23 Cdo 3899/2023-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Orlické Záhoří, se sídlem v Orlickém Záhoří 34, identifikační číslo osoby 00275204, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 375/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2023, č. j. 17 Co 120/2023 – 323, takto:
Návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2023, č. j. 17 Co 120/2023–323, se zamítá.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 13 C 375/2021-289, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 5. 2023, č. j. 13 C 375/2021-295, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu tam specifikovaných pozemků (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 74 286,48 Kč (výrok II), a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu tam specifikovaných pozemků (první výrok), rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem (druhý výrok), a uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou náklady řízení ve výši 25 868 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně včasné dovolání, v němž navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Tento návrh odůvodnila tím, že v případě, kdy nebude odložena právní moc napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, bude podstatným způsobem hrozit riziko zmaření její dlouhodobé snahy domoci se převodu předmětných pozemků pro realizaci veřejných zájmů žalobkyně jakožto veřejnoprávní korporace a jejích občanů, neboť nebude nic bránit v tom, aby žalovaný s předmětnými pozemky nakládal v rozporu se zájmy žalobkyně a závěry rozsudku soudu prvého stupně, či aby byly předmětné pozemky vydány v rámci jiného soudního řízení například jako pozemky náhradní ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Žalovaná se k návrhu na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu nevyjádřila. Podle § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud neshledal návrh žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu důvodným.
Žalobkyní namítané obavy, že by s předmětnými pozemky žalovaná nakládala v rozporu se zájmy žalobkyně, nebo že by mohly být vydány v rámci jiného soudního řízení, jsou ryze hypotetické. Žalobkyně netvrdí ani nijak nedokládá, že by ohledně předmětných pozemků bylo v současné době vedeno řízení o jejich bezúplatný převod ve prospěch jiné osoby podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo řízení o jejich vydání jako pozemků náhradních podle zákona o půdě, které by při realizaci převodu na jinou osobu znamenalo zásah do práv žalobkyně.
Bez existence takových konkrétních skutečností, jež nevyplývají ani z návrhu žalobkyně ani z obsahu spisu, nelze uzavřít, že by žalobkyně byla právní moci napadeného rozhodnutí závažně ohrožena na svých právech. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu
výslovně v celém jeho rozsahu. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud podle ní nesprávně posoudil (ne)naplnění podmínek pro možnost bezúplatného převodu zemědělských pozemků do vlastnictví žalobkyně stanovených v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně a) „Je pro posouzení relevance žádosti obce o bezúplatný převod zemědělských pozemků dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. a charakteru požadovaných pozemků coby pozemků veřejné zeleně rozhodná výlučně podoba územně plánovací dokumentace a v ní stanovený charakter požadovaných pozemků, nebo je třeba zohlednit též specifické místní podmínky determinující účel, jaký veřejná zeleň má na daném území poskytnout neboli jakou funkci má veřejná zeleň na daném území plnit?“ b) „Lze za veřejnou zeleň označit i pozemky nacházející se v zastavitelné ploše obce (tj. mimo její zastavěné území) a určené k naplňování veřejných zájmů a potřeb obyvatel obce, které jsou pozemky veřejně přístupnými každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání a současně jsou platnou územně plánovací dokumentací určeny pro realizaci veřejné zeleně?“
9. K otázce a) žalobkyně uvedla, že odvolací soud nezpochybnil, že formálně jsou předmětné pozemky plochami určenými územním plánem k realizaci veřejné zeleně a zároveň jde o pozemky v zastavitelné ploše obce, což obojí vyplývá z grafické i textové části územního plánu obce. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že pouhé naplnění formálního kritéria nepostačuje a že předmětné pozemky nelze chápat jako veřejnou zeleň ve smyslu zmíněného ustanovení. Vyjádřila přesvědčení, že pro posouzení relevance její žádosti byla rozhodná výlučně podoba územně plánovací dokumentace a v ní stanovený charakter požadovaných pozemků.
K otázce b) argumentovala tím, že i pro případ, že pro posouzení relevance její žádosti a charakteru požadovaných pozemků coby pozemků veřejné zeleně by bylo třeba zohlednit též specifické místní podmínky determinující účel, jaký veřejná zeleň má v daném území poskytovat (jejich funkci z materiálního hlediska), byly splněny požadavky stanovené v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ. Odvolací soud se podle ní nedůvodně odchýlil od obecně přijímaného výkladu a chápání pojmu veřejné zeleně. Namítala, že charakter a s tím spojený účel či funkce veřejné zeleně se bude lišit např. u malé obce a velkého krajského města.
Tvrdila, že z odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 311/2022 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), lze dovodit, že předmětné pozemky naplňují definici veřejného prostranství. K otázce b) dále dodala, že pokud odvolací soud přijal uvedený (zjevně restriktivní) výklad veřejné zeleně ve smyslu § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ, tj. z nabízených možností výkladu nezvolil tu, která v co největší možné míře realizovala ústavně zaručená práva účastníků, došlo k odepření spravedlnosti a k porušení práva na spravedlivý proces.
K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08, ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III.ÚS 495/02, a ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).
10. Žalobkyně považovala dovolání za přípustné též pro řešení otázky procesního práva „nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2928/2019). Absenci poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu lze podle ní s ohledem na individuální skutkové okolnosti posoudit jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítla, že ji měl odvolací soud v odpovídajícím rozsahu poučit, aby doplnila další důkazní návrhy prokazující naplnění podmínek převodu za situace, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně neměl podmínky podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ, zakládající její nárok na bezúplatný převod pozemků, za splněné. V důsledku absence uvedeného poučení je podle žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé (odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, a ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15).
11. V dovolání žalobkyně též navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Tento její návrh byl zamítnut usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 23 Cdo 3899/2023-349, neboť z návrhu žalobkyně ani z obsahu spisu nevyplývalo, že by žalobkyně byla právní mocí napadeného rozhodnutí závažně ohrožena na svých právech.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Přípustnost dovolání nemůže založit tvrzená procesní otázka „nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.“ ani námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí, neboť žalobkyně jejich prostřednictvím fakticky namítá pouze existenci vad odvolacího řízení (jak též v dovolání sama výslovně uvedla). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o těchto údajných procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Odvolací soud totiž nezaložil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní (resp. na závěru o absenci vylíčení všech rozhodných skutečností), nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci.
Účelem poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je přitom zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého (tedy překvapivě), že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle tohoto ustanovení tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Jestliže žaloba byla zamítnuta nikoli z důvodu, že účastník neunesl důkazní břemeno (příp. břemeno tvrzení), ale na základě zjištěného skutkového stavu (jak tomu bylo i v posuzované věci), nebyl důvod pro postup odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. Odvolací soud tedy ani neměl důvod se zabývat poučovací povinností. Za situace, kdy se otázkou naplnění podmínek pro bezúplatný převod předmětných pozemků podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ zabýval již soud prvního stupně a žalovaná po celou dobu řízení namítala, že tyto podmínky splněny nebyly, rozhodnutí odvolacího soudu, který po posouzení argumentace obou stran sporu k této otázce na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o nesplnění uvedených podmínek, nelze považovat ani za překvapivé (ve smyslu žalobkyní citované judikatury).
16. Prostřednictvím otázek a) a b) a též prostřednictvím námitky porušení práva na spravedlivý proces žalobkyně v dovolání zpochybňuje závěry odvolacího soudu o absenci naplnění jedné z podmínek uvedených v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ týkající se charakteru předmětných pozemků z hlediska jejich plánovaného účelu (určení k realizaci veřejné zeleně). V rámci otázky a) zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že nepostačuje pouze formální uvedení takového charakteru pozemku coby (plánované) veřejné zeleně v územním plánu, a že je potřebné i materiální posouzení takového charakteru pozemku. Prostřednictvím otázky b) pak brojí proti závěru odvolacího soudu o samotném materiálním posouzení charakteru uvedeného pozemku, který podle odvolacího soudu nenaplňuje účel veřejné zeleně ve smyslu § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ. Námitkou porušení práva na spravedlivý proces žalobkyně též zpochybňuje výklad podmínky charakteru pozemku (k realizaci veřejné zeleně) učiněný odvolacím soudem.
17. Odvolací soud však založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby též na závěru, že je nezbytné hodnotit nejen formálně (podle označení v územním plánu), ale též materiálně i naplnění další podmínky stanovené v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ, tj. podmínky týkající se umístění předmětných pozemků jako pozemků nacházejících se v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše obce, a že uvedený pozemek svým faktickým umístěním tento zákonný předpoklad nesplňuje (srov. odstavec 17 napadeného rozhodnutí). I tento závěr sice žalobkyně v dovolací argumentaci zpochybňuje, pokud považuje za nesprávné právní posouzení odvolacího soudu o absenci naplnění obou uvedených zákonných podmínek, avšak ve vztahu k tomuto druhému závěru žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, neformulovala a nevymezila ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nedostála tak v této části požadavkům na vymezení všech obligatorních náležitostí dovolání stanovených v § 241a odst. 2 o. s. ř. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je totiž odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (pro každý z dovolacích důvodů), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
18. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně dovodil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
19. Za situace, kdy v posuzované věci druhý z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby (absence naplnění podmínky umístění předmětných pozemků jako pozemků nacházejících se v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše obce), nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn, a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani žalobkyní předložené otázky a) a b) a námitka porušení práva na spravedlivý proces zpochybňující pouze první z právních závěrů odvolacího soudu, pro který též byla žaloba zamítnuta (absence naplnění podmínky charakteru předmětných pozemků jako pozemků určených k realizaci veřejné zeleně). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
20. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ovšem dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není potřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu