23 Cdo 4285/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyň a) PHARMA NORD PRAHA s.r.o., se sídlem v Odolené Vodě, Dolínek,
Pražská 387, PSČ 250 70, identifikační číslo osoby 63073943, a b) PHARMA NORD
Aps, se sídlem Tinglykke 4-6, 6500 Vojens, Dánské království, zastoupených Mgr.
Karin Pomaizlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo nám 977/2,
proti žalované BIO COMMERCE, spol. s r.o., se sídlem v Praze 9 - Újezd nad
Lesy, Hulická 1158, identifikační číslo osoby 48040282, zastoupené Mgr. Lumírem
Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Belgická 38, o ochranu proti nekalé
soutěži a porušování práv k ochranné známce, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 41 Cm 151/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 3 Cmo 333/2009-344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 41 Cm
151/2006-301, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se výroby,
distribuce, nabízení k prodeji a prodeje, propagace a reklamy doplňků stravy
pod označením BIO KOENZYM Q 10 (bod I. výroku), zdržet se výroby, distribuce,
nabízení k prodeji a prodeje, propagace a reklamy doplňků stravy v balení s
etiketou dle vyobrazení, které je součástí výroku II. (bod II. výroku),
stáhnout z trhu doplňky stravy pod označením BIO KOENZYM Q 10 (bod III.
výroku), stáhnout z trhu doplňky stravy v balení s etiketou dle vyobrazení,
které je součástí výroku IV. (bod IV. výroku), zničit již vyrobené doplňky
stravy pod označením BIO KOENZYM Q 10 (bod V. výroku), zničit již vyrobené
doplňky stravy v balení s etiketou dle vyobrazení, které je součástí výroku VI.
(bod VI. výroku), a o přiznání oprávnění žalobkyním uveřejnit rozsudek na
náklady žalované (bod VII. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení
(bod VIII. výroku). Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalobou z titulu ochrany proti
porušování práv k ochranné známce BIO – QUINON žalobkyně b). Ztotožnil se se
závěry Úřadu průmyslového vlastnictví, že mezi slovní ochrannou známkou č. 198625 „BIO – QUINON“ žalobkyně b) a barevným kombinovaným označením žalované
„BIO KOENZYM Q 10“ není podobnost vizuální, fonetická ani sémantická
(kombinovaná ochranná známka žalované BIO KOENZYM Q 10 byla v rozsahu výrobků
třídy 5 zapsána do rejstříku národních ochranných známek). S odkazem na
ustanovení § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že žaloba z titulu
ochrany práv vlastníka ochranné známky není důvodná. Dále se soud prvního stupně zabýval žalobou z titulu tvrzeného
nekalosoutěžního jednání žalované. Vzal za nesporné, že žalobkyně b)
distribuuje prostřednictvím žalobkyně a) na český trh doplněk stravy původně
označený „Bio – Quinon Q 10“, od roku 2002 pak pod označením „Bioaktivní Q10“,
který je konkurenčním výrobkem výrobku žalované označeného „BIO KOENZYM Q 10“. Měl tedy za to, že účastníci jsou ve vzájemném soutěžním vztahu. Dále zkoumal
další dvě podmínky generální klauzule nekalé soutěže dle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obch. zák.“). V řízení nebylo sporným, že žalovaná označení BIO KOENZYM Q
10 v kombinovaném barevném provedení začala užívat v době, kdy žalobkyně již od
roku 2002 distribuovaly na český trh konkurenční výrobek pod označením
„Bioaktivní Q 10“. Uvedl, že tato označení nemohou u průměrného spotřebitele
asociovat záměnu. Žalobu neshledal důvodnou ani v naplnění skutkové podstaty
ustanovení § 46 obch. zák. Pokud žalobkyně tvrdí, že označení slovního prvku
„BIO“ ve spojení s výrobkem žalované je porušením zákona č. 242/2000 Sb., o
ekologickém zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
ekologickém zemědělství), pak dle názoru soudu prvního stupně pouze toto
tvrzení bez dalšího nemůže znamenat, že jednání žalované je v rozporu s dobrými
mravy soutěže. K tvrzení žalované, že předmětné výrobky spadají do působnosti
Ministerstva zdravotnictví jako léčiva a úprava zákona o ekologickém
zemědělství na ně nedopadá, uvedl, že se jedná o odbornou otázkou jdoucí na
rámec tohoto řízení, neboť její posouzení z hlediska vnímání předmětného
označení průměrným spotřebitelem nemá za rozhodné. Soud prvního stupně tedy
neshledal etiketu výrobku žalované jako klamavou a dospěl k závěru, že v řízení
nebylo prokázáno, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy hospodářské
soutěže. Dodal, že nebyla naplněna ani další podmínka generální klauzule, a to
způsobilost přivodit žalobkyním jako soutěžitelům újmu, neboť žalované užitím
slovního prvku „BIO“ nevznikla na úkor žalobkyň soutěžní výhoda.
V této
souvislosti upozornil, že žalobkyně rovněž užívají u konkurenčního výrobku
slovní prvek „BIO“ a je nerozhodné, zda tento slovní prvek je na začátku slova
či je užit samostatně ve spojení s dalším slovním prvkem. Vzhledem k shora uvedenému soud prvního stupně žalobu z obou titulů v
celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyň odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé ve výrocích I. až VII. potvrdil, ve výroku VIII. jej změnil tak, že žalobkyním uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu
nákladů řízení částku 24.480,- Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
souhlasil i s jeho závěry právními. Správnost napadeného rozsudku přezkoumával
pouze z důvodů uvedených v odvolání, které se týkaly jen tvrzeného
nekalosoutěžního jednání žalované. Shodně se soudem prvního stupně měl za to,
že účastníci jsou v soutěžním vztahu, že jednání žalované bylo jednáním v
hospodářské soutěži. Uvedl, že sice nelze vyloučit, že porušení veřejnoprávního
předpisu za splnění dalších zákonných předpokladů nekalou soutěží být může, v
daném případě tak tomu však nebylo. Neměl ani za prokázané, že by žalovaná
skutečně tento veřejnoprávní předpis porušovala. Odvolací soud dospěl k závěru,
že chybí splnění dalších dvou předpokladů nekalosoutěžního jednání, a to rozpor
s dobrými mravy soutěže a způsobilost přivodit újmu jinému soutěžiteli. Žalovaná užitím slovního prvku BIO nezískala na úkor žalobkyň žádnou soutěžní
výhodu, a tento prvek nebyl ani způsobilý vyvolat ve spotřebitelské veřejnosti
dojem, že by se mělo jednat o produkt ekologického zemědělství. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně obsáhlé dovolání,
které mají za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
namítajíce nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v otázce
výkladu naplnění skutkové podstaty nekalé soutěže podle generální klauzule § 44
obch. zák. porušením zákona o ekologickém zemědělství žalovanou. Za prvé
vymezují otázku, zda užití označení BIO pro doplňky stravy, které nepocházejí z
ekologického zemědělství, je porušením zákona o ekologickém zemědělství či
nikoliv, resp. zda lze výjimku uvedenou v nařízení Rady č. 834/2007 ze dne 28. června 2007 aplikovat přímo v České republice a zda se tato výjimka uplatní ve
vztahu k doplňkům stravy. Jako druhou otázku předkládají, zda jednání
spočívající v užití označení BIO pro doplňky stravy, ačkoli tyto nepochází z
ekologického zemědělství, je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům (zde
žalobkyním), a tedy se jedná o nekalosoutěžní jednání. Dovolatelky nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že nedošlo ze
strany žalované k porušení veřejnoprávního předpisu. Předkládají přitom
argumenty svědčící podle jejich názoru o tom, že zákon o ekologickém
zemědělství žalovanou porušen byl. Jsou přesvědčeny, že tento právní názor
soudů měl pro posouzení žalobních nároků žalobkyň zásadní význam. K názoru
žalované, že na daný případ je nutno aplikovat výjimku ze zákazu užívání
označení BIO obsaženou v čl. 23 nařízení Rady č. 834/2007 uvádějí, že se tato
výjimka v českém právním řádu neuplatní, neboť zákon o ekologickém zemědělství
(jako předpis ve vztahu k uvedenému nařízení Rady speciální) tuto výjimku
nestanoví a je tedy přísnější úpravou než uvedené nařízení Rady. I v případě,
že by se uvedená výjimka v České republice uplatnila, pak se soudy nevypořádaly
s tím, zda se výjimka na daný případ vztahuje či nikoliv. Nesouhlasí s
argumentací soudů hlediskem průměrného spotřebitele, které nelze v daném
případě uplatnit. Pro posouzení toho, zda došlo k porušení zákona o ekologickém
zemědělství, není rozhodující, jak budou dotčené výrobky vnímat průměrní
spotřebitelé. K druhé vymezené otázce zásadního právního významu dovolatelky uvádějí,
že porušením veřejnoprávního předpisu byly porušeny také dobré mravy soutěže,
jelikož nezákonné jednání nelze z podstaty věci považovat za mravné. Apelují na
to, že označení BIO je jednoznačným identifikátorem zboží informujícím
spotřebitele, že takto označené zboží má předem zákonem vymíněné vlastnosti a
tyto jsou pod kontrolou ministerstva. Označení BIO vyvolává u spotřebitelů
jejich zájem a důvěru. Tím žalovaná porušující veřejnoprávní předpis získává
proti žalobkyním nekalou soutěžní výhodu, neboť může dojít k odlivu zákazníků
od žalobkyň k žalované. Odkazujíce na nález Ústavního soudu ze dne 11. září
2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09, a rozsudek Vrchního soudu ze dne 29. ledna 1999,
sp. zn. 3 Cmo 253/97, upozorňují, že porušení veřejnoprávního předpisu je
vnímáno jako jednání nekalosoutěžní. Jsou tedy přesvědčeny, že by tak mělo být
posouzeno i porušení zákona o ekologickém zemědělství žalovanou. Dále dovolatelky vytkly soudům obou stupňů, že si nesprávně vyložily
povahu užívání označení „BIOAKTIVNÍ“ žalobkyněmi.
Odmítají argument, že
žalobkyně taktéž porušují zákon o ekologickém zemědělství. Uvádějí, že označení
BIOAKTIVNÍ je označením schváleným příslušným správním orgánem, že zákon o
ekologickém zemědělství reguluje užívání výhradně slov BIO, EKO, BIOLOGICKÝ a
EKOLOGICKÝ. V závěru žalobkyně navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu
prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyň dle předkládací zprávy a obsahu spisu
nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (oprávněnými osobami), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve
otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto
ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně
vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Přípustnost dovolání je tak
třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož
zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne
21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelky v dovolání označily,
případně jejichž řešení zpochybnily. Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů
je zřejmé, že dovolatelky nevymezily žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by
bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelky dovolacímu soudu nepředkládají
žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Dovolatelky namítají, že žalovaná svým jednáním porušila pravidla pro užívání
slovního prvku „BIO“ ve spojení s výrobkem, která upravuje zákon o ekologickém
zemědělství a nařízení Rady (ES) č. 834/2007, ze dne 28. června 2007, o
ekologické produkci a označování ekologických produktů. Tato námitka
přípustnost dovolání založit nemůže, neboť případné porušení těchto právních
předpisů nebylo pro závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žalobního nároku
určující. Případné porušení zákona o ekologickém zemědělství nebo nařízení o
ekologické produkci a označování ekologických produktů žalovanou samo o sobě
neznamená, že jednání žalované je nekalosoutěžní. Rozhodné je, zda jednání
žalované užívající pro svůj produkt označení BIO, jehož užitím mohlo dojít k
porušení těchto právních předpisů, je jednáním v hospodářské soutěži,
představuje porušení dobrých mravů soutěže a je způsobilé vyvolat újmu jiným
soutěžitelům nebo spotřebitelům (§ 44 odst. 1 obch. zák.). Odvolací soud pro posouzení této otázky vyšel ze skutkových zjištění soudů
prvního stupně, podle nichž označení výrobků obou účastníků nemohou u
průměrného spotřebitele asociovat záměnu. Jednáním žalované užitím slovního
prvku „BIO“ na svém produktu jí ani nevznikla na úkor žalobkyň soutěžní výhoda
za situace, kdy dovolatelky rovněž užívají u konkurenčního výrobku slovní prvek
„BIO“. Zpochybňují-li dovolatelky tato zjištění, směřují své námitky především
proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů a jejich námitky
vyplývají z jejich odlišného hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod
stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady
dovolatelek proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu
podřadit, však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Svou obecnou povahou je základní ustanovení § 44 obch. zák. o nekalé soutěži
generální klauzulí, jejímž úkolem je stanovit základní kritéria pro posuzování
určitého jednání jako nekalé soutěže.
Specifické skutkové podstaty, sloužící
jako příklad nekalosoutěžních jednání, musí vždy vykazovat všechny základní
znaky, které stanoví generální klauzule pro posouzení určitého jednání jako
nekalosoutěžního. Podmínkou nekalosoutěžního jednání je kumulativní splnění
všech podmínek. Musí tedy jít o jednání v hospodářské soutěži nebo v
hospodářském styku, jednání musí být v rozporu s dobrými mravy soutěže a
jednání musí být objektivně s to přivodit újmu jiným soutěžitelům,
spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Za situace, kdy není splněna podmínka
objektivní způsobilosti újmy jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším
zákazníkům, se dovolací soud nezabýval další dovolací námitkou směřující k
tomu, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy soutěže. Již samotné
nenaplnění jedné z podmínek tvrzeného nekalosoutěžního jednání vede k zamítnutí
žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než
uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
neboť žalobkyně nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů právo a žalované náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.