U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem v Praze
2, Wenzigova 5, proti žalovanému L. B., zastoupenému Mgr. Danielem Muchou,
advokátem se sídlem v Liberci II, U soudu 363/10, o zaplacení 1 885 214 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
pod sp. zn. 37 Cm 219/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 2. června 2010, č.j. 6 Cmo 354/2009-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2010, č.j. 6 Cmo 354/2009-386,
potvrdil v napadeném výroku I. a III. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 1. října 2009, č.j. 37 Cm 219/2004-352, kterým bylo
výrokem I. žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1 885 214 Kč spolu s 2% ročním
úrokem z prodlení z částky 1 885 214 Kč od 11.9.2003 do zaplacení a výrokem
III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
neuhrazenou část kupní ceny ve výši 1 885 214 Kč spolu s úroky z prodlení na
základě kupní smlouvy uzavřené ve smyslu § 409 a násl. obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), bylo-li ze shodných tvrzení účastníků zjištěno, že se
dohodli na dodávce konkrétního zboží tabákových výrobků za sjednanou cenu 2 385
214 Kč, žalovaný nasmlouvané zboží dne 29.8.2003 převzal a týž den složil na
účet žalobce částku 500 000 Kč, avšak zbývající část kupní ceny na základě
žalobcem vystaveného a doručeného daňového dokladu (faktury) č. 162003 znějící
na částku 1 885 214 Kč žalobci nezaplatil.
Odvolací soud neuznal námitku žalovaného, že spornou pohledávku uhradil, což
podle tvrzení žalovaného mělo vyplývat z toho, že mezi účastníky probíhalo
obchodování ve velkém rozsahu a všechny ostatní nákupy realizované u žalobce
žalovaný uhradil. Podle odvolacího soudu nebyla tato obrana prokázána výslechem
žádného ze svědků, když za situace rozsáhlých obchodů s obratem v milionových
částkách žádný ze svědků nepotvrdil, že by měl povědomí o úhradě právě této
konkrétní sporné pohledávky, vyfakturované předmětným shora uvedeným daňovým
dokladem. Odvolací soud sdílel rovněž názor soudu prvního stupně, že z hlediska
rozhodování o důvodnosti obrany žalovaného nebylo významné to, jak svědci
obecně popisovali vzájemné obchodní vztahy obou účastníků.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neuznal rovněž námitku
žalovaného, že o zaplacení sporné pohledávky vyfakturované dokladem č. 162003
svědčí dovětek na faktuře č. 182003, kde je uvedeno: „Potvrzuji tímto, že
veškeré pohledávky jsou k výše uvedenému datu (uvedenému na faktuře)
vyrovnány“. Podle zjištění soudu prvního stupně byla totiž uvedeným dodatkem
doplněna tato faktura vystavená žalobce svědkyní Novotnou na pokyn žalovaného,
a to bez vědomí žalobce.
Podle odvolacího soudu nebylo důvodu posuzovat výpovědi soudem prvního stupně
slyšených svědků odlišně od jejich výpovědí před orgány činnými v trestním
řízení, když v obou řízeních svědci vypovídali tím způsobem, že z jejich
výpovědi neplyne žalovaným tvrzená úhrada jeho veškerých závazků z obchodní
činnosti vůči žalobci, tedy ani uhrazení žalované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že dovolání je
proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se s odkazem na § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku a
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že dovolací soud
dosud neřešil otázku hodnocení důkazů, kdy mezi důkazy provedenými v civilním
řízení a důkazy provedenými v trestním řízení jsou zjevné rozpory. Za další
otázku zásadního právního významu považuje, zda jsou nadbytečné důkazy o
obvyklé praxi obchodování mezi obchodními partnery za situace, kdy veškeré
obchody probíhaly na základě ústních smluv se značným plněním. Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů, že by žalovanou pohledávku nezaplatil. Namítá, že tento závěr vyplývá z nesprávného hodnocení důkazů, zejména dovětku
na faktuře č. 182003 o potvrzení vyrovnání veškerých pohledávek mezi účastníky
a výpovědí některých svědků. Namítá rovněž, že odvolací soud se nedostatečným
způsobem zabýval rozpory ve výpovědích svědků učiněných v civilním a trestním
řízení. Soudu též vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy, které měly
zpochybnit věrohodnost důkazů, na nichž bylo rozhodnutí postaveno. Dovolatel se
domnívá, že okolnosti obchodování nebyly soudem zcela objasněny, nebylo
věrohodným způsobem prokázáno, že by si žalovaný předmětnou dodávku u žalobce
objednal a tuto od žalobce převzal a že by se žalobce s žalovaným dohodl na
ceně dodaného zboží, jež by odpovídala ceně uvedené ve faktuře č. 162003. Pokud
by ale obchod, z něhož žalobce odvíjí svůj nárok na zaplacení ceny zboží, mezi
účastníky skutečně proběhl, pak měl odvolací soud podle dovolatele posoudit
uplatněný nárok žalobce tak, že cena zboží byla žalovaným žalobci zaplacena, a
to s přihlédnutím ke způsobu obchodování mezi účastníky a zejména s ohledem na
znění dovětku na faktuře č. 182003, v němž bylo uvedeno, že závazky účastníků
za rozhodné období byly zcela vyrovnány. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam
má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod
podle § 241a odst. 3 o. s.
ř., prostřednictvím kterého žalovaný ve skutečnosti
namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné
změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné
skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým
podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy,
které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a
uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatel však staví své právní posouzení, odlišné od právního posouzení
odvolacího soudu, na vlastních skutkových zjištěních (neprokázání objednání
zboží a jeho předání žalovanému, prokázání sjednání ceny dodávky), které ale ze
skutkových závěrů soudů nevyplývají, a z vlastních skutkových závěrů poté
dospívá k vlastnímu právnímu závěru, že není povinen zaplatit pohledávku z
titulu nezaplacené ceny zboží. Z uvedených skutkových závěrů soudů, která však
nelze v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přezkoumávat, vyplývá, že se účastníci dohodli na dodávce konkrétního zboží
tabákových výrobků za sjednanou cenu 2 385 214 Kč, žalovaný nasmlouvané zboží
dne 29.8.2003 převzal a týž den složil na účet žalobce částku 500 000 Kč, avšak
zbývající část kupní ceny na základě žalobcem vystaveného a doručeného daňového
dokladu (faktury) č. 162003 na částku 1 885 214 Kč žalobci nezaplatil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné
právní posouzení, jestliže na základě těchto skutkových zjištění v souladu se
soudem prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalovaný je povinen na
základě kupní smlouvy uzavřené podle § 409 a násl. obch. zák. zaplatit žalobci
dosud neuhrazenou část kupní ceny ve výši požadované žalobcem.
Brojí-li dovolatel proti učiněnému hodnocení provedených důkazů, pak tyto
námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a
Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7.
vydání r. 2006, str. 1268). Navíc na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat
– jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze
způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak činí
dovolatel, tj. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz
není pro skutkové zjištění oproti jinému tak důležitý, či že z provedených
důkazů vyplývá jiný skutkový závěr.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí soudů vychází z neúplných skutkových
zjištění, což spatřuje především v tom, že v řízení nebyly provedeny důkazy jím
navržené, směřují jeho námitky k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z
důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení
otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná,
jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu,
který ve smyslu § 120 odst. 1, věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z důkazů
navrhovaných účastníky provede.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu
nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a
dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto
jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému
právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu