U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobce H. G., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem
v Kladně, Gorkého 502, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby
45797072, o zaplacení částky 161,290.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 66/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2011, č. j. 11 Cmo
279/2010-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 8. července 2010, č.j. 22 Cm 66/2007-204, zamítl Městský soud
v Praze žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky
161,290.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení
tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce
náklady řízení ve výši 558.880,- Kč (bod II. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé (první výrok), ve
výroku II. jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradu nákladů řízení částku 186.294,- Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha
Choděry (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Žalobce se na žalovaném domáhá zaplacení uplatněné částky s příslušenstvím s
odůvodněním, že žalovaný porušil jeho povinnosti ze smlouvy o prodeji podniku
podle schváleného privatizačního projektu. Podle žalobce tak žalovaný
zapříčinil to, že žalobci nebyl poskytnut bankovní úvěr na koupi nemovitostí -
obloukové haly včetně náležejícího pozemku, tudíž se nemohl stát jejich
vlastníkem, byl nucen ukončit provozování živnosti. Žalobce uplatňoval
zaplacení investic vložených do zhodnocení nemovitosti, včetně vrácení
poskytnuté zálohy na kupní cenu, a dále náhradu škody spočívající v ušlém
zisku, v poškození jeho dobrého jména, a v prodeji jeho nemovitého majetku v
konkursním řízení pod cenou. Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Žalobci nárok nepřiznal, neboť jej po právní stránce posoudil jako promlčený. Vycházeje z toho, že nároky žalobce se odvíjí ze vzájemných obchodních vztahů
založených smlouvou o prodeji části podniku podle ustanovení § 476 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a obchodní zákoník obsahuje speciální
úpravu promlčení, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že se
tyto nároky promlčují v obecné čtyřleté lhůtě, eventuálně desetileté promlčecí
lhůtě. Tato lhůta přitom běží ode dne, kdy právní povinnost ze smlouvy měla být
porušena, což u práva na náhradu škody lze nejpozději vázat k datu, kdy
žalovaný jednostranným právním úkonem účinně odstoupil od smlouvy o prodeji
části podniku, tedy k 21. srpnu 1996. Žalobce přitom předmětné řízení zahájil
podáním došlým soudu dne 18. května 2007. Nároky žalobce jsou promlčeny, včetně
nároku na vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení nemovitosti a na vrácení
zálohy poskytnuté na kupní cenu, když posledně uvedeného nároku se žalobce mohl
domáhat po odstoupení od smlouvy žalobcem, zatímco nárok za zhodnocení
nemovitosti vznikl ukončením nájmu, nejpozději k datu účinnosti smlouvy o
prodeji části podniku, tedy k 1. lednu 1995. Ohledně žalobcem namítaného
stavení promlčecí lhůty podle ustanovení § 404 a násl. obch. zák. se odvolací
soud opět ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k stavení promlčecí
lhůty v důsledku uplatněného vzájemného návrhu v jiném řízení nedošlo, neboť v
tomto řízení nebylo pokračováno a skončilo jeho zastavením pro nezaplacení
soudního poplatku.
Odvolací soud se nadto zabýval i samotným tvrzeným porušením právní povinnosti
žalovaným, v jejímž důsledku měla žalobci vzniknout škoda. Zopakoval dokazování
smlouvou o prodeji části podniku, kterou účastníci uzavřeli dne 21. prosince
1994, a obsahem notářského zápisu ze dne 25. března 1996, sp. zn. N 81/96, NZ
68/96 a poté dospěl k závěru, že žalovaný žádnou ze smluvních podmínek
neporušil a o jeho odpovědnosti za vznik tvrzené škody žalobci nelze uvažovat;
stejně tak je neopodstatněný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve
výši zálohy na kupní cenu, jež v souladu se smluvními podmínkami propadla ve
prospěch prodávajícího (žalovaného). Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně
správné potvrdil.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody
uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ i b/ o. s. ř., tedy že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Dovolatel předně namítá, že s ohledem na obsah napadeného rozhodnutí by měl
dovolací soud vyřešit dvě otázky zásadního právního významu. Jednak zda
nezaplacení soudního poplatku povinnou osobou, která je v konkursním řízení a
tedy nemůže soudní poplatek sama uhradit, je důvodem pro zastavení řízení a
nedochází tedy ke stavení promlčecí doby, nebo je důvodem pro přerušení řízení
do skončení konkursního řízení, případně vyloučení věci z konkursního řízení a
dochází ke stavení promlčecí doby a jednak zda uplatnění námitky promlčení je
či není v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., v situaci, kdy promlčení nároku je důsledkem zaviněného porušení
povinností strany, která se promlčení dovolává. K první otázce uvádí, že „žalobce nemohl bez své viny v předchozím řízení
zaplatit soudní poplatek, protože proti němu bylo vedeno konkursní řízení. V
okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že vymáhaná pohledávka není zapsána v
konkursní podstatě a žalobce je tedy aktivně věcně legitimován k jejímu
vymáhání, pokračoval žalobce ve vedeném řízení“. K otázce druhé má dovolatel za to, že žalovaný zavinil, že se žalobce nestal
vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť na základě jeho nečinnosti nedošlo ke
vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí a dále žalobce
nezískal již přislíbený úvěr na jejich dofinancování. V této souvislosti
poukazuje na to, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v tomto případě
nepřípustná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák.,
přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolatel dále namítá, že soudy nesprávně právně posoudily promlčení jeho
nároku. Žalovaný je v prodlení se splněním své povinnosti z předmětné smlouvy o
prodeji podniku, konkrétně s povinností vyplývající z jejího čl. IX. -
předložit tuto smlouvu do 30-ti dnů od jejího podpisu příslušnému katastrálnímu
úřadu za účelem změny vlastnického práva k dotčeným nemovitostem na žalobce. Žalobce nebyl a do současné doby není v prodlení s doplacením kupní ceny,
jelikož měl podle dohody smluvních stran doplatit kupní cenu až po zápisu jeho
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nesplnil-li žalovaný svoji
povinnost vyplývající z čl. IX. kupní smlouvy, nemohlo dojít k promlčení
nároku, poskytnutá záloha na smlouvu ve výši 71.200,- Kč nemohla propadnout. Žalovaný poskytnutou zálohu nevrátil. Odkazuje na ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., podle něhož nemohlo dojít k promlčení nároku žalobce. Soud se měl
vypořádat s ustanovením § 100 odst. 2, věta první, obč. zák., dle kterého se
vlastnické právo nepromlčuje.
V další části svého dovolání rozvíjí úvahu, podle níž je mu v rozporu s právem
upíráno vlastnictví většinové části nemovitosti, což během řízení předloženými
důkazy náležitě osvědčil. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů,
že nároky žalobce uplatněné v projednávané věci jsou promlčeny a skutkové i
právní závěry soudů obou stupňů považuje za správné. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (ve věci samé)
rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/
o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ v této věci nejde a důvod založit
přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu
nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí. Takovou otázkou není v podmínkách projednávané věci
posouzení vlivu zastavení (předchozího) řízení na běh promlčecí doby, ani
námitky promlčení podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud dospěl k závěru, že zastavení
(předchozího) řízení úpadce proti žalovanému pro nezaplacení soudního poplatku
nemá vliv na běh promlčecí doby. Podle ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák. jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404 obch. zák.,
avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba
nepřestala běžet. Navíc podle ustanovení § 408 odst. 1 věta první obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po
uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Na uvedeném správném závěru
odvolacího soudu o tom, že v podmínkách pojednávané věci promlčecí doba
nepřestala běžet, nic nemění ani polemika dovolatele s důvody zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku. Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka
dovolatele, že námitka promlčení byla žalovaným uplatněna v rozporu s dobrými
mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na právní úkon, jímž se dlužník
dovolává promlčení práva, aplikovat lze (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/2005). I když - obecně vzato - námitka promlčení
zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou nastat situace, že uplatnění této
námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v
důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
neuplatnil včas (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Uplatnění promlčení
dlužníkem proto může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Fungování
systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel
vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu
principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva
účastníků vyplývající z právních norem. Odepření právní ochrany dlužníka
namítajícího promlčení práva má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k
výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení
hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň
převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit věřitele, případně kdy je
zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve
vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v podmínkách
projednávané věci. Žalobce se v řízení domáhal souboru nároků odvozených od
tvrzeného porušení povinností žalovaným ze smluvního závazkového vztahu mezi
účastníky.
Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, však
vyplývá, že to byl naopak žalobce, který porušil povinnosti ze smluvního vztahu
mezi účastníky, v jejichž důsledku nakonec žalovaný od smlouvy účinně
odstoupil. Ze strany žalovaného tak uplatnění námitky promlčení nepředstavuje
zneužití výkonu práva na úkor žalobce, který by uplynutí promlčecí doby
nezavinil. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že se soud měl
vypořádat s ustanovením § 100 odst. 2, věta první, obč. zák., dle kterého se
vlastnické právo nepromlčuje, neboť na otázce promlčení vlastnického práva
rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Konečně dovolání není přípustné ani ve vztahu k námitkám dovolatele
zpochybňujícím závěr odvolacího soudu o propadnutí zálohy ve výši 71.200,- Kč
odkazem na ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. Přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s
více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve
vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly
uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, jež
bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). V daném případě dovolání směřuje také proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o samostatném nároku na zaplacení částky 71.200,- Kč,
přičemž podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není dovolání podle
odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech
(jako v tomto případě) 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,
sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník
2006, pod číslem 130).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto, avšak žalovanému žádné náklady v řízení o dovolání podle obsahu
spisu nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.