USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) I. S., b) A. S., c) H. V., d) J. K., e) J. D., f) G. P., g) J. D., h) R. P., i) M. D., zastoupených Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení neplatnosti usnesení zastupitelstva žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 38/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 53 Co 65/2023-360, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci se podanou žalobou domáhali určení neplatnosti usnesení zastupitelstva žalovaného č. 54 ze dne 20. 6. 2019, kterým bylo revokováno usnesení zastupitelstva žalovaného č. 17/4 ze dne 24. 5. 2012, ve znění pozdějších usnesení, podle kterého mělo dojít k privatizaci šesti bytových domů z III. etapy privatizace bytového fondu, v nichž se nachází bytové jednotky, k nimž mají žalobci uzavřeny nájemní smlouvy. Důvod pro určení neplatnosti spatřovali žalobci zejména v neakceptovatelné jednostranné změně dříve deklarované vůle žalovaného tyto bytové domy privatizovat a v nenaplnění důvodných očekávání nájemců, které závazný příslib žalovaného významně ovlivňoval v řadě jejich vlastních rozhodnutí. Z důvodu nepředvídatelné změny postoje považují proto jednání žalovaného za rozporné s dobrými mravy. Žalovaný nárok žalobců neuznal.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 8. 2022, č. j. 15 C 38/2020-295, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2023, č. j. 15 C 38/2020-342, zamítl žalobu o určení, že usnesení zastupitelstva žalovaného č. 54 ze dne 20. 6. 2019 je neplatné (výrok I), dále zamítl návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost realizovat transformaci majetku žalovaného tvořeného bytovým fondem nesvěřeným Statutem hlavního města Prahy
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II a snížil výši náhrady nákladů řízení (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podali žalobci dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci učiněným soudy nižších stupňů, označil dovolání za nedůvodné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je zamítl a přiznal mu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
7. Ve vztahu k námitkám, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalovaný svým nepoctivým jednáním zavdal příčinu pro uplatnění tzv. předsmluvní odpovědnosti podle § 1728 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, a že privatizační pravidla a určení, které domy a byty v nich jim budou podléhat, naplnily podmínky předvídané v § 1731 a násl. o. z., žalobci neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3198/2022). V uvedené části proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
8. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Namítají-li žalobci, že odvolací soud se nezabýval souladem jednání žalovaného s dobrými mravy, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněným pod číslem 6/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98, pak tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak se totiž jednoznačně podává z napadeného rozhodnutí, v projednávané věci odvolací soud vyšel ze závěru, že usnesení zastupitelstva obce, které představuje toliko materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, není právním jednáním žalovaného, které by podle ustanovení zákona bylo způsobilé vyvolat právní následky podle § 545 o. z. Nevzniklo-li tedy právní jednání, nelze se dovolávat jeho neplatnosti s odkazem na jeho rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
12. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
13. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto, a žalovaný by tedy měl zásadně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak náklady žalovaného spojené se zastoupením advokátem v dovolacím řízení nebyly shledány účelnými. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu lze u statutárních měst předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nálezy ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, a ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09). Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nelze tedy náklady na jejich zastoupení advokátem považovat za náklady účelně vynaložené. Z rozhodovací praxe se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Dovolací soud tak přiznal žalovanému jen paušální náhradu nákladů řízení za vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč jako nezastoupenému účastníku podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu