23 Cdo 4216/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, 150 00 Praha 5, proti žalované Fio banka, a.s., se sídlem V Celnici 1028/10, 117 21 Praha 1, IČ 61858374, o návrhu na vyloučení rozhodce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 45/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, č. j. 23 Co 155/2018-108, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 23 Co 155/2018-108, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 C 45/2016-84, kterým byla zamítnuta žaloba o vyloučení JUDr. Jaroslava Tvrdíka z důvodu podjatosti z projednávání sporu mezi žalobcem a žalovanou o uhrazení částky ve výši 38 324
475,40 Kč, sp. zn. R17FB/XY/2016, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, neboť dovolatelem předestřená právní otázka, kterou považuje za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, tj. - zda je podle § 8 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) namístě dovodit pochybnost o nepodjatosti rozhodce, který po sjednání rozhodčí doložky působil jako likvidátor účastníka sjednané rozhodčí doložky a budoucího účastníka rozhodčího řízení, resp. jeho právního předchůdce - je založena na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Otázka předestřená dovolatelem je založena na možnosti existence pochybností o podjatosti rozhodce, zatímco odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil své
právní posouzení o nepodjatosti rozhodce JUDr. Jaroslava Tvrdíka na skutkových zjištěních, z nichž se jakákoliv pochybnost o podjatosti rozhodce nepodává. Uvedený závěr učinil odvolací soud na základě zjištění, že JUDr. Jaroslav Tvrdík byl uveden pouze jako rozhodce v rozhodčí doložce sjednané ve smlouvě o úvěru ze dne 17. 12. 2009, uzavřené mezi žalobcem a Fio, družstevní záložnou, tedy nikoliv mezi žalobcem a žalovanou, že JUDr. Jaroslav Tvrdík byl jmenován likvidátorem Fio, družstevní záložny usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, a to na návrh České národní banky, nikoliv na základě návrhu předchůdkyně žalované, jak tvrdí žalobce, a to až poté, co ke dni 31. 8. 2010 došlo smlouvou o prodeji podniku k převodu Fio, družstevní záložny na žalovanou, včetně převodu práv a povinností vyplývajících z uvedené úvěrové smlouvy ze dne 17. 12. 2009; rozhodce JUDr. Jaroslav Tvrdík se stal likvidátorem pouze zbytkového subjektu Fio, družstevní záložny v likvidaci. Odvolací soud nedovodil žádnou pochybnost o podjatosti uvedeného rozhodce ani ze skutečnosti, že JUDr. Jaroslav Tvrdík rozhoduje opakovaně spory žalované zhruba ve třech případech ročně, kdy za tuto činnost neobdržel žádnou odměnu a jedná se o u něj o činnost okrajovou mimo jeho hlavní předmět podnikání. Odvolací soud tedy nezjistil, že by mezi JUDr. Jaroslavem Tvrdíkem a žalovanou existoval kvalifikovaný poměr, předpokládaný ustanovením § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, který měl podle žalobce existovat, a to ani s ohledem na společné působení JUDr. Jaroslava Tvrdíka a P. M. v dozorčí radě určité obchodní společnosti a s ohledem na majetkový podíl P. M. a jeho členství v orgánech žalované. Odvolací soud proto na základě těchto skutkových zjištění, z nichž nedovodil žádnou pochybnost o podjatosti rozhodce JUDr. Jaroslava Tvrdíka, uzavřel, že v daném případě neexistuje žádný relevantní důvod pro vyloučení rozhodce, jak správně dovodil soud prvního stupně. Jestliže oba soudy neshledaly žádnou pochybnost o podjatosti rozhodce, pak tedy nemůže být relevantní právní otázka, pro jejíž řešení by mělo být dovolání přípustné, je-li založena na zpochybnění skutkového stavu věci, resp. na polemice se skutkovým stavem věci. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než včas podané dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018 JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu