U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce Město Chrastava, Nám. 1. Máje 1, identifikační číslo osoby
00262871, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Liberec,
Chrastavská 273/30, proti žalované Integra stavby a.s. (dříve Integra Liberec
a.s.), se sídlem Liberec, Hrádecká 156, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby
25014391, zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Jablonec
nad Nisou, Ul. 28. října 31, o zaplacení částky 7 280 046 Kč, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 227/2004 o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. září
2010, č.j. 36 Co 523/2009-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Martina Vondrouše, advokáta se sídlem Liberec, Chrastavská 273/30.
341 104 Kč zamítnuta a výroky III. až V. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení;
výrokem II. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného okresním soudem a učinil zjištění,
že mezi účastníky byla dne 10.5.2000 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem
bylo provedení splaškové kanalizace a přípojky v Chrastavě. Účastníci smlouvy
sjednali počátek provádění díla na den 2.6.2000 a jeho dokončení na 2.10.2000. Pro případ porušení smlouvy si domluvili sankce v podobě smluvní pokuty jednak
za prodlení s provedením díla ve výši 0,3 % z ceny díla za každý den prodlení,
a jednak za prodlení s odstraňováním vad či nedodělků zjištěných prohlídkou
nebo v záruční době ve výši 1 000 Kč za každou vadu díla a den prodlení; při
porušení povinnosti ze strany objednatele spočívající v prodlení se zaplacením
díla byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1% denně z dlužné částky. Smluvní
strany k uvedené smlouvě sjednaly dne 31.10.2000 dodatek č. 1, který měnil
smlouvu a jehož předmětem byla 3 samostatní díla a tomu odpovídající navýšení
původní ceny díla o částku 2 067 946 Kč, dále o částku 1 299 890 Kč a o 1 029
890 Kč s termíny dokončení jednotlivých děl do 30.6.2001, 30.11.2000 a
31.12.2000. Dílo bylo podle zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěry se
odvolací soud ztotožnil, předáno podle předávacího protokolu žalobci dne
18.7.2001 s tím, že dílo má vady a byly stanoveny termíny odstranění
konkrétních vad, a to u jedné skupiny vad na den 31.7.2001, dalších na
31.10.2001 a dalších na 23.1.2002 a 23.3.2002. Všechny vady a nedodělky byly
odstraněny až 4.8.2003, jak vyplynulo z protokolu o odstranění vad a nedodělků. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který při výpočtu
smluvní pokuty za pozdní předání díla podle původní smlouvy o dílo ze dne
10.5.2000 vyšel ze znaleckého posudku, který určil maximální dobu potřebnou k
provedení díla včetně požadavku objednatele na vícepráce na dobu do 30.6.2001,
a proto určil majetkovou sankci za prodlení s dodáním díla předaného dne
18.7.2001 za 17 dnů v celkové výši 786 046 Kč. Při určení majetkové sankce za
prodlení s odstraněním vad díla a nedodělků vyšel odvolací soud ze zjištění
soudu prvního stupně a z dat, jak uvedl žalobce v dopise ze dne 18.6.2003,
jehož obsah účastníci nezpochybnili, a proto se ztotožnil se soudem prvního
stupně, že tato výše smluvní sankce činí 6 494 000 Kč. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu
prvního stupně, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci smluvní pokutu
celkem ve výši 7 280 046 Kč v souladu s právní úpravou smluvní pokuty v § 544 a
§ 545 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a v § 300 – 302 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť se mezi účastníky jednalo o obchodní
závazkový vztah upravený ustanovením § 261 odst. 2 obch. zák.; potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku, kterým byla žaloba ve zbytku, co do
částky 10 341 104 Kč, zamítnuta.
Pokud žalovaná namítala nepřiměřenost smluvní pokuty a navrhovala její
moderaci, odvolací soud se ztotožnil s závěrem soudu prvního stupně, který k
moderaci smluvní pokuty nepřistoupil z důvodu, že by snížením smluvní pokuty
zasáhl do podmínek veřejné soutěže, na jejímž základě získala žalovaná
objednávku od žalobce. Odvolací soud při právním posouzení přihlédl i k
právnímu názoru prezentovanému v rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže (VZ)/S15/04-151/1372/04-Va, podle kterého je výše smluvní pokuty jedním
z hodnocených kritérií preferovaných zadavatelem, a též ke skutečnosti, že
samotná žalovaná, jako zhotovitelka, navrhla výši majetkové sankce. Neshledal
důvodnou ani námitku žalované, že sjednaná smluvní pokuta je neplatná pro
rozpor s dobrými mravy, a to právě s ohledem na skutečnost, že její sjednaná
výše vycházela z návrhu žalované, jako zhotovitelky. Za neoprávněnou považoval odvolací soud i námitku žalované, že změny smlouvy
jsou neplatné pro rozpor s podmínkami veřejné soutěže, neboť změny byly
odůvodněny nutností provedení prací nezbytných pro kvalitní splnění díla,
jejichž potřeba se objevila až v průběhu prováděných prací, přičemž jejich
rozsah nedosáhl ani poloviny hodnoty veřejné zakázky. Nedůvodnými shledal odvolací soud i námitky žalované, že nebyla v prodlení s
plněním díla a ani v prodlení s odstraňováním vad, a že dohoda o výši smluvní
pokuty je v rozporu s dobrými mravy i proto, že žalobce dílo převzal a užíval
jej bez omezení. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soud České
republiky konstatoval, že má-li provedené dílo vady, byť nebránící jeho
užívání, není ve smyslu § 554 obch. zák. řádně ukončeno, a to ani pokud jej
objednatel převezme. Namítala-li žalovaná až v odvolání, že nebylo přihlédnuto k započtení její
pohledávky vůči uplatněné pohledávce žalobce, odvolací soud konstatoval, že ze
strany žalované nebyl vznesen požadavek na vrácení pozastávky, a to ani formou
započtení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §
241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Z
obsahu dovolání vyplývá, že brojí proti potvrzení vyhovujícího výroku rozsudku
soudu prvního stupně týkající se částky 7 280 046 Kč a výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná namítá, že nebyla v prodlení s plněním díla, neboť na základě a pokynů
žalobce prováděla změny a rozšíření, jakož i nová díla a to v rozsahu nejméně
50% původně sjednaného objemu prací. Podle dovolatelky odvolací soud neměl
proto vyhovět návrhu žalobce na zaplacení smluvní pokuty. Namítá rovněž, že
odvolací soud posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty v rozporu s ustálenou
judikaturou, když se pouze omezil na konstatování, že by takovým posouzením
zasáhl do výběrového řízení. Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,3% z ceny díla
za každý započatý den prodlení by podle dovolatelky znamenala v podstatě postih
ve výši 100% ceny díla za rok, což je v rozporu s dobrými mravy a takové
ujednání o smluvní pokutě mělo být posouzeno jako neplatné. Uvedené ujednání je
podle mínění dovolatelky i mimo rámec poctivého obchodního styku. Výši smluvní
pokuty považuje za nepřiměřenou s ohledem na význam a hodnotu zajišťované
povinnosti. Dovolatelka se domnívá, že soudy rovněž nesprávně posoudily samotné ujednání o
smluvní pokutě. Má za to, že dohoda o smluvní pokutě je neurčitá a tedy
neplatná, jestliže smlouva spojila nárok na majetkovou sankci jen obecně s
neplněním závazků, aniž by určovala, kterých závazků se týká. Žalovaná dále namítá, že v souvislosti se sjednanými změnami smluvního vztahu
došlo k zániku smlouvy, když v důsledku přijetí změn a dohod o jiném provedení
díla se stalo původní plnění nemožné resp. neurčité co do rozsahu a termínu
plnění a mezi účastníky tak zanikl právní vztah, na základě něhož by bylo možné
účtovat a vymáhat smluvní pokuty. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud odmítl zabývat
námitkami žalované směřující proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně,
nezabýval se otázkou namítaného zániku závazku v důsledku započtení pohledávky
žalobce na zaplacení smluvní pokuty proti její pohledávce na uvolnění zádržného
a nezabýval se ani tvrzením žalované o neplatnosti smlouvy o dílo včetně
dodatků pro rozpor s § 70 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Na základě uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za
to, že dovolání postrádá otázku zásadního právního významu a není přípustné. Zdůraznil, že dovolatelka poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně
řešení otázky platnosti smluvní pokuty a její moderace sama vyvrací zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Upozorňuje dále na to, že dovolatelka
především vyjadřuje nesouhlas s výsledky dokazování, které navíc interpretuje
odlišným způsobem než odvolací soud. Pokud dovolatelka argumentuje tím, že
smluvní pokuta je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, považuje její tvrzení na
účelové a připomíná, že sazba smluvní pokuty ve výši 0,3% z ceny díla byla
navržena žalovanou a žalobcem pouze akceptována. Má za to, že všechny dovolací
námitky žalované již byly řešeny v rámci řízení před soudem prvního stupně a v
řízení odvolacím a dovolatelka neuvedla nic nového, co by mohlo změnit názor na
právní posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo
podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má v napadeném rozsahu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Je třeba připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí
po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného
práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího
výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem
doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a
případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Namítá-li žalovaná, že nebyla v prodlení s plněním díla neboť na základě a
pokynů žalobce prováděla změny a rozšíření, jakož i nová díla, je namístě
konstatovat, že dovolatelka těmito tvrzeními vytváří své vlastní skutkové
závěry, odlišné od skutkových závěrů odvolacího soudu, k nimž však odvolací
soud nedospěl, a jak výše uvedeno, dovolacímu přezkumu při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou podléhat
skutkové závěry soudu. V dané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaná
neprovedla dílo včas a předala jej o 17 dnů později. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci bylo rozhodnuto v
souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro
který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního
nároku správný právní předpis – obchodní zákoník a respektovaly i zjištěné
skutkové okolnosti, na něž pravidla obsažená v obchodním zákoníku po jejich
výkladu aplikovaly. Dovolatelka spatřuje zásadní význam rozhodnutí v tom, že
soudy dosud neřešily otázku, zda může být zhotovitel uznán povinným zaplatit
smluvní pokutu, když souhlasil s rozšířením díla ve prospěch objednatele v
průběhu provádění díla, akceptoval další požadavky objednatele na drobné i
větší změny a v důsledku těchto skutečností nemohl dostát původně sjednaným
termínům. Dále považuje za významné, že soudy neposoudily smluvní ujednání o
smluvní pokutě jako neurčité, resp. smluvní pokutu jako rozpornou s dobrými
mravy a poctivým obchodním stykem, i když svou výší dosáhla ceny díla a
objednateli nevznikla žádná škoda. Jako další významnou otázku uvádí
dovolatelka, že rozsah prodlení dlužníka nelze určit aproximativně, ale
dlužníkovi by měla být dána možnost prokázání nezbytnosti či nemožnosti plnění
sjednaných v důsledku změn či nesoučinnosti i s ohledem na další okolnosti
provádění díla. Pokud jde o první námitku dovolatelky, je nutno zdůraznit, že je jen věcí
smluvních stran, jak budou postupovat při formování svých závazkových
povinností.
Pokud zhotovitel přijal další požadavky objednatele, aniž by
rozšíření prací promítl do původně dohodnuté doby plnění, jde o jeho rozhodnutí
v kontraktačním procesu, které nemá žádný dopad na otázky uzavírání smluv,
plnění povinností z těchto smluv vyplývajících ani na sankce za případní
porušení těchto povinností. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nutno
zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů zohlednily dovolatelkou namítané
požadavky na vícepráce, jestliže nechaly rozsah prací a podmínky jejich
provádění odborně posoudit a za základ svého rozhodnutí vzaly termín dokončení
díla, který byl pro zhotovitele nejpříznivější a bral v úvahu všechny okolnosti
svědčící o prodlení na straně objednatele. Soudy přihlédly k výsledkům
dokazování, z něhož vyplynulo, že realizace díla byla složitá a narážela na
řadu technických obtíží. Pokud soud prvního stupně za této situace nechal
znalecky posoudit dokumentaci a průběh stavby, postupoval zcela správně,
protože určení možného termínu dokončení díla bylo objektivní a bralo v úvahu
okolnosti technické povahy, jejichž význam mohl posoudit jen znalec. Soud vzal
tímto postupem maximálně v úvahu vzájemné propojení povinností obou smluvních
stran i nutnost jejich spolupráce. Nelze namítat, že nebral v úvahu součinnost
zhotovitele, jestliže z původně požadované výše smluvní pokuty za prodlení s
předáním díla 11 127 150 Kč přiznal žalobci pouze 786 046 Kč. Soudy tedy řešily
otázku prodlení zhotovitele v souladu s hmotným právem a podle konkrétních
okolností případu. Dovolací soud se dále zabýval námitkou ohledně rozporu ujednání o smluvní
pokutě s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Posouzení otázky
nepřiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu,
přiměřenost výše pokuty je třeba posoudit individuálně, takže i smluvní pokutu
přesahující 100% hodnota zajišťované pohledávky lze považovat za přiměřenou. Vzhledem k tomu, že posuzování přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na
konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu, nelze spatřovat otázku
zásadního významu v tom, že jiná rozhodnutí hodnotí výši smluvní pokuty
dosahující hodnoty předmětu plnění jako nepřípustná. Nejvyšší soud se v
posuzovaném případě ztotožňuje s argumenty, kterými soudy nižších stupňů
zdůvodňují proč nepoužily moderační právo. Skutečnost, že konstrukci smluvní
pokuty navrhla sama dovolatelka a i s její pomocí uspěla ve veřejné soutěži na
dílo, které je předmětem tohoto sporu, vypovídá o tom, že dovolatelka sama si
musela být výše smluvní pokuty vědoma a musela vědět i to, že jde o jedno z
kriterií pro posuzování její nabídky. Dodatečná moderace výše smluvní pokuty,
která byla jako jedno z kriterii zahrnuta do návrhu uchazeče o veřejnou zakázku
žalobce, jako zadavatele, by nepochybně protiprávně zpětně zasáhla do již
ukončeného výběrového řízení. Je namístě v dané souvislosti odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
14.10.2009, sp zn.
31 Cdo 2707/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 2010, pod označením 81/2010, v němž Nejvyšší soud
judikoval, že ujednání o smluvní pokutě v obchodně právních vztazích je možné
posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla
smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla
sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Konstatoval, že ujednání o smluvní
pokutě není však možno v obchodně právních vztazích považovat za neplatné podle
§ 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud při posouzení otázky moderace
smluvní pokuty postupoval v souladu s právem a dosavadní judikaturou, a proto
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. nebyl při posouzení dané
otázky naplněn. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že neoprávněná je i námitka dovolatelky k
platnosti smluvní pokuty z důvodu její neurčitosti. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v
ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění povinností, jež jsou
obsahem závazků. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a
určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní
pokutu. Smluvní pokuta je zajišťovací institut, který zajišťuje splnění určité
smluvní povinnosti. Uvedený smysl a účel smluvní pokuty včetně určitého označení povinnosti, při
jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu byl v daném případě naplněn v
souladu s § 544 odst. 2 obč. zák., jestliže z provedeného dokazování bylo
zjištěno, že účastníci si pro případ porušení smlouvy domluvili sankce v podobě
smluvní pokuty za prodlení s provedení díla ve výši 0,3 % z ceny díla za každý
den prodlení a za prodlení s odstraňováním vad či nedodělků zjištěných
prohlídkou nebo v záruční době si sjednali smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za
každou vadu díla a den prodlení. Z uvedeného ujednání nelze dovodit, že by
smluvní pokuta byla sjednána neurčitě, neboť je zřetelně označeno porušení
povinnosti, tj. provést dílo včas a odstranit vady díla včas ve sjednaných
termínech a určitě je sjednán i způsob stanovení výše smluvní pokuty, tj. v
prvém případě ve výši 0,3 % z ceny díla za každý den prodlení, kdy výši smluvní
pokuty lze určit výpočtem, neboť je v daném případě známa cena díla a počet dnů
prodlení, a v druhém případě výpočtem při daném zjištění počtu vad a dní
prodlení s odstraněním té konkrétní vady. Nelze tedy dovodit, že námitka k neurčitosti ujednání o smluvní pokutě naplnila
dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř., kterým žalovaná v tomto
směru namítala nesprávné právním posouzení.
Nedůvodná je rovněž námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
z neúplných skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že se odvolací soud
nezabýval otázkou namítaného zániku závazku v důsledku započtení pohledávky
žalobce z titulu smluvní pokuty proti její pohledávce na uvolnění zádržného a
nezabýval se ani prokazováním tvrzení žalované o neplatnosti smlouvy o dílo
včetně dodatků pro rozpor s § 70 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných
zakázek. Dovolává-li se tím žalovaná dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro nedostatečně a neúplně provedené dokazování, je třeba
konstatovat, že neúplně provedené dokazovaní je vadou řízení, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a však z důvodu uvedeného v tomto
ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu,
že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový
případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti
konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v neúplném zjištění skutkového
stavu věci. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání
žalované není přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. jej odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení
má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví
paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před
novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových
výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném
znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137
odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve
výši 12 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr.
Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně
senátu