Nejvyšší soud Usnesení občanské

23 Cdo 4341/2013

ze dne 2014-09-02
ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.4341.2013.1

23 Cdo 4341/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) Eurobowl s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 796, identifikační číslo osoby 25457551, a b) JUDr. J. T., oba zastoupeni JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované Wind Tech, a. s., se sídlem v Brně, Moravské nám. 3, identifikační číslo osoby 60706376, o zrušení rozhodčího nálezu a o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Cm 82/2011, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012, č. j. 1 Cmo 99/2012-70, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

žalobcům náklady řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud podle § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), přihlédl k podmínkám řízení, mezi něž patří též požadavek, aby o téže věci již nebylo pravomocně rozhodnuto (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Žalobci se žalobou domáhali zrušení rozhodčího nálezu a odkladu jeho vykonatelnosti. O této žalobě již přitom bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2010, č. j. 43 Cm 182/2009-68, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.

ledna 2011, č. j. 14 Cmo 380/2010-106, a nabyl právní moci dne 2. února 2011. Vzhledem ke skutečnosti, že byl spor o zrušení předmětného rozhodčího nálezu již jednou pravomocně rozhodnut, nejsou v předmětné věci splněny podmínky pro rozhodnutí. Podle odvolacího soudu se žalobci mýlí, dovozují-li, že nyní uplatnili návrh z jiných důvodů; i v předchozím řízení žádali zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.

Pouhá změna soudní judikatury ve vztahu k tomuto důvodu zrušení rozhodčího nálezu nezakládá takovou změnu skutkového základu žaloby, aby se nejednalo o totožnou věc.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost

odvozují z § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem /§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Žalobci mají za to, že jsou dány důvody zrušení rozhodčího nálezu, neboť Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dospěl oproti dřívější praxi k závěru, že jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu jak má být určen). Protože soudy rozhodovaly ještě v době, kdy výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo publikováno, rozhodly tak, že žalobu zamítly. Protože žalobci nemají k dispozici žádný jiný prostředek nápravy takového nezákonného rozhodnutí, přistoupili k podání nové žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, který odůvodnili právě tím, že v mezidobí dospěla judikatura k závěru, že rozhodčí doložky, odkazující na rozhodčí řády orgánů, které nejsou nadány oprávněním tyto řády vydávat, jsou absolutně neplatné. Podle dovolatelů nově podaná žaloba tak vychází z jiných skutečností. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Pokud dovolatelé poukazují na změnu judikatury Nejvyššího soudu o neplatnosti sjednání rozhodčích doložek, jestliže obě strany sporu sjednaly rozhodčí doložku v době, kdy konstantně česká judikatura vyšších soudů zaujímala odlišný právní názor na platnost takových rozhodčích doložek, je i v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud k problematice změny judikatury a jejího vlivu na již zahájená řízení uvedl: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá. Odvolací soud tak dospěl ke správnému závěru, že změna soudní judikatury ve vztahu k důvodům zrušení rozhodčího nálezu nezakládá takovou změnu skutkového základu žaloby, aby se nejednalo o totožnou věc. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto třeba v mezích dovolacího přezkumu považovat za správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, poněvadž procesně neúspěšným dovolatelům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2014

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu