23 Cdo 3704/2011

23 Cdo 3704/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní

věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, 149

00 Praha 4, IČO 64949681, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se

sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2, proti žalované Vodafone Czech Republic

a. s., se sídlem Vinohradská 167, 100 00 Praha 10, IČO 25788001, zastoupené

Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, o

ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.

zn. 15 Cm 1/2007, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 13. dubna 2011, č. j. 3 Cmo 406/2010-523, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 82 740 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.

Petra Hromka, Ph.D., advokáta se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2.

Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany proti jednání v nekalé soutěži, v níž

požadovala, aby žalované byla uložena povinnost

- zdržet se umísťování reklamního předmětu v podobě sobích paroží na reklamní

nosiče pronajaté nebo vlastněné pro prezentaci reklamy žalobkyně nebo na

nemovitosti vlastněné či pronajaté žalobkyní,

- uveřejnit v celostátních denících MF Dnes, Hospodářské noviny a Blesk ve

třech po sobě jdoucích vydáních omluvu znění: „Společnost Vodafone Czech

Republic a. s. se omlouvá společnosti T-Mobile Czech Republic a. s. za porušení

dobrých mravů soutěže tím, že ve dnech 5. a 6. prosince 2006 umístila na

reklamní nosiče, pronajaté k prezentaci vánoční kampaně společnosti T-Mobile

Czech Republic a. s., své reklamní předměty, čímž hrubě zasáhla do jejích práv“

v rozsahu minimálně ? strany,

- zaplatit přiměřené zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč.

Podle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila jednání nekalé soutěže tím, že

rozmístila reklamní předměty v podobě sobího paroží na reklamní nosiče

žalobkyně ve dnech 5. a 6. prosince 2006, čímž pro sebe tuto reklamu využila a

reklamě žalobkyně dala zcela jinou podobu s jiným dojmem pro veřejnost, než

žalobkyně zamýšlela, původní reklamu žalobkyně a žalobkyni samotnou tak

žalovaná tímto zásahem zlehčila. Sled událostí svědčí o tom, že šlo o jeden z

prvků reklamní kampaně žalované s cílem navázat na televizní reklamní spot s

panem Č. a čivavou se sobími parohy a z překvapivosti a údajné vtipnosti akce

(vydávané za „mikulášský žertík“) těžit v celém předvánočním období a snížit a

zlehčit ostatní soutěžitele. Žalovaná se sice dne 7. prosince 2006 za své

jednání ústy svého generálního ředitele omluvila, žalobkyně však omluvu

nepovažuje za dostatečnou, a to i vzhledem k tomu, že události, které

následovaly, byly pokračováním v prezentaci žalované prostřednictvím médií a de

facto naplánovanou reklamní kampaní, která přestupovala regulaci právními

normami.

Městský soud v Praze rozhodl poprvé v této věci rozsudkem ze dne 9. dubna 2009,

č. j. 15 Cm 1/2007-324, tak, že ve výroku I. žalobu o uložení povinnosti

žalované zdržet se umísťování reklamního předmětu v podobě sobích paroží na

reklamní nosiče pronajaté nebo vlastněné pro prezentaci reklamy žalobkyně nebo

na nemovitosti vlastněné či pronajaté žalobkyní zamítl, ve výroku II. uložil

žalované povinnost uveřejnit v celostátních denících MF Dnes, Hospodářské

noviny a Blesk ve třech po sobě jdoucích vydáních omluvu znění: „Společnost

Vodafone Czech Republic a. s. se omlouvá společnosti T-Mobile Czech Republic a.

s. za porušení dobrých mravů soutěže tím, že ve dnech 5. a 6. prosince 2006

umístila na reklamní nosiče, pronajaté k prezentaci vánoční kampaně společnosti

T-Mobile Czech Republic a. s., své reklamní předměty, čímž hrubě zasáhla do

jejích práv“ v rozsahu minimálně ? strany, a to do dvou měsíců od právní moci

rozsudku, ve výroku III. žalobu o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši

5.000.000,- Kč zamítl a ve výroku IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo

na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně i žalovaná

odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2010 č. j. 3 Cmo

284/2009-388 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výrocích

III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění

rozsudku mimo jiné uvedl, že „soud prvního stupně ve vyjádřených důvodech, jež

ho vedly k zamítnutí žaloby o nároku na poskytnutí zadostiučinění v penězích,

pochybil a protože neuvedl, zda je již nehmotná újma žalobce (o jejíž existenci

na druhé straně pochybnosti neměl) zcela kryta jím přiznaným poskytnutým

zadostiučiněním morálním“. Městský soud v Praze poté, co se opětovně zabýval uplatněným nárokem na

poskytnutí peněžitého zadostiučinění, rozsudkem ze dne 10. září 2010, č. j. 15

Cm 1/2007-477, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené

zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku

(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalované uložil povinnost

zaplatit žalobkyni 605.550,- Kč (výrok II.). K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud)

rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, č. j. 3 Cmo 406/2010-523, rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je

povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 542.840,- Kč (I. výrok) a

rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 5 mil. Kč žalobkyně tvrdila jako

nárok podle § 53 obch. zák., neboť dovozovala nekalé soutěžní jednání žalované

podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule) i podle § 50a obch. zák. (nepřípustná srovnávací reklama) a § 50 obch. zák. (zlehčování), neboť podle

tvrzení žalobkyně žalovaná svým nekalosoutěžním jednáním přivodila žalobkyni

nehmotnou újmu. Odvolací soud zjištění soudu prvního stupně, uvedená v dosud vydaných

rozhodnutích, převzal a plně z nich vycházel a ztotožnil se i s jejich

skutkovými závěry a s právním závěrem, tj. že jednání žalované, jež bylo

jednáním nekalé soutěže a přivodilo žalobkyni nehmotnou újmu, zasáhlo žalobkyni

v jejím postavení v hospodářské soutěži a v jejím goodwillu natolik, že tuto

újmu pouze morální zadostiučinění nekryje, tedy že žalobkyni náleží i právo na

peněžité zadostiučinění. Ztotožnil se i s právním posouzením soudu prvního

stupně o oprávněnosti uplatněného nároku na zaplacení 5 mil. Kč, jako

zadostiučinění, neboť má za to, že nejméně v rozsahu uvedené částky újma

žalobkyně na jejím dobrém jméně není dosud přiznaným morálním zadostiučiněním

nahrazena. Při zkoumání hlediska závažnosti a intenzity závadného jednání,

dosahu tohoto jednání (jak velkou oblast trhu zasáhlo), odvolací soud dovodil,

že šlo o jednání mimořádné závažnosti, neboť celá veřejnost o něm byla

informována, všichni stávající i potencionální zákazníci žalobkyně se stali

adresáty předmětného „sdělení“ reklamního jednání žalované.

Podle odvolacího

soudu uvedené jednání žalované objektivně přivodilo pochybnosti těchto

zákazníků o výhodnosti dalších vztahů se žalobkyní, tyto pochybnosti pak nutně

přivodily snížení dobrého jména žalobkyně, snížení její dobré pověsti i dobré

pověsti její produkce. Nešlo přitom o snížení pozice na trhu a goodwillu

žalobkyně krátkodobé (odpovídající době zásahu), ale dlouhodobé - pro

všeobecnou známost TV spotu a ve vědomí veřejnosti jeho spojení s předmětným

jednáním žalované („nasazováním parohů konkurenci“) – přetrvávající do

současnosti (což žalovaná znovu podpořila, ve vědomí veřejnosti „oživila“

způsobem uveřejnění omluvy). Nehmotná újma žalobkyně, spočívající ve snížení

postavení žalobkyně v hospodářské soutěži, jejího dobrého jména a také dobré

pověsti její produkce stávající i nabízené, je tak zásadní povahy, že odvolací

soud má za zcela tomu odpovídající požadavek žalobkyně na poskytnutí

zadostiučinění (vedle uveřejnění omluvy) zaplacením částky 5 mil. Kč. Rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu napadla žalovaná v zákonné lhůtě

dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle § 237

odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť podle ní

bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve věci samé potvrzeno rozhodnutí

soudu prvního stupně, jenž rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (rozsudek ze

dne 9. 4. 2009, č. j. 15 Cm 1/2007-324) proto, že byl vázán právním názorem

odvolacího soudu, jenž toto dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací důvody

žalovaná shledává v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2

písm. b/ o. s. ř.) a napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a

odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka namítá:

1) Skutková zjištění jsou nepodložená, nemají oporu v provedeném dokazování,

soudy opomíjely skutečnosti z provedených důkazů vyplývající (soud prvního

stupně ve svém v pořadí prvním rozhodnutí dospěl k závěru, že jednání žalované

bylo toliko způsobilé způsobit újmu v morální sféře žalobkyně, následně

odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci, a to ve svém zrušujícím

rozsudku, nově dospěl ke skutkovému závěru, že jednáním žalované byla žalobkyni

nehmotná újma skutečně způsobena; v dalším řízení soud prvního stupně výslovně

poukazuje na odůvodnění zrušujícího rozhodnutí soudu odvolacího, jenž má za

prokázaný vznik nemateriální újmy žalobkyně, spočívající v možném odlivu jejích

zákazníků a ve snížení celkového goodwillu žalobkyně, kam je třeba zahrnout i

povědomí zákazníků o „férové“ nabídce jejích produktů; soud prvního stupně

nepokrytě přejal skutkový závěr soudu odvolacího stran existence nehmotné

újmy), proto způsob rozhodování obou soudů dovolatelka považuje za projev

jejich libovůle vybočující již ze zákonem povolené volné úvahy soudů.

2) Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že oba soudy při

posuzování věci vycházely ze skutečností, které nebyly za celou dobu řízení

nikterak žalobkyní prokázány, poté nesprávně aplikovaly právní normu (§ 53

obch. zák.) jako předpoklad pro přiznání nároku na přiměřené peněžité

zadostiučinění vedle nepeněžitého (skutkový stav podle dovolatelky nedovoloval

učinit příslušný právní závěr). 3) Jiné vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (skutkový

stav věci bez splnění procesních podmínek ustavil odvolací soud a takto jej

následně přejal soud prvního stupně). Dovolatelka je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2011, č. j. 3 Cmo 406/2010-523, je věcně nesprávný, je-li založen na nedostatečně

zjištěném skutkovém základu věci a tudíž na nesprávných závěrech stran

závažnosti morální újmy ve sféře žalobkyně. Podle dovolatelky na základě

nesprávně učiněného skutkového závěru soudy obou stupňů učinily nesprávný

právní závěr o nutnosti aplikovat právní instituty vyhrazené na nejzávažnější

formy nekalosoutěžního jednání, když samotná povinnost k uveřejnění omluvy byla

posouzena jako nedostatečná k odčinění morální újmy žalobkyně. V důsledku toho,

podle názoru dovolatelky, bylo nutné dle mínění soudů obou stupňů žalované

uložit povinnost zaplatit žalobkyni také peněžitou satisfakci v dosud

bezprecedentní výši. Dovolatelka z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky

(dále jen „dovolací soud“) obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět

soudu prvního stupně k novému řízení. Žalobkyně podala vyjádření k dovolání žalované, v němž stručně shrnula

dosavadní průběh soudního řízení a následně poukázala na značnou délku řízení

(od 4. ledna 2007, tedy již více než pět let, přičemž během této dlouhé doby ve

věci rozhodoval dvakrát soud prvního stupně a dvakrát soud odvolací). Poukázala

na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, zvláště pak zdůraznila

nedostatečnost poskytnutí pouhého morálního zadostiučinění ve formě omluvy v

této věci (povaha a charakter zásahu, intenzita zásahu, charakter a rozsah

zasažených nehmotných statků žalobkyně, trvání a šíře vzniklé nemajetkové újmy,

přihlédnutí k hospodářskému postavení žalobkyně a povaze jejího podnikání). Žalobkyně uvedla, že soudy obou stupňů zřetelně akcentovaly povahu a charakter

protiprávního zásahu žalované spolu s jeho intenzitou a způsobenými následky

jako hlavní důvod toho, proč by přiznání toliko morálního zadostiučinění v

daném případě bylo nedostačující. Podle názoru žalobkyně pravdivost hodnotícího

úsudku soudu prvního stupně (že pochybnosti o solidnosti a serióznosti

žalobkyně přetrvávají v povědomí stávajících i potenciálních zákazníků po

značně dlouhé období) a tedy enormní závažnost způsobených následků potvrdila

sama žalovaná tím, že ke své „omluvě“ připojila siluetu sobího paroží, tedy

symbol oněch pochybností o solidnosti a serióznosti žalobkyně a jejího

podnikání, a to ve zřejmé snaze připomenout stávajícím i potenciálním

zákazníkům žalobkyně to, co jim tak neomaleně žalovaná sdělovala již ve dnech

5. a 6.

prosince 2006 prostřednictvím svých partyzánských praktik. Výši

přiznaného zadostiučinění v peněžité formě považuje žalobkyně za přiměřenou. Dále namítá, že v odvolacím řízení založeném na principu neúplné apelace může

docházet k rozdílům v právním posouzení věci mezi soudem prvního stupně na

straně jedné a soudem odvolacím na straně druhé, což lze považovat za

standardní situaci, ke které v soudní praxi dochází zcela běžně a která

nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Nesouhlasí s tvrzením žalované o údajně

nepodložených skutkových zjištěních, na nichž měly soudy založit své rozhodnutí

ve věci samé, nesouhlasí s tvrzením žalované o nesprávném právním posouzení

věci, nesouhlasí s tvrzením žalované o údajných jiných vadách řízení, které dle

žalované měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a konečně že považuje

za nepravdivý a nepřiléhavý argument žalované o tom, že v řízení chyběla

relevantní tvrzení žalobkyně týkající se závažnosti morální újmy ve sféře

žalobkyně. Dovolání žalované považuje za zcela nedůvodné. Žalobkyně navrhuje,

aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované zamítl. Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240

odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je tento mimořádný

opravný prostředek přípustný. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.)

připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek

uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,

kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O

takový případ se v dané věci jedná, neboť soud prvního stupně byl při svém

rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu v rozsudku ze dne 16. března

2010 č. j. 3 Cmo 284/2009-388, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve

výrocích III. a IV a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud je podle ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými

dovolacími důvody, které posuzuje nejen podle toho, jak byly označeny, ale

především podle jejich obsahového vymezení v dovolání (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka v dané věci uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a

odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která měla za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování § 241a odst. 3 o. s. ř. Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně postupoval podle

ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř.

(podle rozhodnutí odvolacího soudu měl

uloženo postupovat tak, že v případě, pokud neshledá újmu způsobenou žalobkyni

nekalosoutěžním jednáním žalované za vyrovnanou přiznaným zadostiučiněním

morálním, má posoudit, v jaké výši je třeba ještě přiznat žalobkyni právo na

zadostiučinění v penězích). Soud prvního stupně, po té, co se opětovně zabýval

uplatněným nárokem na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, uložil žalované

povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění v uplatněné výši

5.000.000,- Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění zopakoval tvrzení žalobkyně a

obranu žalované, zmínil dále své předchozí rozhodnutí v této věci (rozsudek ze

dne 9. 4. 2009 č. j. 15 Cm 1/2007-324) a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze

(rozsudek ze dne 16. 3. 2010 č. j. 3 Cm 284/2009-388). Soud prvního stupně

uvedl, že jednání žalované, které bylo objektivně způsobilé snížit vážnost

žalobkyně a poškodit ji „v očích“ jejích stávajících nebo potencionálních

zákazníků či obchodních partnerů, bylo natolik intenzivní, že vedle již

přiznané omluvy shledal, po doplnění dokazování, nárok žalobkyně na přiznání

přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě, a to ve výši 5.000.000,- Kč, jako

oprávněný. Za zásadní pak soud prvního stupně shledal i skutečnost, že žalovaná

při plnění povinností uložených jí pravomocným rozsudkem soudu, tj. uveřejnění

omluvy, postupovala takovým způsobem, že znovu zpochybnila obchodní solidnost

žalobkyně a zesměšnila ji. Odvolací soud postupoval podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Přezkoumal

rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání

žalované ve věci samé není důvodné. Soudy dospěly ke shodnému právnímu závěru,

že jednání žalované, jež bylo jednáním nekalé soutěže a přivodilo žalobkyni

nehmotnou újmu, zasáhlo žalobkyni v jejím postavení v hospodářské soutěži a v

jejím goodwillu natolik, že tuto újmu pouze morální zadostiučinění nekryje,

tedy že žalobkyni náleží i právo na peněžité zadostiučinění. Ztotožnil se i s

posouzením soudu prvního stupně o oprávněnosti uplatněného nároku na zaplacení

5 mil. Kč jako zadostiučinění, neboť má za to, že nejméně v rozsahu uvedené

částky újma žalobkyně na jejím dobrém jméně dosud přiznaným morálním

zadostiučiněním není vyrovnána. Dále odvolací soud citoval ze svého předchozího

rozhodnutí tam uvedené hodnocení jednání žalované, jež vedlo ke vzniku

nemateriální újmy žalobkyně (blíže viz na str. 6 – 7 rozsudku odvolacího

soudu), a podrobnější obecné rozvedení přístupu soudu k posuzování nároků na

zadostiučinění, zejm. ve věcech nekalé soutěže, s odkazem na relevantní

judikaturu (blíže viz na str. 7 – 8 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud

uzavřel, že nehmotná újma žalobkyně, spočívající ve snížení postavení žalobkyně

v hospodářské soutěži, jejího dobrého jména a také dobré pověsti její produkce

stávající i nabízené, je tak zásadní povahy, že odvolací soud má za zcela tomu

odpovídající požadavek žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění (vedle zveřejnění

omluvy) zaplacením částky 5 mil. Kč.

Shodně i odvolací soud má úhradu této

částky za přiměřenou žalobkyni vzniklé nemateriální újmě, jež je zde dána

intenzitou a dobou trvání důsledků zásahů předmětné reklamní kampaně žalované a

odpovídá okolnostem, jak plynou již ze zjištění soudu prvního stupně,

hlediskům, z nichž je třeba při posouzení nároku na zadostiučinění vyjít, jakož

i funkcím zadostiučinění. Dovolatelkou uváděné námitky neobsahují v podstatě žádné nové skutečnosti, ale

opakovaně ty, které uváděla žalovaná již dříve a kterými se soud prvního stupně

i odvolací soud řádně zabývaly. Dovolací soud, k první námitce dovolatelky (viz.1 - nepodložená skutková

zjištění), v níž dovolatelka označuje způsob rozhodování obou soudů za projev

jejich libovůle vybočující již ze zákonem povolené volné úvahy soudů, se

ztotožňuje s právním posouzením věci soudem odvolacím, který ve shodě s

rozhodnutím soudu prvního stupně považuje přiznání žalobkyní uplatněného nároku

na zaplacení 5 mil. Kč, a to vedle již dříve soudem přiznaného nároku na

omluvu, za správné řešení. Pokud odvolací soud ve svém prvním rozsudku ze dne

16. 3. 2010 č. j. 3 Cm 284/2009-388 první rozsudek soudu prvního stupně (ze dne

9. 4. 2009 č. j. 15 Cm 1/2007-324) ve výroku o přiznané morální satisfakci ve

formě omluvy potvrdil, je podle názoru dovolacího soudu zcela evidentní, že oba

soudy nemateriální újmu na straně žalobkyně způsobenou nekalou soutěží žalované

měly za prokázanou. Odvolací soud nesouhlasil s rozhodnutím soudu prvního

stupně pouze v tom smyslu, že se soud prvního stupně dostatečně zřetelně

nevyjádřil v důvodech, jež ho vedly k zamítnutí žaloby o nároku na poskytnutí

zadostiučinění v penězích, zda nepeněžitá forma přiměřeného zadostiučinění je v

daném případě skutečně postačující satisfakcí za nehmotnou újmu žalobkyně. Proto odvolací soud svým prvním rozsudkem ze dne 16. 3. 2010 rozhodnutí soudu

prvního stupně ve výrocích III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k

dalšímu řízení. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, pokud žalobkyni

vedle již dříve přiznaného morálního zadostiučinění za způsobenou nehmotnou

újmu přiznal ještě i peněžité zadostiučinění v požadované výši 5 mil. Kč (na

str. 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ani soud odvolací, který se v

odůvodnění svého druhého rozsudku (ze dne 13. dubna 2011 č. j. 3 Cmo

406/2010-523) opřel mimo jiné o své předchozí rozhodnutí, vysvětlil přístup

soudu k posuzování nároků na zadostiučinění zejména ve věcech nekalé soutěže a

vyložil smysl zadostiučinění (na str. 6 – 8 odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu). Námitka, že soudy vychází z nepodložených skutkových zjištění je

neoprávněná. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že ve věcech nekalé

soutěže není podstatné, zda určitá nemateriální újma dotyčné osobě nekalou

soutěží byla již způsobena, anebo zda by u ní někdy v budoucnu (při trvajícím

jednání nekalé soutěže) teprve mohla nastat, neboť podle třetí podmínky

generální klauzule (uvedené v § 44 odst. 1 obch. zák.) postačí, že jednání je

„způsobilé přivodit újmu“ (nikoliv že „způsobilo újmu“ či dotyčnou osobu

„poškodilo“).

K druhé námitce dovolatelky (viz -2), že oba soudy při posuzování věci

vycházely ze skutečností, které za celou dobu řízení nebyly nikterak žalobkyní

prokázány (nesprávné právní posouzení věci), a že nesprávně aplikovaly právní

normu (§ 53 obch. zák.) jako předpoklad pro přiznání nároku na přiměřené

peněžité zadostiučinění vedle nepeněžitého, dovolací soud uvádí, že tuto

námitku lze považovat pouze za obecné konstatování, které není ničím podloženo

a odůvodněno (viz k tomu čtyři stručné odstavce na str. 6 – 7 dovolání

žalované). Pokud dovolatelka pouze oznamuje, že „jednání žalovaného soudy obou

stupňů posoudily jako natolik závažné, že je třeba jej odčinit přiznáním nároku

žalobce na peněžitou satisfakci, a to v dosud bezprecedentní výši 5.000.000,-

Kč“, dovolací soud v tomto jejím sdělení nespatřuje žádnou konkrétní námitku,

natož pak bližší vysvětlení jednání žalované či odůvodnění její „guerillové

kampaně“ (jak sama žalovaná v médiích označila tuto svoji předvánoční kampaň v

r. 2006). V posuzovaném případě nelze souhlasit s tím, že „v řízení nebyl

vybudován podklad pro závěr o potřebě reparovat újmu žalobce mimo již

přisouzenou morální satisfakci taktéž satisfakcí relutární“ (jak uvádí

dovolatelka), neboť podle názoru dovolacího soudu oba nižší soudy správně

rozpoznaly, že při cílené předvánoční marketingové akci žalované šlo o závažný

zásah do nemateriální sféry žalobkyně takového rozsahu, že by pouze nepeněžité

zadostiučinění (již dříve přiznaná povinnost žalované omluvit se žalobkyni)

nebylo pro žalobkyni postačující satisfakcí za závažnou újmu a pro žalovanou

dostatečnou a jejímu nekalosoutěžnímu jednání odpovídající sankcí. Dovolací

soud se ztotožňuje také se závěry odvolacího soudu, že zaplacení zadostiučinění

by mělo pro rušitele představovat určitou finanční újmu (a nejen újmu morální),

která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a nekalou soutěží

dotčené osoby. Přiměřené zadostiučinění plní dvojí funkci – sankční (sankce

postihuje toho, kdo závadně jednal a odrazuje jej od opakování závadného

jednání) i preventivní (přiznáním zadostiučinění je dáno najevo, že nekalá

soutěž se „nevyplácí“ a dobré mravy soutěže je třeba respektovat). Shodně se

závěry obou soudů dovolací soud uzavírá, že nárok žalobkyně na poskytnutí

finančního zadostiučinění v uplatněné výši je oprávněný. Nad rámec výše

uvedeného je třeba uvést, že veřejnosti je rovněž známo, že již v r. 2006

případ sporu mezi oběma společnostmi na základě stížnosti podané společností

T-Mobile Czech Republic, a. s., řešila Rada pro reklamu (v rámci mimoprávního

řešení sporu), jejíž arbitrážní komise odmítla argumentaci společnosti

Vodafone, že „sobí parůžky umístila výlučně v zájmu spotřebitele“ a rozhodla,

že uvedená marketingová aktivita porušuje etický kodex reklamy (konkrétně jde o

rozpor s bodem 3.3: „Reklama musí respektovat zásady čestného soutěžení

konkurentů.“).

V soudním rozhodnutí (v rámci právního řešení sporu z titulu

nekalé soutěže) soud musí dokázat vyjádřit nejen své stanovisko ke konkrétnímu

případu, odůvodnit své závěry a vycházeje z uplatněných nároků uložit rušiteli

za čin nekalé soutěže zaslouženou sankci odpovídajícího rozsahu, případně i

více sankcí, ale při konkrétním rozhodování o ukládání povinností rušiteli je

vždy současně veden snahou „vychovávat“ konkrétního rušitele a také všechny

potenciální rušitele, aby ani rušitel, ani nikdo jiný nemohl nabýt dojmu, že

„nekalá soutěž se stále ještě vyplácí“. K třetí námitce dovolatelky (viz 3), že řízení je postiženo jinými vadami

majícími za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud zjistil, že

ani tato námitka není podložena konkrétními fakty, ale pouze tvrzeními

dovolatelky, v nichž se víceméně opakuje to, co dovolatelka uváděla ve své

první námitce (nepodložená skutková zjištění). Pokud dovolatelka namítá, že

„další procesní pochybení shledává ve skutečnosti, že soudy obou stupňů při

svých skutkových závěrech vycházely z jednání žalovaného při uveřejňování

soudem uložené omluvy žalobci“, dovolací soud uvádí, že toto tvrzení není

přesné, neboť z odůvodnění odvolacího soudu (viz str. 8) vyplývá, že tuto

otázku řešil odvolací soud již v odvolacím řízení (souhlasil se žalovanou,

uvedl k tomu však i své výhrady). Lze tak uzavřít, že ani dovolatelkou uváděné dovolací důvody, tj. že řízení

bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), nebyly

v souzené věci naplněny. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a

odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2 část

věty před středníkem o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má

žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají

z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 68 650 Kč (§ 3 odst. 1, 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví

paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování

o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění před novelou vyhláškou

č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a

zahájení dovolacího řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů

advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a

po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 13 790 Kč (srov. § 137 odst. 3

o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve

výši 82 740 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí,

může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. července 2012

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu