ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobkyně MIGO, s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Hlubočepích, Štěpařská
809/24, PSČ 152 00, IČO 64939235, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem,
se sídlem v Praze 8 - Kobylisích, U Nádrže 625/6, proti žalované K. S.
zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Čimelická
957, s adresou pro doručování Praha 5 - Hlubočepy, Werichova 1145/29, o
zaplacení částky 873 343 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 45 Cm 119/2007, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-143, ve znění
opravného usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-155, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 4 Cmo
241/2008-143, ve znění opravného usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 4 Cmo
241/2008-155, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2008, č. j. 45 Cm
119/2007-105, ve výroku pod bodem I ohledně povinnosti žalované k zaplacení
částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 27. 1. 2007 do
zaplacení, a ve výrocích pod body II a III, a rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 7. dubna 2008, č. j. 45 Cm 119/2007-105, ve výroku pod bodem I v
rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 100
000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 27. 1. 2007 do zaplacení, a ve
výroku pod bodem II se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.
února 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-143, ve znění opravného usnesení ze dne 16.
června 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-155, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve
kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I
tak, že žalobu ve zbývající části zamítl, se zamítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně i žalované odmítají.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2008, č. j. 45 Cm 119/2007-105,
uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 873 343 Kč spolu s úrokem z
prodlení z částky 863 876 Kč od 27. 1. 2007 do zaplacení, a to v sazbě určené
pro každé pololetí součtem repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve
Věstníku ČNB platné k prvnímu dni toho kterého pololetí a 7% bodů (výrok pod
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako „dodavatelka“ uzavřela
dne 2. 5. 2003 s žalovanou jako objednatelkou smlouvu o dílo č. 030505 (dále
jen „smlouva o dílo“). Předmětem této smlouvy bylo zajištění administrativních
prací, jednání s projektanty a rozpočtáři za účelem zpracování projektů a
rozpočtů k provedení stavebních úprav po záplavách v srpnu roku 2002. Žalobkyně
se zavázala pro zajištění projektů vybrat zhotovitele díla, projektanty a
rozpočtáře dle vlastního výběru. K rozpočtům stavební části oprav objektů se
zavázala zajistit smlouvou určeného rozpočtáře, pana M. L. Cena díla byla
sjednána ve výši 4 % z částky každého jednotlivého rozpočtu včetně DPH s tím,
že každý jednotlivý rozpočet či projekt bude předán společnosti URGON, s.r.o.,
a po následném odsouhlasení žalovanou bude přiložen k patřičné smlouvě o dílo. Žalobkyně pro žalovanou v souladu se shora citovanou smlouvou zajistila
zpracování pěti rozpočtů panem M. L., a to dne 16. 6. 2003. Žalovaná rozpočty
odsouhlasila. Žalobkyně žalované vyúčtovala provedení díla v souladu se
smlouvou fakturou č. 03/01/021 ze dne 20. 7. 2003, splatnou dne 6. 8. 2003,
znějící na částku 171 234 Kč. Žalovaná fakturu převzala, uhradila ji dne 8. 9. 2006. V souvislosti s tím vyúčtovala žalobkyně žalované smluvní pokutu ve výši
863 876 Kč fakturou splatnou dne 26. 1. 2007, kterou žalovaná neuhradila. Dne
7. 4. 2008 žalovaná dopisem doručeným žalobkyni téhož dne na jednání soudu dílo
provedené žalobkyní na základě smlouvy o dílo reklamovala. Soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce podle ustanovení § 536 a
násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu o dílo. Dospěl k
závěru, že žalobkyně dílo podle předmětné smlouvy předala žalované, která je
bez připomínek převzala. K tvrzené námitce vadnosti zpracovaných rozpočtů soud prvního stupně
nepřihlédl. Žalovaná dílo převzala v roce 2003 a reklamaci vad díla u žalobkyně
uplatnila až při ústním soudním jednání dne 7. 4. 2008. Žalovaná neprokázala,
že by vady vytýkala žalobkyni již dříve. Soud prvního stupně odmítl i námitku
žalované ohledně aplikace § 562 odst. 3 obch. zák. ve spojení s § 428 obch. zák. Vady díla nebyly důsledkem skutečností, o kterých zhotovitel věděl nebo
musel vědět v době předání díla, jelikož žalobkyně nebyla odborníkem v dané
oblasti a na provedení rozpočtů si najala jinou osobu, s níž žalovaná
souhlasila. Kdyby žalobkyně o vadách díla věděla, jistě by je u rozpočtáře pana
L. reklamovala, což v řízení nebylo zjištěno. Rovněž svědek P. J., který v roce
2003 pracoval na pobočce v B. jako likvidátor pojišťovny Kooperativa a který na
základě rozpočtů vypracovaných panem M. L. následně plnil žalované, žádné vady
rozpočtů neshledal. S ohledem na to dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalovaná neuplatnila práva z odpovědnosti za vady díla bez zbytečného odkladu,
a proto jí s ohledem na námitku žalobkyně stran opožděnosti reklamace díla
nepřiznal právo z odpovědnosti za vady. Soud prvního stupně odmítl i námitku žalované ohledně aplikace § 388 odst. 2
písm.
a) obch. zák., která je s ohledem na absenci pohledávky žalované za
žalobkyní zcela bezpředmětná. Jelikož soud prvního stupně dospěl k závěru, že reklamace byla provedena
opožděně a žalované nelze přiznat právo z odpovědnosti za vady, soud prvního
stupně neprováděl další dokazování v otázce vadnosti rozpočtů. Soud prvního stupně se dále neztotožnil s tvrzením žalované stran absolutní
neplatnosti ujednání o ceně obsaženém v předmětné smlouvě o dílo dle ustanovení
§ 758 odst. 1 obch. zák., jelikož smlouva o dílo stojí na dispozitivní úpravě
vzájemných vztahů, a proto mezi účastníky platí nikoli zákonem regulovaná cena,
ale cena sjednaná. Smluvní pokutu požadovanou žalobkyní soud prvního stupně posoudil dle
ustanovení § 300 obch. zák. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě
z hlediska dobrých mravů soud přihlédl k délce prodlení žalované a k její
platební morálce, která nebyla dobrá. Proto soud prvního stupně dovodil, že
smluvní pokuta ve výši 0,5 % za každý den prodlení je v souladu s dobrými mravy
a není nepřiměřeně vysoká. Současně žalobkyni přiznal i právo na úroky z
prodlení s úhradou faktury ze dne 20. 7. 2003, č. 03/01/021, splatné 6. 8. 2003, ve výši 2 % ročně, tj. 9 467 Kč, a zákonný úrok z prodlení se zaplacením
smluvní pokuty. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-143, ve znění opravného usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 4
Cmo 241/2008-155, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 109 467 Kč spolu s úrokem
z prodlení z částky 109 467 Kč od 27. 1. 2007 do zaplacení, a to ve výši repo
sazby stanovené ČNB pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení
žalované, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7
procentních bodů, ve zbývající části se žaloba zamítá (výrok pod bodem I),
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II (výrok pod bodem
II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s tím,
že opakoval důkaz smlouvou o dílo. Odvolací soud zjistil, že ve smlouvě o dílo
byla dohodnuta možnost dílčího plnění – po jednotlivých rozpočtech či
projektech. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že splněním
povinnosti provést část díla vzniklo žalobkyni právo na zaplacení tohoto
dílčího plnění, neboť smlouva o dílo obsahovala ujednání, podle kterého se
objednatelka zavázala uhradit smluvní cenu po převzetí faktury do její
splatnosti. Ohledně vad díla dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná své nároky z
odpovědnosti za vady u žalobkyně uplatnila v objektivní lhůtě 5 let podle § 562
odst. 2 písm. c) obch. zák., ale nikoli v subjektivní lhůtě stanovené podle §
562 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 562 odst. 1 obch. zák. V daném případě
žalobkyně vznesla námitku opožděnosti reklamace a odvolací soud, stejně jako
soud prvního stupně, k ní přihlédl. Proto odvolací soud odmítl i argumentaci
žalované ustanovením § 439 odst. 4 obch. zák.
Odvolací soud tak dospěl k
závěru, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení celé požadované ceny částečného
plnění. Jelikož žalovaná zaplatila žalobkyní vyúčtovanou cenu díla po splatnosti,
vzniklo žalobkyni právo nejen na zákonné úroky z prodlení v celkové výši 9 467
Kč, ale i na smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Odvolací soud
dovodil, že tato smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy, ani se zásadami
poctivého obchodního styku. Odvolací soud ale postupem podle § 301 obch. zák. smluvní pokutu moderoval. Účelem moderačního práva je dle odvolacího soudu
zmírnit tvrdost dopadu ujednání o smluvní pokutě a umožnit soudu, aby uplatněné
právo přiznal ve výši přizpůsobené zvláštním okolnostem případu a jeho vývoji
od vzniku smlouvy do doby rozhodování soudu. Dohodnutá cena díla ve výši 4 % z
každého odsouhlaseného rozpočtu činila 171 234 Kč. Vyúčtovaná a žalobkyní
požadovaná smluvní pokuta tuto částku několikanásobně převyšuje. Jelikož nebylo
zjištěno, že by žalobkyni nezaplacením této smluvní pokuty vznikla nějaká
škoda, což žalobkyně ani netvrdila, odvolací soud snížil smluvní pokutu s
přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti na 100 000 Kč. Celkem
tak uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 109 467 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadly jak žalobkyně, tak žalovaná dovoláním. Žalobkyně směřuje své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod
bodem I a jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně moderace smluvní
pokuty. Žalobkyně namítá, že žalovaná nesplnila svůj závazek, který byl
zajištěn přiměřenou denní sazbou smluvní pokuty ve výši 0,5 %. Pevně stanovenou
smluvní pokutu by bylo možné považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi
hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém
případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejného měřítka však nelze podle žalobkyně použít, dosáhne-li smluvní pokuta
zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Na
nepřiměřenost výše smluvní pokuty tedy nelze usuzovat z její celkové výše,
je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka, a s tím spojeným navyšováním o
jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Odo 1299/2006). Odvolací soud svým rozhodnutím snížil smluvní pokutu téměř o 90 % a přitom se
nijak nevypořádal s tím, proč provedl snížení smluvní pokuty právě v tomto
rozsahu. Odvolací soud se měl nejprve zabývat tím, zda moderačního práva vůbec
využije a teprve poté měl přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované
povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1299/2006). Co se týče škody vzniklé žalobkyni s ohledem na moderaci smluvní pokuty, pak
žalobkyně podotýká, že několikrát v řízení citovala výši své skutečné ztráty, a
to minimálně 1 % denně z dlužné částky. K tomu ale žalobkyně připomíná, že
vznik škody není důvodem k využití moderačního práva. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že nárok na zaplacení
předmětné smluvní pokuty není v souladu s dobrými mravy. Dne 20. května 2011
rozhodl Krajský soud v Praze ve věci sp. zn. 2 T 64/2009, že J. J. (jediný
společník a jednatel žalobkyně) se odsuzuje za spáchání trestného činu podvodu
s prokázanou škodou způsobenou žalované ve výši 8 937 991 Kč a pokusu o
vylákání další částky ve výši 7 325 003,90 Kč. V souvislosti s přípravou
uvedeného činu předložila žalobkyně žalované faktury za tzv. administrativní
práce dle smlouvy č. 030505 v celkové výši 895 213 Kč, mezi tím i fakturu č. 03/01/021, za jejíž pozdní úhradu nárokuje zaplacení předmětné smluvní pokuty,
a to aniž svůj závazek provést činnost podle smlouvy řádně splnila. Žalovaná
odmítla úhradu posledních faktur žalobkyně v okamžiku, kdy tuto skutečnost
zjistila a předmětnou fakturu uhradila s prodlením výlučně s očekáváním
smírného vyřešení vzájemných práv a povinností. Činnost žalobkyně jednající
jednatelem J. J. v rámci smlouvy č. 030505 a trestní odpovědnost z ní
vyplývající je posuzována i v dalším trestním řízení. Podle žalované žaloba
odporuje zásadě, že výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §
3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a nárok žalobkyně pro rozpor se
zásadami poctivého obchodního styku by neměl požívat právní ochrany.
Žalovaná
rovněž od počátku tvrdila, že vyřešení otázky trestní odpovědnosti J. J. může
mít rozhodující význam pro rozhodnutí soudu v otázce, zda žalobkyně jednající
osobou J. J. o vadách díla v době jeho předání věděla nebo musela vědět a že
není na místě odmítnutí aplikace § 562 odst. 3 ve spojení s § 428 odst. 3 obch. zák. Žalobkyně proto opakovaně navrhovala přerušení řízení. Žalovaná přípustnost svého dovolání zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
přičemž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a
odst. 3 o. s. ř., jelikož řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně nevčasnosti
provedené reklamace vad díla. V daném případě je dle žalované třeba aplikovat
ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák. ve spojení s § 562 odst. 3 obch. zák. ohledně vyloučení důsledků vznesení námitky, že objednatel neoznámil vady včas. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně opožděnosti
reklamace, a již se nezabýval otázkou, zda v daném konkrétním případě byla vada
díla důsledkem skutečností, o kterých zhotovitel věděl nebo musel vědět v době
předání předmětu díla, a tedy ani neprovedl důkazy k těmto tvrzením navržené
žalovanou, které byly obsaženy ve vyjádření ze dne 6. 4. 2008, doplněném
vyjádřením ze dne 7. 4. 2008, a ze dne 9. 2. 2009, na které žalovaná odkázala. Žalovaná dále napadá závěr odvolacího soudu, že podle smlouvy o dílo byl
samostatným dílčím plněním jeden každý rozpočet a dalším samostatným dílčím
plněním byl jeden každý projekt. Tento závěr je dle žalované nesprávný a
neodpovídá obsahu smluvních ujednání. Vzájemnou provázanost rozpočtu a projektu
pro provedení stavebních prací hodlala žalovaná prokázat stanoviskem soudního
znalce. Na základě nesprávných skutkových zjištění dospěl soud k nesprávnému
právnímu závěru, že cena díla i jednotlivých dílčích plnění byla ve smlouvě o
dílo dohodnuta dostatečně určitě a že ke splnění dílčí povinnosti žalobkyně
dojde odsouhlasením dílčího plnění – rozpočtu – podpisem objednatelky. Z
absence projektů k jednotlivým dílčím stavebním opravám soud žádný závěr
nevyvodil. Oddělení projektů od rozpočtů neodpovídá ani gramatickému výkladu
smluvních ujednání, ani obvyklým potřebám stavebníka k realizaci stavebního
díla obdobného rozsahu. Pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že žalovaná byla v prodlení s
placením faktury č. 03/01/021, namítla žalovaná, že výkon práva na zaplacení
smluvní pokuty by měl být odmítnut pro rozpor se zásadami poctivého obchodního
styku (§ 265 obch. zák.), případě by smluvní pokuta neměla být přiznána pro
rozpor s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. Smluvní pokuta nemá dle dovolatelky
v českém právním řádu funkci nemravného generování bezpracného zisku, nýbrž
jako zajišťovací závazek má vést dlužníka k řádnému a včasnému splnění závazků.
Žalovaná se cítila jednáním druhé strany poškozena, jelikož to byla žalobkyně,
která jako první své závazky nesplnila. Pro rozpor s dobrými mravy je neplatná
smluvní pokuta, jelikož výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody. V tomto
konkrétním případě žalobkyni žádná škoda nevznikla, jelikož cena za práce byla
100% nadhodnocena. Požadovaná smluvní pokuta činí ve vztahu k obvyklé ceně
dodané části díla bez vad doporučené „Honorářovým řádem“ ve výši 3 000 až 27
500 Kč třiceti až třistanásobek zajištěné částky. Žalovaná dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jelikož
soud prvního stupně učinil logicky rozporný závěr, že dílo bylo provedeno bez
vad, a odvolací soud tento závěr beze zbytku převzal. Závěr učiněný soudem
prvního stupně a převzatý soudem odvolacím, že kdyby žalobkyně o vadách díla
věděla, jistě by je u rozpočtáře pana L. reklamovala, nemá oporu v provedeném
dokazování a dokonce ani v tvrzení žalobkyně, a je z tohoto důvodu
nepřezkoumatelný. Řízení je dle žalované postiženo i vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jelikož soud nezjišťoval skutečnosti rozhodné pro posouzení
věci, konkrétně zda měla žalobkyně na úhradu faktury č. 03/01/021 právo. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ze skutečnosti, že
dovolatelka příslušné rozpočty bez připomínek podepsala a odsouhlasila v
souladu se smluvními ujednáními jejich obsah, lze dovodit, že žalobkyně svou
povinnost provést dílo, byť pouze jako dílčí plnění, splnila (§ 554 obch. zák.). Žalovaná navrhovala k vyvrácení důsledku svého podpisu na rozpočtech
důkaz opaku (smlouvami URGON, s.r.o., rozpočty, znaleckým posudkem znalce Ing. M., cenovým posouzením Ing. N., znaleckým posudkem znalce ustanoveného soudem)
a soud tyto důkazy odmítl provést. Tento postup soudu je tak v rozporu s právem
žalované na spravedlivý proces. Tím, že soudy obou stupňů neumožnily prokázání
rozhodné skutečnosti, kterou jsou vady (dílčího) plnění spočívající ve vadách
rozpočtů, a nevyvodily žádný právní názor ze shodného tvrzení účastníků, že na
smlouvu č. 030505 žalobkyně neposkytla žalované k jednotlivým smlouvám URGON,
s.r.o., projekty k provedení rekonstrukčních stavebních prací, ani žádné další
plnění předvídané smlouvou, dospěly k nesprávnému právnímu názoru, že žalobkyně
má nárok na zaplacení ceny díla. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované namítla, že při likvidaci pojistné
události v roce 2003 uplatnila žalovaná fakturace u pojišťovny a tyto obdržela
v plné výši. Zjištění, že pojišťovna uznala potřebné práce k zajištění rozpočtů
v plné výši, je potvrzení řádně provedeného díla. Žalobkyně dále poukazuje na
rozsah plnění, které žalovaná obdržela od pojišťovny v roce 2003. Ohledně
nepřiměřenosti výše smluvní pokuty žalobkyně odkazuje jako ve svém dovolání na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1299/2006. Podáním ze dne 8.
září 2009 žalovaná doplnila svoje dovolání námitkou, že
uložení povinnosti platit úroky z prodlení z částky 9 467 Kč, tedy z přiznaných
úroků z prodlení, je v rozporu se zákonem a řízení je tak postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně v podání ze dne 26. dubna 2010, jež označila jako doplnění dovolání
žalobkyně a doplnění vyjádření k dovolání žalované, v podání ze dne 20. července 2011, jež bylo označeno jako doplnění tvrzení k oprávněnosti smluvní
pokut, a v podání ze dne 10. října 2011, jímž zaujala stanovisko k vyjádření
žalované ze dne 31. května 2011, opakovala svoje argumenty, jimiž odůvodňovala
nárok na zaplacení uplatněné smluvní pokuty. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas oprávněnými osobami,
nejprve posuzoval přípustnost podaných dovolání. Dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání – v případě rozhodnutí odvolacího soudu s více
samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem – je nutné zkoumat ve vztahu
k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly
uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96,
publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 9). Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Takovýmto samostatným nárokem je
nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 467 Kč. V rozsahu, v němž
odvolací soud jednak obsahově potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně
tohoto nároku (odvolací soud ve výroku pod bodem I svého rozsudku uvedl, že
mění výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, obsahově však představuje
měnící výrok pouze výrok o zamítnutí žaloby, ve zbytku jde o výrok potvrzující)
a jednak přiznal úrok z prodlení z této částky, není dovolání žalované podle §
237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož v dané věci bylo potvrzujícím
výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši
nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, když podle ustanovení
§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se k příslušenství pohledávky nepřihlíží.
Dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího
soudu pod bodem I v části, ve které odvolací soud částečně změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 763
876 Kč s úroky z prodlení, není subjektivně přípustné, jelikož v poměrech
žalované nenastala v rozsahu, ve kterém bylo žalobě vyhověno, žádná újma. V rozsahu, ve kterém není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243b odst. 5 a ustanovení § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl. Dovolání žalované směřuje dále proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem
I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I co do částky 100 000 Kč s úroky z prodlení. Tato částka
představuje moderovanou smluvní pokutu. Přípustnost dovolání v tomto rozsahu je nutné posuzovat podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jelikož odvolací soud v této části potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, aniž by byly naplněny podmínky § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné, pokud má
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci po právní stránce zásadní právní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
nezakládají. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování
odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn
přezkoumávat. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dané věci se odvolací soud zabýval otázkami konkrétního smluvního vztahu mezi
účastníky řízení. Jeho rozhodnutí proto nemůže mít obecný dopad na případy
obdobné povahy. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí by tudíž mohla
založit pouze situace, když by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s
hmotným právem. Pouze z tohoto hlediska mohl dovolací soud posuzovat
přípustnost dovolání, přičemž při posuzování této přípustnosti byl vázán
uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.,
tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věc, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované j v tomto rozsahu podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl ve věci
v rozporu s hmotným právem. Žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud měl v řízení aplikovat § 428 odst. 3 obch. zák. ve spojení s § 562 odst. 3 obch. zák., a to ohledně vyloučení
důsledků vznesení námitky, že objednatel neoznámil vady včas. Žalovaná v
souvislosti s tím vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda v daném
konkrétním případě byla vada díla důsledkem skutečností, o kterých zhotovitel
věděl nebo musel vědět v době předání předmětu díla, a tedy ani neprovedl
důkazy k těmto tvrzením navržené žalovanou. Žalovaná dále namítá, že odvolací soud učinil nesprávný závěr, že samostatným
dílčím plněním podle smlouvy č. 030505 byl jeden každý rozpočet a dalším
samostatným dílčím plněním byl jeden každý projekt. Podle dovolatelky je tento
názor nesprávný a neodpovídá obsahu smluvních ujednání, zejména ujednání o ceně
dílčího plnění. Obsahem projektu je zakreslení s popisem pracovního postupu
(návod) pro stavebníka, nikoli však cena předpokládaných prací. Tu obsahuje
právě položkový rozpočet. Z projektu tedy není možné vypočítat cenu dílčího
plnění, v souzené věci 4 % z celku. Odvolací soud svůj závěr učinil na základě
skutkového zjištění, že podle smlouvy o dílo č. 030505 uzavřené mezi stranami
„k předání a převzetí díla mělo dojít tak, že zhotovitel předá jednotlivé
rozpočty či projekty společnosti URGON, s.r.o., a po následném odsouhlasení
podpisem objednatele – žalovanou – dojde k jejich přiložení k patřičné smlouvě
o dílo (stavební) a že objednatelka potvrdí kvalitní provedení a ukončení části
nebo celého díla převzetím a podpisem rozpočtu, cena díla byla dohodnuta ve
výši 4 % z částky s DPH z odsouhlaseného rozpočtu, smluvená cena měla být
objednatelnou zaplacena po převzetí faktury zhotovitele do její splatnosti“. Předpokladem pro posouzení těchto otázek je, že mezi stranami byla uzavřena
platná smlouva o dílo, neboť práva z odpovědnosti za vady je možno uplatňovat
pouze v případě smluvního plnění; stejně tak dohoda o dílčím plnění přichází v
úvahu pouze u smluvního plnění. Odvolací soud dospěl (bez bližšího zkoumání) k závěru, že mezi účastníky byla
uzavřena řádná smlouva o dílo. Tento závěr však správný není, ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího se podává, že předmětná
smlouva nesplňuje požadavek určitosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení § 536 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o dílo zhotovitel
zavazuje k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za
jeho provedení. Podle § 536 odst. 2 obch. zák. se dílem rozumí zhotovení určité
věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba,
provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený
výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava
nebo úprava stavby nebo její části.
Z uvedeného vymezení vyplývá, že podstatnou částí smlouvy o dílo je převzetí
závazku zhotovitele provést dílo a převzetí závazku objednatele zaplatit cenu
díla. Dílem je tedy vždy určitá činnost, přičemž výsledkem této činnosti je
vždy určitá nově vytvořená věc či změna věci, nebo jiný hmotně zachycený
výsledek činnosti. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že předmětem závazku
zhotovitele je závazek k provedení určitého díla (i když zhotovitel může
pověřit jeho provedením jinou osobu), nikoliv závazek k zajištění (obstarání)
díla. Takto sjednaný závazek však podle skutkového zjištění soudu prvního stupně a
odvolacího soudu smlouva uzavřená mezi stranami neobsahuje. Smlouva v prvé řadě neobsahuje závazek zhotovitele k provedení určitého díla ve
smyslu § 536 odst. 1 obch. zák., nýbrž závazek zhotovitele zajistit
administrativní práce, jednání s projektanty a rozpočtáři za účelem zpracování
projektů a rozpočtů k provedení oprav po záplavách v srpnu 2002. Žalobkyně se
zavázala pro zajištění projektů a rozpočtů vybrat zhotovitele díla, projektanty
a rozpočtáře dle vlastního výběru. K rozpočtům stavebních částí oprav měla
žalobkyně zajistit rozpočtáře M. L. Takový závazek však směřuje k obstarání
určité věci, nikoliv k provedení díla. Ve smlouvě rovněž nejsou specifikovány
administrativní práce, jež by měl zhotovitel zajistit a zejména není
specifikováno, o jaký typ projektů by mělo jít (ze skutkového zjištění soudu
prvního stupně, resp. soudu odvolacího přitom nevyplývá, že by žalobkyně vůbec
nějaké projekty žalované předala, učiněná skutková zjištění se týkají pouze
předání rozpočtů). Neurčité je i vymezení předmětu plnění (projektů a rozpočtů)
odkazem na číslo a název smluv, když tyto smlouvy netvoří přílohu posuzované
smlouvy. Neurčitý je i sjednaný postup, jakým by mělo dojít ke splnění závazku
žalobkyně. Podle smlouvy měl zhotovitel předat jednotlivý rozpočet, či projekt
jednateli společnosti Urgon s.r.o. a po následném odsouhlasení podpisem
žalované mělo dojít k přiložení k patřičné smlouvě, což bude prokázáno předáním
kopie podepsaného rozpočtu zpět. Tím by došlo k předání díla objednateli. Z
popsaného ujednání se však podává, že ke splnění závazku by mělo dojít i v
případě, že byl předán pouze rozpočet a nikoliv projekt. Všechny tyto skutečnosti způsobují, že uzavřená smlouva je neurčitá a tudíž
absolutně neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. S ohledem na shora uvedené již bylo nadbytečné zabývat se žalovanou tvrzenými
vadami řízení. Žalovaná uplatnila i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod lze
uplatnit pouze v případě, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. O takový případ se v dané věci nejedná. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nejvyšší
soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co
do částky 100 000 Kč s úroky z prodlení, a v závislých výrocích pod body II a
III o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které byla zrušena
část rozsudku odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž soud prvního stupně uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s úroky z prodlení, a
ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání žalobkyně, které směřuje
proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu. Tímto výrokem odvolací soud
částečně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když přiznal žalobkyni právo
na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč a úroků z prodlení ve výši 9 467
Kč s úroky z prodlení, a částečně rozsudek odvolacího soudu změnil, když zamítl
žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 763 876 Kč s úroky z prodlení. Jak již bylo výše uvedeno, dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení),
které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech (jde o tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně
není subjektivně přípustné v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu pod bodem I v části, ve které odvolací soud potvrdil
vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání v
tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobkyně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož v tomto rozsahu bylo rozsudkem odvolacího soudu změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty
ve výši 763 876 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud použil moderační právo podle
ustanovení § 301 obch. zák. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tato námitka je však v daném případě vzhledem ke shora zaujatému právnímu
závěru o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy z důvodu její neurčitosti,
irelevantní. Je-li podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná celá
smlouva, je neplatné i ujednání o smluvní pokutě. Posuzování otázky správné
aplikace ustanovení o moderaci smluvní pokuty je proto bezpředmětné. Dovolání
žalobkyně tudíž není důvodné. Dovolací soud z toho důvodu dovolání žalobkyně
proti rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v části, ve které odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 763 876 Kč s příslušenstvím,
zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.