23 Cdo 3899/2023-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně
obce Orlické Záhoří, se sídlem v Orlickém Záhoří 34, identifikační číslo osoby
00275204, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5,
náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Radkem
Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o
nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 375/2021, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2023,
č. j. 17 Co 120/2023 – 323, takto:
Návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 2. 10. 2023, č. j. 17 Co 120/2023–323, se zamítá.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 13 C
375/2021-289, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 5. 2023, č. j. 13 C
375/2021-295, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o
bezúplatném převodu tam specifikovaných pozemků (výrok I), uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 74 286,48 Kč (výrok
II), a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III). Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované
uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu tam specifikovaných pozemků
(první výrok), rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů
řízení před okresním ani před krajským soudem (druhý výrok), a uložil žalobkyni
povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou náklady řízení ve výši 25 868 Kč (třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně
včasné dovolání, v němž navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Tento
návrh odůvodnila tím, že v případě, kdy nebude odložena právní moc napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, bude podstatným způsobem hrozit riziko zmaření
její dlouhodobé snahy domoci se převodu předmětných pozemků pro realizaci
veřejných zájmů žalobkyně jakožto veřejnoprávní korporace a jejích občanů,
neboť nebude nic bránit v tom, aby žalovaný s předmětnými pozemky nakládal v
rozporu se zájmy žalobkyně a závěry rozsudku soudu prvého stupně, či aby byly
předmětné pozemky vydány v rámci jiného soudního řízení například jako pozemky
náhradní ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
půdě“). Žalovaná se k návrhu na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu
nevyjádřila. Podle § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím
o dovolání odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně
ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než
účastníka řízení. Nejvyšší soud neshledal návrh žalobkyně na odklad právní moci napadeného
rozsudku odvolacího soudu důvodným. Žalobkyní namítané obavy, že by s předmětnými pozemky žalovaná nakládala v
rozporu se zájmy žalobkyně, nebo že by mohly být vydány v rámci jiného soudního
řízení, jsou ryze hypotetické. Žalobkyně netvrdí ani nijak nedokládá, že by
ohledně předmětných pozemků bylo v současné době vedeno řízení o jejich
bezúplatný převod ve prospěch jiné osoby podle zákona č. 503/2012 Sb., o
Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, nebo řízení o jejich vydání jako pozemků náhradních podle
zákona o půdě, které by při realizaci převodu na jinou osobu znamenalo zásah do
práv žalobkyně.
Bez existence takových konkrétních skutečností, jež nevyplývají
ani z návrhu žalobkyně ani z obsahu spisu, nelze uzavřít, že by žalobkyně byla
právní moci napadeného rozhodnutí závažně ohrožena na svých právech. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh žalobkyně na odklad právní moci
napadeného rozhodnutí zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu
výslovně v celém jeho rozsahu. Namítla nesprávné právní posouzení věci a
navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud podle ní nesprávně posoudil (ne)naplnění podmínek pro
možnost bezúplatného převodu zemědělských pozemků do vlastnictví žalobkyně
stanovených v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ. Přípustnost dovolání žalobkyně
spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení dvou otázek hmotného
práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně
a) „Je pro posouzení relevance žádosti obce o bezúplatný převod
zemědělských pozemků dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb.
a charakteru požadovaných pozemků coby pozemků veřejné zeleně rozhodná výlučně
podoba územně plánovací dokumentace a v ní stanovený charakter požadovaných
pozemků, nebo je třeba zohlednit též specifické místní podmínky determinující
účel, jaký veřejná zeleň má na daném území poskytnout neboli jakou funkci má
veřejná zeleň na daném území plnit?“
b) „Lze za veřejnou zeleň označit i pozemky nacházející se v
zastavitelné ploše obce (tj. mimo její zastavěné území) a určené k naplňování
veřejných zájmů a potřeb obyvatel obce, které jsou pozemky veřejně přístupnými
každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání a současně jsou platnou
územně plánovací dokumentací určeny pro realizaci veřejné zeleně?“
9. K otázce a) žalobkyně uvedla, že odvolací soud nezpochybnil, že
formálně jsou předmětné pozemky plochami určenými územním plánem k realizaci
veřejné zeleně a zároveň jde o pozemky v zastavitelné ploše obce, což obojí
vyplývá z grafické i textové části územního plánu obce. Nesouhlasila s názorem
odvolacího soudu, že pouhé naplnění formálního kritéria nepostačuje a že
předmětné pozemky nelze chápat jako veřejnou zeleň ve smyslu zmíněného
ustanovení. Vyjádřila přesvědčení, že pro posouzení relevance její žádosti byla
rozhodná výlučně podoba územně plánovací dokumentace a v ní stanovený charakter
požadovaných pozemků. K otázce b) argumentovala tím, že i pro případ, že pro
posouzení relevance její žádosti a charakteru požadovaných pozemků coby pozemků
veřejné zeleně by bylo třeba zohlednit též specifické místní podmínky
determinující účel, jaký veřejná zeleň má v daném území poskytovat (jejich
funkci z materiálního hlediska), byly splněny požadavky stanovené v § 7 odst. 1
písm. e) zákona o SPÚ. Odvolací soud se podle ní nedůvodně odchýlil od obecně
přijímaného výkladu a chápání pojmu veřejné zeleně. Namítala, že charakter a s
tím spojený účel či funkce veřejné zeleně se bude lišit např. u malé obce a
velkého krajského města. Tvrdila, že z odvolacím soudem citovaného usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 311/2022 (jež je veřejnosti
dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na
https://www.nsoud.cz), lze dovodit, že předmětné pozemky naplňují definici
veřejného prostranství. K otázce b) dále dodala, že pokud odvolací soud přijal
uvedený (zjevně restriktivní) výklad veřejné zeleně ve smyslu § 7 odst. 1 písm.
e) zákona o SPÚ, tj. z nabízených možností výkladu nezvolil tu, která v co
největší možné míře realizovala ústavně zaručená práva účastníků, došlo k
odepření spravedlnosti a k porušení práva na spravedlivý proces. K tomu
odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08,
ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III.ÚS 495/02, a ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS
89/02, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).
10. Žalobkyně považovala dovolání za přípustné též pro řešení otázky
procesního práva „nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a odst. 1
až 3 o. s. ř.“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2928/2019). Absenci poučení podle § 118a odst. 1 až
3 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu lze podle ní s ohledem na individuální
skutkové okolnosti posoudit jako vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítla, že ji měl odvolací soud v odpovídajícím
rozsahu poučit, aby doplnila další důkazní návrhy prokazující naplnění podmínek
převodu za situace, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně neměl podmínky podle
§ 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ, zakládající její nárok na bezúplatný převod
pozemků, za splněné. V důsledku absence uvedeného poučení je podle žalobkyně
rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé (odkázala na nálezy Ústavního soudu ze
dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS
777/07, ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn.
I. ÚS 451/11, a ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15).
11. V dovolání žalobkyně též navrhla odklad právní moci napadeného
rozhodnutí. Tento její návrh byl zamítnut usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2024, č. j. 23 Cdo 3899/2023-349, neboť z návrhu žalobkyně ani z obsahu
spisu nevyplývalo, že by žalobkyně byla právní mocí napadeného rozhodnutí
závažně ohrožena na svých právech.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Přípustnost dovolání nemůže založit tvrzená procesní otázka
„nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.“
ani námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí, neboť žalobkyně jejich
prostřednictvím fakticky namítá pouze existenci vad odvolacího řízení (jak též
v dovolání sama výslovně uvedla). Vady řízení však samy o sobě nejsou
způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k
jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v
projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o těchto údajných procesních
pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva,
která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání
tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo
1145/2015). Odvolací soud totiž nezaložil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na
závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní (resp. na závěru o absenci
vylíčení všech rozhodných skutečností), nýbrž na základě zjištěného skutkového
stavu věci. Účelem poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je
přitom zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho
nepříznivého (tedy překvapivě), že podle hodnocení soudu neunesl břemeno
tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či
navrhnout další důkazy. Postup podle tohoto ustanovení tedy přichází v úvahu
jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp.
zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn.
22 Cdo 2335/2005). Jestliže žaloba byla zamítnuta nikoli z důvodu, že účastník
neunesl důkazní břemeno (příp. břemeno tvrzení), ale na základě zjištěného
skutkového stavu (jak tomu bylo i v posuzované věci), nebyl důvod pro postup
odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. Odvolací soud tedy ani neměl důvod se
zabývat poučovací povinností. Za situace, kdy se otázkou naplnění podmínek pro
bezúplatný převod předmětných pozemků podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ
zabýval již soud prvního stupně a žalovaná po celou dobu řízení namítala, že
tyto podmínky splněny nebyly, rozhodnutí odvolacího soudu, který po posouzení
argumentace obou stran sporu k této otázce na základě provedeného dokazování
dospěl k závěru o nesplnění uvedených podmínek, nelze považovat ani za
překvapivé (ve smyslu žalobkyní citované judikatury).
16. Prostřednictvím otázek a) a b) a též prostřednictvím námitky
porušení práva na spravedlivý proces žalobkyně v dovolání zpochybňuje závěry
odvolacího soudu o absenci naplnění jedné z podmínek uvedených v § 7 odst. 1
písm. e) zákona o SPÚ týkající se charakteru předmětných pozemků z hlediska
jejich plánovaného účelu (určení k realizaci veřejné zeleně). V rámci otázky a)
zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že nepostačuje pouze formální uvedení
takového charakteru pozemku coby (plánované) veřejné zeleně v územním plánu, a
že je potřebné i materiální posouzení takového charakteru pozemku.
Prostřednictvím otázky b) pak brojí proti závěru odvolacího soudu o samotném
materiálním posouzení charakteru uvedeného pozemku, který podle odvolacího
soudu nenaplňuje účel veřejné zeleně ve smyslu § 7 odst. 1 písm. e) zákona o
SPÚ. Námitkou porušení práva na spravedlivý proces žalobkyně též zpochybňuje
výklad podmínky charakteru pozemku (k realizaci veřejné zeleně) učiněný
odvolacím soudem.
17. Odvolací soud však založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby též na
závěru, že je nezbytné hodnotit nejen formálně (podle označení v územním
plánu), ale též materiálně i naplnění další podmínky stanovené v § 7 odst. 1
písm. e) zákona o SPÚ, tj. podmínky týkající se umístění předmětných pozemků
jako pozemků nacházejících se v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše
obce, a že uvedený pozemek svým faktickým umístěním tento zákonný předpoklad
nesplňuje (srov. odstavec 17 napadeného rozhodnutí). I tento závěr sice
žalobkyně v dovolací argumentaci zpochybňuje, pokud považuje za nesprávné
právní posouzení odvolacího soudu o absenci naplnění obou uvedených zákonných
podmínek, avšak ve vztahu k tomuto druhému závěru žádnou právní otázku, na
jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, neformulovala a nevymezila ani
žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nedostála tak v
této části požadavkům na vymezení všech obligatorních náležitostí dovolání
stanovených v § 241a odst. 2 o. s. ř. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je totiž
odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve
vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení
věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také
vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (pro každý z dovolacích
důvodů), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel
již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné
pod číslem 460/2017 Sb.). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání
přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo
možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o
vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence
uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
18. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně dovodil, že
spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady
vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž
je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže
nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také
spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem
48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
19. Za situace, kdy v posuzované věci druhý z právních závěrů, který je
sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby (absence naplnění podmínky
umístění předmětných pozemků jako pozemků nacházejících se v zastavěném území
nebo v zastavitelné ploše obce), nebyl dovoláním žalobkyně relevantně
zpochybněn, a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání ani žalobkyní předložené otázky a) a b) a námitka porušení
práva na spravedlivý proces zpochybňující pouze první z právních závěrů
odvolacího soudu, pro který též byla žaloba zamítnuta (absence naplnění
podmínky charakteru předmětných pozemků jako pozemků určených k realizaci
veřejné zeleně). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při
řešení těchto otázek, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného
rozhodnutí či jeho změnu.
20. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu, tedy i ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ovšem dovolání není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalobkyně podle § 243c odst.
1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není potřeba odůvodňovat
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu