U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalovaným 1) JUDr. T. H. a 2) JUDr. Z. K.,
oběma zastoupeným Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského
15/1107, o zaplacení 864.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 25 Cm 2/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 3 Cmo 225/2013-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně částku 12.535,60 Kč, do 3 dnů do právní moci
tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2013, č. j. 25 Cm 2/2012-176,
zčásti vyhověl žalobě a uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci společně a
nerozdílně 144.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, zaplatit žalobci
společně a nerozdílně částku 144.000,- Kč s konkretizovaným příslušenstvím a
zaplatit žalobci společně a nerozdílně 144.000,- Kč s blíže specifikovaným
příslušenstvím (bod I. výroku), v rozsahu požadavku na uložení povinnosti
žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci společně a nerozdílně 144.000,- Kč s
příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným, 144.000,- Kč s
konkretizovaným příslušenstvím a 144.000,- Kč s blíže specifikovaným
příslušenstvím, žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce i žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s tím, že je považují
za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci. K dovolání žalovaných se vyjádřil žalovaný tak, že je považuje za nepřípustné. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu
účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítají-li dovolatelé, že odvolací soud posoudil otázku nároku žalobce (resp.
předchůdkyně žalobce) na odměnu dle platně uzavřené dohody o vztazích s
přidruženým advokátem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
pak je třeba uvést, že dovolatelé tuto svoji předkládanou otázku zakládají na
předpokladu, že předchůdkyně žalobce v době do konce května roku 2010 své
závazky (poskytovat právní služby) z předmětné dohody neplnila. Dovolatelé tak
oproti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů předkládají vlastní, odlišnou
verzi skutkového stavu věci a vyvozují z něj své vlastní právní závěry. Ke
skutkovým námitkám žalovaných však nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové
námitky nejsou od 1. ledna 2013 v dovolacím řízení přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013,
uveřejněné na www.nsoud.cz). Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že odkaz na
judikaturu, který dovolatelé činí, není v dané věci případný (týká se výkladu
ustanovení § 325, § 326 obch. zák., jež obecné soudy v projednávané věci
neaplikovaly, respektive vychází z odlišného skutkového stavu věci, než jaký
byl v předmětné věci rozhodný). Dovolatelé dále přípustnost dovolání spatřují v tom, že otázka odvětvových
specifik advokacie a jejich dopadu na zvýšení vzájemné odpovědnosti
jednotlivých smluvních aktérů těchto vztahů, stejně jako otázka důrazu na
ochranu důvěry v tomto odvětví, nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Ani
tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť na řešení těchto
otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalobce domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.