23 Cdo 4562/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce Ing. K. L., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, proti žalovanému S. b.
d. D., zastoupenému JUDr. J.K., advokátem, o zaplacení 918 540 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm
169/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
listopadu 2008 č. j. 3 Cmo 183/2008 - 217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi
žalobcem, jako mandatářem a žalovaným, jako mandantem, byla dne 28.1.1994
uzavřena mandátní smlouva, ve znění dodatku č. 1 ze dne 30.12.1996, v níž se
žalobce zavázal ve sjednaném rozsahu provádět pro žalovaného správu bytového
fondu a žalovaný za výkon správy zaplatit sjednanou úplatu. Oba soudy dále
vyšly ze zjištění, že žalobce neprokázal, že by v měsících listopadu 2001 a v
měsících následujících prováděl pro mandanta nějakou činnost.
S ohledem na uvedená skutková zjištění soudy dospěly k závěru, že za měsíc
listopad 2001 žalobci nárok na odměnu podle § 567 odst. 2 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) pro neplnění sjednané činnosti nevznikl. Za další
měsíce prosinec 2001 až červenec 2002 shledaly důvodnou žalovaným vznesenou
námitku promlčení nároku na zaplacení odměny, když za toto období počala
čtyřletá promlčecí doba běžet podle smluvních ujednání dne 5.12.2001 a skončila
dnem 5.7.2006. Žalobce uplatnil nárok na zaplacení odměny až dne 16.4.2007,
tedy po uplynutí promlčecí doby. Z těchto důvodů odvolací soud považoval návrh
žalobce za nedůvodný a potvrdil zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že
dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se důvodu uvedeného v
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a důvodu v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. - nesprávného právního posouzení věci.
Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že nebyl v souladu s právním předpisy
předvolán na jednání soudu prvního stupně, nemohl tak náležitě hájit své zájmy
a prokázat svá tvrzení a odvolací soud nezjednal v tomto pochybení nápravu.
Dále namítá, že se soud řádně nezbýval navrženými důkazy a pochybil i v tom, že
v řízení byly vyslechnuty jako svědci osoby působící jako statutární zástupci
žalovaného, ač měly být vyslechnuty jako účastníci řízení, což mohlo mít vliv
podle jeho názoru na hodnocení věrohodnosti výpovědí.
Za otázku zásadního právního významu považuje použití § 571 odst. 2 obch. zák.
v případě, že písemná smlouva stanoví povinnost k úhradě bez dalšího, tedy
přednost smluvního ujednání před zákonem v případě jeho dispozitivní úpravy.
Žalobce nesouhlasí se závěrem, že jeho nárok je promlčen. Má za to, že soudy v
tomto směru učinily nesprávný závěr, neboť rozšíření žaloby v roce 2007 se týká
téže věci, ohledně níž byla podána žaloba již v roce 2002.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl
zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (18.11.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
(dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení
správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost
dovolání neumožňují.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci
nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího
soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v
nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pochybil, jestliže nenapravil nesprávný
postup soudu prvního stupně ohledně jeho řádného předvolání k soudu, a že se
soudy řádně nezabývaly jím navrženými důkazy, je třeba konstatovat, že
správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud
přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové
vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu. V dané věci však taková otázka nastolena nebyla,
neboť dovolatel namítá pouze konkrétní nesprávný procesní postup soudů v otázce
jeho předvolání k soudu a vedení dokazování.
V této souvislosti je nutno rovněž připomenout, že námitky k nesprávnému
hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst.
3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol.,
C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolací soud dospěl k závěru, že zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího
soudu nemůže založit námitka dovolatele ke vzniku nároku na zaplacení úplaty
přímo z mandátní smlouvy. Dovolatel totiž vychází ze zjevně nesprávného
názoru, že dispozitivní ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák. je vyloučeno tím,
že účastníci ve smlouvě nesjednají žádné podmínky pro vznik nároku na odměnu.
Naopak v takovém případě se aplikuje ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák., které
stanoví, že pokud nevyplývá ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na
úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to,
zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv.
Jestliže tedy ze smlouvy nevyplývá něco jiného, je splněna zákonná podmínka pro
užití právní úpravy v § 571 odst. 2 obch. zák. a soudy tedy rozhodly v souladu
s hmotným právem, když dospěly k závěru, že pokud žalobce nevykonal činnosti z
mandátní smlouvy, nemá nárok na úplatu, konkrétně na úplatu za listopad 2001.
Oba soudy správně v souladu s § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. posoudily i
vznesenou námitku promlčení. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že odměna
mandatáře byla splatná do 5. dne v měsíci za příslušný měsíc, tudíž soudy
správně dovodily, že promlčecí doba za prosinec 2001 až červenec 2002 počala
dnem běžet 5.12.2001 a skončila 5.7.2006. Soudy tedy v souladu s právní úpravou
promlčení v obchodním zákoníku (§ 391 odst. 1, § 397) dospěly k závěru, že
žalobcem požadovaný nárok je promlčen, byl-li uplatněn u soudu až 16.4.2007.
Pokud žalobce namítá, že nárok uplatnil v žalobě již v roce 2002, je nutno
poukázat na znění žaloby, v níž uplatnil pouze nárok na zaplacení odměny z
mandátní smlouvy za listopad 2001, avšak nárok na zaplacení odměny za prosinec
2001 až červenec 2002 uplatnil až u soudního jednání dne 16.4.2007 s upřesněním
ze dne 11.5.2007 po výzvě soudu – viz č.l. 120 spisu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací
soud otázku nároku na odměnu z mandátní smlouvy v rozporu s hmotným právem (§
571 odst. 2 obch. zák.). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru
o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči
žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu