23 Cdo 4315/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem, se sídlem ve
Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, proti žalovaným 1. P. M., a 2. D. M.,
o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 10 EC 1/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 21. května 2014, č. j. 25 Co 1/2014-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 2. července 2013, č. j. 10 EC
1/2012-76, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku
80 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok pod
bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. května 2014, č. j. 25 Co 1/2014-107,
změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 o. s. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo by měly být
dovolacím soudem již vyřešené právní otázky posouzeny jinak. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom,
v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury
dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí
být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 4/2014). Takový údaj žalobce v dovolání neuvádí. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 80/2013). Rovněž tento údaj v dovolání chybí. Konečně dovolání postrádá i údaj o tom, která právní otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce v
dovolání (posuzováno z obsahového hlediska) nedostál. Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v
dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobkyně včas (po dobu
trvání lhůty k dovolání) neodstranila (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež
obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou
usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3
o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.