané věci rozhodné, že žalovaný
nárok je nárokem na úhradu kupní ceny. I v tomto případě je hraničním
určovatelem místo dodání zboží, nikoliv, jak se mylně dovolatelka domnívá,
místo kde měl být splněn závazek uhradit kupní cenu.
Pochybení soudu prvního stupně i soudu odvolacího však spočívá v tom, jakým
způsobem vyložily určující hledisko pro stanovení mezinárodní příslušnosti
stanovené v článku 5 bodu 1 písm. b/ první odrážce Nařízení Brusel I, tedy
pojem „místo dodání“. Nařízení pojem „místo dodání“ ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b/ první odrážky
Nařízení nedefinuje. Za správné však nelze považovat úvahy soudů obou stupňů,
že určujícím kritériem je bez dalšího místo, kam je zboží určeno. Na základě článku 5 bodu 1 písm. b/ Nařízení mají smluvní strany volnost
smluvně určit místo dodání zboží. Nejprve je tudíž nutné posoudit, zda místo
dodání vyplývá z ujednání smluvních stran. Je-li totiž možné identifikovat
místo dodání tímto způsobem, pak je nutné toto místo považovat za místo, kam
podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno ve smyslu článku 5 bod 1 písm. b/
první odrážky Nařízení (viz rozsudek SDEU ze dne 25. února 2010, ve věci Car
Trim GmbH proti KeySafety Systéme Srl, C-381/08, bod 53 - 55)
V projednávané věci je ze skutkových zjištění zřejmé (a dovolatelka tyto ani
nenapadá), že žalobkyně dodávala žalovanému jím objednané zboží na základě
uzavřených kupních smluv, jež byly osvědčeny objednávkami žalovaného či
potvrzeními zakázek podepsanými oběma účastníky, přičemž potvrzení zakázek
obsahují mimo jiné i smluvní ustanovení o dopravní paritě (podmínce) s odkazem
na konkrétní dodací doložku. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 25. února 2010, ve věci Car Trim proti
KeySafety Systéme Srl, C-381/08, se smluvní strany mohou dohodnout na místě
dodání, přičemž toto místo dodání musí být ze smlouvy vyvoditelné způsobem,
aniž by bylo nutno odkázat na hmotné právo použitelné na smlouvu. V návaznosti
v rozsudku ze dne 3. března 2011, ve věci Electrosteel Europe sa proti Edil
Centro SpA, C-87/10, poté Soudní dvůr dovodil, že „Incoterms a srovnatelné
obchodní doložky s konkrétně definovaným významem mohou být v zásadě smluvními
ustanoveními, na jejichž základě může být určeno místo dodání ve smyslu článku
5 bodu 1 písm. b/ Nařízení“. Nejprve je tedy rozhodná dohoda stran, přičemž Incoterms a jiné srovnatelné
obchodní doložky s konkrétně definovaným významem mohou být v zásadě smluvními
ustanoveními (rozsudek SDEU ze dne 3. března 2011, ve věci Electrosteel Europe
sa proti Edil Centro SpA, C-87/10, bod 46, 47)
Soud prvního stupně i soud odvolací se dle shora uvedeného měly nejprve zabývat
otázkou, zda si strany smluvně určily místo dodání zboží ve smyslu článku 5
bodu 1 písm. b/ Nařízení. Jestliže si strany dohodly dopravní paritu odkazem na
určitou dodací doložku (k čemuž jak vyplývá ze spisu došlo v případech, kdy
bylo uzavření dílčí kupní smlouvy osvědčováno potvrzením zakázky), pak musí
následně soudy zkoumat, zda konkrétní smluvená obchodní dodací doložka v tom
kterém potvrzení zakázky umožňuje účinně upřesnit místo dodání (zda popisuje i
místo dodání), tudíž lze takovýmto způsobem smluvně stanovit místo plnění.
Dospějí-li k závěru, že konkrétní dodací doložka účinně zahrnutá do smlouvy je
k určení místa dodání bez dalšího vhodná, protože popisuje i místo dodání, pak
jejím prostřednictvím určí místo dodání a plnění ve smyslu článku 5 bodu 1
písm. b/ Nařízení. V situacích (u konkrétních dílčích smluv o dodání zboží), kdy strany smluvně
místo dodání zboží neurčily, pak vzhledem ke skutečnosti, že pravidlo o soudní
příslušnosti stanovené v článku 5 bodě 1 písm. b/ Nařízení má autonomní povahu,
je třeba místo dodání zboží určit v závislosti na jiném určovateli, který
respektuje genezi, cíle a systematiku Nařízení (rozsudek SDEU ze dne 25. února
2010, ve věci Car Trim GmbH proti KeySafety Systéme Srl, C-381/08, bod 57). Je
třeba postupovat podle zásady „pragmatického určení místa plnění“ na základě
faktických zjištění (rozsudek SDEU ze dne 9. června 2011, ve věci Electrosteel
Europe sa proti Edil Centro SpA, C-87/10, bod 46, 47.) S ohledem na závěr
Soudního dvora vyslovený v jeho rozsudku ze dne 25. února 2010, ve věci Car
Trim GmbH proti KeySafety Systéme Srl, C-381/08, pak místu dodání ve smyslu
článku 5 bodu 1 písm. b/ Nařízení odpovídá nejlépe místo, kde došlo k předání
zboží nebo mělo fyzicky být kupujícímu předáno, na základě něhož kupující nabyl
nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat. Z výše uvedeného je zřejmé, jaký postup při hodnocení mezinárodní příslušnosti
(pravomoci) soudů České republiky podle článku 5 bod 1 písm. b/ Nařízení měly
soudy nižších stupňů aplikovat. Jelikož soud prvního stupně ani soud odvolací
shora uvedeným způsobem „krok za krokem“ u každé dílčí kupní smlouvy
nepostupovaly, při zkoumání mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České
republiky podle článku 5 bod 1 písm. b/ Nařízení se omezily obecně na
konstatování, že místem plnění je místo, kam je zboží určeno, a to v
projednávané věci nebylo na území České republiky, pak spočívá jejich
rozhodnutí na právním posouzení, jež je neúplné a tudíž nesprávné. Přisvědčit však nelze námitce dovolatelky, že pravomoc soudů České republiky je
v projednávané věci dána i na základě ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963
Sb. ve spojení s ustanovením § 86 odst. 2 o. s. ř. Základními principy aplikace
komunitárního práva jsou přímý účinek a aplikační přednost. Dopadají-li norma
vnitrostátní a komunitární na tentýž vztah a jejich úprava je různá, pak se
aplikuje norma komunitární. Ve vztahu k českému právu se jedná o vztah Nařízení
Brusel I a zákona č. 97/1963 Sb. (srov. např. Rozehnalová, N.: Evropský
justiční prostor ve věcech civilních, část I., Právní fórum, č. 2, 2005, str. 44). Článek 3 odst. 1 Nařízení Brusel I potvrzuje univerzální použití pravidel
soudní příslušnosti obsažených v tomto nařízení pro žaloby proti osobám s
bydlištěm (sídlem) v některém členském státě. Ustanovení § 86 o. s. ř. je v
rámci působnosti Nařízení Brusel I nahrazováno v něm obsaženou sjednocující
úpravou pravidel příslušnosti. Článek 3 odst. 1 Nařízení Brusel I vylučuje
použití nejen pravidel příslušnosti uvedených v § 86 o. s.
ř., ale všech
pravidel příslušnosti podle národního práva, jež by byla v rozporu s pravidly
příslušnosti podle Nařízení. Tedy i použití pravidel příslušnosti místní podle
§ 84 až 89a o. s. ř. ve spojení s § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. je na
otázku mezinárodní příslušnosti vyloučeno. Vnitrostátní úprava obsažená v
zákoně č. 97/1963 Sb., v § 37, tak zůstává pouze pro mezinárodně či unijně
neupravené otázky, tudíž na danou situaci aplikovatelná není (srov. shodně
Simon, P. in : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2889 nebo Šuk, P. in : David, L.,
Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1780). Protože napadené rozhodnutí není z výše uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud
je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně
závislých nákladových výroků (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Protože důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé
o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu