23 Cdo 4035/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobce S. o. u. z. N. S., zast. JUDr. J. M., advokátkou proti žalované Z. t.
B., a. s., zast. JUDr. J. P., advokátem o 55.545,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 197/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č. j. 29 Co
490/2006-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 10.320,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní
zástupce žalované.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. října
2006, č. j. 29 Co 490/2006-46, změnil rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále
též „soud prvního stupně“) ze dne 27. června 2006, č. j. 5 C 197/2005-29, tak,
že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované
zaplatit mu 55.545,- Kč s úrokem z prodlení 2 % p. a. z částky 55.000,- Kč od
1. 1. 2004 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradu
34.569,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního
zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce
žalobou ze dne 2. 3. 2005 po žalované domáhal zaplacení 55.545,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že pohledávka vznikla na základě smluv o výuce
učňů poskytované žalobcem Z. t., a. s., od níž dluh převzala žalovaná, která
dluh co do důvodu a výše v dohodě o řešení pohledávek ze dne 8. 6. 2000 uznala.
K 31. 12. 1999 činila dlužná částka 992.668,82 Kč a žalovaná se zavázala ji
žalobci uhradit v deseti splátkách dle (v uvedené dohodě) stanoveného
splátkového kalendáře. Žalovaná uhradila první splátku ve výši 50.000,- Kč a z
druhé splátky ve výši 105.000,- Kč zaplatila pouze 50.000,- Kč, a proto žalobce
požadoval zaplacení částky 55.000,- Kč jako části nezaplacené pohledávky z
druhé splátky a úroky z prodlení. Odvolací soud se neztotožnil s právním
posouzením dohody účastníků ze dne 8. 6. 2000, nazvané „dohoda o řešení
pohledávek“, učiněným soudem prvního stupně, jenž dovodil, že touto dohodou
žalovaná ve smyslu ust. § 323 obchod. zák. uznala svůj závazek vůči žalobci a
současně došlo ke změně obsahu závazku dle § 516 občan. zák. Odvolací soud je
přesvědčen, že účastníci dohodou ze dne 8. 6. 2000 nezměnili vzájemná práva a
povinnosti, a proto jde o uznání závazku „za současného sjednání splátkového
kalendáře“. Vzhledem k tomu, že žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení,
odvolací soud dovodil, že nezaplacená část druhé splátky v žalované výši a
příslušenství je dle ust. § 408 odst. 1 obchod. zák. promlčena, poněvadž
desetiletá promlčecí doba uplynula u předmětného dluhu vyplývajícího z faktur
splatných v roce 1992 před podáním žaloby (4. 3. 2005). Odvolací soud neshledal
námitku žalobce ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, resp.
zásadami poctivého obchodního styku důvodnou, neboť nevymáhal-li žalobce řadu
let své pohledávky, nesl podnikatelské riziko, že druhá strana sporu uplatní
námitku promlčení a svůj závazek spočívající v zaplacení dlužné částky nesplní.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 24. 1. 2007 napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu
s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
a své dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům uvedeným v ust. § 241a odst.
2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že rozsudek odvolacího
soudu není přezkoumatelný, jelikož pouze uvedl, že žalobce žaloval na zaplacení
faktur z roku 1992, aniž by uvedl, z čeho toto dovodil. Dovolatel dále
odvolacímu soudu vytkl, že se důsledně nevypořádal s tím, zda uplatnění námitky
promlčení žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého
obchodního styku a omezil se toliko na konstatování, že šlo o podnikatelské
riziko žalobce, a proto není tato námitka podstatná. Naplnění dovolacího důvodu
dle ust. § 241a odst.. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že
odvolací soud nesprávně právně posoudil dohodu o řešení pohledávek ze dne 8. 6.
2000. Žalobce zastává názor, že v uvedené dohodě účastníci neujednali „pouze
uznání původních závazků“, ale též vznik nového závazku, spočívajícího v právu
žalobce vůči žalované na zaplacení částky ve výši 992.668,82 Kč dle dohodnutého
splátkového kalendáře. Skutečnost, že jde o nově vzniklý závazek plyne dle
dovolatele rovněž z toho, že obě strany považovaly tento dokument za „řešení
vzniklé situace“, jak uvedly v dohodě ze dne 8. 6. 2000, a že žalovaná dle této
dohody rovněž plnila a zaplatila celou první splátku (50.000,- Kč) a část
splátky druhé (z částky 105.000,- Kč uhradila 50.000,- Kč). Žalobce v dovolání
upozornil, že odvolací soud nesprávně vyložil dohodu o řešení pohledávek ze dne
8. 6. 2000 a ignoroval výkladová pravidla o právních úkonech, a zcela tak
odhlédl od vůle účastníků při uzavírání předmětné dohody.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal mu náhrady
nákladů dovolacího řízení.
V podání ze dne 14. 2. 2007 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména
uvedla, že z dohody ze dne 8. 6. 2000 plyne jen to, že vůle účastníků směřovala
k uznání závazku žalované vůči žalobci a že byl sjednán splátkový kalendář,
přičemž závazek vyplýval z nezaplacených nákladů na výuku učňů ve výši
992.668,82 Kč poskytovaných žalované na základě smluv o výuce učňů. Tato dohoda
má dle žalované charakter uznání závazku dle § 323 odst. 1 obchod. zák., ale
nelze z ní dovodit, že jde o nový závazkový vztah, neboť z ní neplyne, že by se
účastníci dohodli na zrušení dosavadního závazku a jeho nahrazení závazkem
novým. Protože dovolání není dle názoru žalované důvodné, závěrem navrhl, aby
jej dovolací soud „jako zjevně nedůvodné odmítl“ a přiznal žalované právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení vč. DPH.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátkou ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jí
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z
podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V souzené věci je dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na závěru, že
dohoda ze dne 8. 6. 2000 je uznáním dluhu žalované vůči žalobci ve výši
992.668,82 Kč za současného sjednání splátkového kalendáře a nikoli dohodou o
změně obsahu závazku dle § 516 odst. 1 občan. zák., a proto aplikoval ust. §
408 odst. 1 obchod. zák. a dovodil, že žalovaná uplatnila námitku promlčení
právem, neboť před podáním žaloby uplynula objektivní desetileté lhůta pro
uplatnění práva na zaplacení žalované částky.
Odvolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2
písm. b) zejména v tom, že dohoda ze dne 8. 6. 2000 je dohodou o nahrazení
původního závazku novým.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Dle ust. § 516 odst. 1 občan. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná
práva a povinnosti.
Dle ust. § 516 odst. 2 občan. zák. nevyplývá-li z dohody nepochybně, že
sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek
vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované
náležitosti.
Dle ust. § 570 odst. 1 obchod. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že
dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a
dlužník je povinen plnit závazek nový.
Dle ust. § 407 odst. 1 obchod. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží
nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části
závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.
Dle ust. § 408 odst. 1 obchod. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona
skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé
běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení,
jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
U změny v obsahu závazku dohodou stran dle § 516 odst. 1 občan. zák.
(kumulativní novace) jde - na rozdíl od tzv. privativní novace podle § 570
občan. zák., při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým - o změnu
obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku
určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově
sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již
existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem
změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik,
tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna obsahu závazku se zpravidla týká
místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání smluvních stran o
termínu splatnosti znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak
bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen
jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je totiž třeba
rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (t. j. jednotlivé povinnosti) a celý
závazkový právní vztah (srov. blíže Švestka/Jehlička/Škárová/Spáčil a kol.,
Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 10. vydání 2006, str. 917).
V daném případě došlo dne 8. 6. 2000 k uzavření dohody o řešení pohledávek, v
níž žalovaná uznala svůj závazek z titulu nezaplacených nákladů na výuku žáků
vůči žalobci ve výši 992.668,82 Kč a strany se dohodly na splátkovém kalendáři,
jenž je součástí této dohody.
Odvolací soud posoudil dohodu ze dne 8. 6. 2000 tak, že na jejím základě
nedošlo ke změně obsahu závazku ve smyslu ust. § 516 odst. 1 občan. zák., a
proto konstatoval, že si účastníci touto dohodou svá vzájemná práva a
povinnosti nezměnili a že jde pouze o uznání závazku a sjednání splátkového
kalendáře, a proto se uplatní promlčecí lhůta stanovená v § 408 odst. 1 obchod.
zák.
V dovolání dovolatel nesouhlasil s uvedeným závěrem odvolacího soudu a v zásadě
tomuto soudu vytýkal, že při výkladu dohody ze dne 8. 6. 2000 nepostupoval dle
ust. § 35 odst. 2 občan. zák. a § 266 odst. 1 až obchod. zák. a že je proto
rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Dovolateli je nutno přisvědčit, že odvolací soud při posuzování dohody ze dne
8. 6. 2000 výslovně neodkázal na výkladová pravidla uvedená v ust. § 35 odst. 2
občan. zák. a § 266 odst. 1 až 4 obchod. zák., a odůvodnění přijatého závěru je
velmi stručné.
Dovolací soud se však i přes tyto nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu ztotožnil s jeho závěrem, že účastníci si předmětnou dohodou nezměnili
vzájemná práva a povinnosti, neboť z obsahu této dohody, zejména jejího
jazykového vyjádření je zřejmé, že žalovaným byl uznán závazek z titulu
nezaplacených nákladů na výuku žáků a dále byl sjednán splátkový kalendář. Z
obsahu ujednání nelze dovodit, že by účastníci této dohody změnili obsah
původního závazku, ale pouze sjednali harmonogram úhrady vzniklého dluhu.
Vzhledem k tomuto závěru je nutné počátek běhu promlčecí doby odvíjet od
původní lhůty splatnosti, předmětných faktur, jak správně dovodil odvolací soud.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud posoudil výše uvedené
právní otázky správně.
Pokud jde o námitku dovolatele, že nedošlo k promlčení částky 27.786,- Kč je
nutné uvést, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že část 2. splátky
ve výši 55.000,- Kč včetně příslušenství ve výši 545,- Kč je dluhem žalované
vyplývajícím z neuhrazení faktur splatných v roce 1992, a proto je správný jeho
závěr, že desetiletá promlčecí lhůta uplynula před 4. 3. 2005, tedy před
podáním žaloby. V žalobě tedy nebyl uplatněn požadavek na zaplacení některých
faktur splatných v roce 1995, jenž představují částku 27.786,- Kč.
Taktéž není důvodná námitka dovolatele, že se odvolací soud nezabýval tím, že
vznesená námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy či poctivým
obchodním stykem. Odvolací soud posoudil tuto námitku žalobce, kterou
odůvodňoval tím, že žalobce vyhovoval opakovaným žádostem žalovaného o
posečkání s platbami dluhu správně. Takovýto důvod nemůže za daného stavu
svědčit o jednání žalovaného, které by bylo v rozporu s dobrými mravy nebo
poctivým obchodním stykem.
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodl podle ust. § 243b odst. 5. o. s. ř.
tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech řízení bude rozhodnuto podle ust. § 243d odst. 5 o. s. ř. v
návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 3 o. s. ř. tak,
že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na jejich náhradu 10.320,- Kč (§ 3
odst. 1 bod 4, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2005 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu