U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Jana Huška ve
věci žalobkyně Č. r. - M. o. Č., proti žalované R., spol. s r.o., zastoupené
JUDr.O. S., advokátem, o zaplacení 870 085,16 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 183/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2009, č.j. 38
Co 66/2009-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy dospěly k závěru, že žalobkyně nemá nárok na požadovanou slevu z ceny
díla, kterou zaplatila za demolici nepotřebného objektu včetně odstranění
vzniklého odpadu a revitalizace půdního pokryvu na základě smlouvy o dílo,
uzavřené s žalovanou dne 25.10.2004. Závěr soudy odůvodnily tím, že dílo bylo
provedeno bez vad a žalobkyní dne 12.11.2004 bez dalšího převzato. Teprve
dopisem ze dne 24.6.2008 vytkla žalobkyně žalované vady díla spočívající v
neprovedení přepravy odpadu z demolice a jeho likvidace a neúplné odstranění
podzemní části úkrytu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že
žalobkyně nereklamovala vady díla včas ve smyslu § 562 odst. 2 písm. b)
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť zjevnou vadu díla
(neprovedení přepravy odpadu z demolice) mohla žalobkyně uplatnit bez
zbytečného odkladu po předání díla a u skrytých vad bez zbytečného odkladu
poté, kdy mohly být zjištěny, a to při vynaložení odborné péče, nejpozději do
dvou let od předání předmětu díla § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák. Odvolací
soud nezjistil podmínky pro aplikaci § 562 odst. 3 obch. zák. v návaznosti na §
428 odst. 2, 3 obch. zák., neboť žalobkyně neprokázala, že žalovaná o skrytých
vadách při předání díla věděla. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně průběh
provádění díla kontrolovala, žádné vady díla nezjistila a nevyužila oprávnění
dané § 550 obch. zák., když dílo jako bezvadné po jeho kontrole provedení
převzala a za provedené dílo zaplatila jeho cenu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, domnívaje se, že
dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se důvodu uvedeného v
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a důvodu uvedeného v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávného právního posouzení uplatněného nároku. Namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně v řízení postupovaly chybně,
jestliže považovaly za procesní povinnost žalobkyně dokázat, že žalovaná vědomě
dodala vadné dílo. Podle názoru dovolatelky v důsledku tohoto pochybení oba
soudy nesprávně aplikovaly § 428 odst. 3 obch. zák. Namítá, že odvolací soud
pouze hodnotil, zda žalovaná věděla, že žalobci dodává vadné dílo, ale již
nehodnotil, zda žalovaná o této skutečnosti musela vědět. Soud prvního stupně,
ač vyzval žalobkyni k doložení všech rozhodných důkazů, po jejich předložení se
s nimi nevypořádal, neprovedl je a nehodnotil. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího
soudu (14.5.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal,
zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti
skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání
neumožňují. Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází z neúplného
dokazování, jak dovolatelka namítá v souvislosti s její námitku, že soud
nezjišťoval, zda žalovaná musela vědět o dodání vadného díla, by mohla vést k
závěru, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu
uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení
otázky procesněprávní povahy. O takový případ se v dané věci nejedná, napadá-li
dovolatelka pouze zjištěný skutkový stav, neúplné dokazování a rozhodnutí soudu
o neprovedení některých důkazů navržených žalobkyní. Navíc námitky k nesprávnému hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího
přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš,
Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci
nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího
soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v
nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně nereklamovala u žalované
vady díla včas. Ze skutkového zjištění soudu nevyplývá, že žalovaná věděla nebo
musela vědět, že dodává dílo s vadami. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud správně při posouzení dané
věci vyšel z ustanovení § 562 odst. 1 obch. zák., podle něhož je objednatel
povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co
nejdříve po předání předmětu díla a z ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák.,
které stanoví, že soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže
objednatel neoznámí vady díla
a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí,
b) bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení
odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1,
c) bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při
vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od
předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty
záruční doba. Podle § 562 odst. 3 obch. zák. se na účinky uvedené v § 565 odst. 2 obch. zák. použijí obdobně ustanovení § 428 odst. 2 a 3 obch. zák. Podle § 428 odst. 1 obch. zák. právo kupujícího z vad zboží nemůže být přiznáno
v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží
bez zbytečného odkladu poté, kdy
a) kupující vady zjistil,
b) kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce,
kterou je povinen uskutečnit podle § 427 odst. 1 a 2, nebo
c) vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče,
nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do
místa určení stanoveného ve smlouvě. Podle § 428 odst. 2 obch. zák. se k účinkům stanoveným v § 428 odst. 1 obch. zák. přihlédne, jen jestliže prodávající namítne v soudním řízení, že kupující
nesplnil včas svou povinnost oznámit vady zboží. Účinky § 428 odstavců 1 a 2 obch. zák. nenastávají, jestliže vady zboží jsou
důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době
dodání zboží (§ 428 odst. 3 obch. zák.). Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně aplikoval 428 odst. 3 obch. zák., je třeba připomenout, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá,
že žalovaná věděla nebo musela vědět, že dodává dílo s vadami.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že za situace uvedeného skutkového stavu,
odvolací soud správně neaplikoval na posouzení dané věci § 428 odst. 3 obch. zák. a námitka dovolatelky v tomto směru není tedy důvodná. Tím, že dovolatelka brojí proti skutkovým závěrům soudů a namítá neúplné
dokazování, nepředestřela žádnou otázku, která by měla ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, tj. otázku, zda odvolací soud
nerozhodl v rozporu s hmotným právem, či právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li
odvolací soud otázku uplatněného nároku na slevu z ceny díla z titulu
odpovědnosti za vady díla v rozporu s hmotným právem (562 obch. zák.).Dovolací
soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po
právní stránce zásadní význam má. Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni
právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.