23 Cdo 3869/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce EKO-KOM, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/17, IČ 25134701, zastoupeného JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 4a, Praha 4, PSČ 147 00, proti žalovanému SPLAST, s. r. o., se sídlem v Brně, Hudcova 76, IČ 64051609, zastoupenému JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph. D., advokátem se sídlem Ostravská 1555, Frýdek-Místek, PSČ 738 02, o zaplacení 515.356,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 78/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 172/2007-123, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce JUDr. Petra Mrázka.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 35 Cm 78/2004-77, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 515.356,- Kč s 4,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 192.910,- Kč od 22. února 2003 a s 3 % úrokem z prodlení ročně z částky 322.446,- Kč od 31. srpna 2003, to vše do zaplacení (výrok I.) a že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení 72.147,- Kč (výrok II.). Předmětem řízení je nárok na odměnu za plnění ze smlouvy o sdruženém plnění ze dne 28. 8. 2002 za 3.
a 4. čtvrtletí roku 2002, týkajícího se zpětného odběru a recyklace specifikovaných obalů, uváděných žalovaným na trh. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 57.369,90 Kč. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil ze skutkových zjištění odpovídající závěry a za správný považuje i právní závěr, že smlouva o sdruženém plnění ze dne 28. 8.
2002, uzavřená mezi žalobcem jako dodavatelem a žalovaným jako objednatelem, byla platná, žalobce svůj závazek ze smlouvy splnil a náleží mu sjednaná odměna. Smlouva o sdruženém plnění by byla platná i tehdy, pokud by žalovaný produkoval pouze igelitové tašky z HDPE a LDPE, o nichž bylo dodatečně v roce 2003 Ministerstvem průmyslu a obchodu rozhodnuto, že obaly nejsou. Ani to však v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno a ve výkazech, předávaných žalovaným, je dovážený obal specifikován jen jako „spotřebitelský výrobek z jiného měkkého plastu“.
Kromě toho Ministerstvo průmyslu a obchodu ve svém rozhodnutí uvedlo, že „předměty žádosti (rozuměj tašky HDPE a LDPE) jsou výrobkem, který se může stát obalem až v případě, kdy bude užit k ochraně výrobku, který je určen k nabídce spotřebiteli podle definice zákona na ochranu spotřebitele.“Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že pokud účastníci dobrovolně uzavřeli smlouvu obsahově odpovídající smlouvě o sdruženém plnění, pak i kdyby žalovaný ze zákona takovou povinnost neměl, nelze plnění z takové smlouvy považovat za nemožné a smlouvou proto za neplatnou.
Nelze dovodit ani právní ani faktickou nemožnost sjednaného plnění. Žalobce prokázal, že závazek ze smlouvy i v rozhodném období splnil v souladu se zákonem o obalech č. 477/2001 Sb. (dále též jen „zákon o obalech“). Podle odvolacího soudu nelze akceptovat ani námitku žalovaného, že žalobce mu nebyl oprávněn účtovat odměnu za poskytnuté služby i v případě platnosti smlouvy, neboť tato odměna se vypočítává na základě celkového množství obalů uvedených na trh a z rozhodnutí ministerstva vyplývá, že žalovaný s obaly nikdy neobchodoval.
Smlouva byla mezi účastníky uzavřena proto, že žalovaný v té době vystupoval jako subjekt, který do oběhu nebo na trh uvádí obaly a žalobce podle výkazů žalovaného zajistil zpětný odběr a recyklaci specifikovaných spotřebitelských výrobků z jiného měkkého plastu v množství podle výkazů. Platí tedy i ujednání o odměně žalobci, poskytované žalovaným.
Rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě, proto odvolací soud měl za správné a dle § 219 o. s. ř. je jako správné potvrdil včetně přiznaného příslušenství. Dovoláním ze dne 31. 5. 2008 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolání bylo podáno žalovaným z důvodu uvedeném v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu, i rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný jako dovolatel za otázkou zásadního právního významu označil výklad právního termínu „obal“ podle zákona o obalech č. 477/2001 Sb. Oba soudy nesprávně pochopily význam rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu č. j. 10318/03/5200 ze dne 30. dubna 2003, kterým bylo rozhodnuto, že tašky z materiálu HDPE a LDPE nejsou obalem ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) cit. zákona o obalech. Soudy se ani nevypořádaly s tvrzením žalovaného, že rozhodnutí podle § 47 zákona o obalech je rozhodnutím deklaratorním s účinky ex tunc.
Podle názoru dovolatele produkty dovážené žalovaným nebyly od počátku obaly, nevztahoval se na ně zákon o obalech a nebyl důvod, aby žalovaný poskytoval žalobci plnění podle smlouvy. Zákon o obalech představuje implementaci evropské směrnice o obalech a není vyloučeno, aby stát přenesl svou povinnost či odpovědnost za likvidaci obalů na soukromý subjekt. Dovolatel však nesouhlasí s tím, aby tento soukromý subjekt přenášel své povinnosti na další osoby, když pro to chybí zákonný podklad. Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda přenese-li Česká republika veřejnoprávní povinnost na soukromý subjekt, musí tento subjekt dostát základnímu ústavněprávnímu požadavku, že stát může ukládat povinnosti pouze na základě zákona.
Dovolatel dále namítá, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o sdruženém plnění, přestože žalovaný na trh obaly neuváděl a nebyl tedy osobou povinnou podle zákona o obalech. Soudy obou stupňů pak tento nesprávný postup svými rozhodnutími schválily. Dovolatel konečně vytýká, že soud prvního stupně se přesvědčivě nevypořádal s námitkou, že předmět plnění dle smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným je objektivně nemožný podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť žalovaný na trh obaly ex lege neuváděl, a smlouva je proto absolutně neplatná ex tunc.
Okolnost, zda o této nemožnosti žalobce nebo žalovaný věděl, je právně bezvýznamná. Objektivní nemožnost plnění byla ještě dodatečně potvrzena rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu, shora citovaným, a že podle odůvodnění tohoto rozhodnutí se předmětné výrobky mohou stát obalem teprve, budou-li užity k ochraně výrobku, který je určen k nabídce spotřebiteli podle definice zákona na ochranu spotřebitele. Žalovaný tudíž neměl povinnost, ba ani možnost uzavřít s žalobcem smlouvu o sdruženém plnění, jak to ke splnění povinnosti stanovení v § 10 a § 12 ukládá ust.
§ 13 odst. 1 zákona o obalech, když o obal ve smyslu cit. zákona nešlo.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný v uzavřené smlouvě výslovně prohlásil, že je osobou, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky ve smyslu zákona o obalech a předkládal žalobci výkazy o produkci obalů. Žalobce nebyl povinen ani oprávněn posuzovat, zda jsou výrobky uváděné na trh jejími klienty obalem ve smyslu zákona o obalech.
Žalobce v souladu s uzavřenou smlouvou plnil své povinnosti („nakoupil“ jejich splnění od svých smluvních partnerů v rámci Systému sdruženého plnění EKO-KOM). Pokud měl žalovaný pochybnost, zda jsou jeho výrobky obalem, měl si zajistit příslušné rozhodnutí ministerstva před uzavřením smlouvy. Žalobce dále argumentuje, že žalovaným uvedená ústavně-právní doktorina nedopadá na závazky, které na sebe osoby dobrovolně smluvně převzaly. K tvrzené objektivní nemožnosti plnění žalobce poukazuje na čl. II.
smlouvy, v němž vymezený předmět plnění neobsahuje nic, co by způsobovalo „objektivní nemožnost“. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud „napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu potvrdil“ a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle čl. II. bod 12 Přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v daném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., nikoliv již podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání v posuzovaném případě odůvodnit, je tak pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel žádnou obecnou otázku zásadního právního významu, která by měla judikatorní přesah a na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, v dovolání nevymezil.
Výklad a aplikace právního pojmu „obal“ ve smyslu zákona č. 477/2001 Sb., o obalech, otázkou zásadního právního významu v daném případě není a ve své podstatě rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá (viz dále). I když bylo rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 30. dubna 2003, č. j. 10318/03/5200 podle § 47 zákona o obalech stanoveno, že tašky z materiálu HDPE a LDPE nejsou obalem ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona o obalech, přesto podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí může být tento výrobek obalem za podmínky, že bude užit k ochraně výrobku určeného k nabídce spotřebiteli a jde tedy o posouzení konkrétního případu. Předmětný výrobek byl za uvedených podmínek způsobilý být předmětem smlouvy o sdruženém plnění ze dne 28. 8. 2002, uzavřené mezi účastníky. K této otázce viz též ust. § 17 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele podle něhož je prodávající mj. při samoobslužném prodeji poskytnout i vhodný obal.
Rozhodné však je, že předmětnou smlouvu o sdruženém plnění, oba účastníci – žalobce jako dodavatel a žalovaný jako objednatel či odběratel – výslovně uzavřeli v režimu zákona o obalech a vztahovala se na oběh výrobků jako obalů. Předmětem smlouvy bylo zajištění „povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů“. Ve výkazu zpracovaném žalovaným byly obaly specifikovány jako „spotřebitelský výrobek z jiného měkkého plastu“, nikoliv jako předmětné tašky z materiálu HDPE či LDPE.
Povaha rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu podle § 47 zákona o obalech – jak to namítá dovolatel – tj. zda šlo jen o rozhodnutí deklaratorní ex tunc, resp. ex nunc – je irelevantní, neboť šlo o správní rozhodnutí k provedení zákona a v jeho mezích. Neobstojí ani ústavně-právní argument dovolatele, že zákonnou povinnost státu nelze přenášet na další, třetí soukromý subjekt, protože ani na této okolnosti napadené rozhodnutí nespočívá.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení smlouvy o sdruženém plnění a jejich právních důsledků ze strany odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) včetně její platnosti není v rozporu s hmotným právem a v podrobnostech lze na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně odkázat. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, a proto žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, spočívající v nákladech právního zastoupení, a to v odměně podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, v jednom paušálu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., a konečně v 20 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy v částce 12.360,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. května 2010
JUDr. Ing. Jan Hušek předseda senátu