23 Cdo 4592/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobců a) Ing. I. Č. a b) Ing. J. P., obou zastoupených JUDr. Miroslavem
Pavlasem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Fügnerova 12, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 00,
zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, o
zaplacení částky 12 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 13 C 113/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 58 Co 264/2009-223, takto:
I. Dovolání obou žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady
dovolacího řízení ve výši 3 192 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám
JUDr. Jiřího Kovandy, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28.
výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2010, č.j. 58 Co 264/2009-223,
výrokem I. odmítl odvolání žalobce b) – resp. 2. žalobce směřující do výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně a výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýkají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání z důvodu jeho
nepřípustnosti. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 24. února 2010, tedy po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená
zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných
ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009. Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými
subjekty (žalobci) a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že
dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není dovolání přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v
prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podané žalobcem a) -
resp. 1. žalobcem. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 o. s. ř. není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním
dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a
v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží
– viz § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V posuzovaném případě byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo ve věci samé
rozhodnuto o částce 12 500 Kč s příslušenstvím. Dovoláním dotčeným výrokem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč, proto není dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné; k příslušenství pohledávky (jak výše uvedeno) se nepřihlíží. Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je
začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§ 167
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti
usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není
rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna
2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §
238, 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání
podané žalobcem a) - resp. 1. žalobcem upravené v § 237 až 239 o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce a) - resp. 1. žalobce jako nepřípustné bez
jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podané žalobcem b) – resp. 2. žalobcem proti výroku I. odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání
žalobce b) – resp. 2. žalobce směřující do výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně, a proti výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovolání žalobce b) – resp. 2. žalobce není přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť napadené výroky odvolacího soudu nejsou rozhodnutími ve věci samé, jsou
svou povahou nemeritorními rozhodnutími. Přípustnost dovolání není založena ani
ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí
nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce b) - resp. 2. žalobce jako nepřípustné bez
jednání odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v
dovolacím řízení úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů. Soud přiznal
žalované náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem
podle § 3 odst. 1, bod 4, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, ve výši 2 360 Kč a dále
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, paušální náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, představovaný
písemným vyjádřením k dovolání, a z částky 532 Kč, představující 20% DPH
(srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy
celkem ve výši 3 192 Kč. Přiznanou náhradu nákladů řízení jsou žalobci podle §
149 odst. 1 o. s. ř. povinni zaplatit přímo k rukám právního zástupce žalované. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní žalobci dobrovolně co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.