23 Cdo 4496/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně Atos IT Solution and Services, s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Nuslích,
Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, IČO 44851391, zastoupené JUDr. Viktorem
Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti
žalované ELO Digital Office ČR s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Chodově,
Kloboukova 2190, PSČ 148 00, IČO 64574636, zastoupené JUDr. Josefem Donátem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o zaplacení
částky 8 162 931,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 5 Cm 171/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 12. dubna 2016, č. j. 1 Cmo 56/2014-504, 1 Cmo 12/2016, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 49
948,80Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Donáta,
advokáta.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 5 Cm 171/2006 – 396 (ve znění opravných
usnesení ze dne 3. prosince 2013, č. j. 5 Cm 171/2006-406 a ze dne 2. ledna
2014, č. j. 5 Cm 171/2006-426), jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky v
záhlaví rovněž uvedené a jímž byla zároveň žalobkyni uložena povinnost nahradit
náklady řízení žalované a státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje
za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní
posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná z důvodů, které ve svém vyjádření rozvádí, považuje dovolání za
nepřípustné a navrhuje ho odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci
Spor se vedl o náhradu škody, která podle žalobních tvrzení vznikla v příčinné
souvislosti s prodlením žalované jako zhotovitelky při plnění jejího závazku ze
smlouvy o dílo. Kvůli tvrzenému prodlení žalované žalobkyně totiž od smlouvy
odstoupila. Škodu představují náklady na zajištění náhradního řešení pro
investora akce.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vadné plnění nebylo prokázáno. Jediným
akceptačním kriteriem pro přejímku plnění dle smlouvy byla akceptace dílčích
plnění koncovým uživatelem (investorem akce). Investor plnění bez výhrad
akceptoval, žalobkyně (zjevně nesprávně uvedeno „žalovaný“) tudíž neměla žádný
smluvní ani zákonný důvod odepřít žalované přejímku plnění. Zjistil rovněž, že
ve smlouvě byla výslovně pojata součinnost žalobkyně velmi široce a že nutnost
co nejširší součinnosti vyplývala též z povahy díla (vytvoření rozsáhlého
informačního systému spisové služby zahrnujícího softwarovou i hardwarovou
část) a jeho projektového řízení žalobkyní. Vyšel rovněž ze skutečnosti, že
žalobkyně smluvně dohodnutou, ale i objektivně potřebnou součinnost, nezbytnou
pro řádné provedení díla nesplnila (a neplnila ji již v době, která předcházela
sjednanému termínu předání díla, resp. jeho II. etapy, která především byla
předmětem sporu). Na základě uvedených zjištění dospěl k závěru, že z důvodů
uvedených v § 370 obch. zák. nebyla žalovaná v prodlení s dokončením díla (jeho
II. etapy), žalobkyně tudíž neměla důvod od smlouvy odstoupit pro prodlení
žalované.
Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
odvolacího soudu v otázce nutné součinnosti věřitele, kterou ve svém dovolání
uvádí. Z obsahu jejího dovolání je však zřejmé, že nenapadá právní závěr
odvolacího soudu, ale skutková zjištění, z nichž tento závěr vychází. Na rozdíl
od odvolacího soudu je totiž přesvědčena, že „v žádném případě“ nebylo
prokázáno, že žalovaná objektivně nemohla splnit svůj závazek bez součinnosti
žalobkyně jako věřitelky, má výhrady vůči tomu, jak odvolací soud provedené
důkazy hodnotil. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je však jediným způsobilým
dovolacím důvodem nesprávné právní (nikoli skutkové) posouzení věci. Způsobilým
dovolacím důvodem není ani zpochybnění právního hodnocení věci odvolacím
soudem, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z něhož vyšel odvolací soud
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Právní závěr odvolacího soudu, vycházející z jeho skutkových
zjištění, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká odklon od judikatury Nejvyššího soudu,
co se týče existence písemného protokolu o předání a převzetí díla jako
hmotněprávní podmínky vzniku nároku na cenu díla. Přehlédla však, že z
výslovného znění shora citovaného § 237 o. s. ř. plyne, že dovolání je
přípustné pouze pro řešení těch právních otázek, na nichž odvolací soud své
rozhodnutí založil (tj. těch, které byly pro jeho rozhodnutí podstatné). V
tomto sporu bylo třeba vyřešit otázku vzniku nároku na náhradu škody, nikoli
vznik nároku na cenu. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo proto stěžejní
vypořádat se s předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou odstoupením od
smlouvy, tudíž i otázkou, zda žalovaná porušila své povinnosti ze smlouvy. Na
řešení této otázky také rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, vznik nároku na
cenu díla odvolací soud neřešil.
Další svou námitkou týkající se (podle dovolatelky) nesprávně aplikované zásady
koncentrace řízení (§ 118b odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka brojí proti procesním
vadám, které však samy o sobě (i kdyby byly důvodné) přípustnost dovolání
založit nemohou, není-li dovolání přípustné z jiného důvodu ( § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty
druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Kateřina
H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu