U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Hanou Krutilovou, advokátkou se
sídlem Brno, Cihlářská 19, proti žalované A. K., zastoupené Mgr. Radimem
Němečkem, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Kollárova 447, o zaplacení 456
627 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.
zn. 5 C 271/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 16. 2. 2017, č. j. 27 Co 363/2014-417, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací,
dospěl k závěru, že dovolání žalobce podané proti rozsudku Krajského soudu v
Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. 2. 2017, č. j. 27 Co 363/2014-417,
jímž bylo výrokem III. (napadeným dovoláním) uloženo žalobci zaplatit doplatek
soudního poplatku za odvolání ve výši 82 185 Kč, nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat. Dovolatel k
vymezení přípustnosti dovolání pouze uvedl, že vyměření doplatku soudního
poplatku žalobci je založeno na nesprávném právním posouzení, odvolací soud se
při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
případně tato otázka předmětem rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla, a
namítá, že nesprávným procesním postupem odvolacího soudu byla porušena jeho
ústavně zaručená práva a svobody, právo na spravedlivý proces, byla porušena
zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání na straně žalobce ohledně výše
soudního poplatku a postup odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem, a má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a
od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel však neuvedl žádnou konkrétní
judikaturu, žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací
soud při vyměření doplatku soudního poplatku odchýlit, a ani neuvedl, jakou
otázku při vyměření doplatku soudního poplatku považuje za dosud dovolacím
soudem neřešenou. Dovolatel žádnou z uvedených přípustností dovolání nevymezil
a pouze rekapituluje procesní postup soudu, který podrobuje kritice, nesouhlasí
s právním posouzením ohledně vyměření doplatku soudního poplatku, zdůrazňujíc,
že nesprávným procesním postupem soudu při vyměření doplatku soudního poplatku
za odvolání bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, postup
odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy a při rozhodování odvolacího
soudu byla porušena zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání na straně
žalobce ohledně výše soudního poplatku.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud, s ohledem na námitky dovolatele k důkazu
provedeného znaleckým posudkem, podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých
rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na
zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a na kritice
hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako vadné podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.