ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně KÁMEN ENGINEERING s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Na Okrouhlíku
1630, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 47455560, zastoupené JUDr. Evou
Krausovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Antonína Dvořáka 1117, proti
žalovanému Ing. Č. K., zastoupenému Mgr. Jiřím Kouckým, advokátem, se sídlem v
Turnově, Hluboká 283, o zaplacení částky 250 452,50 Kč s příslušenstvím a o
vzájemném návrhu žalovaného na vydání věci nebo zaplacení částky 57 434 Kč,
vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 177/95, o dovoláních obou
účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. října
2008, č. j. 24 Co 104/2008-800, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Semilech v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č.
j. 6 C 177/95-746, ve výroku I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 250 452,50 Kč s 11,1% úrokem z prodlení z částky 250 452,50 Kč od 29. 8.
1994 do zaplacení a z částky 156 993 Kč od 29. 8. 1994 do 7. 3. 1995, výrokem
II uložil žalobkyni zaplatit žalovanému částku 16 208,20 Kč a ve zbytku zamítl
vzájemný návrh žalovaného na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému
částku 41 225,80 Kč nebo mu vydat 22,26 m2 desek z mramoru Botticino Fiorito a
1,16 m2 žuly Impala Dunkel, výrokem III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 7. října 2003, č. j. 6 C 177/95-474, zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. května 2004, č. j. 24 Co 188/2004-525. Soud prvního stupně zjistil, že smlouvou o dílo č. 3/032/94 ze dne 23. 5. 1994,
uzavřenou podle § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se
žalobkyně zavázala provést pro žalovaného dodávku a montáž výrobků ze žuly Rosa
Beta, Impala Dunkel a mramoru Botticino Fiorito na vnitřní práce v
rekonstruovaném domě na Palackého 442 v Turnově v rozsahu uvedeném ve
specifikaci kamenických prací tvořící nedílnou součást smlouvy. Nad rámec
rozsahu prací sjednaný smlouvou žalobkyně vydláždila zadní část lékárny a další
plochy, přinejmenším o ploše 9,6 m2. Žalovaný zakoupil v předstihu 500 m2
mramoru Botticino Fiorito, 60 m2 surových desek žuly Impala Dunkel a 80 m2
surových desek žuly Rosa Beta. Ve smlouvě bylo stanoveno, že tento materiál
bude zpracován na dohodnuté práce a zbytek bude proveden z materiálu žalobkyně. Cena díla byla dohodnuta v částce 529 798,30 Kč plus 5% daň z přidané hodnoty
ve výši 26 490 Kč (celkem 556 288,30 Kč). V článku IX smlouvy se strany
dohodly, že po ukončení prací žalobkyně odkoupí zbývající materiál zakoupený v
předstihu objednatelem v tomto rozsahu: Botticino Fiorito 9,07 m2 po 1 650 Kč/
m2, Impala Dunkel 4,42 m2 po 3 880 Kč/m2 a Rosa Beta 19,64 m2 po 1 800 Kč/m2. Ze znaleckého posudku Ing. M. H. a znalce Ing. A.Š. soud zjistil, že spotřeba
mramoru Botticino Fiorito činila 509,40 m2, žuly Impala Dunkel 42,21 m2 a žuly
Rosa Beta 58,11 m2. Soud prvního stupně dále zjistil, že ve smlouvě se strany dohodly na ceně 5 040
Kč včetně daně z přidané hodnoty za „zaměření a dokumentaci“. Žalobkyně v
řízení neprokázala, že by dokumentaci žalovanému dodala. Soud vyšel dále ze zjištění, že provedení dilatační spáry v rozsahu 0,7 m
oddělující kamennou dlažbu dodanou žalobkyní od dlažby keramické dodané jiným
zhotovitelem nebylo součástí smlouvy o dílo. Soud vzal dále za prokázané, že sokly nebyly nekvalitně osazeny, jak tvrdil
žalovaný, jelikož vadné byly stěny, nikoli dodávka soklu. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že v protokole ze dne 9. 8. 1994 žalovaný
požadoval vyčištění povrchu mramorových podlah. Na základě ujednání stran dne
15. 8. 1994 provedl RNDr. K. zkoušku ošetření dlažby s cílem odstranit vady
lesku. Ze svědecké výpovědi RNDr. K. soud prvního stupně zjistil, že dlažba
vykazovala vady v lesku projevující se optickými mapami, zřejmě po znečištění
alkalickou látkou, jako je vápno nebo cement. Vady podle svědka vznikly po
položení neodborným zásahem nebo nedbalostí. Došlo k mikroporušení lesku. Žalovaný však dne 8. 9. 1994 ošetření dlažeb tímto způsobem odmítl, neboť podle
jeho názoru „navrhovaný způsob odstranění závady situaci nezlepšil, ale vedl k
horšímu“. Žalovaný objednal úpravu znečištěných povrchů u svědka J. H.. Ten
znečištění potvrdil.
Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu JOKL APPRAISAL soud prvního stupně
zjistil, že pracovní postup při instalaci mramorové dlažby popsaný B. Ř., který
byl vedoucím řemeslníků (z jeho výpovědi však soud prvního stupně skutkové
zjištění neučinil), ke vzniku map vést mohl. Znalecký ústav označil za nevhodný
postup, kdy se spárování provádí tak, že se rozmíchá cement s vodou a dlaždice
se zalijí cementovým mlékem, po mírném zaschnutí se stáhnou gumovou stěrkou a
vyčistí se případně i vodou. Nechá-li se pačok zaschnout a nestahuje se ihned,
může dojít k porušení lesku mramoru. Ohledně nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla dospěl soud prvního stupně k
závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny díla ve smyslu § 546 odst. 1 obch. zák., vyplývající ze smlouvy uzavřené dne 23. 5. 1994, v níž byla
dohodnuta cena 556 288,30 Kč. Tuto cenu byla žalobkyně oprávněna navýšit o
hodnoty a náklady nezahrnuté do sjednané ceny, a to výslovně podle článku V
smlouvy. Soud konstatoval, že ze smlouvy nelze dovodit nárok žalovaného na
vrácení případných přebytků (s výjimkou předem dohodnutého množství materiálu,
který se jako uvažovaný přebytek žalobkyně zavázala po ukončení prací
odkoupit). Dle soudu prvního stupně je tedy nerozhodné, zda materiál zbyl, či
nikoli a v jakém množství. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že pokud žalobkyně neprokázala, že by
žalovanému projektovou dokumentaci dodala, pak nárok na zaplacení ceny za
dokumentaci ve výši 5 040 Kč žalobkyni nevznikl. Dále dospěl k závěru, že pokud provedení dilatační spáry nebylo součástí
smlouvy, pak její nedodání nelze považovat za vadu díla (§ 560 odst. 1 obch. zák.) a z tohoto důvodu nelze uplatnit ani nárok na slevu z ceny. Soud nepřiznal žalovanému rovněž nárok na slevu z ceny ve výši 8 235 Kč za
vadně instalovaný sokl, jelikož nešlo o vadu díla, za kterou by odpovídala
žalobkyně (§ 560 odst. 1 a 2 obch. zák.). Ohledně požadované slevy z ceny díla ve výši 18 766,40 Kč za prasklé dlažby
dospěl soud k závěru, že pokud nebylo prokázáno, že dlažbu poškodila žalobkyně,
pak žalovanému nárok na slevu z ceny díla nevznikl, proto jej žalovanému
nepřiznal. Co se týče vzájemného návrhu žalovaného na náhradu škody, dospěl soud prvního
stupně k závěru, že žalobkyni se nepodařilo zprostit odpovědnosti za vznik map
na podlaze. Škoda je představována hodnotou, o kterou se zmenšil majetek
poškozeného. Žalovaný neprokázal, že se jeho majetek zmenšil vynaložením jiného
finančního obnosu v souvislosti s odstraněním vad lesku než částky 47 956,80
Kč. Soud prvního stupně proto uzavřel, že jeho požadavek na zaplacení částky
200 970 Kč byl nedůvodný. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému slevu ve výši
47 637,20 Kč, pak rozdíl, na který vznikl žalovanému nárok, činí podle soudu
prvního stupně 319,60 Kč. Ke vzájemnému návrhu žalovaného na vydání nespotřebovaného materiálu nebo
zaplacení částky 71 884,40 Kč soud uzavřel, že ze smlouvy o dílo nelze dovodit
povinnost žalobkyně vrátit žalovanému jiný materiál než ten, k jehož odkoupení
jako předpokládanému zbytku se žalobkyně zavázala.
Soud prvního stupně vyjádřil
názor, že i kdyby žalobkyně v souvislosti s dodávkou prací žalovanému dodaný
materiál oproti předpokladu uvažovanému ve smlouvě ušetřila, nelze dovodit její
povinnost materiál vrátit. Smluvní ujednání v článku IX smlouvy o dílo posoudil
soud podle § 289 odst. 1 obch. zák. jako smlouvu o uzavření smlouvy budoucí. Soud prvního stupně dovodil, že pokud nedošlo k uzavření kupní smlouvy podle
smlouvy o smlouvě budoucí, má žalovaný právo z titulu vlastnického práva na
vydání materiálu stejného druhu a množství, eventuálně, není-li to možné, nárok
na náhradu škody ve výši odpovídající jeho ceně. Této své povinnosti by se
žalobkyně zprostila v případě, že by prokázala, že předmětný materiál použila
při realizaci víceprací jdoucích nad rámec rozsahu díla vymezeného ve smlouvě
ze dne 23. 5. 1994. Soud naznal, že nárok žalovaného na odkoupení 22,26 m2
mramoru Botticino Fiorito je zjevně bezdůvodný, jelikož žalobkyně použila při
realizaci díla o 7,96 m2 mramoru více, než kolik činilo množství ve vlastnictví
žalovaného. Soud však dovodil, že žalobkyně je povinna dostát svému závazku na
odkoupení nespotřebovaného materiálu (Rosa Beta – 7,505 m2, Impala Dunkel –
4,42 m2). Za tento odkoupený materiál měla žalobkyně zaplatit celkem 30 658,60
Kč. Jelikož o části v hodnotě 14 450,40 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 7. října 2003, č. j. 6 C
177/95-474, činí zbývající povinnost žalobkyně zaplatit žalovanému částku 16
208,20 Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. října
2008, č. j. 24 Co 104/2008-800, ve výroku I potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v části výroku I, jíž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni
částku 128 652,50 Kč s 11,1% úrokem z prodlení z této částky od 29. 8. 1994 do
zaplacení a 11,1% úrokem z prodlení z částky 156 993 Kč od 29. 8. 1994 do 7. 3. 1995, výrokem II ohledně zaplacení dalších 121 800 Kč s 11,1% úrokem z prodlení
z této částky od 29. 8. 1994 do zaplacení změnil rozsudek soudu prvního stupně
v části výroku I tak, že v uvedeném rozsahu žalobu zamítl, výrokem III
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byl zamítnut
vzájemný návrh žalovaného na uložení povinnosti žalobkyni vydat 22,26 m2 desek
mramoru Botticino Fiorito nebo zaplatit 36 725 Kč, výrokem IV změnil část
výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jíž byl zamítnut vzájemný návrh
žalovaného na vydání 1,16 m2 desek ze žuly Impala Dunkel nebo zaplacení 4
500,80 Kč tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 4 500,80 Kč; výroky
V, VI, VII a VIII rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci
dne 23. 5. 1993 uzavřeli v písemné formě platně smlouvu o dílo podle
ustanovení § 536 a násl. obch. zák., v níž se žalobkyně zavázala provést pro
žalovaného za sjednanou cenu montáž výrobků z mramoru Botticino Fiorito a žuly
Impala Dunkel a Rosa Beta. Žalobkyně byla podle smlouvy povinna poskytnout
plnění (montáž dlažby) v prvotřídní jakosti (čl. VII smlouvy).
Provedením díla
a jeho předáním žalovanému dne 9. 8. 1994 ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. vznikl žalobkyni vůči žalovanému podle závěru odvolacího soudu nárok na
zaplacení sjednané ceny 556 288,20 Kč (§ 548 odst. 1 obch. zák.). Po částečném
zpětvzetí a částečném zamítnutí žaloby měla žalobkyně dle odvolacího soudu
nárok na požadovaný doplatek sjednané ceny díla v částce 250 452,50 Kč s
příslušenstvím. Žalovaný uplatnil k započtení vzájemnou pohledávku z titulu náhrady škody
vzniklé poškozením dlažby v důsledku nesprávné technologie spárování. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalobkyně v
důsledku nesprávné technologie spárování zalitím dlaždic cementovým mlékem
poškodila v rozsahu 348 m2 lesk položené dlažby dodané žalovaným. Odvolací soud
vyšel z toho, že mezi účastníky je nesporné, že při realizaci díla bylo použito
500 m2 mramorových desek Botticino Fiorito zakoupených žalovaným před zahájením
prací. Z výpovědí svědků B. Ř. (č. l. 148a spisu) a E. K. (č. l. 168 spisu)
vyplynulo, že dlažba byla spárována zalitím dlaždic cementovým mlékem, které se
po mírném zaschnutí stahovalo stěrkou a dlažba se čistila vodou. Svědci Emila
K. a RNDr. J. K. (č. l. 166 spisu), A. G. (č l. 167 spisu) aj. H. (č. l. 145
spisu) potvrdili, že položená dlažba z mramorových desek Botticino Fiorito ve
druhém a třetím podlaží domu vykazovala vady lesku projevující se optickými
mapami způsobenými znečištěním alkalickými látkami (vápno, cement). Svědek J. H. navíc popsal,že ke ztrátě lesku docházelo vždy v okolí spár. Uvedený svědek
příčinu ztráty lesku položené dlažby spatřoval v pozdním omytí spár. Okolnost,
že příčinou ztráty lesku položené dlažby byla nevhodná technologie spárování
zalitím cementovým mlékem, potvrdil ve svém znaleckém posudku též ustanovený
znalecký ústav JOKL APPRAISAL. Výše újmy, která vznikla žalovanému, odpovídá podle odvolacího soudu rozdílu
mezi hodnotou dlažby před a po jejím poškození, který lze vyjádřit též obvyklou
výší nákladů nutných k obnově původního lesku dlažby. Tu odvolací soud zjistil
ze znaleckého posudku ustanoveného znaleckého ústavu JOKL APPRAISAL,
vypracovaného dne 10. 8. 2005, podle něhož v roce 1994 činila tato cena 350 Kč/
m2. Odvolací soud nepřihlédl k úpravě závěrů znaleckého posudku ze dne 2. 2. 2007 ohledně výše nákladů nutných k obnově původního lesku dlažby ohodnocené
600 Kč/m2, neboť změna výše těchto nákladů byla odůvodněna navýšením cen prací
za dobu od vypracování původního znaleckého posudku, k čemuž ale při zjišťování
výše obvyklých nákladů podle stavu v roce 1994 přihlížet nelze. Odvolací soud
neuznal za oprávněnou ani námitku žalobkyně, že posudek znaleckého ústavu
nesplňuje formální náležitosti znaleckého posudku. K tomu uvedl, že soudem
ustanovený znalecký ústav je zapsán v seznamu Ministerstva spravedlnosti a
znalecký ústav vypracoval znalecký posudek v souladu se zadanými odbornými
úkoly. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně odpovídá
žalovanému za vzniklou škodu podle ustanovení § 373 obch.
zák., neboť porušila
smluvní povinnost spočívající v poskytnutí plnění (montáž dlažby) v prvotřídní
jakosti (čl. VII smlouvy). Výše škody podle závěru odvolacího soudu odpovídá
rozdílu mezi hodnotou dlažby před a po jejím poškození, k němuž došlo v
důsledku pracovního postupu žalobkyně při provádění díla – montáže dlažby. Tento rozdíl odpovídá obvyklé výši nákladů potřebných v době vzniku škody k
obnově lesku dlažby zbroušením, tedy 350 Kč/m2 na ploše 348 m2, tedy celkově
121 800 Kč. Co do této částky tedy uplatněním vzájemné pohledávky žalovaného
vůči žalobkyni došlo k zániku pohledávky žalobkyně započtením co do částky 121
800 Kč. Nedůvodným shledal odvolací soud požadavek žalovaného na poskytnutí slevy z
důvodu nedodání prováděcí dokumentace díla v částce 5 040 Kč, jelikož z
provedeného dokazování vyplývá, že předmětný objekt byl žalobkyní zaměřen a na
základě zaměření byla vyhotovena prováděcí dokumentace, na jejímž základě
žalobkyně realizovala dílo. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží
sjednaná cena za zaměření a zpracování dokumentace, i když nebyla žalovanému
předána. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně v otázce dilatační
spáry i nerovnoměrného osazení soklů v tom smyslu, že žalovaný z těchto důvodů
nemá nárok na slevu z ceny díla. Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že žalobkyně má právo na
doplatek ceny díla v celkové výši 128 652,50 Kč a na úroky z prodlení za
nezaplacení pohledávky včas. Při posuzování vzájemného nároku na vydání zbývajících nenamontovaných
kamenných výrobků odvolací soud zjistil, že při realizaci díla byla
spotřebována veškerá dlažba Botticino Fiorito, dodaná a vlastněná žalovaným. V
držení žalobkyně zbylo 17,79 m2 desek ze žuly Impala Dunkel a 21,89 m2 desek ze
žuly Rosa Beta. Nárok žalovaného na vydání nespotřebovaného materiálu považoval
odvolací soud za důvodný pouze v části o vydání 5,58 m2 desek Impala Dunkel a
7,505 m2 žuly Rosa Beta, když desky z mramoru Botticino Fiorito byly při stavbě
spotřebovány zcela. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalovanému částku 4 500,80 Kč z titulu náhrady škody za odnětí
dodaného materiálu ze žuly Impala Dunkel odpovídající ceně podle smluvního
ujednání účastníků v bodě IX smlouvy o dílo za 1,16 m2 desek. Ohledně vydání
nespotřebovaného materiálu žuly Impala Dunkel (4,42 m2) a Rosa Beta (7,505 m2)
nebo zaplacení 30 658,60 Kč již bylo pravomocně rozhodnuto částmi rozsudku
Okresního soudu v Semilech ze dne 7. října 2003, č. j. 6 C 177/95-474, a
rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 6 C
177/95-746. Odvolací soud dále uvedl, že domáhá-li se žalovaný v odvolacím
řízení náhrady škody za odnětí žuly Rosa Beta v rozsahu dalších
12,135 m2, jsou soudy v občanském soudním řízení vázány návrhy účastníků (§ 153
o. s. ř.) a v odvolacím řízení již nelze uplatňovat nové nároky (§ 216 odst. 2
o.s.ř.). Odvolací soud v tomto směru uzavřel, že žalovanému tudíž na náhradě
škody za odňatý materiál nebylo možno přisoudit více, než čeho se domáhal
vzájemným návrhem ze dne 25.11.1999.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním. Žalovaný podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu a uplatnil
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný předně namítá, že ve znaleckém posudku ze dne 10. 5. 2005 znaleckého
ústavu JOKL APPRAISAL je hodnota nákladů nutná k uvedení dlažby do původního
stavu stanovena na 350 Kč/m2. Tato cena tam nebyla nijak specifikována. V
podstatě totéž konstatuje znalecký posudek v dodatku ze dne 20. 9. 2005. Dodatkem č. 2 zpracoval znalecký ústav nové a úplné ocenění nákladů nutných pro
uvedení poškozené dlažby do původního stavu ke dni 9. 8. 1994 ve výši 600 Kč/
m2. Krajský soud ovšem vzal za základ pro rozhodnutí o škodě částku 350 Kč/m2,
jelikož cena 600 Kč/m2 byla podle jeho názoru cenou vzniklou inflací, nikoli
skutečnou hodnotou prací. Žalovaný k tomu namítá, že znalec stanovil cenu 600
Kč/m2 ke dni 9. 8. 1994, nikoli ke dni vyhlášení rozsudku, jak se mylně domnívá
soud. Z tohoto důvodu je řízení postiženo vadou, která má za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a dovolateli tak vznikla újma, kterou vyčíslil na 87 000 Kč. Žalovaný dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř,
tedy nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný namítá, že odvolací soud
pochybil tím, že snížil náhradu škody, která byla řádně stanovena znalcem na
částku 600 Kč/m2. Žalovaný poukazuje na usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 5. 2004, č. j. 24 Co 188/2004-525, v němž soud dovodil,
že při posuzování obsahu vzájemného vztahu účastníků je možné vycházet pouze ze
smlouvy o dílo, a nikoli z neplatného dodatku č. 1 ke smlouvě. Odvolací soud
ale přesto vyšel při posuzování vzájemného návrhu na vydání zbývajících výrobků
v majetku žalovaného ze znaleckých posudků Ing. A. Š. a Ing. M. H., stejně jako
soud prvního stupně, a dovodil, že při realizaci díla bylo žalobkyní
spotřebováno 509,4 m2 mramoru Botticino Fiorito. Okresní soud v Semilech i
Krajský soud v Hradci Králové pominuly, že znalecké posudky jsou zpracovány
nejen ze smlouvy o dílo a k ní přiložené specifikace, ale také z dodatku č. 1
smlouvy o dílo a k ní přiložené specifikace. Napadený rozsudek tak podle
žalovaného legalizuje zvětšení opracování oproti písemné smlouvě o dílo o
jakési prořezy dodatečně uplatněné v dodatku č. 1 a k němu přiložené
specifikaci. Tím, že žalobkyně nevrátila žalovanému materiál Botticino Fiorito
a tento materiál dále používala ke svému podnikání, způsobila dovolateli nejen
škodu ve výši 36 725 Kč, ale získala i další bezdůvodné obohacení, jelikož
tento materiál používala ke svému podnikání. Stejnou argumentaci žalovaný
uplatňuje vůči výroku pod bodem IV napadeného rozhodnutí ohledně vrácení
materiálu Impala Dunkel, čímž žalobkyně způsobila žalovanému nejen škodu ve
výši 4 500,80 Kč, ale získala i v tomto případě další bezdůvodné obohacení, a
to rovněž nejméně v této výši. Žalovaný přitom poukazuje na to, že žalobkyně
provedení jakýchkoli víceprací nad rámec rozsahu díla vymezeného ve smlouvě o
dílo ze dne 23. 5. 1994 neprokázala. S ohledem na výše uvedené považuje žalovaný za vadné i další zbývající výroky
napadeného rozhodnutí a navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně svým dovoláním napadá výrok II rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně
předně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť v řízení nebyl proveden navrhovaný důkaz a tato vada mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy nebraly v průběhu řízení na vědomí
námitky žalobkyně vůči obsahové a formální správnosti znaleckého posudku
vypracovaného znaleckým ústavem JOKL APPRAISAL ze dne 10. 8. 2005 a jeho
opakovaných dodatků, a ani její žádost o vypracování revizního znaleckého
posudku. Žalobkyně napadá věcnou a formální nesprávnost znaleckého posudku, když navíc z
jeho obsahu a ani z jeho dodatků nevyplynulo jednoznačně, že žalobkyně
způsobila škodu na majetku žalovaného.
Znalecký posudek se neopírá o žádné
odborné stanovisko a o znalost problematiky pokládání kamene, pouze hledá
odpovědi na soudem zadané otázky ve výpovědích svědků, kteří vypovídali po více
než šesti letech, kteří dlažbu viděli až po jejím předání poté, co nadále v
prostorech pokračovaly dokončovací práce, jejichž důsledkem nebo neodborným
mytím dlažeb mohlo dodatečně dojít k jejímu dalšímu znečištění (stejně jako
tomu bylo od jejich položení do doby předání). Žalobkyně dále uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně přiznání
náhrady škody za poškození dlažeb z mramorových desek Botticino Fiorito v
rozsahu 348 m2. Žalobkyně namítá, že žalovaný neprokázal, v jakém rozsahu byla
dlažba při předávání díla znečištěna. Pokud by byl vzat do úvahy jediný
hmatatelný důkaz, a to faktura firmy Hajský, pak z ní plyne, že úprava povrchů
konzervací byla prováděna dvojím způsobem, a to 50 m2 za cenu 150 Kč/m2 a 330
m2 za cenu 100 Kč. Znalci již rozsah a příčiny znečištění zjistit nemohli,
protože žalovaný nechal podlahy ošetřit v prosinci roku 1994 a tím znemožnil
zjištění příčin a rozsahu znečištění povrchů dlažeb po jejich položení. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovanému vznikla újma ve
výši, kterou lze vyjádřit obvyklou výší nákladů nutných k obnově původního
lesku. Žalobkyně namítá, že lesk, který měl kámen při zakoupení, nelze při
běžném užívání udržet. Kámen instalovaný na podlahách musí být trvale udržován. Pokud chtěl soud přiznat žalovanému nárok na náhradu škody z důvodu vzniku map,
měl zjistit, zda ke znehodnocení kamenných dlažeb vůbec došlo a jestli se cena
kamene nainstalovaného na dlažbách snížila, což neučinil. Žalobkyně v této
souvislosti uplatňuje i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud přiznal žalovanému náhradu škody ve
výši 121 800 Kč, která mu nevznikla, jelikož žalovaný nevynaložil náklady na
ošetření částečně znečištěné dlažby v této výši. Odvolací soud se nezabýval ani
námitkou žalobkyně, že soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovanému v
souvislosti s ošetřením dlažeb vznikly náklady ve výši 47 956,80 Kč, aniž by
žalovaný prokázal, že tuto částku skutečně uhradil, když ze spisu je patrné, že
své závazky dodavatelům neuhradil. Žalobkyně se domnívá, že náhradu škody je možné přiznat jen v té výši, která
skutečně vznikla. Žalovaný požadoval náhradu škody spočívající v nutnosti
vynaložit náklady na přebroušení dlažeb, přesto neprokázal příčinnou souvislost
mezi jednáním žalobkyně a vznikem škody. Rovněž neprokázal, jaká skutečná škoda
mu porušením povinností ze závazkového vztahu vznikla. Žalovaný ani nedoložil,
oč byla v důsledku případného poškození lesku dlažeb snížena hodnota jím
dodaného materiálu. Pokud jde o náklady, nelze požadovat ty, které teprve v
budoucnu vzniknou, jelikož škoda vznikne, až budou vynaloženy. Pokud jde o vady díla, namítané žalovaným, žalobkyně má za to, že žalovaný
nepostupoval při jejich uplatňování v souladu s obchodním zákoníkem.
Žalobkyně
v souvislosti s tím opětovně upozorňuje na fakt, že právo žalovaného z nároků z
vad zboží soud nepřizná, pokud žalovaný nepostupoval v souladu s jeho
povinnostmi stanovenými v § 428 odst. 1 písm. b) obch. zák. K těmto argumentům
podle žalobkyně však odvolací soud nepřihlédl. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno
a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Oba účastníci podali k dovolání druhého účastníka vyjádření. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného pouze stručně uvedla, že s
tvrzeními žalovaného v dovolání nesouhlasí a poukázala na svá dřívější
stanoviska k posuzované věci. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl zamítnutí jejího dovolání. Nesouhlasí se zpochybněním závěrů znaleckého posudku ústavu JOKL APPRAISAL ze
dne 10. 8. 2005 a jeho dodatků. Tvrzení žalobkyně o požadavku zpracování
revizního znaleckého posudku považuje za účelové a poukazuje na to, že tento
požadavek není prokazatelně zachycen v protokolech okresního soudu. Zdůraznil,
že žalobkyně neprovedla podle smlouvy bezvadné plnění, když při pokládce dlažby
poškodila materiál žalovaného, jak vyplynulo z provedených důkazů. Proto má za
to, že právem byla uplatněna náhrada škody a zápočet pohledávky ve výši
odpovídající nákladům na obnovení lesku dlažby. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.), proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v
článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaného, podaného dne 18. 11. 2008 včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný, jako osoba oprávněná k podání
dovolání, byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se nejprve zabýval částí dovolání, směřující proti výroku I
rozsudku odvolacího soudu. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., neboť v
části ohledně 128 625,50 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně nerozhodl
jinak než v dřívějším rozhodnutí. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této
části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují. Pokud žalovaný namítá nesprávné právní posouzení výše náhrady škody, vycházeje
z toho, že hodnota nákladů na uvedení poškozené dlažby do původního stavu
nečinila 350 Kč/m2, jak dovodil odvolací soud, ale 600 Kč/m2, pak je
nutno konstatovat, že tato námitka směřuje proti skutkovému zjištění soudu a
nesprávnému hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem. Je však třeba na
tomto místě konstatovat, že případné nesprávné hodnocení důkazů nemůže být
předmětem dovolacího přezkumu, pokud nejsou splněny podmínky dovolacího důvodu
spočívajícího v tom, že skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský
soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C. H. BECK, 7. vydání,
2006, str. 1268). Nutno rovněž připomenout, že při dovolání do potvrzujícího
výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem
doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a
případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud v dané věci vyšel ze skutkového zjištění, že hodnota nákladů na
uvedení poškozené dlažby do původního stavu činila 350 Kč/m2, což nelze, jak
výše uvedeno, s úspěchem v dovolání zpochybňovat tím, že hodnota nákladů na
uvedení poškozené dlažby do původního stavu nečinila 350 Kč/m2, ale 600 Kč/m2. Námitky žalovaného do uvedeného skutkového zjištění nejsou způsobilé dovolacího
přezkumu. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud pochybil, jestliže neuznal za
oprávněnou žalovaným vyčíslenou újmu ve výši 87 000 Kč, při jejímž stanovení
žalovaný vycházel z hodnoty nákladů na uvedení poškozené dlažby do původního
stavu ve výši 600 Kč/m2.
Pokud žalovaný namítá, že žalobkyně mu nevrátila materiál Botticino Fiorito a
tento materiál dále používala ke svému podnikání, čímž mu způsobila nejen škodu
ve výši 36 725 Kč, ale získala i další bezdůvodné obohacení, spočívající v
používání tohoto materiálu ke svému podnikání, je třeba konstatovat, že
odvolací soud dospěl ke zjištění, které nelze v dovolacím řízení přezkoumávat,
že při realizaci díla byla spotřebována veškerá dlažba Botticino Fiorito,
dodaná a vlastněná žalovaným. Odvolací soud zjistil, že žalobkyně nespotřebovala, resp. jí zůstalo v držení,
pouze 1,16 m2 desek ze žuly Impala Dunkel, jejíž hodnota nebyla vyšší než 4
500,80 Kč. Z žádného skutkového zjištění nevyplývá, že by hodnota žuly,
používaná žalobkyní k jejímu prospěchu, byla vyšší než oněch 4 500,80 Kč a že
by žalobkyně získala vyšší bezdůvodné obohacení, než 4 500,80 Kč, jak dovodil
odvolací soud ve svém rozhodnutí ve výroku IV napadeného rozsudku. Navíc takový
návrh nebyl ani předmětem řízení. Nejvyšší soud s ohledem na skutkové závěry odvolacího soudu, jak výše uvedeno,
dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, týkajícím
se částky 128 652,50 Kč s příslušenstvím, nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného není v této části podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu dále i ve výroku II, jímž
odvolací soud změnil část vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně o
zaplacení 121 800 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem
28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle
nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací
soud rozsudkem ve výroku II změnil v uvedeném rozsahu vyhovující výrok I
rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím
odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, jestliže uplatněný nárok žalobkyně
byl v rozsahu 121 800 Kč s příslušenstvím zamítnut. Z tohoto důvodu je dovolání
žalovaného v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k
němu není oprávněn. Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž žalovaný brojí proti
rozsudku odvolacího soudu ve výroku III, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byl zamítnut vzájemný návrh
žalovaného na uložení povinnosti žalobkyni vydat 22,26 m2 desek mramoru
Botticino Fiorito nebo zaplatit 36 725 Kč. Dovolání v uvedeném rozsahu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované
části soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této
části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném
rozsahu, týkajícím se vzájemného návrhu žalovaného na uložení povinnosti
žalobkyni vydat 22,26 m2 desek mramoru Botticino Fiorito nebo zaplatit 36 725
Kč, nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Ze skutkových zjištění, jak výše uvedeno, a které nelze v dovolacím řízení
přezkoumávat (viz vysvětlení výše), totiž vyplývá, že při realizaci díla byla
spotřebována veškerá dlažba Botticino Fiorito, dodaná a vlastněná žalovaným. Nelze proto dovodit, že by odvolací soud v uvedeném rozsahu rozhodl nesprávně,
jestliže v tomto rozsahu potvrdil zamítnutí žaloby. Nelze přisvědčit
žalovanému, že by žalobkyně používala dlažbu Botticino Fiorito ke svému dalšímu
podnikání a způsobila by mu škodu ve výši 36 725 Kč. Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není dovolání žalovaného v
této části podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalovaného podaným do výroku IV
napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil část výroku II
rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného na
vydání 1,16 m2 desek ze žuly Impala Dunkel nebo zaplacení 4 500,80 Kč tak, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku 4
500,80 Kč. Dovolací soud dospěl k závěru, že v této části není dovolání přípustné, neboť v
této části je dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné, bylo-li podáno tím,
kdo k němu není oprávněn. Jak již bylo výše zdůvodněno, k podání dovolání je
oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem ve výroku IV změnil v
uvedeném rozsahu část výroku II rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v
poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma,
bylo-li žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému 4 500,80 Kč. Žalovaný podal dovolání i do výroků V, VI, VII a VIII rozsudku odvolacího
soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a jež mají charakter
usnesení. Na tomto místě je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti
usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238,
§ 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o
nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v
rozsahu směřujícímu proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se
náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v
občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku
[bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení (srov.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalovaného směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné. Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně do výroku II napadeného
rozsudku odvolacího soudu. Po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas
a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3 o. s. ř. Dovolání však není důvodné. Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v § 241a
odst. 1 písm. a) o. s. ř., jímž žalobkyně namítá vadu řízení spočívající v tom,
že v řízení nebyl proveden navrhovaný důkaz a tato vada mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně žalobkyně namítá, že soudy nebraly v
průběhu řízení na vědomí její námitky vůči obsahové a formální správnosti
znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem JOKL APPRAISAL ze dne 10. 8. 2005 a jeho opakovaných dodatků, a ani její žádost o vypracování revizního
znaleckého posudku. Podle žalobkyně navíc z obsahu znaleckého posudku a ani z
dodatků nevyplynulo jednoznačně, že žalobkyně způsobila škodu na majetku
žalovaného. Nejvyšší soud nejprve musí konstatovat, že znalecký posudek je třeba hodnotit
jako každý jiný důkaz. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných
závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v
takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 41/79, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením R 1/1981). Tvrzená vada by byla právně relevantní pouze v případě, že by hodnocení
znaleckého posudku obsahovalo logický rozpor. V daném případě se ale o logický
rozpor nejedná, když závěry soudu odpovídají i výpovědi svědka J.H., který
vypověděl, shodně se závěry znalce, že příčinou poškození dlažby bylo pozdní
omytí, resp. nesprávné použití technologie při spárování dlažby, o čemž svědčí
skutečnost, že nečistoty se nejčastěji nacházely ve vzdálenosti 2-4 cm okolo
spár. Nutno připomenout, že v rámci dovolacího řízení soud nemůže posuzovat správnost
hodnocení důkazů soudem, pokud nejsou splněny podmínky dovolacího důvodu
spočívajícího v tom, že skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. V posuzovaném případě tak tomu, jak výše
uvedeno, nebylo, a to i v případě námitky ohledně rozsahu poškození dlažby. Stejný závěr je namístě aplikovat i na námitku žalobkyně ohledně snížení užitné
hodnoty dlažby.
Rovněž v tomto případě je námitka spojena s hodnocením důkazů
soudem. Svědek J.H. shodně se závěry znaleckého ústavu JOKL APPRAISAL ze dne
10. 8. 2005 uvedl, že náklady žalovaného na odstranění poškození dlažby byly
nižší, nicméně žalovaný neprováděl definitivní odstranění vady, což by bylo
podstatně dražší, a činilo by až 600 Kč/m2. Pokud žalobkyně namítá, že nebylo prokázáno, že žalovaný vykázal náklady na
odstranění poškozené dlažby, resp. způsobených vad dlažby, není tato námitka
opodstatněná, neboť ke snížení majetkové hodnoty věcí ve vlastnictví žalovaného
došlo již k okamžiku vadného provedení, čímž žalovanému vznikla škoda. Škoda
spočívá již ve znehodnocení dlažby a nikoliv až ve výši nákladů vynaložených na
její opravu (srov. např. Obchodní zákoník – komentář, I. Štenglová, S. Plíva,
M. Tomsa a kol., C. H. BECK, 13. vydání, 2010, str. 1042). Námitky ke zpochybnění odpovědnosti za vady zhotovitele, resp. nedodržení
postupu objednatele podle § 428 obch. zák. směřují proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu o poškození dlažby, s čímž se odvolací soud vypořádal, jak
výše uvedeno. Současně těmito námitkami žalobkyně uplatňuje tvrzení, že nebyl
dodržen postup nutný pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Předmětem
obrany žalovaného ale nejsou práva z odpovědnosti za vady, nýbrž právo na
náhradu škody, která byla způsobena žalobkyní, jako zhotovitelem, na majetku
žalovaného, jako objednatele. V takovém případě je nutno prokázat naplnění
předpokladů odpovědnosti za škodu, což bylo splněno. Bylo prokázáno, že
žalobkyně, jako zhotovitelka, porušila své povinnosti při plnění díla tím, že
dílo provedla vadně a v důsledku jejího jednání, vadného plnění, vznikla škoda
na majetku žalovaného - objednatele. Pokud žalobkyně obecně, bez bližší specifikace, vznáší námitku, že soudy
opakovaně prováděly nesprávné výpočty, když sčítaly přiznané a nepřiznané
nároky a neověřovaly si, co přiznaly a nepřiznaly, z čehož vyplývá, že neměly v
této otázce jasno, je třeba konstatovat, že dovolání žalobkyně směřuje pouze do
výroku II rozsudku odvolacího soudu, na jehož závěr, resp. rozhodnutí v tomto
výroku, nemohly mít vliv případné nesprávné výpočty přiznaných a nepřiznaných
částek, neboť tyto námitky by se týkaly ostatních výroků rozsudku odvolacího
soudu, do nichž žalobkyně dovolání nepodala. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by uplatnění dovolacích důvodů žalobkyní
podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. bylo důvodné, a proto
dovolací soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žádný z
dovolatelů nebyl v řízení úspěšný. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.