23 Cdo 374/2022-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně 1. správcovské a konkurzní, v. o. s., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, identifikační číslo osoby 26126788, insolvenční správkyně dlužníka FRIGOMONT, a. s., se sídlem v Brně, Juliánovské náměstí 3878/2, identifikační číslo osoby 26032732, zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, proti žalované ENERGO CHOCEŇ, s. r. o., se sídlem v Chocni, Nádražní 631, identifikační číslo osoby 25932420, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30a, o zaplacení částky 4 382 941 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 111 C 86/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 10. 2021, č. j. 27 Co 184/2021-412, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 111 C 86/2014-348, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2020, č. j. 111 C 86/2014-357, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v té době dlužníku FRIGOMONT, a. s.) částku 4 382 941 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 161 010 Kč (výrok II), zamítl žalobu, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 6 326 638 Kč (výrok III), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a zavázal účastnice k náhradě nákladů řízení České republice ve výši 5 664 Kč, a to každou z nich jednou polovinou (výrok V).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozhodnutím, kterým rozhodoval pouze o odvolání žalobkyně (řízení o vzájemné žalobě žalované bylo vyloučeno k samostatnému projednání), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I (první výrok), změnil jej ve výroku IV a V tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 510 470 Kč a zavázal ji k náhradě nákladů řízení České republice ve výši 5 664 Kč (druhý výrok), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 53 809 Kč (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, napadla žalobkyně
včasným dovoláním. Namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soudu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Konkrétně tvrdila, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“ při řešení otázek: 1) „povinnosti soudu poučit účastníka řízení dle ust.
§ 118a odst. 3 o. s. ř., kdy odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) dostatečně nepoučil žalobce o tom, že žalobce dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení pokud jde o rozsah materiálu, který dodal žalovanému dle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 4. 10. 2021 a jaké práce pro žalovaného na předmětném díle provedl, v důsledku čehož odvolací soud nesprávně právně posoudil hmotněprávní otázku vypořádání vzájemných plnění mezi žalobcem a žalovaným po odstoupení od smlouvy o dílo ze strany žalovaného dle zásad uvedených v § 351 odst. 2 obchodního zákoníku“, 2) „výkladu těch procesních ustanovení, které se vztahují ke zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem, což mělo za následek, že v daném případě odvolací soud nepostupoval v souladu s § 213 odst. 2 o.
s. ř., když znovu neprovedl důkazy předložené žalobcem, byť z nich dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně a současně v rozporu s § 213 odst. 3 přihlédl k důkazům, ze kterých soud prvního stupně neprovedl žádná skutková zjištění, aniž by je zopakoval“, 3) „z jakého procesního stavu je povinen odvolací soud vycházet, pakliže přezkoumává rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, když v dané věci odvolací soud při řešení této otázky vycházel z procesní situace, která nastala až po vydání rozsudku soudu prvního stupně, neboť k vyloučení vzájemného návrhu žalovaného k samostatnému projednání došlo až na základě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26.
4. 2021, č. j. 111 C 86/2014-378“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013].
Těmto požadavkům žalobkyně v posuzované věci nedostála, pokud předkládá k dovolacímu přezkumu tři výše formulované otázky, u kterých pouze obecně konstatuje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by označila konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (ať již uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe), od níž se měl odvolací soud při jejich řešení odchýlit. Spatřovala-li žalobkyně přípustnost dovolání též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nespecifikovala konkrétní právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak „pro futuro“, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Pro úplnost lze dodat, že prostřednictvím prvních dvou otázek žalobkyně fakticky namítá vady řízení. K jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Z obsahu spisu i z napadeného rozhodnutí je navíc zřejmé, že tvrzených pochybení se odvolací soud nedopustil. Při odvolacím jednání byla žalobkyně poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrdit a prokázat stav rozestavěného díla do doby odstoupení od smlouvy (jaké práce provedla a jaký materiál byl na stavbě použit).
Odvolací soud též vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jak byly učiněny z provedených důkazů (srov. body 16 a 17 odůvodnění napadeného rozsudku), z nichž stejně jako soud prvního stupně neměl za prokázané poskytnutí plnění (materiálu a prací) žalobkyní žalované v rozsahu převyšujícím výši peněžitého plnění zaplaceného žalovanou žalobkyni. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i jeho druhý a třetí výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu