23 Cdo 4193/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a
soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
EUROPARTNER.CZ, a.s., se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 26424291, zastoupené JUDr. Stanislavem Devátým,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovaným 1) JUDr. V. K.,
zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Kroftova
329/1, 2) JUDr. K. J., zastoupenému Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Palackého 15, o 37.500,- EUR, o 6.250,- USD a o 212.829,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 375/2008,
o dovolání prvého a druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 69 Co 238/2010-201, takto:
I. Dovolání druhého žalovaného se zamítá
II. Dovolání prvého žalovaného se odmítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 16.746,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.
proti druhému žalovanému žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod III. a IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný č. 1 a žalovaný č. 2 byli v
období od 16. listopadu 2000 do 23. července 2003 společníky společnosti
Advokátní kancelář Kopáček, Jareš & partneři, veřejná obchodní společnost (dále
též jen „AK“ nebo „v. o. s.“). Na základě Smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. června 2002 bylo převedeno vlastnické právo k podniku společnosti na kupujícího
– žalovaného 1) jako fyzickou osobu nezapsanou v obchodním rejstříku. Tato
skutečnost byla zapsána dne 7. prosince 2002. Ke dni zápisu převodu jmění na
jediného společníka – žalovaného 1) do obchodního rejstříku - ke dni 23. července 2003 - byla z obchodního rejstříku vymazána citovaná obchodní
společnost. Podnikatel JUDr. V. K. byl zapsán do obchodního rejstříku ke dni 3. února 2003 s předmětem podnikání výkon advokacie ve smyslu ustanovení § 11
zákona č. 85/1996 Sb., v platném znění. Žalovaný č. 1 jako společník AK převzal
dne 13. prosince 2002 v hotovosti částky 37.500,- EUR, 6.250,- USD a 312.500,-
Kč od právního předchůdce žalobkyně MUDr. Z. M., CSc., za účelem jejich složení
do depozita této AK a na její účet. Tyto částky se zavázal vyplatit do 30. června 2003 dle Pokynů k výplatě depozita otci složitele depozita nebo v
případě nesplnění podmínek v Pokynech dne 1. července 2003 složiteli depozita
na jeho účet. Podmínky v Pokynech nebyly splněny, AK však předmětné depozitum v
plné výši zpět složiteli nepřevedla. Složitel depozita a žalobkyně uzavřeli dne
7. prosince 2004 Smlouvu o postoupení pohledávky s vymezeným obsahem – složeným
depozitem a subjektem – dlužníkem JUDr. V. K. Soud prvního stupně, s přihlédnutím k zákonu č. 85/1996, o advokacii, dospěl k
závěru, že žalovaný č. 1 přijal hotovost jménem AK a na její účet. S
upozorněním na skutečnost, že Smlouvou o prodeji podniku byly převedeny pouze
závazky, které již v době převodu existovaly, konstatoval, že nemohly být
předmětem Smlouvy o prodeji podniku závazky z titulu složení depozita ze dne
13. prosince 2002, tj. zhruba půl roku po nabytí účinnosti Smlouvy o prodeji
podniku (účinnost této smlouvy nastala dne 1. června 2002). Vzhledem k faktu, že s účinností ke dni 23. července 2003 došlo k převodu jmění
citované v. o. s. na jediného společníka – žalovaného č. 1 a zároveň k zániku
citované společnosti, se soud prvního stupně zabýval možným ručením žalovaných. Dovodil u nich zákonné ručení z titulu ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák., u
žalovaného č. 2 poukázal navíc na ustanovení § 87 odst. 2 obch. zák. Vycházeje z toho, že ode dne 3. července 2003 zanikl hlavní závazek citované
společnosti a vznikly dva subsidiární a solidární (ručitelské) závazky
žalovaného č. 1 a žalovaného č. 2., a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006, dospěl k závěru, že Smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 7. prosince 2004 došlo k postoupení pohledávky
složitele depozita na žalobkyni pouze ve vztahu k žalovanému č. 1. Žalobu tedy
vůči žalovanému č. 2 zamítl. Naopak, vůči žalovanému č.
1 žalobě v plném
rozsahu vyhověl. K odvolání žalobkyně (proti zamítavému výroku II. a proti výroku IV. o
nákladech řízení) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ve vztahu k druhému žalovanému změnil
tak, že uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.500,-
EUR, 6.250,- USD a 212.829,- Kč s příslušenstvím s tím, že plněním prvního
žalovaného, jemuž byla stejná povinnost uložena výrokem I. rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 3. března, č. j. 20 C 375/2008-150, zaniká v rozsahu
tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a plněním druhého žalovaného zaniká
v rozsahu tohoto plnění povinnost prvního žalovaného (první výrok). Současně
rozhodl o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení částku 122.916,- Kč, a to společně a nerozdílně s prvním žalovaným,
jemuž byla stejná povinnost uložena výrokem III. výše uvedeného rozsudku soudu
prvního stupně (druhý výrok). Konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (třetí výrok). Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný
č. 1 přijal předmětnou hotovost jako společník v. o. s., nikoli jako samostatný
advokát či jako fyzická osoba. Dále souhlasil s jeho závěrem, že složené
finanční prostředky na účet v. o. s. a závazek, který v souvislosti s převzetím
těchto finančních prostředků na sebe v. o. s. vzala, nemohly být předmětem
Smlouvy o prodeji podniku, neboť ke vzniku tohoto závazku na straně v. o. s. došlo až po uzavření této smlouvy. Za správný považuje i jeho závěr, že
žalovaný č. 2 se stal v případě předmětného závazku AK vůči složiteli depozita
ručitelem. Nesouhlasil však s jeho názorem, že i žalovaný č. 1 se stal podle
ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák. ručitelem za předmětný závazek, a to vedle
žalovaného č. 2. V daném případě totiž žalovaný č. 1 Smlouvou o převzetí jmění
ze dne 7. března 2003 mezi žalovaným č. 1 a AK převzal na sebe všechna práva a
závazky AK, takže se stal výlučným dlužníkem ve vztahu k věřitelům, tudíž i k
tehdejšímu složiteli peněž do depozita. Žalovaný č. 1 se tedy stal osobou přímo
odpovědnou za splnění závazků bývalé společnosti. Dále se neztotožnil se soudem
prvního stupně v tom, že ze složitele na žalobkyni byla převedena předmětná
pohledávka pouze ve vztahu k žalovanému č. 1. Odkaz na výše citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu považoval za v dané věci nepřípadný, jelikož žalovaní nejsou v
projednávané věci v postavení solidárně zavázaných ručitelů, když žalovaný č. 1
je ve vztahu k třetím osobám v postavení dlužníka a žalovaný č. 2 v postavení
ručitele. Po zopakování důkazu Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. prosince 2004 konstatoval, že postupitel převedl na postupníka pohledávku za
zaniklou AK, nikoli jen za samostatným advokátem JUDr. K., či za žalovaným č. 1
jako fyzickou osobou. Dále připomněl, že spolu s pohledávkou přechází ze zákona
mimo jiné i ručitelský závazek, s tím, že postoupení pohledávky bylo žalovanému
č. 2 jako ručiteli oznámeno. Na základě uvedeného uzavřel, že žalovaný č.
2 ručí za závazky zaniklé AK ve
stejném rozsahu jako dlužník, tedy žalovaný č. 1. Jelikož dlužník neuhradil
žalobkyni dlužnou pohledávku ani přes písemnou výzvu k jejímu zaplacení, mohl
se věřitel (žalobkyně) domáhat splnění svého nároku po ručiteli (žalovaném č. 2). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podali oba žalovaní
samostatné dovolání, které mají za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný č. 1 má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. uplatňuje dovolací důvod dle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud
pochybil, když v odvolacím řízení nejednal s žalovaným č. 1 jako účastníkem
řízení a jen jeho právnímu zástupci zaslal prostřednictvím soudu prvního stupně
svůj rozsudek. I když žalobkyně podala odvolání pouze do výroku II. a IV., měl
se žalovaný č. 1 odvolacího řízení účastnit. Žalovaný č. 2 uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud chybně právně posoudil listiny –
Potvrzení o uložení depozita a Pokyny k výplatě. Uvádí, že žalovaný č. 1
převzal depozitum jako fyzická osoba na základě „schovací smlouvy“. Dále
namítá, že již před uložením depozita byl proveden prodej podniku (předmětné
AK) na žalovaného č. 1. Jedinou osobou povinnou ze všech závazků této
společnosti je tak v souladu s ustanovením § 476 odst. 1 obch. zák. žalovaný č. 1. Upozorňuje, že Smlouvou o převzetí jmění ze dne 7. března 2003 žalovaný č. 1
převzal veškeré jmění v. o. s., včetně existujících závazků. Žalovaný č. 1 se
tedy stal jedinou zavázanou osobou k plnění veškerých závazků vzniklých před
uvedeným datem. Zanikla-li AK k datu 23. července 2003, zanikly i závazky této
společnosti včetně závazku uplatněného žalobou, tudíž došlo i k zániku
akcesorického ručitelského závazku. Navíc dodává, že věřitel nikdy nevyzval AK
(jako dlužníka) k plnění závazku. K dovolání žalovaných se vyjádřila žalobkyně tak, že žalovaného č. 1 považuje
za osobu neoprávněnou podat dovolání a dovolání žalovaného č. 2 má za nedůvodné
a účelové, přičemž se vypořádává s jeho jednotlivými argumenty. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval přípustností dovolání žalovaného č. 1. Dovolání žalovaného č. 1 přípustné není. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází - ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. -
posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného
pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tento předpoklad
však v daném případě splněn nebyl. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného č. 1 odmítl podle § 243b odst. 4, § 240
odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud se dále zabýval dovolání žalovaného č. 2. Dovolání žalovaného č. 2 je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné - jako v projednávaném případě - přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přestože žalovaný č. 2 v dovolání
namítá, že řízení je takovouto vadou postiženo [uplatňuje dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], po obsahové stránce tuto svou námitku nikterak
blíže nekonkretizuje. Dovolací soud takové vady řízení z obsahu spisu neshledal. Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto
případě nestalo. Žalovaný č. 2 předně namítá, že předmětné depozitum přijal žalovaný č. 1 jako
fyzická osoba, nikoliv jako společník AK (veřejné obchodní společnosti). Dle ustanovení § 15 odst. 6 zákona č. 85/1996, o advokacii, ve znění účinném ke
dni 13. prosince 2002, advokát, který vykonává advokacii ve společnosti, nemůže
současně vykonávat advokacii samostatně, ve sdružení ani jako společník jiné
společnosti. Podle ustanovení § 15 odst. 2 věta první zákona č. 85/1996, o advokacii, ve
znění účinném ke dni 13. prosince 2002, advokáti, kteří jsou společníky
společnosti, vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet; pokud
výkon advokacie jménem společnosti nepřipouštějí v jednotlivých případech
zvláštní předpisy, vykonávají advokacii vlastním jménem a na účet společnosti. Při výkonu advokacie veřejnou obchodní společností nevstupuje klient do
právních vztahů s advokátem (tj.
fyzickou osobou, která konkrétní právní službu
poskytuje), ale s veřejnou obchodní společností. Přijal-li tedy žalovaný č. 1
jako advokát AK peněžní částku do depozita, přijal ji jménem a na účet
společnosti. Smluvní stranou smlouvy o advokátní úschově tak byla na straně
schovatele AK - veřejná obchodní společnost, nikoli žalovaný č. 1 jako
samostatný advokát či fyzická osoba. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalovaný č. 1 přijal finanční prostředky do
depozita ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., ve znění
účinném ke dni 13. prosince 2002, jako společník AK, nikoli jako samostatný
advokát či fyzická osoba, není možno v tomto směru právnímu posouzení odvolacím
soudem vytknout žádné pochybení. Dále žalovaný č. 2 namítá, že celý podnik v. o. s. byl prodán žalovanému č. 1,
který se tak stal jedinou osobou povinnou ze všech závazků této společnosti v
souladu s ustanovením § 476 odst. 1 obch. zák., tedy i ze závazku vzniklého
přijetím finančních částek do depozita. Podle ustanovení § 476 odst. 1 smlouvou o prodeji podniku se prodávající
zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku
a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a
zaplatit kupní cenu. Dle ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva
a závazky, na které se prodej vztahuje. Na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s
prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, i když tyto
závazky nejsou ve smlouvě identifikovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 5. října 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněný pod č. 84/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci ke vzniku závazku, který souvisí s převzetím finančních
prostředků do depozita, došlo na straně v. o. s. až po účinnosti předmětné
Smlouvy o prodeji podniku (dne 13. prosince 2002). Tento závazek tak nemohl
přejít ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. na základě této smlouvy na
kupujícího (žalovaného č. 1). Závěr odvolacího soudu učiněný ohledně této
otázky je tedy opět správný. Dovolatel v této souvislosti argumentuje dále tím, že prodejem celého podniku
došlo i k převodu podnikatelského oprávnění k výkonu advokacie. I v tomto
ohledu se však dovolatel mýlí. Smlouvou o prodeji podniku nedochází k převodu
podnikatelského oprávnění. Konečně dovolatel namítá, že zánikem v. o. s. k datu 23. července 2003 zanikly
i závazky této společnosti včetně závazku uplatněného předmětnou žalobou, tudíž
zaniklo i ručení za splnění tohoto závazku. Dle ustanovení § 87 odst. 2 obch. zák. jestliže zanikne účast společníka za
trvání společnosti, ručí jen za závazky, které vznikly před zánikem jeho účasti. Podle ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák. platí, že po zániku společnosti ručí
společníci za závazky společnosti stejně jako za jejího trvání. Pokud se
společnost zrušuje s likvidací, ručí společníci za její závazky do výše svého
podílu na likvidačním zůstatku (§ 61 odst. 4), nejméně však v rozsahu, v němž
za ně ručili za trvání společnosti.
Mezi sebou se společníci vyrovnají týmž
způsobem jako při ručení za trvání společnosti. Dochází-li ke zrušení společnosti bez likvidace převodem jmění na společníka,
jak tomu bylo v daném případě, není možno omezit práva třetích osob, vzniklá
před zánikem společnosti. Společníci zaniklé společnosti zásadně ručí za
závazky společnosti, které přešly na právního nástupce (zde žalovaného č. 1),
stejně jako v době, kdy byli společníky zaniklé společnosti (srov. shodně
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 211). Zákonné ručení společníků zaniklé
veřejné obchodní společnosti zajišťuje závazek této společnosti i v případě
jeho přechodu na právního nástupce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2002). Vznikl-li předmětný závazek dříve, než zanikla účast žalovaného č. 2 ve v. o. s. (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně), pak žalovaný č. 2
za předmětný závazek ručí v souladu s citovanými ustanoveními. K námitce, že nebyl dlužník věřitelem vyzván k zaplacení pohledávky, dovolací
soud pouze odkazuje na skutková zjištění soudů nižšího stupně, dle kterých byl
dlužník písemně vyzván k zaplacení předmětné pohledávky, a to výzvou ze dne 21. dubna 2005. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání
žalovaného č. 2 podle ustanovení § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl. Podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o
náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle
sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo
postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149
odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za
středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaní, jejich dovolání bylo zamítnuto (dovolání žalovaného č. 2), případně
odmítnuto (dovolání žalovaného č. 1), nemají na náhradu svých nákladů právo a
jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení, které sestávají z částky 13.540,- Kč podle § 7 bod 6
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní
služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů
ve výši 300,- Kč dle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při
připočtení 21% daně z přidané hodnoty (2.906,40 Kč), celkem tedy částku
16.746,40 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.