23 Cdo 4240/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D., v
právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 1724/129, IČ: 70099618, zast. Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se
sídlem v Brně, Radnická 14, proti žalovaným 1) Ing. M. N., 2) M. Ch., oba zast.
JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže 8, o zaplacení
452.650,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C
70/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.
dubna 2010, č. j. 44 Co 299/2008-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2010, č. j. 44 Co
299/2008-130, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 19. 2. 2008, č. j. 14 C 70/2006-96, zastavil řízení v části, kterou se
žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 20.000,- Kč s úroky z
prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 28. 2. 2006 do zaplacení (výrok I.), dále
uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku
432.650,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 28. 2. 2006 do
31. 12. 2006, ve výši 9,5 % ročně za dobu od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši
9,75 % ročně za dobu od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % ročně za
dobu od 1. 1. 2008 do 19. 2. 2008 a za dobu od 20. 2. 2008 do zaplacení s
ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České
národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a
to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a dále
žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na
nákladech řízení částku 63.943,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2010, č. j. 44
Co 299/2008-130, změnil rozsudek soudu prvého stupně v jeho výroku II. tak, že
žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni
částku 432.650,- Kč s přísl., zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů tak, že žalobkyně je povinna „zaplatit žalovaným k ruce
společné a nerozdílné náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 146.469,-
Kč“, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce
žalovaných. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně
domáhala žalobou zaplacení shora uvedené částky po žalovaných jako jednatelích
společnosti INDUSTFLOOR CZ, s. r. o. (nyní INDUSTFLOOR CZ, s.r.o. - v
likvidaci) – dále též jen „Společnost“, jež dle § 194 odst. 5 a 6 a § 135 odst. 2 obchod. zák. nevykonávali svou působnost s péčí řádného hospodáře, když
nesplnili zákonnou povinnost uzavřít pojistnou smlouvu k motorovému vozidlu ve
vlastnictví společnosti, jímž byla způsobena při dopravní nehodě společnosti
Apeko cz, s. r. o. škoda a žalobkyně poskytla z garančního fondu plnění za
škodu ve smyslu ust. § 24 odst. 2 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb. Odvolací soud především konstatoval, že uplatněný nárok není nárokem na náhradu
škody, nýbrž regresním právem žalobce vyplývajícím z ust. § 24 odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb., ve znění platném a účinném do 30. 4. 2004, na náhradu plnění, jež
bylo vyplaceno dle ust. § 24 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona poškozené Apeko
cz, s. r. o. jako náhrada škody v důsledku dopravní nehody ze dne 18. 5. 2001,
způsobené osobním automobilem Opel Omega ve vlastnictví Společnosti, která
neměla uzavřenou pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla. Dle odvolacího soudu není možné proto posuzovat promlčení dle
ust. § 106 občan. zák., ale z ust. § 101 občan. zák. upravující obecnou délku
promlčecí doby v trvání 3 let. Za počátek běhu promlčecí doby je pak třeba
považovat den, kdy bylo vyplaceno plnění dle ust. § 24 odst. 2 písm. b) zák. č. 168/199 Sb., tj. den 19. 3. 2004. Vzhledem k datu podání žaloby (1. 3. 2006) k
promlčení práva v souzené věci nedošlo. Odvolací soud nesouhlasí s názorem žalobkyně, že v dané věci je možné aplikovat
ust. § 194 odst. 5 a 6 ve spojení s ust. § 135 odst. 2 obchod. zák. Upozornil,
že samotným neuzavřením pojistné smlouvy nedošlo v dané věci ke škodě. K té
došlo až v důsledku dopravní nehody, přičemž tato škoda nevznikla Společnosti,
nýbrž třetí osobě. Odvolací soud je dále přesvědčen, že regresní nárok dle zák. č. 168/1999 Sb. je možné uplatnit jen vůči osobám, které tato speciální norma
označuje, tj. provozovatel, řidič nebo vlastník vozidla, jehož provozem byla
způsobena škoda, a jen tyto osoby proto mohly být považovány za pasivně
legitimované ve vztahu k uplatněnému nároku. Za uvedeného stavu se odvolací
soud nezabýval námitkou týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu a
nesprávného hodnocení důkazů ze strany soudu prvého stupně. K tomu doplnil, že
odvolací soud provedl důkaz listinou – sdělením J. F., společníka a jednatele
Společnosti ohledně dohledání příslušné pojistné smlouvy – tzv. zelené karty
předmětného vozidla, avšak neučinil z něj žádné skutkové ani právní závěry. Dovoláním ze dne 30. 8.
2010 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím,
že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své
dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že na rozdíl od odvolacího
soudu spatřuje příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním jednatelů
vlastníka vozidla spočívajícím v neuzavření potřebné pojistné smlouvy a vznikem
škody na straně vlastníka vozidla. Je přesvědčena, že jí v souvislosti s
výplatou z garančního fondu vzniklo právo na regresní nárok dle § 24 zák. č. 168/1999 Sb. proti osobám odpovědným za škodu, tj. proti provozovateli a řidiči
předmětného vozidla. Příčinná souvislost je dána, pokud protiprávní jednání
zakládající zákonné ručení je v souladu s ust. § 194 odst. 5 a 6 obchod. zák. jednou z příčin vzniku škody na straně společnosti, jež se nachází v platební
neschopnosti. Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uvedla, že ke vzniku škody došlo již okamžikem
vzniku jejího závazku, tedy povinnosti něco plnit v důsledku protiprávního
jednání statutárního orgánu, jenž nejednal s péčí řádného hospodáře ve smyslu
ust. § 194 odst. 5 obchod. zák., který neuzavřel, ač měl, potřebnou pojistnou
smlouvu. Tato povinnost plynula z ust. § 4 zák. č. 168/1999 Sb. Protiprávní
jednání dále spočívá v porušení dopravních předpisů řidičem předmětného
vozidla. Kdyby jednatelé společnosti jednali s péčí řádného hospodáře, ke
vzniku škody na straně společnosti by nedošlo, protože plnění ve výši náhrady
škody způsobené poškozenému by bylo hrazeno formou pojistného plnění podle § 9
odst. 1 zák. č.168/1999 Sb. pojistitelem z titulu pojištění odpovědnosti. Ustanovení § 194 odst. 5 a 6 obchod. zák. nelze vykládat tak, jak jej provedl
odvolací soud, neboť ve spojení s ust. § 24 odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb. poskytuje pro účastníky dopravních nehod, kteří nezaplatili povinné pojištění
pro případ odpovědnosti za škodu, návod, jak se „snadno vyhnout“ pasivní
legitimaci při uplatnění regresního nároku žalobkyně, přičemž takový výklad
považuje za protiústavní. Dovolatelka zastává názor, že odvolací soud chybně vyložil ust. § 194 odst. 5 a
6 obchod. zák. Dle jejího přesvědčení je smyslem tohoto ustanovení
předpokládání vzniku situace, kdy závazek nastal z důvodu protiprávního jednání
statutárního orgánu dlužníka a pro jeho platební neschopnost nelze očekávat
jeho uspokojení. Před touto situací chrání věřitele pomocí konstrukce zákonného
ručení, tj. přenesením povinnosti ke splnění závazku na subjekt odlišný od
subjektu původního závazku. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V podání ze dne 1. 10. 2010 se k podanému dovolání vyjádřili žalovaní a
zejména uvedli, že dovolatelka odkazuje na právní názory uvedené v judikatuře,
které se na projednávanou věc nevztahují. Dále uvedli, že prokázali uzavření
smlouvy o tzv. povinném ručení k vozidlu Opel Omega, RZ: MEI 61-17 ve
vlastnictví společnosti Industfloor cz, s. r.
o., s Komerční pojišťovnou. Žalobkyně však dle jejich názoru reviduje skutkový stav věci tak, aby odpovídal
naplnění skutkových podstat uvedených v zákoně. Poté žalovaní konstatovali, že se zcela ztotožňují se závěry odvolacího
soudu, a závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně a přiznal
jim náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s nejprve shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, dovolatelka je
zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání
též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů. Dovolání je dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci
samé (a to ohledně povinnosti zaplatit částku ve výši 432.650,- Kč s
příslušenstvím, přičemž v tomto rozsahu byla žaloba odvolacím soudem zamítnuta). Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že dne 18. 5. 2001
byla vozidlem Opel Omega RZ: MEI 62-17 ve vlastnictví Společnosti na silnici č. 23 mezi obcemi Vysoké Popovice a Zastávka u Brna způsobena dopravní nehoda, kdy
v důsledku protiprávního jednání řidiče vozidla Opel Omega M. Č., tehdejšího
zaměstnance Společnosti došlo ke střetu uvedeného vozidla s vozem Avia r. z. ZNA 32-09, které tímto bylo poškozeno, přičemž dopravní nehodu způsobil při
provozu vozidla v rámci výkonu své pracovní činnosti. Žalobkyně vyplatila v
roce 2002 škodu vzniklou společnosti Apeko cz, s. r. o., z garančního fondu,
neboť bylo vycházeno z toho, že ke dni dopravní nehody nebylo sjednáno povinné
pojištění (důkaz ohledně uzavření pojistné smlouvy odvolací soud provedl, avšak
neučinil z toho žádné skutkové zjištění). Oba žalovaní vykonávali ve
Společnosti funkci jednatele, a to od 11. 12. 2000 do 17. 10. 2001. Usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2002, č. j. 26 K 4/2002-74, byl
zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti pro
nedostatek majetku dlužníka a k 1. 10. 2002 byla společnost zapsána do
likvidace. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že předmětem řízení je
žalobkyní uplatněný nárok, jehož se domáhá po žalovaných ve smyslu ust. § 194
odst. 5 a 6 obchod. zák. z titulu ručení. Žalobkyně (dovolatelka) spatřuje
porušení povinnosti žalovaných jakožto jednatelů společnosti (ke dni 18. 5. 2001, kdy došlo k nehodě nepojištěného vozidla) INDUSTFLOOR CZ, s. r. o. v tom,
že nejednali s péčí řádného hospodáře, pakliže neuzavřeli smlouvu o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného motorového vozidla Opel
Omega. Pokud by jednatelé řádně pojistili vozidlo Opel Omega, jímž byla
způsobena při dopravní nehodě zaviněné řidičem tohoto vozu (tehdejším
zaměstnancem společnosti INDUSTFLOOR CZ, s. r. o.
Miroslavem Čejkou), pak by
žalobkyně nemusela hradit z garančního fondu způsobenou škodu poškozené
společnosti Apeko cz, s. r. o. Žalobkyně z toho dovozuje, že žalovaní jako
jednatelé společnosti porušili svou povinnost jednat s náležitou péčí, když vůz
Opel Omega nepojistili, čímž měli způsobit své společnosti škodu, neboť
Společnosti by zaplacením vzniklé škody podle § 24 odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb. vznikla škoda a v souladu s § 194 odst. 6 obchod. zák. za takové závazky ručí
žalovaní jako jednatelé. Žalovaný nárok tak žalobkyně v tomto řízení nepožaduje z titulu regresního
nároku dle § 24 odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb. po společnosti INDUSTFLOOR, s. r. o., protože ta je v platební neschopnosti, nýbrž po žalovaných, kteří dle § 194
odst. 5 a 6 obchod. zák. ručí za závazky zmíněné společnosti společně a
nerozdílně za tam stanovených podmínek. Vzhledem k uvedenému tak nemůže obstát názor odvolacího soudu, na němž založil
právní posouzení věci, tj. že „uplatněný nárok ze strany žalobce nelze označit
za nárok na náhradu škody, ale za regresní právo žalobce vyplývající z
ustanovení § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb.“, neboť se žalobkyně, jak shora
v podrobnostech uvedeno, nedomáhá předmětného nároku z titulu regresu dle § 24
odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb., nýbrž z titulu zákonného ručení jednatelů
(žalovaných) dle § 194 odst. 6 obchod. zák.
Z uvedeného vyplývá, že není ani správný závěr odvolacího soudu, že nelze
aplikovat ust. § 194 odst. 5 a 6 obchod. zák. a po žalovaných jako tehdejších
jednatelích společnosti INDUSTFLOOR, s. r. o. požadovat žalovaný nárok, pakliže
regresní nárok dle § 24 odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb. může žalobkyně z titulu
regresu požadovat jen po provozovateli vozidla, řidiči nebo vlastníku vozidla.
Odvolací soud vzhledem ke svému právnímu názoru již neučinil příslušný skutkový
závěr ohledně skutečnosti, zda byla či nikoliv uzavřena Společností příslušná
pojistná smlouva (viz sdělení J. F. a předložní tzv. zelené karty). Podle
závěrů skutkových zjištění bylo nutné v řízení postupovat dále.
K odpovědnosti členů představenstva za škodu podle ust. § 194 odst. 5 obchod.
zák. platí, že členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s
péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a
skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit
škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře,
nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen
představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti
porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu,
odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a
členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující
odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva
odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady,
jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
Podle ust. § 194 odst. 6 obchod. zák. pak členové představenstva, kteří
odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a
nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé
nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její
platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah
ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody.
Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že odvolací soud se měl v posuzovaném
případě zabývat tím (pokud bude zjištěno, že pojistná smlouva nebyla uzavřena),
zda neuzavřením smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
předmětného motorového vozidla Opel Omega, tj. porušením povinnosti jednat s
náležitou péčí, došlo ze strany žalovaných jako tehdejších jednatelů
společnosti INDUSTFLOOR, s. r. o. ke vzniku škody způsobené této společnosti
(nejde zde tedy o posouzení toho, jak nesprávně činil odvolací soud, zda došlo
ve smyslu ust. § 24 odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb. ke vzniku škody ze strany
provozovatele vozidla, řidiče nebo vlastníka vůči třetí osobě).
Základním předpokladem vzniku zákonného ručení jednatele za závazky společnosti
podle ust. § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obchod. zák. vůči třetím osobám,
kterým z porušení jejich povinností vznikla škoda, je odpovědnost jednatele za
škodu způsobenou společnosti. Rozsah ručení za závazky společnosti ve vztahu k
třetím osobám je omezen rozsahem jejich odpovědnosti za škodu vzniklou z
porušení povinností při výkonu funkce a tento nárok je možné vymáhat za
podmínek stanovených v ust. § 194 odst. 6 obchod. zák. až poté, jestliže byl
marně uplatněn u společnosti. Důkazní břemeno o tom, že žalovaní porušením
povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře způsobili společnosti škodu, leží na
žalobkyni, resp. je-li sporné, zda žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře,
nesou pak důkazní břemeno ohledně této otázky oni.
Odvolací soud se tedy nedostatečným způsobem zabýval posouzením otázky, zda
tím, pokud žalovaní neuzavřeli smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla a nepojistili vůz Opel Omega, jímž byla
způsobena dopravní nehoda, vzniklo žalobkyni práva na zaplacení částky
432.650,- Kč s příslušenstvím z titulu zákonného ručení žalovaných za závazky
společnosti podle ust. § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obchod. zák. Odvolací soud
se dále nezabýval ani tím, zda bylo povinností těchto osob jako jednatelů
uzavírat pojistné smlouvy a taktéž řádně nezjišťoval, zda porušením jejich
povinností vznikla předmětné společnosti škoda.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné a nesprávné, Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Ing.
Jan H u š e k
předseda senátu