23 Cdo 3885/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobce Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovaným: 1) P. H., a 2) M. H.,
oběma zastoupeným JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 4,
Antala Staška 38/510, o zaplacení částky 1,637.274,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 153/2004, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j.
11 Co 103/2010-337, takto:
Dovolání žalovaných se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. září 2009, č. j. 8 C
153/2004-274, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci
částku 1,083.530,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a dále žalovaným uložil
povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 219.051,- Kč s
příslušenstvím oproti tomu, že žalobce vydá žalovaným věci tam specifikované
(bod II. výroku), ohledně částky 334.693,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil
(bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku). Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel zejména z toho, že žalobce na
straně jedné jako zhotovitel a žalovaní jako objednatelé uzavřeli smlouvu o
dílo č. 05/02 na dostavbu rodinného domu v P. Objednatelé se zavázali předat a
vymezit zhotoviteli staveniště do 1. ledna 2003 a za provedené dílo žalobci
zaplatit dohodnutou cenu. Žalobce se zavázal dílo dokončit a předat do 31. srpna 2003 s tím, že má zhotovitel právo na úpravu konečného termínu v případě,
kdy došlo k přerušení prací v důsledku nesplnění povinností vyplývajících ze
smlouvy na straně objednatele (o dobu, po kterou došlo k tomuto přerušení), v
případě zásahu vyšší moci, poklesne-li teplota ovzduší pod -5 ?C, a tím dojde k
přerušení práce, či v případě pozdních úhrad záloh (o dobu prodlení objednatele
s úhradou). Účastníci se výslovně dohodli, že práva a povinnosti smluvních
stran se řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Sjednali si, že obě strany jsou
oprávněny odstoupit od smlouvy, jestliže objednatel nebo zhotovitel nesplní
závazky plynoucí ze smlouvy ve lhůtách sjednaných. Staveniště bylo žalobci
předáno dne 5. února 2003. Poté, co žalovaní dopisem ze dne 29. října 2003
stanovili žalobci přiměřenou lhůtu čtrnácti dnů k dokončení díla, dopisem ze
dne 10. prosince 2003 sdělili, že odstupují od smlouvy s tím, že dílo nebylo do
31. srpna 2003 dokončeno a předáno. Žalobce dopisem ze dne 19. prosince 2003
žalované informoval, že právní úkon odstoupení odmítá a považuje jej za
absolutně neplatný, neboť pro odstoupení nebyla splněna žádná z podmínek. Žalobce pak dopisem ze dne 7. ledna 2004 odstoupil od smlouvy o dílo, neboť mu
žalovaní ke dni 16. října 2003 zamezili vstup na staveniště. Stavba nebyla
hotova ke dni 31. srpna 2003. Prodloužení doby (prodlení) bylo způsobeno
příčinami na straně žalovaných jako objednatelů. Žalovaní nepředali staveniště
žalobci ve sjednaném termínu (nejpozději do 1. ledna 2003), žalobce je převzal
až dne 5. února 2003, tzn. z tohoto důvodu došlo k prodlení po dobu 36 dní. Dalších 14 dní prodlení bylo způsobeno nepříznivými klimatickými podmínkami. Žalobce tedy nemohl řádně plnit po dobu celkem 50 dnů. O tuto dobu je třeba
posunout termín dokončení díla z 31. srpna 2003 do 20. října 2003. Žalovaní
však dne 16. října 2003 zastavili stavbu, znemožnili žalobci přístup na
staveniště a tak mu zamezili pokračovat v provádění díla. Dopustili se tak
podstatného porušení smlouvy o dílo. Proto je třeba odstoupení žalobce od
smlouvy ze dne 7. ledna 2004 považovat za platné. Žalobci podle soudu prvního stupně vznikl nárok na zaplacení ceny díla dle
ustanovení § 548 odst.
2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalovaní
jsou povinni zaplatit žalobci částku za provedené práce na stavbě doloženou
fakturami, částku za dodávku elektrické energie na stavbu uhrazenou žalobcem a
částku za dohled na stavbě, kterou žalobci zaplatil agentuře (celkem
1,083.530,- Kč), a dále částku 219.051,- Kč za předměty, které měly být původně
součástí stavby proti jejich převzetí. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku
II. a IV. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (druhý výrok). Ohledně uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci částku 1,083.530,- Kč s
příslušenstvím se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobce
nedostal do prodlení s dokončením díla a žalovaní tak od smlouvy odstoupili
neplatně. Rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, že zamezení vstupu na
staveniště žalovanými bylo podstatným porušením smlouvy ve smyslu ustanovení §
345 odst. 1 a 2 věta prvá obch. zák., žalobce platně odstoupil od předmětné
smlouvy o dílo. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I. proto jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu prvního výroku, podali žalovaní
dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., namítajíce, že je dán dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci). Dovolatelé namítají, že po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí
je v tom, že soud rozhodnutím stanovil, že nedodržení postupu sjednaného ve
smlouvě oběma stranami smlouvy o dílo jde k tíži pouze jedné strany –
žalovaným. To vše za situace, kdy na straně žalobce vystupoval podnikatel, na
straně žalovaných pak spotřebitelé, přičemž smlouva byla uzavřena dle
obchodního zákoníku. Dovolatelé upozorňují, že soud tak svým rozhodnutím
přivodil stav, kdy žalobci přiznal nárok na plnění v situaci, kdy nárok na
plnění dle smlouvy nevznikl, neboť podmínky pro výplatu ceny díla nebyly
splněny. V obsahu celého dovolání dovolatelé akcentují, že při uzavírání smlouvy a jejím
následném plnění byli v postavení spotřebitelů, avšak soudy obou stupňů tuto
skutečnost při rozhodování věci nevzaly v úvahu. Současně se soudy, za situace,
kdy smlouva byla uzavřena podle obchodního zákoníku, nevypořádaly se
skutečností, zda ve smyslu § 262 obch. zák. není smlouva či některá její část
neplatná z důvodu, že směřovala ke zhoršení právního postavení účastníka, který
není podnikatelem. Dovolatelé argumentují rovněž ustanovením § 55 občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“), kdy porušení smlouvy žalovaní nezpůsobili, odvolací soud měl
proto učinit závěry pro žalované příznivé. Nedodržení sjednaného postupu v
případě výskytu nestandardních okolností (nepředání stavby ve sjednaném
termínu, výskyt nepříznivých teplot apod.) ve smlouvě o dílo bylo přičteno
pouze k tíži žalovaným. V době, kdy dovolatelé odstupovali od smlouvy, nebyli
informováni o okolnostech, způsobujících závažné následky - oddálení termínu
dokončení díla. Dovolatelé odmítají užití dodatků č. 3, 5, 6 a 7 ke smlouvě o dílo, neboť tyto
nebyly uzavřeny postupem dle smlouvy. Odkazujíce na ustanovení § 55 obč. zák. upozorňují, že žádný dodatek cestou prostředků komunikace na dálku neuzavřeli,
použití těchto prostředků odmítli. Závěrem odkazují na znalecký posudek, z kterého vyplynulo, že žalovaní byli
povinni doplatit částku ve výši 303.461,- Kč, z čehož vyplývá rozsah díla,
který žalobce neprovedl. Proto mělo dle dovolatelů dojít v souladu s
ustanovením § 548 odst. 2 obch. zák. ke snížení celkové ceny díla. S ohledem na výše uvedené dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku a současně
rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že žalovaní v průběhu řízení před soudy
obou stupňů nikdy neuplatnili skutkovou okolnost, že jsou spotřebiteli a nikdy
nenapadli smlouvu o dílo či postup žalobce z hlediska ochrany spotřebitele. Tuto námitku žalovaných (že vystupovali v postavení spotřebitele) považuje za
novou skutkovou okolnost uplatněnou teprve v dovolání. Dále vyvrací námitky
žalovaných a ztotožňuje se s rozhodnutím soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že
rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července
2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelelé mu
nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatelé v dovolání označili. Polemika dovolatelů o jejich spotřebitelském postavení v předmětném závazkovém
vztahu zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže. Lze přisvědčit dovolatelům, že ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací
soud vázán, nevyplývá, že při uzavírání smlouvy o dílo byli v postavení
podnikatelů. Svědčí o tom i dohoda účastníků o volbě obchodního zákoníku,
kterým se jejich závazkový vztah měl řídit. Podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich
závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí
obchodním zákoníkem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního
postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Podle
ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 obch. zák.
nebo
podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-
li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení
této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních
právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách,
zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je
však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není
podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za
porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její
společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Podle ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv
se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména
nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní
postavení. Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy
nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k
újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Skutkové podstaty právních norem soukromého práva o ochraně spotřebitele -
ustanovení § 262 obch. zák., § 55 obč. zák., jichž se žalovaní dovolávají, a
rovněž ustanovení § 56 obč. zák., předpokládají v podmínkách projednávané věci
skutková zjištění soudu o tom, že skutečně předmětnou smlouvou o dílo došlo ke
„zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem“, že
ujednání smlouvy o dílo „jsou v neprospěch spotřebitele“, že došlo ke „zhoršení
smluvního postavení spotřebitelů“, že smlouva o dílo obsahuje „ujednání, která
v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Aby soud k takovýmto skutkovým
zjištěním, která mohou představovat podklad pro aplikaci citovaných ustanovení
o ochraně spotřebitele, dospěl, jsou nutná tvrzení rozhodných skutečností
účastníkem o uvedeném svědčící [srov. povinnost tvrzení stanovená v ustanovení
§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé. Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování
skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny
nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto
v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního
stupně ani soudem odvolacím. Při posuzování přípustnosti dovolání nemůže
dovolací soud přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohli dovolatelé uplatnit v
průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinili (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 33 Odo
1528/2006).
Postavení spotřebitelů a možných důsledků tohoto jejich postavení pro právní
posouzení smluvního závazkového vztahu mezi účastníky se žalovaní dovolávají
novými tvrzeními uplatněnými až v dovolání. V předchozím řízení tyto rozhodné
skutečnosti nevylíčili.
S ohledem na shora uvedené pak navazující výtky dovolatelů, že měl odvolací
soud na předmětnou smlouvu o dílo aplikovat ustanovení § 262 odst. 4 obch.
zák., potažmo § 55 obč. zák., tedy zkoumat, zda se smluvní ujednání neodchylují
od zákona v neprospěch spotřebitele, zda smlouva o dílo neobsahuje ujednání,
která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran a v pochybnostech o významu
spotřebitelských smluv použít výklad pro spotřebitele příznivější, přípustnost
dovolání založit nemohou, když rozsudek odvolacího soudu na těchto právních
závěrech založen být ani nemohl.
Namítají-li dovolatelé, že nebyl dodržen postup (v dovolání blíže
nespecifikovaný) sjednaný ve smlouvě, který měl následovat v případě
nestandardních okolností vedoucích k posunutí termínu dokončení díla (nepředání
stavby ve sjednaném termínu, výskyt nepříznivých teplot, nedokončení díla ze
strany subdodavatele žalovaných) a proto byl žalobce v prodlení, nevymezují
touto polemikou dostatečně určitě žádnou otázku zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí. Nadto ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací
soud vázán, vyplývá, že určitý postup jednání účastníků smlouvy byl
předpokládán pouze pro případ tzv. poklesu teplot (projednání s objednatelem a
zaznamenání ve stavebním deníku), nikoli pro ostatní důvody, pro něž také došlo
k posunutí termínu dodání díla. Otázka dodržení či nedodržení smluvního postupu
v případě tzv. poklesu teplot, s níž dovolatelé polemizují, navíc pro
rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující. Pro závěr odvolacího soudu o tom,
že žalovaní účinně od smlouvy o dílo neodstoupili, bylo určující, že žalovaní
dne 16. října 2003 znemožnili žalobci přístup na staveniště a až poté, vzhledem
k uvedenému neúčinně, dne 10. prosince 2003 zaslali žalobci dopis označený jako
odstoupení od smlouvy.
Protože Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli
uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně
významným neshledal, dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu