23 Cdo 416/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Zemědělského družstva Košťálov, se sídlem v Košťálově, okres Semily, PSČ 512 02, IČO 00128881, zastoupeného JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, proti žalované Hasičské vzájemné pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 2, Římská 2135/45, PSČ 120 00, IČO 46973451, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o zaplacení částky 2 018 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 118/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č. j. 54 Co 166/2010-147, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č. j. 54 Co 166/2010-147, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. ledna 2010, č. j. 18 C 118/2007-122, se zrušují a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
z prodlení od 1. 4. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 30. 3. 2001 s žalovanou pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění souboru zvířat – skotu, přičemž pojištění se vztahovalo na uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete nařízené orgánem státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi nebezpečné nebo nebezpečné nákazy s tím, že za nákazu se považuje mimo jiné nákaza bovinní spongiformní encephalopatií (dále jen „BSE“).
Na základě rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj ze dne 14. 11. 2003 nechal žalobce v období od listopadu 2003 do ledna 2004 utratit mimo jiné 105 kusů krav z důvodu mimořádného opatření při výskytu nebezpečné nákazy BSE. Žalovaná odmítla žádost žalobce o poskytnutí pojistného plnění. Soud prvního stupně dále zjistil, že v dané době nebyl vyvinut test umožňující rutinní vyšetřování živého skotu na BSE a že hodnota utracených zvířat činila podle znaleckého posudku Ing. Černíka 2 018 000 Kč. Soud prvního stupně shledal nárok žalobce oprávněným, neboť došlo k pojistné události.
Okolnost, že utracená zvířata nebyla nakažena BSE, shledal nerozhodnou, neboť k jejich utracení došlo za podmínek pojistné smlouvy (článek II odst. 1, 2, bod 2.1.) na základě rozhodnutí příslušného orgánu z důvodu výskytu v ohnisku nákazy BSE, přičemž nebylo možno testovat nakažení BSE u těchto zvířat zaživa s ohledem na diagnostické metody umožňující takové testování až na mrtvém zvířeti. Povinnost plnění podle článku XI odst. 1 smluvních ujednání nastala 15 dnů po skončení šetření, tedy nejpozději 8.
1. 2004. Skutečnost, že Ministerstvem zemědělství bylo též poskytnuto žalobci plnění, není podle závěru soudu prvního stupně významná, neboť jde o jiný právní důvod plnění. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2010, č. j. 54 Co 166/2010-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 176 432 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná a odpovídající provedeným důkazům.
Důvod vydání rozhodnutí o utracení zvířat je uveden přímo v rozhodnutí veterinární správy a spočívá v tom, že „zvířata byla chována spolu s postiženým zvířetem v ohnisku nákazy … v průběhu prvního roku svého života a mohla být krmena stejným krmivem, jakým bylo krmeno postižené zvíře …“ Z obsahu rozhodnutí také plyne, že sepsaná riziková zvířata se nacházela v objektech žalobkyně, nikoliv v Syřenově, v němž bylo ustájeno postižené, tj. nakažené zvíře. Z rozhodnutí současně nelze činit závěr, že ke škodě – nakažení zvířat – došlo nesprávným krmením v době před uzavřením smlouvy.
Utracená zvířata nakažena nebyla, jak bylo po jejich utracení zjištěno. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně.
V dané věci šlo o výklad pojistné smlouvy a smluvních podmínek a odvolací soud souhlasil s tím, že daný případ zapadá do formulace uvedené v článku II odst. 1, 2, bod 2.1., neboť došlo k utracení pojištěných zvířat z důvodu výskytu v ohnisku nákazy BSE vyhlášeném rozhodnutím orgánu veterinární správy a na základě nařízení takového orgánu. Odvolací soud nepřijal námitku žalované, která odkazovala na výkladu pojmu utracení podle článku XVI odst. 2, 4 smluvních podmínek, podle něhož se za utracení mimo jiné nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem a nucená porážka musí být provedena na základě vyšetření zvířete za živa.
Takový výklad pojmů by podle závěru odvolacího soudu de facto znemožňoval poskytnout pojistné plnění v případech preventivního utracení dobytka pro výskyt v ohnisku BSE, neboť u BSE nebylo možné provést vyšetření za živa. K tomuto článku nelze proto přihlížet v případech jako je tento, neboť fakticky zamýšlené pojištění vylučuje. Stanovení ceny zvířat k okamžiku utracení považoval odvolací soud za logické, neboť právě utracení zvířat a nikoliv rozhodnutí o něm, je pojistnou událostí. Nárok žalobce na pojistné plnění není vyloučen ani poskytnutím plnění žalobci státem.
Zákon totiž nevylučuje ani pojištění stejné pojistné události různými smlouvami u více pojistitelů, přičemž ani v takových případech se nemůže jeden z pojistitelů dovolávat toho, že plnil jiný. K námitce žalované, že podle článku VIII odst. 2.7. byl žalobce povinen včas se odvolat proti rozhodnutí orgánu veterinární správy, což je podmínkou vzniku práva na pojištění, odvolací soud uzavřel, že toto ujednání je třeba vyložit z hlediska jeho smyslu, který spočívá v zabránění vzniku pojistné události, resp. ji neodškodnit, tehdy, pokud pojištěný nevyvine potřebné úsilí k odvrácení nepříznivých účinků rozhodnutí státního orgánu.
V daném případě však odvolání nemělo odkladný účinek, tudíž nebylo způsobilé naplnit sledovaný preventivní účel. Podání odvolání by tedy mělo jen formální význam, v daném případě tudíž nebylo namístě trvat na této podmínce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v posouzení výkladu pojistné smlouvy jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu, a v tom, že dosud nebyla řešena otázka, zda může být výkladem smlouvy vyloučena splnitelná podmínka, kterou si účastníci ve smlouvě výslovně sjednali. Podle názoru dovolatelky ve smlouvě sjednanou splnitelnou podmínku výkladem smlouvy vyloučit nelze.
Dovolatelka poukázala na článek II odst. 1 smluvních ujednání, podle kterého „základní pojištění se vztahuje na uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi nebezpečnou nákazou nebo nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v této pojistné smlouvě“. Podle článku XVI odst. 2, odst. 3 smlouvy se nutnou porážkou rozumí usmrcení zraněného nebo nemocného zvířete, utracením se rozumí šetrné usmrcení nemocného nebo zraněného zvířete.
Stejně jako v dosavadním řízení dovolatelka dále poukázala na článek XVI odst. 2 smlouvy, podle něhož „za nutnou porážku nebo utracení se nepovažuje poražení nebo utracení zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem“. Za nesprávný výklad vůle účastníků pojistné smlouvy označila dovolatelka závěr soudů obou stupňů, že s ohledem na okolnost, že u BSE nebylo možné provést vyšetření pojištěného zvířete zaživa, striktně uplatňovaný výklad pojmu nutné porážky by znemožňoval poskytnout plnění v případě preventivního utracení dobytka pro výskyt v ohnisku BSE, jak tomu bylo v dané věci.
Tento závěr však podle názoru dovolatelky neodpovídá vůli žalované při podpisu smlouvy, ani jejímu jazykovému vyjádření ve smlouvě a ve smluvních ujednáních. Z pojistné smlouvy naopak zcela jednoznačně vyplývá, že pojištění se vztahuje pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat a naopak se nevztahuje na porážku zdravých zvířat s negativním patologicko-anatomickým nálezem. Úmyslem žalobce bylo sjednat pojištění pouze na likvidaci nemocného skotu, včetně případů BSE, což je ve smlouvě srozumitelně uvedeno.
Pokud by tudíž nařízenými testy poraženého skotu u něj byla BSE prokázána, nárok na pojistné plnění by žalobci vznikl. Žalobci nevznikl nárok na poskytnutí pojistného plnění také z důvodu nesplnění povinností sjednaných pojistnou smlouvou. Článek VIII smluvních ujednání ukládal žalobci jako pojištěnému písemně oznámit pojišťovně bezprostředně před uzavřením smlouvy všechny okolnosti, které by mohly mít vliv na vznik povinnosti pojišťovny plnit podle těchto pojistných podmínek, udržovat v odpovídajícím zoohygienickém stavu stájové prostory určené k chovu pojištěných zvířat a zajistit optimální výživu a ošetřování pojištěných zvířat a činit vhodná a účelná preventivní opatření proti vzniku onemocnění pojištěných zvířat.
Jak vyplývá z rozhodnutí Krajské veterinární správy, žalobce postižené kusy skotu choval v zařízení společně se skotem jiných vlastníků a vystavil je tím riziku krmení závadným krmivem, které mohlo způsobit BSE. Právě tento způsob krmení byl důvodem pro utracení pojištěného dobytka, a proto se na něj pojištění nemůže vztahovat. Vůlí obou smluvních stran přitom bylo uzavřít pojištění kryjící události, jejichž příčina vznikne až po uzavření pojistné smlouvy, v dané věci přitom byl skot narozen a krmen závadným krmivem v prvním roce svého života, tj. ještě před uzavřením pojistné smlouvy.
Stejně nesprávný je závěr odvolacího soudu, že není podstatné, že žalobce nesplnil svoji smluvní povinnost podat odvolání proti rozhodnutí Krajské veterinární správy. Podal-li by žalobce odvolání, mohl např. uvádět a prokázat, že jeho krávy nebyly krmeny závadným krmivem, nebo že nebyly v průběhu prvního roku svého života krmeny stejným krmivem, jakým bylo krmeno postižené zvíře jiného vlastníka, a k poražení některých zdravých kusů takto nemuselo vůbec dojít. Z pohledu dovolatelky se nejedná o formální podmínku, neboť v odvolacím řízení by mohly být zjištěny skutečnosti odůvodňující závěr, že postup státního orgánu nebyl správný nebo jeho rozhodnutí nezákonné.
Povinnost žalobce včas se odvolat proti rozhodnutí orgánu veterinární správy je přitom podmínkou vzniku práva na pojistné plnění a tuto povinnost žalobce nesplnil. Smysl ujednání o této povinnosti pojištěného spočívá v tom zabránit pojistné události. Druhou právní otázkou, která dosud nebyla vyřešena, je tudíž podle dovolatelky otázka, zda nárok na plnění, který je vázán na splnění podmínky, může vzniknout, i když tato podmínka není splněna. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Žalobce proto navrhl zamítnutí dovolání, event. jeho odmítnutí. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro
nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a současně je i důvodné. Dovolatelka namítla, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil z hlediska výkladu projevu vůle účastníků pojistné smlouvy ze dne 30. 3. 2001, jejímž předmětem bylo pojištění souboru zvířat – skotu. Dovolací soud je v případě dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže a musí z něho vycházet. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu byl rozsah pojištění v článku II.1. a 2.bod 2.1 smluvních podmínek vymezen tak, že se základní pojištění vztahuje na uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi nebezpečnou nebo nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v této pojistné smlouvě. V článku XVI odst. 2 a 4 bylo sjednáno, že za utracení (nucenou porážku) se mimo jiné nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem. Článek II je nutno vykládat ve spojení s článkem XVI, který obsahuje vymezení použitých pojmů. Vzhledem ke skutečnosti, že podle článku XVI smluvních podmínek se za utracení (nutnou porážku) nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem, je nutno dovolatelce přisvědčit, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy nutné porážky nebo utracení nemocných zvířat, což je ve smlouvě srozumitelně uvedeno. Že nebylo možno zjistit BSE u živého zvířete, je přitom zcela nerozhodné. Dovodil-li odvolací soud, že pojištění se vztahovalo i na nutnou porážku či utracení zdravých zvířat, jak tomu bylo v dané věci, je tento jeho výklad pojistné smlouvy v rozporu s hmotným právem a dovolání je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a současně je i důvodné. Za této situace se dovolací soud již nezabýval ostatními dovolacími námitkami. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. posuzoval, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., či k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Shledal přitom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušným soudem prvního stupně a odvolací soud tuto vadu neodstranil. Podle ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř. rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně v obchodních věcech v tomto ustanovení vyjmenovaných, podle písmene r) tohoto ustanovení pak ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů vyjmenovaných pod tímto písmenem. V posuzované věci je předmětem řízení nárok vyplývající ze vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jedná se tedy o vztah obchodní, bez ohledu na to, že podle § 261 odst. 7 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se pojistná smlouva řídila v posuzované věci občanským zákoníkem a zvláštními zákony. Jde tedy o spor, k jehož projednání je dána podle ustanovení § 9 odst. 3 písm.) r o. s. ř. věcná příslušnost krajského soudu. Podle ustanovení § 103 o. s. ř. soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je i věcná příslušnost soudu. Podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl-li věcně nepříslušný soud, a věc postoupí soudu věcně příslušnému podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jestliže ve věci jednal a rozhodl jako věcně nepříslušný soud prvního stupně - Obvodní soud pro Prahu 2, měl odvolací soud postupovat podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc postoupit věcně příslušnému Městskému soudu v Praze. Pokud tak neučinil, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jedná se o dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jak je z výše uvedeného patrné, vedle toho, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zatížil odvolací soud řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 o. s. ř.) a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Městskému soudu v Praze, jako věcně příslušnému soudu, k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu