23 Cdo 4373/2010

23 Cdo 4373/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci

žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci

1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo 700 99 618, zastoupené JUDr. Pavlem

Novickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalovaným 1)

P. Š., zastoupenému opatrovnicí Mgr. Evou Paterovou, advokátkou se sídlem v

Praze 6, Na Kotlářce 1081/6 a 2) M. M., zastoupené Mgr. Julií Filipovou,

advokátkou se sídlem v Horšovském Týně, Nádražní 73, o zaplacení 56 877 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C

186/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

26. listopadu 2008, č.j. 13 Co 388/2008-94, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu

2008, č. j. 13 Co 388/2008-94, a rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. května 2008, č. j. 12 C 186/2006-72, ve

výroku pod bodem II., jímž byla zamítnuta žaloba v části, ve které se žalobkyně

domáhala zaplacení 56 877 Kč s 3% úrokem ročně od 4.10.2004 do zaplacení po

žalované 2), a výrok pod bodem IV., jímž bylo rozhodnuto o povinnosti

žalobkyně zaplatit žalované 2) náklady řízení ve výši 27 301 Kč, se zrušují a

věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 10, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 6. května

2008, č.j. 12 C 186/2006-72, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému 1) zaplatit

žalobkyni 56 877 Kč s 3% úrokem ročně od 4.10.2004 do zaplacení, výrokem pod

bodem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 56

877 Kč s 3% úrokem ročně od 4.10.2004 do zaplacení po žalované 2), výrokem pod

bodem III. rozhodl o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobkyni náklady řízení

ve výši 18 690,10 Kč, výrokem pod bodem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně

zaplatit žalované 2) náklady řízení ve výši 27 301 Kč, výrokem pod bodem V. byla přiznána odměna advokátce Mgr. Martině Bartošové, se sídlem v Praze 10, U

Hranic 3221/16 za zastupování žalovaného 1) ve výši 600 Kč a výrokem pod bodem

VI. bylo žalovanému 1) uloženo zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro

Prahu 10 náklady řízení ve výši 600 Kč. O odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem II. a IV. rozsudku Obvodního soudu

pro Prahu 10 rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze

dne 26. listopadu 2008, č.j. 13 Co 388/2008-94 tak, že potvrdil

rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o

nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2); zároveň rozhodl o

povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že druhá žalovaná (dále jen "žalovaná") uzavřela

dne 6.3.2003 se společností PS Leas car invest, s.r.o., jejímž jednatelem byl

první žalovaný (dále jen žalovaný), zprostředkovatelskou smlouvu, v níž

žalovaná pověřila uvedenou společnost, aby jejím jménem a na její účet

vyhledala zájemce o uzavření kupní smlouvy na vozidlo Mercedes ML, RZ DOE

46-44, a aby jejím jménem a na její účet uzavřela kupní smlouvu, převzala

plnění a učinila další kroky s převodem vlastnického práva na kupujícího. Téhož

dne předala žalovaná prostřednictvím svého manžela žalovanému, jako jednateli

uvedené společnosti, předmětné vozidlo. Žalovaný týž den 6.3.2003 zavinil s

předmětným vozidlem dopravní nehodu při níž byla způsobena škoda na vozidle

poškozeného J. V. Vzhledem k tomu, že vozidlo Mercedes ML, RZ DOE 46-44 nemělo

v době dopravní nehody sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení), žalobkyně uhradila v souvislosti s likvidací pojistné události

z garančního fondu poškozenému 56 877 Kč, a to podle § 24 zákona č. 168/1999

Sb., zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do

30.4.2004 (dále jen "z.č. 168/1999 Sb."). Oba soudy řešily otázku, zda k zaplacení předmětné částky, která byla

poškozenému z garančního fondu zaplacena, jsou povinni oba žalovaní společně a

nerozdílně, jak tvrdila žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně

legitimována, neboť od okamžiku předání vozidla žalovanému, neodpovídá

žalovaná, jako provozovatelka vozidla podle § 427 odst. 1, 2 občanského

zákoníku (dále jen "obč. zák."), za škodu, když analogicky aplikoval § 430

odst. 2 obč.

zák., podle něhož, je-li dopravní prostředek v opravě, odpovídá za

způsobenou škodu po dobu opravy provozovatel podniku, v němž se oprava provádí,

a to stejně jako provozovatel dopravního prostředku. Soud prvního stupně

uzavřel, že za způsobenou škodu ve výši 56 877 Kč odpovídá žalovaný, jako řidič

vozidla, podle § 420 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že za způsobenou škodu

odpovídá žalovaný, jako řidič vozidla, a to podle § 420 obč. zák. Dovodil, že

žalovaná by jako provozovatelka vozidla odpovídala podle § 427 odst. 2 obč. zák., ale vzhledem k tomu, že žalovaný použil vozidlo bez vědomí žalované a pro

vlastní potřebu, čímž se dopustil excesu, který nijak nesouvisel s činností

autobazaru, kterému žalovaná svěřila vozidlo k prodeji, a proto za škodu

způsobenou při dopravní nehodě odpovídá řidič vozidla (žalovaný) namísto

provozovatelky vozidla (žalované) ve smyslu § 430 odst. 1 obč. zák., podle

něhož, místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez

vědomí nebo proti vůli provozovatele. S ohledem na tento právní závěr potvrdil

zamítavý výrok soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Je přesvědčena, že

rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) a je

založen na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř. Nesouhlasí se závěry obou soudů, že žalovaná neodpovídá společně s

žalovaným za škodu v uplatněné výši. Poukazuje na § 24 odst. 2 písm. b) zákona

č. 168/1999 Sb., podle něhož kancelář pojistitelů poskytuje z garančního fondu

poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá

osoba bez pojištění odpovědnosti. Má za to, že ve smyslu tohoto ustanovení je

osobou bez pojištění odpovědnosti nejen žalovaný, jako řidič nepojištěného

vozidla, ale i žalovaná, jako provozovatelka vozidla. Podle žalobkyně

odpovědnost řidiče za škodu způsobenou při dopravní nehodě je dána podle § 420

obč. zák., jak ostatně správně odvolací soud dovodil, ale zároveň vedle této

odpovědnosti je dána i odpovědnost provozovatele vozidla podle § 427 a násl. obč. zák., přičemž odpovědnost uvedených je vůči poškozenému solidární. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nijak neodůvodnil svůj závěr, že

žalovaný užil předmětné vozidlo bez souhlasu žalované pro vlastní potřebu. Podle dovolatelky soud opomenul, že závazkový vztah založený

zprostředkovatelskou smlouvou v sobě obsahoval povinnost společnosti PS Leas

car invest, s.r.o., jejímž jednatelem byl žalovaný, vyhledat zájemce o koupi

vozidla a jménem a na účet žalované uzavřít kupní smlouvu. Tento závazek v sobě

nepochybně nese také možnost předmětné vozidlo užít za účelem testovacích jízd

apod., a to jménem a na účet žalované, včetně odpovědnosti za škodu vzniklou

při plnění povinností ze zprostředkovatelské smlouvy. Vytýká odvolacímu soudu,

že se nevypořádal s ustanovením § 430 odst. 1 obč. zák., v jehož druhé větě

zákon stanoví, že provozovatel odpovídá za škodu společně s tím, kdo použije

dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, jestliže takové

užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Má za to, že žalovaná,

jako provozovatelka, která vozidlo žalovanému předala, si vzhledem k okolnostem

musela být vědoma, že jej tato osoba může použít a musela si být vědoma toho,

že může způsobit škodný následek, avšak bez přiměřených důvodů spoléhala, že se

tak nestane, čímž svou nedbalostí umožnila užití dopravního prostředku, proto

ve smyslu § 430 odst. 1 obč. zák. je dána její odpovědnost za škodu společně s

žalovaným, který předmětné nepojištěné vozidlo užil. Dovolatelka rovněž

poukazuje na nesprávně zjištěný skutkový stav věci ohledně zjištění, že

žalovaný použil vozidlo bez vědomí žalované a pro vlastní potřebu, uvedení

zjištění nijak neodůvodnil a tím se odvolací soud dopustil procesní vady v

řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen. Podle článku II bodu 12 zákona č.

7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení

k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího

soudu (26.11.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského

soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět

jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), jako soud dovolací (§

10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve

zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,

je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není

přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud

prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní

stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o

věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž

rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,

jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v

posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů

vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený

rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud

činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za

použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po

právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je

ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu

rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá

zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu

[jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242

odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují].

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka odpovědnosti za škodu byla v dané věci

řešena v rozporu s hmotným právem (§ 430 odst. 1, věta druhá, obč. zák., § 438

odst. 1 obč. zák.) a dosavadní judikaturou. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení

uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá. Poukazuje však, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací

soud nijak blíže nezdůvodnil z jakých zjištění dospěl ke skutkovému závěru, že

žalovaný použil vozidlo, jehož prodej měl zprostředkovat, bez vědomí žalované a

pro vlastní potřebu. Směřuje-li dovolatelka svoji námitku do nedostatečného odůvodnění závěru

odvolacího soudu o použití vozidla žalovaným pro vlastní potřebu a s tím

související závěr odvolacího soudu, že žalovaný se dopustil excesu a že

žalovaná není odpovědna za škodu, namítá tím ve skutečnosti v tomto směru

nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Jinou vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i

nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež

brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu,

seš. 3/94, č. 10 II). Dovolatelce je třeba přisvědčit, že řízení je v tomto směru postiženo vadou ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít v tomto konkrétním

případě za následek nesprávné rozhodnutí otázky odpovědnosti žalovaných za

škodu. Pokud dovolatelka dále poukazuje i na nesprávně zjištěný skutkový stav věci

ohledně použití vozidla žalovaným pro vlastní potřebu bez vědomí žalované,

dovolává se tím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 o. s. ř. Uvedený dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se pojí s námitkami,

jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené

rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za

prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného

práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel

zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně

tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil

nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující

dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky.

První z

těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu

skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,

ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné

skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení

najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů,

popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly

najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či

věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá

tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud

ztotožnil, vyplývá, že žalovaný použil vozidlo, jehož prodej měl

zprostředkovat, bez vědomí žalované pro vlastní potřebu. Zároveň bylo ze

zprostředkovatelské smlouvy zjištěno, že žalovaná pověřila společnost PS Leas

car invest, s.r.o., jejímž jednatelem byl žalovaný, aby jejím jménem a na její

účet vyhledala zájemce o uzavření kupní smlouvy na vozidlo Mercedes ML, RZ DOE

46-44, a aby jejím jménem a na její účet uzavřela kupní smlouvu, převzala

plnění a učinila další kroky s převodem vlastnického práva na kupujícího. Dovolatelce je namístě přisvědčit, že pokud žalovaná ve zprostředkovatelské

smlouvě pověřila společnost PS Leas car invest, s.r.o., jejímž jednatelem byl

žalovaný, aby jejím jménem a na její účet vyhledala zájemce o uzavření kupní

smlouvy na vozidlo Mercedes ML, RZ DOE 46-44, a aby jejím jménem a na její účet

uzavřela kupní smlouvu, převzala plnění a učinila další kroky s převodem

vlastnického práva na kupujícího, že uvedený závazek v sobě nepochybně nesl

také možnost předmětné vozidlo užít za účelem splnění předmětu

zprostředkovatelské smlouvy, a to jménem a na účet žalované vozidlo prodat

zájemci o koupi. Odvolací soud z uvedeného zjištění obsahu zprostředkovatelské

smlouvy tedy učinil nesprávný závěr, že žalovaný užil vozidlo bez vědomí

žalované. Učinil-li odvolací soud skutkové zjištění, že žalovaný užil předmětné vozidlo

pro vlastní potřebu, dovolatelce nutno dát za pravdu, že tato skutečnost z

provedených důkazů nijak nevyplynula, ani jinak nevyšla za řízení najevo. Naopak z výpovědi svědka J. M. na č.l. 67 spisu a výpovědi žalované na č.l. 67/verte vyplynulo, že jako manžel žalované se souhlasem žalované vyřizoval

prodej jejich rodinného vozidla, přičemž žalovanému odevzdal klíčky od vozidla

a malý technický průkaz, aby vozidlo ukázal potenciálnímu zájemci. Skutkový závěr, ze kterého napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází, že

žalovaný použil předmětné vozidlo pro vlastní potřebu a bez vědomí žalované,

nemá tedy v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud proto

dospěl k závěru, že v daném případě nastala situace, jež naplňuje předpoklady

důvodného uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení

241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na

zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle

jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice

aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval

(vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v

důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní

normy). Podle § 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v

rozhodném znění do 30.4.2003, je povinen vlastník nebo spoluvlastník (dále jen

"vlastník") tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li

tento zákon jinak uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti (dále jen

"pojistná smlouva"). Tím není dotčeno právo uzavřít pojistnou smlouvu ve

prospěch těchto osob. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil

porušením právní povinnosti. Ustanovení § 427 odst. 1, 2 obč. zák. stanoví, že fyzické a právnické osoby

provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto

provozu a že stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového

plavidla, jakož i provozovatel letadla. Podle § 430 odst. 1 obč. zák. místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije

dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel

odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou

nedbalostí umožnil. Ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. stanoví, že pokud škodu způsobí více škůdců,

odpovídají za ni společně a nerozdílně. Jak již výše uvedeno, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se

odvolací soud ztotožnil, a to především ze zprostředkovatelské smlouvy vyplývá,

že žalovaná pověřila společnost PS Leas car invest, s.r.o., jejímž jednatelem

byl žalovaný, aby jejím jménem a na její účet vyhledala zájemce o uzavření

kupní smlouvy na vozidlo Mercedes ML, RZ DOE 46-44, a aby jejím jménem a na

její účet uzavřela kupní smlouvu, převzala plnění a učinila další kroky s

převodem vlastnického práva na kupujícího. Dovolatelce je namístě přisvědčit, že pokud žalovaná ve zprostředkovatelské

smlouvě pověřila společnost PS Leas car invest, s.r.o., jejímž jednatelem byl

žalovaný, aby jejím jménem a na její účet vyhledala zájemce o uzavření kupní

smlouvy na vozidlo Mercedes ML, RZ DOE 46-44, a aby jejím jménem a na její účet

uzavřela kupní smlouvu, převzala plnění a učinila další kroky s převodem

vlastnického práva na kupujícího, že uvedený závazek v sobě nepochybně nesl

také možnost předmětné vozidlo užít za účelem splnění předmětu

zprostředkovatelské smlouvy. Rovněž ze svědecké výpovědi J. M. vyplývá, že

žalovaný byl pověřen v rámci zprostředkovatelské smlouvy vozidlo zájemci o

koupi předmětné vozidlo předvést, přičemž za tím účelem byly žalovanému předány

klíčky od vozidla a malý technický průkaz, což v sobě nepochybně zahrnuje

umožnění žalovanému provést s vozidlem jízdu. Odvolací soud správně připustil, že žalovaná by jako provozovatelka vozidla

odpovídala podle § 427 odst. 2 obč. zák.

Tato úvaha soudu byla v souladu s

dosavadní judikaturou, podle níž za osobu bez pojištění odpovědnosti je nutno

považovat toho, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem takového vozidla, u

nějž nebyla uzavřena pojistná smlouva ve smyslu § 4 cit. zákona č. 168/1999 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007,

jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu,

www.nsoud.cz). Vzhledem však k nepodloženému a blíže neodůvodněnému skutkovému závěru, že

žalovaný použil vozidlo bez vědomí žalované a že se dopustil excesu, který

nijak nesouvisel s činností autobazaru žalovaného, kterému žalovaná svěřila

vozidlo k prodeji, učinil nesprávný právní závěr, že za škodu způsobenou při

dopravní nehodě odpovídá výlučně řidič vozidla (žalovaný), namísto

provozovatelky vozidla (žalované) ve smyslu § 430 odst. 1 obč. zák., podle

něhož, místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez

vědomí nebo proti vůli provozovatele. Odvolací soud se s ohledem na nesprávný skutkový závěr nevypořádal s možností

aplikace § 430 odst. 1 obč. zák., zejména věty druhé tohoto ustanovení a § 438

odst. 1 obč. zák. V souvislosti s řešením otázky odpovědnosti provozovatele vozidla, jako osoby

bez pojištění odpovědnosti a odpovědnosti řidiče, osoby odlišné od

provozovatele vozidla, který způsobil škodnou událost, je namístě poukázat na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2010, sp. zn. 23 Cdo 648/2009, jež je

veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz a

podle něhož za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá

provozovatel tohoto dopravního prostředku (§ 427 obč. zák.) a není tím

vyloučena zároveň odpovědnost osoby (např. řidiče motorového vozidla), která

škodu způsobila při téže škodné události poškozenému porušením právní

povinnosti (§ 420 obč. zák.). V uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožnil

s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož obě takové osoby odpovídají za

škodu solidárně podle § 438 odst. 1 obč. zák. Dovolací důvod podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy

uplatněn důvodně. Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné,

Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu, bez

jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen

rozsudek odvolacího soudu, platí i pro zamítavý výrok pod bodem II. rozsudku

soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu

prvního stupně, včetně závislého výroku pod bodem IV., týkajícím se rozhodnutí

o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první

za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě

nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního

řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s.

ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 10. ledna 2011

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á

předsedkyně senátu