23 Cdo 405/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně INTERKOMMERZ, s.r.o., se sídlem Praha 6, Mládeže 3,
identifikační číslo osoby 48592951, zastoupené Zbyňkem Polákem, advokátem se
sídlem Kostelany nad Moravou, Pastviska č.p. 325, proti žalovanému PhDr. A. K.,
CSc., zastoupenému JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem Luhačovice,
Masarykova 175, o zaplacení částky 148 988 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 8 C 75/99, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2010, č.j. 27
Co 261/2009-282, ve znění jeho opravného usnesení z téhož dne, č.j. 27 Co
261/2009-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 148 988 Kč s příslušenstvím z
titulu náhrady škody, která ji měla vzniknout na vozidle pronajatém žalovanému
během jeho užívání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. září 2010, č.j. 27 Co 261/2009-282, ve
znění jeho opravného usnesení z téhož dne pod č.j. 27 Co 261/2009-288, částí
výroku I., týkající se částky 148 988 Kč s příslušenstvím, napadené dovoláním,
potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. března 2009, č.j. 8 C 75/99-246 v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobkyni 148 988 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,6% z částky 148 988 Kč od
1.2.1998 do zaplacení. Oba soudy shodně ze skutkových zjištění učinily právní závěr, že účastníci
uzavřeli dne 6.5.1997 na dobu určitou do 6.9.1997 platnou smlouvu o nájmu
vozidla podle § 630 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejímž
předmětem byl nájem vozidla Nissan Primera GT 2,0 SPZ AEP 06-65 za nájemné ve
výši 25 000 Kč měsíčně. Ze svědeckých výpovědí svědků M. N., L. K. a Z. H. a z
listinného důkazu – znaleckého nálezu vypracovaného J. M. - vzal odvolací soud
za prokázané, že žalovaný převzal vozidlo od žalobkyně dne 6.5.1997 v náležitém
stavu, odpovídajícím průměrnému opotřebení. Při předání vozidla, které užíval
žalovaný až do 31.12.1997, bylo zjištěno poškození vozidla, které zjevně, s
ohledem na závěry listinného důkazu – znaleckého nálezu vypracovaného J. M.,
souviselo s užíváním vozidla žalovaným nebo osobami, kterým žalovaný umožnil
přístup k vozidlu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný svým jednáním
porušil povinnost vyplývající mu z ustanovení § 632 odst. 3 obch. zák., podle
něhož je nájemce povinen pečovat o to, aby na dopravním prostředku nevznikla
škoda; porušil i povinnost podle § 633 odst. 1 obch. zák., ukládající nájemci
povinnost udržovat dopravní prostředek na účet pronajímatele ve stavu, v jakém
dopravní prostředek převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Skutečnost,
že k 18.8.197 vozidlu skončila platnost technického osvědčení, nebyla podle
odvolacího soudu pro posouzení nároku na náhradu škody rozhodná, neboť žalovaný
neprokázal, že by ke škodě došlo v souvislosti s technickým stavem vozidla,
vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že ke škodě na vozidle došlo v důsledku
nešetrného užívání vozidla žalovaným (poškození interiéru barvou) a důsledkem
jeho nedbalého užívání s následkem poškození vozidla nárazem na pevnou překážku
při popojetí ze svahu. Při určení výše vzniklé škody vyšel odvolací soud ze
znaleckého posudku znalce P. O., ustanoveného soudem, který ohodnotil skutečnou
škodu na vozidle částkou 186 235 Kč, tedy ve vyšší výši, než byla požadována
žalobou. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyně pro uplatnění nároku
dodržela lhůtu šesti měsíců stanovenou ustanovením § 632 odst. 4 obch. zák.,
předal-li žalovaný vozidlo žalobkyni 31.12.1997 a nárok na náhradu škody
uplatnila žalobou dne 29.6.1998.
Potvrdil proto rozhodnutí soudu prvního stupně
o přiznání požadované náhrady škody, která žalobkyni vznikla v příčinné
souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, a to společně s úroky z
prodlení podle § 369 obch. zák. ve výši o 1 % vyšší, než činí úroková sazba
určená obdobně podle § 502 obch. zák., neboť ve smlouvě nebyla sjednána výše
úroků z prodlení jinak. Odvolací soud při právním posouzení vyšel současně ze
zjištění, že v řízení nebyla prokázána existence okolností vylučujících
odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou na předmětném vozidle.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, týkající se potvrzení vyhovujícího výroku soudu
prvního stupně ohledně částky 148 988 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,6% z
částky 148 988 Kč od 1.2.1998 do zaplacení. Má za to, že dovolání je proti
rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se s odkazem na §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení
uplatněného nároku. Za otázku zásadního právního významu považuje hodnocení
odborného posouzení znalce J. M. a jeho použití jako podkladu pro formulaci
znaleckého posudku o výši škody soudem ustanoveným znalcem. Dovolatel namítá, že zpochybnil obsah znaleckého posudku, a proto bylo podle
jeho názoru na žalobkyni, aby unesla důkazní břemeno ohledně svých tvrzení o
stavu vozidla v době jeho předání žalovanému. Podle žalovaného z takto
zpochybněných důkazů nemohl soudem ustanovený znalec vycházet v následném
znaleckém posudku. Připomíná, že žalobkyně se bezprostředně po vyhotovení
znaleckého posudku J. M. zbavila předmětného vozidla, což považuje za účelné
jednání, směřující ke zmaření možnosti objektivního posouzení. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl v
napadeném rozsahu zrušen a věc byla soudu prvního stupně v tomto rozsahu
vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť
soud prvního stupně nerozhodl v napadeném rozsahu ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této
části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se
zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části
nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Dovolatel v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. napadá skutkové zjištění, na základě nichž byla stanovena výše škody a zejména
brojí proti hodnocení listinného důkazu – znaleckého nálezu vypracovaného J. M. a znaleckého posudku znalce P. O., ustanoveného soudem. Nutno konstatovat, že pokud dovolatel brojí proti učiněnému hodnocení
provedených důkazů, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu
při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, str. 1920). Navíc na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat
– jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze
způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu,
že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout. (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz). Hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu
jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve
vztah k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními
provedenými důkazy. Zákon stanoví zásadu, že tam, kde posouzení skutkového
stavu závisí na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto
okolnosti prostřednictvím odborného znaleckého posudku, bez ohledu na to, zda
soudce sám disponuje potřebnými odbornými vědomostmi. Z hlediska hospodárnosti
řízení je však možno volit i postup podle § 127 odst. 4 o. s. ř., tj. provedení
důkazu listinou obsahující odborné posouzení skutečností, které nenáleží soudu. Jestliže však má soud pochybnosti o správnosti odborného posouzení určitých
skutečností, uvedených v takové listině obsahující odborné posouzení, nic
nebrání nařídit důkaz znaleckým posudkem (srov. Občanský soudní řád, komentář,
L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání r. 2009, str. 892 a násl.). S ohledem na výše uvedené nelze tedy zpochybňovat obsah znaleckého posudku. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že rozhodnutí odvolacího
soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam,
není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto dovolání
žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému
právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.