23 Cdo 4349/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně EUROPEAN LANGUAGE INSTITUTE s.r.o., se sídlem v Praze l, Na Poříčí
17, identifikační číslo osoby 256 00 702, zastoupené JUDr. Hanou Plátěnkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Borová 1, proti žalované České pojišťovně a.s., se
sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 452 72
956, zastoupené JUDr. Janem Pöslem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Tržiště
369/7, o zaplacení 4 634 718 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 1/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. února 2010, č. j. 23 Co 14/2010-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy neshledaly důvodnou žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 4 634
718 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění, resp. bezdůvodného
obohacení, resp. náhrady škody, a to s odůvodněním, že se žalovaná na její úkor
obohatila, jestliže nesplnila ustanovení pojistné smlouvy a Všeobecných
smluvních podmínek a neposkytla pojistné plnění v souladu se smlouvou, čímž se
žalobkyni vznikla škoda. Soudy při právním posouzení vyšly ze zjištění, že účastnice dne 22.5.2002
uzavřely pojistnou smlouvu č. 898223961-11, na jejímž základě byl s účinností
od 23.5.2002 pojištěn činžovní dům žalobkyně, k jehož poškození v důsledku
povodní došlo 13.8.2002. Žalobkyně nahlásila žalované dne 20.8.2002 pojistnou
událost a za opravu domu v období od 8.10.2002 do 22.8.2005 zaplatila 8 134 718
Kč. Žalovaná poskytla žalobkyni pojistné plnění ve výši 3 500 000 Kč, rovnající
se časové ceně domu 4 617 955 po odečtení ceny zbytků 1 116 955 a spoluúčasti
žalobkyně ve výši 1 000 Kč. Dále soudy vyšly ze zjištění, že podle pojistných
podmínek byla žalovaná povinna plnit do výše časové ceny postižené věci snížené
o cenu zbytku a spoluúčasti, a navíc zbývající část pojistného plnění se stává
splatnou teprve poté, když oprávněná osoba prokáže, že pojištěnou věc opravila. Pokud oprávněná osoba tyto skutečnosti do tří let po vzniku pojistné události
neprokáže, pojišťovna zbývající část pojistného plnění neposkytne. V daném
případě tříletá lhůta skončila 13.8.2005. Bylo zjištěno, že ke dni 27.6.2005
neprobíhaly na postižené nemovitosti žádné stavební činnosti, omítka fasády
byla otlučená a obvodové prvky v 1. nadzemním podlaží byly neopravené. Podle
znaleckého posudku Ing. M. byly přiměřené náklady na opravu stanoveny částkou 2
955 900 Kč a časová cena domu k datu pojistné události byla stanovena na 3 600
540 Kč. Soud prvního stupně s odkazem na § 788 odst. 1 až 4 občanského zákoníku, ve
znění účinném do 30.6.2002 (dále jen „obč. zák.“) a dále na § 797 odst. 1 až 3
a § 806 obč. zák. dovodil, že z titulu majetkového pojištění má pojištěný
právo, aby mu bylo poskytnuto plnění ve výši určené podle pojistných podmínek,
které bylo žalobkyni vyplaceno, a proto je vyloučena aplikace § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Rovněž neakceptoval námitky žalobkyně
ohledně odpovědnosti žalované a porušení právní povinnosti ve vztahu k
ustanovení § 420, příp. § 422a obč. zák. Žalobu proto zamítl. Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné. Doplnil, že oba obecné soudy se již v řízení pod sp.zn. 22 C 184/2003 zabývaly
otázkou plnění z titulu pojistného plnění na základě žaloby podané žalobkyní na
zaplacení částky 1 719 469 Kč s příslušenstvím. V tomto řízení se oba soudy
zabývaly časovou hodnotou předmětné nemovitosti k datu pojistné události.
Jestliže se žalobkyně domáhá plnění z titulu předmětné pojistné smlouvy, ale na
podkladě jiných ustanovení občanského zákoníku, a to bezdůvodného obohacení a
náhrady škody, pak odvolací soud dovodil, že rozhodnutí soudu prvního stupně
ohledně dalšího plnění je správné, neboť plnění z titulu bezdůvodného
obohacení, event. náhrady škody za stavu, kdy existuje smluvní vztah mezi
účastníky založený pojistnou smlouvou, a vzhledem k tomu, co vyšlo v řízení
najevo ohledně plnění, které žalovaná poskytla žalobkyni z titulu pojistné
smlouvy, žaloba zcela postrádá opodstatnění. Odvolací soud konstatoval, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení
nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže
dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušných
ustanovení, která se na daný právní poměr vztahují, a nepřichází-li v úvahu
odpovědnost za škodu. Zdůraznil, že v daném případě však mezi účastnicemi
existoval právní vztah založený pojistnou smlouvou, z tohoto právního vztahu
bylo poskytnuto smluvní plnění, a proto se nemohla žalobkyně domáhat z tohoto
titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně ani neprokázala, že by byly
naplněny předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, neboť neprokázala, že by
jí jednáním žalované vznikla škoda. Tím, že žalovaná neposkytla žalobkyni
plnění, jaké si představovala a požadovala, není samo o sobě důvodem, aby jí
bylo takové požadované plnění přiznáno jako náhrada škody. Odvolací soud
uzavřel, že pokud žalovaná poskytla žalobkyni z titulu pojistné smlouvy plnění
a v řízení bylo doloženo, že toto pojistné plnění se vztahuje ke škodám, které
vznikly na majetku žalobkyně v důsledku pojistné události a žalobkyně
neprokázala, že by došlo i k jiné další škodě v její majetkové sféře, je závěr
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby správný. Odvolací soud proto
nepovažoval za nutné ani potřebné doplňovat dokazování, tak jak navrhovala
žalobkyně, a nezabýval se ani vznesenou námitkou promlčení, kterou vznesla
žalovaná, jestliže právo žalobkyně na plnění z titulu bezdůvodného obohacení či
náhrady škody neexistuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ]. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda lze na vztah založený
pojistnou smlouvou aplikovat příslušná ustanovení o náhradě škody, popř. o
bezdůvodném obohacení podle občanského zákoníku. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud mezi účastnicemi existoval
právní vztah založený pojistnou smlouvou, nemůže se žalobkyně domáhat po
žalované plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení, event. náhrady škody. Má za to, že ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a náhradě
škody platí obecně na občanskoprávní vztahy, kterým vztah, jenž je předmětem
tohoto sporu, nepochybně je. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že nebylo potřebné
doplňovat dokazování podle návrhů žalobkyně. Má za to, že nebyla řádně důkazně
doložena hodnota nemovitosti, z níž měla žalovaná vycházet při určení výše
pojistného plnění. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně rozhodl v její
nepřítomnosti, přičemž patrně vzhledem k této skutečnosti soud neprováděl
prakticky žádné žalobkyní navržené důkazy a bylo přihlédnuto jen k tvrzením
žalované. Poukazuje na to, že se nedostavila k jednání z důvodu omluvitelného
omylu – pochybení. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a i soudu
prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., bylo-li v dané věci
soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam
má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Dovolává-li se žalobkyně dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto
ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu,
že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový
případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti
konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Je nutno rovněž připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po
stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro
posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného
práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Při dovolání do potvrzujícího
výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem
doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a
případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Veškeré námitky
dovolatelky směrem ke skutkovým zjištěním soudu v tomto řízení tedy nemohou být
předmětem dovolacího přezkumu. Rovněž přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při
uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §
241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a
kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Dovolatelkou položená otázka, zda lze na vztah založený pojistnou smlouvou
aplikovat příslušná ustanovení o náhradě škody, popř. o bezdůvodném obohacení
podle občanského zákoníku, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř., neboť se nejedná o právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi (které musí být
ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které
jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě)
vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost
záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod
žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží
k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí
vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby),
byť žalobce sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K
tomu srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, vydaný
nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998,
sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. Odvolací soud v souladu s těmito judikatorními závěry dovodil, že podle
skutkových tvrzení v žalobě se žalobkyně domáhala plnění na základě pojistné
smlouvy. Odvolací soud proto správně dovodil, že na základě těchto skutkových
tvrzení nemůže rozhodnout o vydání bezdůvodného obohacení, event. o náhradě
škody, neboť by tak rozhodl o jiném skutku, než byl předmětem řízení. Nároky na
plnění odvozené od smluvních ujednání mají totiž svůj vlastní skutkový základ,
odlišný od nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.
Nárok na
náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné
skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění, uplatněný v žalobě; vychází z
jiného skutkového děje - tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše
škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. V
posuzovaném případě tyto rozhodující skutečnosti nebyly v žalobě uvedeny,
tvrdila-li žalobkyně, že jí nebylo poskytnuto plnění v souladu s pojistnou
smlouvou a Všeobecnými pojistnými podmínkami. Bezdůvodným obohacením ve smyslu
§ 451 odst. 2 obč. zák. je majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu,
který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Skutková
tvrzení, že by žalovaná na úkor žalobkyně získala majetkový prospěch plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů, v žalobě uvedena nebyla, tvrdila-li žalobkyně pouze, že mezi
účastnicemi byla uzavřena pojistná smlouva a na základě ní požadovala smluvní
plnění ve vyšší částce než jí bylo žalovanou poskytnuto. Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem, posoudil-li nárok
žalobkyně podle ustanovení občanského zákoníku o pojistné smlouvě, a potvrdil–
li rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně nemá ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není přípustné, a tudíž jej podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni
právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.