23 Cdo 4223/2010

23 Cdo 4223/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci

žalobkyně Panatran, spol. s r. o., se sídlem v Hatíně, Jemčina čp. 1, PSČ 379

01, identifikační číslo osoby: 47118393, zastoupené Mgr. Lucií Slabou,

advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, proti

žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v

Praze 5, Štefánikova 48, o vydání věcí, eventuálně o zaplacení částky 3 321 450

Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 965/97, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. dubna

2010, č. j. 17 Co 286/2007-227, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. dubna 2010, č. j. 17 Co

286/2007-227, se ve výrocích pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu

vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Lounech rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 1. března 2007, č. j.

9 C 965/97-180, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni

lešenový materiál: lešenová trubka 6 m v počtu 4 833 kusů, lešenová trubka 4 m

v počtu 2 432 kusů, lešenová trubka 2 m v počtu 989 kusů, spojka upínací v

počtu 16 575 kusů, spojka nastavovací v počtu 3 302 kusů, podlahový dílec v

počtu 2 924 kusů, nebo v případě, že toto vydání nebude možné, zaplatit

žalobkyni částku 3 321 450 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem lešenového materiálu,

jehož vydání se žalobkyně domáhá, byl P. V., který jej nájemní smlouvou ze dne

4. ledna 1993 přenechal do užívání žalobkyni, a ta jej dále na základě smlouvy

o nájmu ze dne 26. srpna 1994 předala do užívání žalovanému. Převzetí

předmětného materiálu v žalovaném rozsahu bylo v řízení podle zjištění soudu

prvního stupně nesporné. Stejně jako to, že žalovaný dvě třetiny převzatého

materiálu nechal zničit jako kovový odpad. Žalobkyně jako nájemce byla podle závěru soudu prvního stupně legitimována k

podání žaloby na vydání věci ve smyslu ustanovení § 126 odst. 2 občanského

zákoníku (dále jen „obč. zák.). V rozsahu, v jakém došlo ke zničení lešeňového

materiálu, a v jakém jej žalovaný neměl v době rozhodování soudu v držení, se

však žalobkyně nemohla domáhat jeho náhrady, neboť nebyla jeho vlastníkem. Zničením lešeňového materiálu jí tudíž škoda, obecně pojímána jako újma, která

nastala v majetkové sféře poškozeného objektivně vyjádřitelná v penězích, podle

závěru soudu prvního stupně, nevznikla. Smlouvu o nájmu shledal soud prvního stupně neplatnou, neboť ji za žalobkyni

uzavřel pouze jednatel V. K., ačkoliv podle výpisu z obchodního rejstříku bylo

jednání za společnost v době od 9. října 1992 do 11. září 2002 upraveno tak, že

právo jednat jménem žalobkyně samostatně měl pouze první jednatel P. V. a

jednatel V. K. byl oprávněn jednat pouze společně s prvním jednatelem. Projev

vůle jednatele V. K. směřující k uzavření smlouvy nelze tudíž považovat za

projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární

orgán společnosti. V důsledku neplatnosti smlouvy o nájmu pak nelze o tuto

smlouvu opírat jakékoliv nároky žalobkyně ohledně náhrad za poškození, ztrátu

nebo zničení lešeňového materiálu vůči žalovanému. Protože žalobkyně nebyla

vlastníkem předmětných lešeňových dílců, pouze jejich nájemcem, nemůže se

domáhat náhrady škody ve smyslu § 722 odst. 2 a § 420 odst. 1 obč. zák. Soud

prvního stupně uzavřel, že ani v případě platně uzavřené smlouvy o nájmu by

nebylo ustanovení jejího článku 8, event. článku 2, způsobilé založit povinnost

žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3 321 450 Kč jako smluvní pokutu podle §

544 obč. zák. Žalobu proto ve zbývající části zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. dubna

2010, č. j. 17 Co 286/2007-227, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku

pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalovaného vydat

žalobkyni předmětný lešenový materiál, potvrdil (výrok pod bodem I), ve

zbývající části výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 321 450 Kč (výrok pod bodem II

rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Odvolací soud konstatoval, že v posuzované věci není sporu o tom, že žalovaný v

letech 1994 a 1995 převzal od žalobkyně k dočasnému užívání lešenový materiál,

z něhož však podstatnou část nevrátil a nechal jej zlikvidovat jako kovový

odpad. Rovněž tak není sporné, že vlastníkem tohoto materiálu byl P. V., a

žalobkyni jej přenechal nájemní smlouvou. Spornou zůstala platnost smlouvy o

nájmu, kterou následně žalobkyně uzavřela s žalovaným, a otázka, zda z ní

žalobkyni vyplývá nárok na žalované peněžité plnění. Ohledně oprávnění jednatelů žalobkyně jednat v době uzavření předmětné smlouvy

jejím jménem dospěl odvolací soud dospěl k jiným právním závěrům než soud

prvního stupně. Vyšel z § 133 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více

jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z

nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Podle

odstavce 2 téhož ustanovení může omezit jednatelská oprávnění pouze společenská

smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám

neúčinné. Z této zákonné úpravy podle odvolacího soudu vyplývá, že jedná-li

jménem společnosti více jednatelů společně, nejde o omezení jednatelského

oprávnění ve smyslu § 133 odst. 2 obch. zák., ale o určení způsobu jednání

jménem společnosti. Na druhé straně, má-li jeden z jednatelů oprávnění jednat

samostatně a druhý jen společně s prvním jednatelem, jde u druhého jednatele

již o omezení jednatelského oprávnění ve smyslu § 133 odst. 2 obch. zák., které

je neúčinné vůči třetím osobám, a jeho neúčinnost platí bez ohledu na to, zda

třetí osoba o omezení jednatelského oprávnění věděla či nikoliv. Omezení

jednatelského oprávnění V. K. mělo účinky směřující pouze dovnitř společnosti

bez důsledků pro platnost a účinnost provedeného právního úkonu. Protože

smlouva nebyla neplatná pro nedostatek jednatelského oprávnění, bylo by podle

odvolacího soudu nadbytečné zabývat se tím, zda byl V. K. v rozhodné době

zaměstnancem žalobkyně, a zda mu jednatel vystavil plnou moc k zastupování

společnosti. I ve vztahu ke smlouvě o nájmu přijal odvolací soud jiné právní závěry než soud

prvního stupně. Z jejího obsahu nedovodil, že by projev vůle účastníků

vyjádřený ve smlouvě trpěl nesrozumitelností nebo neurčitostí. Smlouva ve svých

článcích 2 a 8 obsahovala výslovné ujednání, že v případě ztráty, poškození

nebo zničení lešeňového materiálu žalovaný jako nájemce uhradí jeho stanovenou

cenu (hodnotu) – za 1 kus podlážky 100 Kč, spojky 50 Kč, 1 m lešenové trubky 50

Kč, k níž se připočítává 23% DPH. Smlouva byla uzavřena podle článku 4 na dobu

určitou a k její změně se vyžadovala podle článku 11 písemná forma. Jednalo se

o smlouvu o podnikatelském podnájmu věcí movitých, která se ve smyslu § 261

odst. 6 obch. zák. ve znění účinném v době jejího uzavření, řídí pouze

ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud odkázal na § 663, § 665 odst. 1, § 666 odst. 1 a § 682 (zřejmě omylem uveden § 685) obč. zák.

Při posuzování

nároků z této platné smlouvy odkázal na obecná ustanovení občanského zákoníku

upravující závazky - § 488, §489 a § 494 obč. zák. Odvolací soud dospěl k

závěru, že žalobkyně jako oprávněný nájemce lešeňového materiálu, který předala

žalovanému do podnájmu, má podle § 126 odst. 2 obč. zák. právo na jeho vydání. Vzhledem k tomu, že pro případ porušení smluvní povinnosti vrátit lešeňový

materiál v důsledku jeho ztráty, poškození nebo zničení si účastníci smlouvy o

pronájmu výslovně sjednali nárok na jeho peněžitou náhradu, není právním

důvodem vzniku povinnosti žalovaného k náhradě nevráceného předmětu podnájmu

odpovědnost za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., jak dovozoval soud prvního

stupně, nýbrž citované ujednání účastníků zakotvené v článcích 2 a 8 jejich

smlouvy z 26. srpna 1994. Odvolací soud uzavřel, že zavázal-li se žalovaný k

úhradě stanovených částek za jednotlivé komponenty lešení pro případ jejich

ztráty, poškození nebo zničení, pak požadované peněžité plnění je po právní

stránce nárokem na plnění ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou. Nebylo proto důvodu zabývat se věcí z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu. V posouzení primárního petitu žaloby se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu

prvního stupně, že předpokladem vydání věci je, že věc existuje, a že žalovaný

ji zadržuje. Pokud nebyly tyto předpoklady v řízení prokázány, nelze takové

žalobě vyhovět. Výroky pod body II a III rozsudku odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním,

přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského

soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. že řízení je postiženo vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci, a dále dovolací důvod podle § 241a odst. 3

o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá

podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel vytýká soudu prvního stupně, že v případě eventuálního petitu měl

nejprve rozhodovat o vydání věci na základě zjištění, zda vindikovaná věci

existuje, a teprve potom rozhodovat o eventuálním finančním plnění, dále

namítá, že nebylo rozhodnuto o celém žalovaném plnění – částce 4 474 000, nýbrž

pouze o částce 3 321 450 Kč. Za vadu řízení, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, označuje dovolatel také to, že v rozsudku

odvolacího soudu nebylo konstatováno, že předmětnou smlouvu připravila

žalobkyně, přestože to žalovaný soudu dokládal, a také, že nebylo v rozsudku

odvolacího soudu uvedeno, že smlouvu o nájmu a její dodatek nepodepisoval

žalovaný, ale jeho syn J. H., který byl ve smlouvě označen jako osoba

zplnomocněná k uzavírání smluv. Odvolací soud tuto skutečnost nehodnotil a

neposoudil, zda byl žalovaný úkonem svého syna vázán, zda jednal podle plné

moci či nikoliv apod. Těmito námitkami dovolatel současně dokládá dovolací

důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Další vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř.

spočívá podle názoru dovolatele ve věcné nepříslušnosti

Okresního soudu v Lounech pro řízení v prvém stupni, neboť věc měl podle § 9

odst. 3 písm. r) o. s. ř. projednávat krajský soud, a věcné nepříslušnosti

Krajského soudu v Ústí nad Labem pro řízení odvolací.

Nesprávné právní posouzení věci má podle dovolatele více důvodů. Ustanovení §

721 až 723 obč. zák., upravující zvláštní ustanovení o podnikatelském nájmu

věcí movitých, nelze na danou věc aplikovat, neboť tato část upravuje nájem

věcí ve vlastnictví pronajímatele, nikoliv v jeho nájmu. Dovolatel proto soudí,

že na daný vztah je nutno aplikovat obecná pravidla obchodního zákoníku. Předmětná smlouva o pronájmu je podle názoru dovolatele neplatná pro omezení

jednatelského oprávnění V. K. jako jednatele žalobkyně, který byl oprávněn

činit právní úkony pouze společně s prvním jednatelem P. V. Neúčinnosti omezení

jednatelského oprávnění vůči třetím osobám zakotvené v § 133 odst. 2 větě druhé

obch. zák. se přitom nemůže dovolávat osoba, která sama jednala v rozporu s

tímto omezením, neboť smyslem tohoto ustanovení je ochrana práv třetích osob. V této souvislosti žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za

nepředvídatelný, což bylo podle jeho názoru vyvoláno tím, že se odvolací soud

nezabýval zkoumáním, zda se nemohlo jednat o smlouvu uzavřenou zmocněncem nebo

zaměstnancem žalobkyně. Další důvody neplatnosti sporné smlouvy spočívají podle dovolatele v nesprávném

označení účastníků této smlouvy. Žalovaný byl ve smlouvě sice označen správným

identifikačním číslem a rodným číslem, ale subjekt označený obchodním jménem

„MH Cirus Postoloprty“ v době uzavření smlouvy neexistoval. Zásadní vadou

smlouvy vyvolávající její neplatnost je okolnost, že nebyla podepsána

žalovaným, ale jeho synem J. H., kterého žalobkyně ve smlouvě označila za osobu

zplnomocněnou k uzavírání smluv. Dovolatel dále poukázal na nesprávné uvedení

sídla žalobkyně jako K., kde nikdy sídlo neměla. Okolnost, že ve smlouvě nebylo uvedeno, že žalobkyně jako pronajímatel má

lešeňové komponenty pouze v nájmu, představuje podle dovolatele další důvod

neplatnosti smlouvy o pronájmu. Soudy přitom nezjišťovaly, zda by dovolatel o

uzavření takové smlouvy vůbec uvažoval, minimálně by v případě podnájmu věci

požadoval doložení souhlasu vlastníka věci s takovým úkonem, a to především za

dané situace, kdy lešeňové komponenty byly ve vlastnictví druhého z jednatelů

žalobkyně, a to právě toho, který smlouvu nepodepisoval. Dovolatel také popírá správnost závěru odvolacího soudu, že z předmětné smlouvy

lze dovodit přímý majetkový nárok žalobkyně. Z dikce ujednání o závazku

žalovaného uhradit stanovené částky za jednotlivé komponenty lešení pro případ

jejich ztráty, poškození nebo zničení podle názoru žalovaného spíše vyplývá, že

cena jednotlivých položek byla konstatována pouze pro případné uplatnění

náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení. Dovolatel závěrem poukazuje na ustanovení § 35 obč. zák., aniž by tento odkaz

blíže rozvedl. Úkon žalobkyně, kterým žalovanému navrhla uzavření smlouvy o

nájmu, je podle názoru dovolatele neplatný podle § 39 obč. zák. Navozuje totiž

možné dopady domáhat se duplicitního plnění, svým obsahem proto odporuje zákonu

nebo jej obchází a nepochybně se příčí dobrým mravům.

Dovolatel navrhuje zrušení rozsudků obou stupňů a přikázání věci příslušnému

Krajskému soudu v Ústí nad Labem pro nové prvostupňové řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že námitky žalovaného považuje za

neopodstatněné. Řízení především netrpí vadou, která mohla vést k nesprávnému

rozhodnutí ve věci. Soud nebyl podle platné procesní úpravy při uplatnění

eventuálního petitu povinen rozhodnout při vyhovění primárnímu petitu o

zamítnutí eventuálního petitu. Věcná příslušnost okresního soudu byla v dané

věci dána podle občanského soudního řádu ve znění do jeho novelizace zákonem č. 30/2000 Sb. Není dán ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. –

rozsudek odvolacího soudu nečiní nesprávným okolnost, že neobsahuje

konstatování, z čí iniciativy bylo jednáno o uzavření předmětné smlouvy, jaká

byla role syna žalovaného v procesu uzavírání smlouvy, nebo otázku převzetí

lešeňového materiálu, když tato skutečnost nebyla v řízení žalovaným nikterak

zpochybňována. Žalobkyně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že podmiňování platnosti

smlouvy podpisem oběma jednateli žalobkyně představuje omezení jednatelského

oprávnění ve smyslu § 133 odst. 2 obch. zák. Pan K. však byl oprávněn

předmětnou smlouvu podepsat také jako zaměstnanec žalobkyně, jak bylo v

odvolacím řízení prokázáno pracovní smlouvou ze dne 2. ledna 1992, i výpisem z

registračních údajů VZP ČR, obsahující evidenci zaměstnanců žalobkyně, v níž

byl pan K. na pozici vedoucího výroby a vedoucího střediska v K., tj. v takovém

funkčním postavení, do jehož pracovní náplně nesporně ve smyslu § 20 odst. 2

obč. zák. uzavírání obchodních smluv patřilo. Konečně pan K. byl k uzavření

smlouvy oprávněn i jako zmocněnec ve smyslu § 20 obč. zák., a to plnou mocí,

která je založena ve spise sp. zn. 10 C 1366/97 na č.l. 40 a její existence

byla konstatována odvolacím soudem při jeho jednání dne 4. června 2009. Podle žalobkyně je správné i posouzení přímého nároku žalobkyně na náhradu ve

výši sjednané přímo smlouvou. Otázka označení sídla žalobkyně ve smlouvě nemá

vliv na její platnost, stejně jako okolnost, že žalobkyně nebyla vlastníkem

pronajatého lešení, navíc byla tato námitka vznesena žalovaným až po

třináctiletém řízení v dovolání, je proto nutno ji hodnotit jako ryze účelovou. Jednání žalovaného je protiprávní a nenáleží mu právní ochrana. Dovolatel nejen

že neplatil za pronajatý lešenový materiál, jehož množství představovalo

významnou část předmětu podnikání žalobkyně, nakonec jej žalobkyni nevrátil. Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že

je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený

rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že

dovolání je důvodné. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad posuzuje dovolací

soud v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel namítl, že taková vada řízení v této věci existuje, a spočívá v

nesprávném postupu soudu při rozhodování o tzv. eventuálním petitu. Eventuální petit je složen ze dvou částí, v tzv. primárním petitu žalobce žádá,

aby bylo rozhodnuto o určité povinnosti (např. vydání věci) a pro případ, že

nastane taková situace, že by soud nemohl přiznat plnění uplatněné v primárním

petitu, aby bylo v tzv. eventuálním petitu rozhodnuto o povinnosti jiné (např. uložení peněžité náhrady). Soud, je-li prokázána nemožnost plnění nároku

uplatněného primárním petitem, rozhodne o petitu eventuálním. O žalobním

požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje jen tehdy,

jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu; v opačném případě se tzv. eventuálním petitem vůbec nezabývá. Není zde možnost volby plnění. O primárním

petitu musí soud rozhodnout vždy, o eventuálním petitu jen tehdy, je-li způsob

plnění požadovaný v primárním petitu nemožný (srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, dostupný na

www.nsoud.cz). V projednávané věci se žalobkyně domáhala nejprve vydání lešenového materiálu,

poté žalobu podáním ze dne 23. února 1999 (č.l. 28) změnila tak, že navrhla,

aby v případě nemožnosti vydání žalovaných věcí bylo žalovanému uloženo

zaplatit částku 4 474 900 Kč a soud prvního stupně tuto změnu žaloby usnesením

ze dne 12. ledna 2000 připustil (č.l. 39); následně žalobu změnila tak, že

navrhovala, aby byl žalovaný zavázán vydat jí pouze část původně žalovaného

množství lešenového materiálu a zaplatit částku 3 321 450 Kč (č.l. 104). Soud

prvního stupně rozsudkem ze dne 11. června 2001, č. j. 9 C 965/97-109, ve

výroku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni lešenový

materiál v navrhovaném množství a ve výroku pod bodem II zamítl žalobu na

zaplacení částky 3 321 450 Kč. K tomu je třeba uvést, že soud měl nejprve

zamítnout žalobu na vydání věcí a teprve pak rozhodovat o zaplacení požadované

částky, to však učinil po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem v novém

rozsudku ve věci ze dne 1. března 2007, č. j. 9 C 965/180, byť poněkud

neobratně rozhodl v jednom výroku jak o zamítnutí žaloby na vydání části

lešení, tak i o zaplacení částky 3 321 450 Kč. Zmíněné pochybení soudu prvního

stupně v jeho prvním rozsudku tedy nemělo vliv na správnost rozhodnutí, o

procesní vadu se tudíž nejedná. Neopodstatněná je i další procesní námitka dovolatele, že soud nerozhodl o

celém předmětu sporu. Dovolatel zřejmě přehlédl, že soud prvního stupně rozhodl

pravomocně svým prvním zmíněným rozsudkem pouze o menší části uplatněného

nároku na vydání lešení (zbývající část rozsudku zrušil odvolací soud). Ve svém

druhém rozsudku ze dne 1. března 2007, č. j. 9 C 965/97-180, rozhodl soud

prvního stupně po změně žaloby (navržené žalobkyní dne 19. února 2007 a

usnesením soudu prvního stupně z téhož dne připuštěné – viz č. l. 168), kterou

se žalobkyně domáhala vydání lešenového materiálu, o jehož množství dosud

nebylo rozhodnuto, nebo v případě, že toto vydání nebude možné, o zaplacení

částky ve výši 3 321 450 Kč.

Rozhodnuto tak bylo o celém uplatněném nároku,

který žalobkyně v průběhu řízení měnila. Dovolatel se mýlí, pokud namítá s poukazem na § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. nepříslušnost Okresního soudu v Lounech jako soudu prvního stupně k jednání ve

věci. Příslušnost soudu prvního stupně se řídila ustanovením § 9 o. s. ř. ve

znění účinném k 3. září 1997, kdy byla podána žaloba. V § 9 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném k tomuto datu byla stanovena příslušnost krajských soudů

jako soudů prvního stupně ve věcech obchodních sporů u právních vztahů mezi

podnikateli při jejich podnikatelské činnost za podmínky – aa) jsou-li oba

účastníci zapsáni v obchodním rejstříku, nebo bb) je-li navrhovatel

podnikatelem, který není zapsán v obchodním rejstříku, a odpůrce je

podnikatelem, který v obchodním rejstříku je zapsán, přičemž částka požadovaná

navrhovatelem převyšuje 50 000 Kč. Tyto podmínky v dané věci naplněny nebyly, a

proto byl podle § 9 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném k datu podání žaloby

příslušný k řízení v prvním stupni okresní soud. Žalovaný uplatnil v dovolání také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,

podle něhož lze namítat, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném

dokazování. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke

zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky,

jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené

rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za

prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného

práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel

zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně

tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil

nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující

dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z

těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu

skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly,

ani jinak nevyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna

výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů

účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti,

zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo že výsledek

hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z

ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96 uveřejněný v časopise Soudní judikatura,

číslo sešitu 22/98 pod označením SJ 161/98). V projednávané věci je podstatou dovolacích námitek žalovaného jeho názor, že

odvolací soud neposuzoval a nehodnotil, zda žalovaný předmětný lešenový

materiál převzal či nikoliv.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že

soudy obou stupňů posoudily otázku převzetí lešenového materiálu žalovaným jako

nespornou a prokázanou nejen tvrzeními účastníků, ale i dalšími důkazy, např. jednotlivými výdejkami o převzetí počtu kusů a druhu lešenového materiálu. Z

obsahu spisu se na č.l. 13 podává, že žalovaný již ve vyjádření ze dne 27. 1istopadu 1997 k žalobě popíral pouze, že převzatý lešenový materiál neužíval

po uplynutí 31. prosince 1996 a současně tvrdil, že 2/3 převzatého lešenového

materiálu předal k likvidaci. Ve své účastnické výpovědi před soudem prvního

stupně na č.l. 40 uvedl, že v průběhu roku 1994 od srpna přebíral lešenový

materiál od pronajímatele, na odvoz si sjednal firmu, vykládku zajistil

vlastními silami a také, že je nesporné, na základě jakých výdejek a jaký

materiál byl kterého dne vydán a převzat. Ze spisu dále vyplývá, že soud

prvního stupně provedl důkazy jednotlivými výdejkami materiálu při jednání dne

26. února 2001 (č. l. 76). Ani z ostatních podání žalovaného, ani z jeho

závěrečného návrhu v prvostupňovém řízení na č. l. 106, v němž prohlásil, že má

v držení právě takové počty jednotlivých komponentů lešení, jejichž vydání se

žalobkyně domáhá a nikdy jí ve vydání nebránil. Závěr odvolacího soudu, že

žalovaný v letech 1994 a 1995 převzal k dočasnému užívání lešenový materiál,

jehož podstatnou část nevrátil a nechal zlikvidovat jako odpad, má tudíž oporu

v provedeném dokazování. Nejvyšší soud v této souvislosti současně zdůrazňuje, že z přezkumné povahy

činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl

vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem

odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn, a

že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci

samé. K dovolacímu tvrzení žalovaného, že předmětnou smlouvu připravovala

žalobkyně, nebo že smlouvu o pronájmu ze dne 26. srpna 1994 nepodepisoval

žalovaný, ale jeho syn J. H., proto nebyl dovolací soud oprávněn přihlížet. Nejvyšší soud poté přistoupil k přezkumu dovolatelem zpochybněných právních

závěrů odvolacího soudu, neboť dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř. a napadá nejprve platnost předmětné smlouvy o nájmu

ze dne 26. srpna 1994. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák., jestliže má společnost více

jednatelů, je oprávněn jednat jejím jménem každý z nich, neurčuje-li

společenská smlouva nebo stanovy něco jiného. Způsob jednání jednatelů jménem

společnosti se podle ustanovení § 35 písm. f) obch. zák. zapisuje do obchodního

rejstříku. V projednávané věci bylo, jak zjistil soud prvního stupně, v

rozhodné době v obchodním rejstříku zapsáno, že jménem žalobkyně měl právo

jednat samostatně pouze první jednatel žalobkyně P. V. a jednatel V. K.

byl

oprávněn jednat pouze společně s prvním jednatelem. Podle ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák. může společenská smlouva, stanovy

nebo valná hromada omezit jednatelské oprávnění jednatelů. Takové omezení je

však neúčinné vůči třetím osobám. Je třeba zdůraznit, že případy, kdy společenská smlouva či stanovy určují, že

jménem společnosti jedná více jednatelů společně, nelze považovat za omezení

jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák., neboť v

tomto případě jde o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení

§ 133 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna

2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, publikovaný pod č. 58/2004 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek NS ČR, číslo sešitu 6/2004 a pod č. SJ 182/2002 v

časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 9/2002). Uzavřel-li v nyní posuzované

věci předmětnou smlouvu o nájmu dne 26. srpna 1994 jménem žalobkyně pouze jeden

jednatel V. K., který nebyl oprávněn jednat za žalobkyni samostatně, nelze

takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn

způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti, jak správně dovodil soud

prvního stupně. Smlouva o nájmu nebyla tudíž uzavřena platně. Jestliže dospěl

odvolací soud k závěru opačnému, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním

posouzení věci. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, zda byl V. K. jako

zaměstnanec žalobkyně v pozici vedoucího výroby či vedoucího střediska, kterému

by tak náleželo oprávnění k jejímu zastupování ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák., které určuje, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou

činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Posouzením otázky vztahu oprávnění činit právní úkony jménem společnosti z

pozice statutárního orgánu a současně jako pověřené osoby ve smyslu § 15 obch. zák. se Nejvyšší soud již zabýval a v rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněném pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, dospěl k závěru, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem

statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně pověřenou osobou ve

smyslu § 15 obch. zák., neboť by tak docházelo k obcházení právní úpravy

odpovědnosti členů statutárních orgánů obchodních společností a družstev, která

je podle ustanovení § 194 odst. 4 až 7 obch. zák. a ustanovení § 243 odst. 8

obch. zák. zásadně podstatně vyšší než odpovědnost zaměstnance, člena či jiné

osoby pověřené určitou činností. Další důvod tohoto závěru vychází z toho, že

rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby o tom, že členové jejího statutárního

orgánu nemohou činit jejím jménem právní úkony samostatně, nelze toto

rozhodnutí obcházet tím, že sám statutární orgán pověří svého člena určitou

činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Za situace, kdy je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu od počátku absolutně

neplatnou, a jejich nároky měly být proto posuzovány podle ustanovení § 457

obč. zák., což odvolací soud neučinil, nebylo již třeba zabývat se ostatními

dovolacími námitkami.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku pod

bodem II z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný. Nejvyšší soud jej

proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v tomto

rozsahu a v závislém výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení zrušil a věc

mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém

rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.