23 Cdo 3789/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně A.R. OKENNÍ TECHNIKA spol. s r.o., se sídlem v Nýřanech, obec
Kostelec, Vrhaveč 1, PSČ 330 23, identifikační číslo osoby 25677551, zastoupené
JUDr. Stanislavou Proškovou, advokátkou, se sídlem v Mariánských Lázních,
Nádražní náměstí 299, proti žalované BARACOM a. s., se sídlem v Praze 9, Kolmá
11, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 63079763, zastoupené Mgr. Davidem
Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Ladova 1, o zaplacení částky 436.633,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm
24/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
dubna 2011, č. j. 4 Cmo 248/2010-169, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011,
č. j. 4 Cmo 248/2010-169, se v části prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2010, č. j. 42 Cm 24/2007-131 tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 367.278,- Kč s úrokem z prodlení
od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 ve výši 9 % a dále s úrokem z prodlení ve výši
repo sazby, stanovené ČNB k 1. dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá
prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů do zaplacení, a včetně
souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a
věc se v toto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tím, že dne 8. srpna 2005
byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo č. 110/180 SUB 03 (dále též jen
„smlouva o dílo“), ve které se žalobkyně zavázala pro žalovanou vyrobit, dodat
a provést montáž plastových oken a dveří specifikovaných v nabídce žalobkyně č. 5082 KEP (tj. v příloze č. 1 smlouvy o dílo) pro stavbu Relax sport centrum,
Zbraslav, I. Etapa a žalovaná se zavázala k zaplacení ceny díla ve výši
445.668,- Kč, kterou neuhradila. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi
účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyni vznikla povinnost
vyrobit a dodat včetně montáže předmětná okna a dveře v termínu do 26. srpna
2005 a žalované povinnost dílo převzít a zaplatit dohodnutou cenu. Dále bylo
prokázáno, že žalobkyně svoji povinnost předat dílo řádně a včas nesplnila,
dílo bylo dodáno po částech – část 30. září 2005, zbytek 6. prosince 2005
(kromě ALU posuvných dveří dodaných až 19. prosince 2005). Nebylo prokázáno, že
by žalovaná neposkytla žalobkyni potřebné spolupůsobení, žalobkyně nedostála
své povinnosti dodat dílo řádně a včas, a to bez zavinění žalované. Mezi účastníky byla ve smlouvě o dílo sjednána smluvní pokuta za prodlení se
splněním povinnosti žalobkyně předat provedené dílo řádně a ve smluveném
termínu. Žalované tak vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 5.000,- Kč za
každý den prodlení. Soud prvního stupně přitom v daném případě neshledal
sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou, a neuplatnil své moderační
oprávnění podle ustanovení § 301 obch. zák. a smluvní pokutu nesnížil. Soud
prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla. Žalovaná však na tuto pohledávka započetla svou pohledávku na zaplacení smluvní
pokuty a pohledávka žalobkyně tak započtením zanikla. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku změnil tak, že žalované uložil
zaplatit žalobkyni částku 367.278,- Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu
zamítavý výrok potvrdil; v bodu II. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku
65.890,70 Kč k rukám jejího právního zástupce (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud po dílčím zopakování dokazování dospěl k závěru, že se
žalobkyně skutečně dostala do prodlení s dokončením díla. Smluvní pokutu ve
výši 485.000,- Kč žalovaná započetla na žalobkyní požadovanou cenu díla ve výši
436.633,- Kč. Vzhledem k ustanovení § 580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pohledávka na zaplacení smluvní pokuty zanikla započtením a odvolací
soud proto nemohl uvažovat o moderaci smluvní pokuty.
Odvolací soud však přesto
dospěl k závěru, že „pohledávka spočívající ve vyúčtované smluvní pokutě je ve
své podstatě nepřiměřeně vysoká, je sjednána v neprospěch zhotovitele
(žalobkyně), neboť je sedmkrát vyšší než smluvní pokuta stanovená žalované pro
případ jejího prodlení s úhradou ceny za dílo“. Takové ujednání se podle
odvolacího soudu příčí dobrým mravům a nemůže mu být proto poskytnuta právní
ochrana. S ohledem na uvedené považoval odvolací soud uplatněnou smluvní pokutu
„v rozsahu přesahujícím smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení žalované s
úhradou ceny díla za neoprávněnou“, neboť v tomto rozsahu je ujednání smluvních
stran ve smlouvě o dílo podle ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. neplatné. Podle odvolacího soudu „na zápočet mohla žalovaná oprávněně použít toliko
částku sedmkrát nižší než vyúčtovanou, tedy pouze 69.355,- Kč“. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně „v plném rozsahu“) podala
žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení smluvní pokuty odvolacím
soudem jako odporující dobrým mravům. Tento závěr považuje za jednoznačný zásah
do smluvní volnosti stran. Domnívá se, že v případě, kdy soud rozhodne, že
některá z ujednání smluvních stran je v rozporu s dobrými mravy a jedná se pro
věc o zcela zásadní ujednání, pak se musí věcí pečlivě zabývat, tzn. určit,
proč je takové ujednání v rozporu s dobrými mravy a vzít v úvahu všechny
okolnosti případu. Má za to, že odvolací soud nezvažoval okolnosti, za nichž
došlo ke sjednání smluvní pokuty, přičemž upozorňuje zejména na smlouvu o dílo
s investorem Relax Sport Centrum Zbraslav, a.s., kde byla sjednána smluvní
pokuta 20.000,- Kč, resp. 40.000,- Kč za každý den prodlení a odkazuje na
konkrétní ujednání o smluvních pokutách dohodnutých ve smlouvě o dílo. Podle
dovolatelky, i když je celková smluvní pokuta relativně vysoká, naprosto
odpovídá až šestiměsíčnímu prodlení žalobkyně a dalším okolnostem případu.
Konečně za neúplné považuje odůvodnění odvolacího soudu, když z jeho rozsudku
není patrno, proč má žalovaná nárok na smluvní pokutu zrovna sedmkrát nižší. S
ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího
soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že
rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července
2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud v případě
přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal. Přezkoumal proto
napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů,
jsa jimi vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242
odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání žalované je
důvodné. Žalovaná předně zpochybňuje správnost právního posouzení odvolacího soudu,
podle něhož nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty byl zčásti nedůvodný pro
rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 3 obč. zák. ve spojení s ustanovením
§ 39 obč. zák. Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok žalované na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 367.278,- Kč s příslušenstvím je nedůvodný pro její
nepřiměřenost a v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 obč. zák. ve
spojení s ustanovením § 39 obč. zák., je tento právní závěr nesprávný, neboť
ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech odporujícím dobrým mravům na
skutkový stav v pojednávané věci nesprávně aplikoval. Závazek mezi účastníky má podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. povahu
obchodněprávní, neboť je uzavřen mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti. Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích
zakotvuje obchodní zákoník v ustanovení § 301 moderační oprávnění soudu. Ustanovení § 301 obch. zák. je třeba mít za speciální k § 39 obč. zák. v tom
smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu
sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní
pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu
poměřovat s ustanovením § 39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento
právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní
pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon
(přičemž ve smyslu § 267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro
rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým
mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i
případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní
pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích
považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti
sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci totiž řeší ustanovení § 301 obch. zák., upravující moderační oprávnění soudu (srov. rozsudek velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2010, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007). Dospěl-li proto odvolací soud, že v podmínkách projednávané věci je smluvní
pokuta „ve své podstatě nepřiměřeně vysoká, neboť je sedmkrát vyšší než smluvní
pokuta stanovená žalované pro případ jejího prodlení s úhradou ceny za dílo“ a
proto „v rozsahu přesahujícím smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení
žalované s úhradou ceny dílo neoprávněná, neboť v tomto rozsahu je ujednání
smluvních stran ve smlouvě o dílo podle ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. neplatné“, jde o právní závěr nesprávný. Ujednání o smluvní pokutě v
obchodněprávních vztazích nelze, jak uvedeno výše, považovat za neplatné podle
§ 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci totiž řeší ustanovení § 301 obch. zák., upravující moderační
oprávnění soudu. Přitom platí, že rozhodnutí soudu ve smyslu § 301 obch. zák.
je konstitutivním
rozhodnutím, jímž lze moderovat jen nárok, který zde v době rozhodování soudu
je dán. Nelze rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která v době rozhodování
soudu zanikla v důsledku započtení na jinou pohledávku, jako tomu bylo v
projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006). Jestliže tedy odvolací soud nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty ve výši
367.278,- Kč s příslušenstvím posoudil jako nedůvodný pro nepřiměřenou výši
smluvní pokuty a pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 3 obč. zák. ve
spojení s ustanovením § 39 obč. zák. (a v tomto rozsahu, že z tohoto důvodu
pohledávka žalobkyně na zaplacení ceny díla započtením nezanikla), je tento
jeho právní závěr nesprávný. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá v
příslušné části měnícího výroku na nesprávném právním posouzení a dovolací
důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v tomto rozsahu
žalovanou uplatněn opodstatněně. Ve zbývajícím rozsahu, proti části prvního výroku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do zaplacení částky 69.355,- Kč, není
dovolání přípustné, a to vzhledem k ustanovení § 237 odst. 2 písm. a)
občanského soudního řádu, ve znění novely provedené s účinností od 1. 7. 2009
zákonem č. 7/2009 Sb., podle něhož dovolání není přípustné ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. V posuzované obchodní věci bylo dovoláním dotčeným výrokem
odvolacího soudu vydaným po dni 1. 7. 2009 (srov. bod 11 přechodných ustanovení
zákona č. 7/2009 Sb.) rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující částku
100.000,- Kč. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil v té části jeho měnícího výroku, jíž bylo žalované
uloženo zaplatit žalobkyni částku 367.278,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 ve výši 9 % a dále s úrokem z prodlení ve výši repo sazby,
stanovené ČNB k 1. dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení
žalované, zvýšené o sedm procentních bodů do zaplacení, včetně souvisejících
výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání
jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.