23 Cdo 4322/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ
140 00, IČ 639 98 980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Krakovská 1256/24, proti žalovanému M. G., zastoupenému Mgr. Liborem
Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 7, o
zaplacení 155 076 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ
pod sp. zn. 26 C 166/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 8. července 2008, č.j. 21 Co 273/2008-96, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 2008, č.j. 21 Co
273/2008-96, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze
dne 13. září 2007, č.j. 26 C 166/2006-29, ohledně uložení povinnosti žalovanému
zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,15% denně z částky 155 076 Kč od
1.7.2006 do zaplacení a náklady řízení se zrušuje; ve stejném rozsahu se
zrušuje i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. září 2007, č.j. 26 C
166/2006-29, kterým bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 0,15% denně z
částky 155 076 Kč od 1.7.2006 do zaplacení včetně závislého výroku o náhradě
nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-západ k
dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1.7.2006 do zaplacení a náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
byla mezi účastníky dne 14.7.2005 uzavřena leasingová smlouva, jejímž předmětem
byl osobní automobil a součástí byly všeobecné smluvní podmínky (dále jen
„VSP“) a splátkový kalendář. Smlouva byla žalobkyní pro neplacení leasingových
splátek žalovaným ke dni 10.11.2005 vypovězena. Ze skutkových zjištění dále
vyplynulo, že závazky účastníků se po předčasném ukončení leasingu výpovědí
vypořádávají podle bodu 4.4.4. VSP. Vypořádání podle VSP bylo učiněno v listině
ze dne 9.6.2006, označené „Konečné vyrovnání“ a žalovaný žalobkyni neuhradil
žalobou požadovanou částku 155 076 Kč, představující pohledávku žalobkyně z
konečného vyrovnání z ukončené leasingové smlouvy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná
smlouva podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a ve shodě se soudem
prvního stupně dovodil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni žalobou
požadovanou částku, jako vyrovnání z ukončené leasingové smlouvy, a to včetně
úroků z prodlení v souladu s § 369 odst. 1 obch. zák., kdy počátek prodlení byl
stanoven na den 1.7.2006, jako den následující po termínu splatnosti stanoveném
v konečném vyrovnání ukončené leasingové smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za otázku zásadního významu považuje, že přímo z žaloby není zřejmé, za jakou
finanční částku byl předmět leasingu po jeho vrácení žalobkyni prodán a které
pohledávky měla žalobkyně započíst vůči pohledávkám žalovaného, čímž nebyl
dostatečně určen v rozporu s § 79 odst. 1 o. s. ř. skutek, který má být
předmětem řízení. Dovolatel dále namítá, že mu žádné tzv. konečné vyrovnání ze dne 9.6.2006
nebylo doručeno. Poukazuje na okolnost, že je od 9.6.2006 ve vazbě, má tedy
stabilní doručovací adresu, avšak v soudním spise není založen žádný záznam o
doručení konečného vyrovnání žalovanému na tuto adresu. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (8.7.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané
věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud
prvního stupně rozhodl v posuzované věci jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní
stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména
posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.),
přípustnost dovolání neumožňují. Pokud dovolatel namítá rozpor obsahu žaloby s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v žalobě není dostatečně určitě vymezen skutek, na jehož základě je
požadováno zaplacení žalobou uplatněné částky, jednalo by se o vadu návrhu,
která se odstraňuje postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Nutno však
konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen výjimečně, a to v případě, že
otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů
na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci však taková otázka
nastolena nebyla, neboť dovolatel namítá pouze vadu podání a případný nesprávný
procesní postup soudu týkající se odstranění vad žaloby.
případná vada žaloby nemůže mít za následek nesprávné právní posouzení. Z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, co je obsahem vyúčtování po
ukončení leasingu, a to nárok žalobkyně na zaplacení všech splatných a
žalovaným neuhrazených peněžitých závazků včetně příslušenství, nákladů
spojených s odebráním, přepravou, skladováním a prodejem předmětu leasingu a
ztráty žalobkyně, jako leasingového pronajímatele, z prodeje předmětu leasingu;
na straně žalovaného pak nárok na zaplacení částky, představující zůstatek
časového rozlišení leasingových splátek. Ostatně dovolatel v dovolání ani
nebrojí proti právnímu posouzení otázky výše částky, kterou je povinen podle
pravomocného rozsudku soudu povinen žalobkyni zaplatit, ale pouze proti
skutečnosti, že mu nebylo doručeno žádné konečné vyrovnání ze dne 9.6.2006.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v
části, jíž bylo rozhodnuto o částce 155 076 Kč, po právní stránce zásadní
význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil v tomto
rozhodnutí otázku nároku na zaplacení peněžitých závazků z leasingové smlouvy v
rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k
závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části po právní stránce
zásadní význam má.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v
uvedené části po právní stránce zásadní význam, dovolací soud uzavřel, že
dovolání žalovaného není v části, jíž brojí proti uložené povinnosti zaplatit
155 076 Kč, podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v této části odmítl.
Dovolateli je však třeba přisvědčit, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá,
kdy se žalovaný dostal do prodlení s vymáhanou částkou, když soudy neučinily
zjištění, kdy bylo žalovanému doručeno vyúčtování vzájemných závazků účastníků
po ukončení leasingu a kdy nastala splatnost uplatněné pohledávky. V tomto
rozsahu pak rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s hmotným právem,
a to ustanovením § 340 obch. zák.
Podle § 340 odst. 1, 2 obch. zák. je dlužník povinen závazek splnit v době
stanovené ve smlouvě. Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel
oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je
povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění
požádán.
Soudy okolnosti, které vyžaduje výše uvedené ustanovení, vůbec nezjišťovaly, a
proto odvolací soud pochybil, pokud bez dalšího s odkazem na § 369 obch. zák.
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, kterou byl žalovaný zavázán k
zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo tedy v části, týkající se přiznání úroků z
prodlení ve výši 0,15% denně z částky 155 076 Kč od 1.7.2006 do zaplacení,
vydáno v rozporu s hmotným právem a dovolací soud proto učinil závěr, že
napadené rozhodnutí má v této části po právní stránce zásadní význam a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud nebude v dalším řízení prokázáno, kdy bylo doručeno žalovanému konečné
vyrovnání, resp. kdy byl o splnění závazku ve smyslu § 340 odst.2 obch. zák.
požádán, bude nutno za doručení výzvy k plnění peněžitého závazku žalovaného
považovat doručení žaloby žalovanému (srov. Právní praxe v podnikání č. 1/2000,
str. 19 a též Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., vyd.
C.H.BECK, 12. vydání, r. 2009, str. 940).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel
ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou spatřuje ve vadě žaloby, resp. v
její neprojednatelnosti z důvodu nedostatečného vylíčení skutkových okolností,
je nutno konstatovat, že pokud se týká výše dluhu, resp. požadované jistiny, je
dovolací soud vázán pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, neboť v části
výše jistiny bylo dovolání žalovaného v předmětné věci odmítnuto (§ 159 o. s.
ř.). K vznesené námitce neprojednatelnosti žaloby, v části týkající se úroků z
prodlení, v níž je dovolání přípustné, nemůže dovolací soud za situace, kdy je
již pravomocně rozhodnuto o požadované jistině, přihlédnout.
Jestliže však rozhodnutí odvolacího soudu bylo v části, týkající se přiznání
úroků z prodlení ve výši 0,15% denně z částky 155 076 Kč od 1.7.2006 do
zaplacení, s ohledem na počátek prodlení, vydáno v rozporu s hmotným právem,
Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
v této části zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto
rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně včetně závislých výroků o náhradě
nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. července 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu