23 Cdo 4427/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce V. V., zastoupeného JUDr. H.K., advokátkou proti žalovanému B. H., E.
J. V. H. zastoupenému JUDr. J. B. advokátem o zaplacení částky 1,236.353,- Kč s
přísl., vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 236/2005,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 12. června 2008 č. j. 22 Co 1080/2008 - 410, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 31 315 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Hany Kundratové, advokátky se sídlem v Praze 2, Gorazdova 334/16.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 12. února 2008 č. j. 5 C
236/2005 – 363 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,236.353,-
Kč s úrokem z prodlení ve výši 18% z částky 503.859,- Kč od 29. 4. 2000 do
zaplacení, ve výši 8% z částky 70.585,- Kč od 15. 4. 2001 do zaplacení, ve výši
5,5% z částky 128.934,- Kč od 26. 4. 2002 do zaplacení a ve výši 3% z částky
532.975,- Kč od 24. 4. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že účastníci uzavřeli v červnu 1992 v
písemné formě smlouvu o tiché společnosti, v níž se žalobce zavázal účastnit se
podnikatelské činnosti žalovaného vkladem ve výši 404.000,- Kč, dále ve výši
30.000,- AUD a půjčkou ve výši 20.000,- AUD. Mezi účastníky bylo dohodnuto, že
se žalobce bude podílet na zisku žalovaného ve výši 50% za každý kalendářní
rok. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že ji lze zrušit dohodou
nebo jednostranně vypovědět s 18-měsíční výpovědní lhůtou, která začne běžet
vždy 1. ledna roku následujícího po doručení písemné výpovědi druhé straně, a
to pouze tehdy, pokud druhá strana hrubě nebo opětovně porušuje závazky dané
smlouvou. Žalobce vložil vklad ve výši 404.000,- Kč do podnikání žalovaného v
letech 1990 a 1991, vklad 30.000,- AUD a půjčku ve výši 20.000,- AUD poskytl
žalovanému dne 10: 9. 1992. Tato půjčka již byla žalobci žalovaným vrácena a
byly zaplaceny i dohodnuté úroky. Dne 22. 12. 1997 žalovaný žalobci předmětnou
smlouvu vypověděl bez udání důvodů. Za rok 1999, 2000, 2001 a 2002 nebyl
žalobci podíl na zisku žalovaným vyplacen. Po právní stránce hodnotil soud
prvního stupně zejména platnost smlouvy o tichém společenství, když podle
názoru žalovaného je absolutně neplatná pro rozpor s kogentními ustanoveními
zákona a z důvodu absence devizového povolení. Žalovaný rovněž uvedl, že
smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého
obchodního styku. Okresní soud vyslovil názor, že smlouva o tichém
společenství datovaná 31. 8. 1990 byla mezi účastníky fakticky uzavřena v
červnu 2002, a její obsah hodnotil tudíž po právní stránce podle předpisů
platných v době jejího vzniku, tedy podle obchodního zákoníku účinného do konce
roku 1992.Z pohledu ust. § 673 a násl. obchodního zákoníku uzavřel soud prvního
stupně, že smlouva obsahuje všechny podstatné i obvyklé náležitosti, přičemž v
době jejího uzavření měla právní úprava základních ustanovení o smlouvě o
tichém společenství v obchodním zákoníku dispozitivní charakter, strany se
proto mohly od zákonné úpravy odchýlit. Platně si proto účastníci mohli
dohodnout způsob skončení smluvního vztahu výpovědí, výpovědní lhůtu i důvod
výpovědi spočívající v tom, že druhá strana hrubě nebo opětovně porušuje
závazky ze smlouvy. Za dané situace pak okresní soud výpověď ze strany
žalovaného označil za neplatnou, neboť byla dána v rozporu s uzavřenou smlouvou
bez udání důvodů a za situace, kdy žalobce svoje povinnosti vyplývající ze
smlouvy plnil. Předmětnou smlouvu nepokládal okresní soud za neplatnou ani z
důvodu absence devizového povolení, když poukázal na ust. § 23 z. č. 528/1990
Sb., devizového zákona. Pokud by došlo k porušení devizového zákona, odpovídali
by popř. účastníci za devizový přestupek ve smyslu § 43 a násl. devizového. Platnost smlouvy hodnotil soud prvního stupně i z pohledu jejího případného
rozporu s dobrými mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku.
K tomu uvedl,
že z provedených důkazů vyplývá, že vůli založit závazkový vztah v podobě
tichého společenství projevili oba účastníci již v roce 1990 a následně se
dohodli na uzavření smlouvy, která byla sepsána komerčním právníkem JUDr. J.D. Jmenovaný právník ve své svědecké výpovědi potvrdil vůli obou smluvních stran
smlouvu ve všech částech jejího obsahu uzavřít a v jejích intencích postupovat. Okresní soud proto uzavřel, že smlouva o tichém společenství byla uzavřena
účastníky na základě svobodné vůle a v souladu se zákonem. Žalobce svoje
povinnosti vyplývající ze smlouvy splnil, žalovaný však svoje povinnosti
porušil, neboť žalobci nevyplatil sjednaný podíl na zisku za období let 1999 –
2002. Ke zjištění výše zisku žalovaného zadal okresní soud znalecký posudek, v
němž znalec zjistil, že zisk po zdanění činil za rok 1999 1.007,718,06 Kč, za
rok 2000 činil 141.170,26 Kč, za rok 2001 činil 257.868,62 Kč a za rok 2002
činil 1.065,951,73 Kč. Protože závěry znaleckého posudku nebyly žádnou ze stran
zpochybněny, soud prvního stupně určil výši podílu na zisku za rok 1999 ve
výši 503.859,- Kč, za rok 2000 ve výši 70.585,- Kč, za rok 2001 ve výši
128.934,- Kč a za rok 2002 ve výši 532.975,- Kč, celkem 1.236,353,-
Kč.Za důvodnou považoval i žalobu ohledně příslušenství a rozhodl o úrocích z
prodlení.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním, jemuž odvolací soud
ve svém rozsudku ze dne 12. června 2008 č. j. 22 Co 1080/2008 – 410 částečně
vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalovaného. Odvolací
soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že při výpočtu částek
podílu na zisku nebylo zohledněno, že uvedené podíly na zisku podléhají
srážkové dani, kterou je povinen provést plátce, tj. podnikatel jako účastník
smlouvy o tichém společenství. Jestliže podnikatel tichému společníkovi vyplácí
jeho podíl, má povinnost před výplatou provést srážku daně ve výši 15% z podílu
na zisku připadajícího na tichého společníka a takto sraženou daň odvést na
zvláštní účet svému místně příslušnému správci daně. Odvolací soud proto snížil
jednotlivé částky podílu na zisku přiznané soudem prvního stupně tichému
společníkovi, a to tak, že za rok 1999 mu připadá podíl na zisku ve výši
428.280,- Kč, za rok 2000 ve výši 59.997,- Kč, za rok 2001 ve výši 109.594,- Kč
a za rok 2002 ve výši 453.029,- Kč, celkem tedy 1.050,900,- Kč. Žaloba není
důvodná v rozsahu 185.453,- Kč. V důsledku těchto změn změnil odvolací soud i
jednotlivé dílčí nároky, z nichž byly žalobci vypočteny úroky z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřuje v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Otázku
zásadního právního významu spatřuje dovolatel v tom, zda mělo ust. § 679 odst.
1 písm. b) obchodního zákoníku kogentní povahu ještě před jeho výslovným
zařazením do výčtu v ust. § 263 obchodního zákoníku a zda bylo možné ve smlouvě
o tichém společenství uzavírané v červnu roku 1992 s odkazem na dispozitivnost
prvně uvedeného ustanovení platně omezit možnost výpovědi smlouvy o tichém
společenství jen na hrubé nebo opětovné porušení závazků ze smlouvy.
Další otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel i v tom, zda
neexistence devizového povolení vyžadovaného devizovým zákonem k převzetí
závazku devizového tuzemce k devizovému cizozemci v červnu 1992 způsobovalo
absolutní neplatnost uzavřené smlouvy.
K první otázce uvádí dovolatel, že soud prvního i druhého stupně dospěl k
nesprávnému názoru, že smluvní strany mohly využít smluvní volnosti při úpravě
vzájemných vztahů, neboť veškerá ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o
tichém společenství měla dispozitivní povahu. Argumentuje, že jen ta
ustanovení, která jsou obsažena ve výčtu ust. § 263 odst. 1 obch. zák. jsou
nepochybně kogentní, vedle nich však existují i kogentní normy do výčtu
nezařazené, a je proto nutno vždy zkoumat, zda z obsahu, povahy, významu a
smyslu takového ustanovení nelze rovněž dovodit jeho kogentnost. Správnost
svého názoru dovozuje ze skutečnosti, že se následnými novelizacemi mění rozsah
výčtu v ust. § 263 odst. 1 obch. zák. a jsou do něho zařazována další
ustanovení. Dále dovozuje, že smlouva o tichém společenství dovoluje a její
funkcí je využití cizích prostředků k podnikání po omezenou dobu. Podnikatel i
tichý společník by proto měli mít možnost flexibilně ukončit vztah výpovědí,
pokud podnikatel nebude již cizí zdroje k podnikání potřebovat. Omezení
možnosti výpovědi proto podle názoru dovolatele znamená popření podstaty
smluvního typu smlouvy o tichém společenství.
Ke druhé otázce vyslovuje dovolatel názor, že absence devizového povolení
znamená nejen sankce veřejnoprávní povahy, ale i absolutní neplatnost uzavřené
smlouvy.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního i druhého stupně
zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání žalovaného svoje vyjádření, ve kterém se ztotožnil s
názorem odvolacího soudu. Poukazuje na to, že smluvní strany vycházely z
doslovného znění obchodního zákoníku v době uzavírání smlouvy, pro které je
změna charakteru právní normy z dispozitivní na kogentní devět let po uzavření
smlouvy irelevantní. Žalobce upozorňuje na to, že ustanovení o výpovědi jsou
projevem autonomie vůle smluvních stran, neboť na něm trvaly, i když je
komerční právník JUDr. J. D. upozornil na to, že se odchylují od textu
obchodního zákoníku. Argumentaci žalovaného považuje za účelovou a upozorňuje
na to, že by smlouvu neuzavřel, kdyby ji mohl žalovaný kdykoli vypovědět.
Vložené finanční prostředky umožnily žalovanému privatizaci a nabytí dalšího
majetku, který zvýšil již svou hodnotu. Očekával proto, že mu bude sjednaný
podíl na zisku vyplacen. Podle žalobce též rozhodně není v souladu se zásadami
poctivého obchodního styku, pokud mu byla výpověď dána v okamžiku, kdy veškeré
své závazky ze smlouvy splnil, zatímco žalovaný totéž neučinil. Pokud jde o
druhou otázku, ztotožňuje se žalobce se závěry soudu prvního stupně a dovozuje,
že se žalovaný nezavázal k žádnému plnění v cizí měně, devizového povolení tedy
nebylo třeba. Případná absence devizového povolení mohla způsobit, že by se
žalovaný dopustil devizového přestupku, avšak není možné, aby se žalovaný
domáhal neplatnosti právního úkonu, kterou sám porušením devizového zákona
způsobil.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na
níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
V posuzované věci dovolatel sice uvádí, že jeho dovolání směřuje proti celému
rozhodnutí odvolacího soudu, avšak z obsahu dovolání se podává, že dovolatel
napadá jen ten výrok odvolacího soudu, v němž je potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, neboť výslovně vymezuje otázky, které mají podle jeho názoru
zásadní právní význam.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena
pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak
vskutku je.
Pokud jde o přípustnost dovolání, posoudil Nejvyšší soud jako soud dovolací
vyjádření dovolatele a dospěl k závěru, že v dané věci jde skutečně o otázku,
která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a má zásadní význam
pro právní jistotu smluvních stran smlouvy o tichém společenství. Dovolání je
tedy přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V projednávané věci zaujaly soudy nižších stupňů právní názor, že ust. § 679
odst. 1 obch. zák. mělo v době uzavření smlouvy dispozitivní charakter a
smluvní strany si proto mohly sjednat možnost výpovědi i přísněji, než
vyplývalo z doslovného textu zákona. Dovolatel ve své argumentaci tento závěr
zpochybňuje a upozorňuje na to, že výčet kogentních ustanovení v ust. § 263
odst. 1 obch. zák. nemá taxativní charakter. Uvedená argumentace dovolatele se
týká ust. § 679 odst. 1 obchodního zákoníku, které zprvu nebylo uvedeno ve
výčtu kogentních ustanovení v § 263 odst. 1 obch. zák. a do tohoto výčtu bylo
zařazeno až novelizací obchodního zákoníku z. č. 370/2000 Sb. s účinností od
1. ledna 2001. Jádrem sporu je neshoda o tom, zda bylo možné se při uzavření
smlouvy o tichém společenství odchýlit od úpravy ust. § 679 odst. 1 písm. b)
obch. zák., tedy zda bylo toto ustanovení dispozitivní v době, kdy smluvní
strany smlouvu uzavíraly. Stanovisko dovolatele je sice zdůvodněno, ale
odporuje platné úpravě obchodního zákoníku. Argumentace zcela pomíjí, že
obchodní zákoník má pro určení kogentnosti ustanovení v části třetí vlastní
zvláštní režim a nelze tak na ně vztáhnout pravidlo občanského práva, na něž
dovolatel odkazuje.
Ust. § 263 ObchZ má jednoznačně charakter taxativního výčtu. Vyplývá to jak z
jeho znění „Strany se mohou odchýlit od ustanovení této části zákona nebo její
jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou ustanovení...“, tak i z odborné
literatury - viz. např. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol., Obchodní
zákoník: komentář, 10. vydání, Praha: C.H.BECK 2005, na str. 995. Historický
výklad zde může mít jen podpůrný charakter, neboť nelze předpokládat, že
smluvní strany v době uzavření smlouvy věděly nebo mohly vědět, že uvedené
ustanovení bude v budoucnu zařazeno do výčtu ustanovení kogentního charakteru.
Hodnocení právní úpravy z pohledu jejího dnešního stavu je zde nepřípustné. K
tomu Nejvyšší soud podotýká, že v době uzavření smlouvy panovala všeobecná
shoda o dispozitivnosti předmětného ustanovení a byly běžně uzavírány smlouvy,
které dispozitivnost úpravy využívaly. Tento právní názor byl již vyjádřen v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2003 sp. zn. 32 Odo 340/2002.
Uvedené rozhodnutí se sice zabývalo obrácenou situací – řešilo otázku platnosti
doložky, která umožnila výpověď smlouvy o tichém společenství sjednané na dobu
určitou, ovšem jeho závěry mohou poskytovat vodítko i pro tento případ.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí konstatoval, že podle úpravy platné do 1.
1. 2001 bylo ust. 679 odst. 1 písm. b) obch. zák. dispozitivní a umožňovalo
sjednání odlišného režimu. Skutečnost, že byl sjednán režim volnější, zatímco
ve zkoumaném případě šlo o režim přísnější nemá na samotné konstatování
dispozitivnosti ustanovení vliv.
Uvedený závěr lze dovodit i z charakteru samotné smlouvy o tichém společenství.
Smlouva o tichém společenství je zařazena do ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch.
zák. jako smlouva, která se bez ohledu na právní povahu svých smluvních stran
řídí obchodním zákoníkem. Jde o smluvní typ úzce spjatý s podnikatelskou
činností, jehož jednou smluvní stranou je vždy podnikatel. Pro takové vztahy
platí zásada profesionality účastníků smluvního vztahu, od nichž je možno
vyžadovat vyšší míru znalostí a zkušeností i vyšší míru péče o vlastní práva.
Na druhé straně je tato zásada spojena se zásadou minimalizace zásahů do
smluvní svobody a autonomie vůle stran. Závěry Nejvyššího soudu se tedy plně
shodují se závěry soudů nižších stupňů, které sporné ujednání kvalifikovaly
jako projev svobody a autonomie smluvních stran, zejména když bylo prokázáno,
že obě smluvní strany na ujednání trvaly i po upozornění právníka, že se
odchylují od výslovného pravidla uvedeného v obchodním zákoníku.
Pokud jde o druhou otázku položenou dovolatelem, ztotožňuje se Nejvyšší soud
plně s právním názorem soudu prvního stupně. Porušení pravidel chování
ukládaných předpisy veřejného práva, zejména absence povolení provádět určité
činnosti, způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech
a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované. Toto porušení však není
důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva
soukromého. Porušení veřejnoprávních předpisů však samo o sobě (pokud
nenastanou podmínky ve smyslu § 49a obč. zák.) nemůže způsobit neplatnost
smlouvy – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004
sp. zn. 32 Odo 3/2003. Zmíněný princip je výslovně vyjádřen v ust. § 3a
obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací proto shledává, že rozhodnutí odvolacího
soudu bylo věcně správné a má zásadní právní význam. Dovolání žalovaného proto
ve smyslu ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítá.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení
má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají
z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 31 015 Kč (§ 3 odst.
1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č.
177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 31 315 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu