23 Cdo 4631/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
J. F., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem, se sídlem v České Třebové,
Staré náměstí 15, proti žalovanému Královéhradeckému kraji, se sídlem v Hradci
Králové, Pivovarské náměstí 1245/2, PSČ 500 03, IČO 70889546, o zaplacení
částky 945 122,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou pod sp. zn. 3 C 105/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2010, č. j. 24 Co 151/2010-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou v pořadí třetím rozsudkem ze dne
13. srpna 2009, č. j. 3 C 105/2008-211, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci
úroky z prodlení ve výši 3 % p.a. z částky 280 197,30 Kč za období od 9. 4.
2003 do 4. 1. 2004, z částky 339 764,80 Kč za období od 4. 5. 2003 do 4. 1.
2004 a z částky 325 160,40 Kč za období od 5. 6. 2003 do 4. 1. 2004 (výrok od
bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II), stanovil lhůtu
k úhradě přiznané částky (výrok pod bodem III), zamítl žalobu v části, jež se
týká úroku z prodlení ve výši 106,5 % p.a. z částky 280 197,30 Kč za období od
9. 4. 2003 do 4. 1. 2004, z částky 339 764,80 Kč za období od 4. 5. 2003 do 4. 1. 2004 a z částky 325 160,40 Kč za období od 5. 6. 2003 do 4. 1. 2004 (výrok
pod bodem IV), a rozhodl, že zpětvzetí žaloby, které provedl žalobce podáním ze
dne 14. 4. 2009 (datovaným 9. 4. 2009), není účinné (výrok pod bodem V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako zhotovitel a právní
předchůdkyně žalovaného Orlická (posléze Oblastní) nemocnice v Rychnově nad
Kněžnou (dále jen „nemocnice“) jako objednatelka uzavřeli dne 14. 6. 2002
písemnou smlouvu o dílo, kterou se žalobce zavázal za sjednanou cenu provádět
pro nemocnici praní, čištění, žehlení a opravy prádla. Splatnost ceny díla byla
sjednána na 90 dnů od doručení faktury objednateli. Pro případ prodlení s
úhradou ceny díla byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,3 % z dlužné částky
denně. Dále bylo zjištěno, že za práce, které žalobce provedl od září do
listopadu 2002, vyúčtoval žalované nemocnici (procesní předchůdkyni nynějšího
žalovaného) v říjnu, listopadu a prosinci téhož roku třemi fakturami cenu díla
v celkové výši 945 122,50 Kč, která byla uhrazena až dne 5. 1. 2004. Ohledně
jistiny vzal žalobce žalobu zpět a řízení bylo v této části zastaveno. Závazkový vztah účastníků posoudil soud prvního stupně podle § 261 odst. 2 a §
536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako vztah ze smlouvy o
dílo. Dále aplikoval § 262 odst. 4 obch. zák. Ten mimo jiné stanovuje, že
smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení
povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním
zákoníkem pouze podle zákoníku občanského. Pak se i prodlení žalované
nemocnice, resp. výše úroků, řídí § 517 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) v návaznosti na nařízení vlády č. 152/1994 Sb. Ujednání
účastníků, které je v rozporu, resp. převyšuje takto zákonem stanovenou výši
úroků z prodlení, je neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák., neboť
povaha ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby si strany smlouvy
sjednaly úroky z prodlení jinak, než je zde stanoveno. Proto soud prvního
stupně vyhověl žalobě o zaplacení úroků z prodlení jen v rozsahu odpovídajícímu
výši úroků podle občanskoprávních předpisů, tj. ve výši 3 % p.a. Řídil se
přitom právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 30. října 2008, č. j. 32 Odo
873/2006-185, kterým byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně i
potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Soud prvního stupně současně podle § 96 odst. 3 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) rozhodl, že není účinné zpětvzetí žaloby ze strany žalobce,
neboť žalovaný s tím z vážných důvodů nesouhlasil a svědčí mu procesně-
ekonomický zájem na dokončení řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. dubna
2010, č. j.
24 Co 151/2010-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích pod body IV a V (výrok pod bodem I), odvolání žalobce proti výrokům
pod body I, II a III rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok pod bodem II)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud uvedl, že žalobce ve svém odvolání v podstatě vznesl jedinou
odvolací námitku, a to že soud prvního stupně měl rozhodnout o zastavení
řízení, neboť žalobce vzal svoji žalobu zcela zpět. Odvolací soud se proto
zabýval správností výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým rozhodl, že
zpětvzetí žaloby není účinné. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z
vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. V
dané věci žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil a trval na rozhodnutí soudu
ve věci samé, neboť jím bude nezpochybnitelně určen rozsah vzájemných sporných
práv a povinností mezi účastníky. Poukázal na to, že žalobce mu dosud nevrátil
částku 668 426 Kč, kterou mu žalovaný zaplatil, a u které odpadl právní důvod
plnění. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že
zpětvzetí žaloby není účinné. Žalovaný totiž uhradil nejen původně žalovanou
jistinu, ale i její příslušenství v původně žalované výši, neboť mu to bylo
uloženo pravomocným a vykonatelným rozsudkem, který byl až posléze zrušen výše
uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Až tímto rozsudkem byla odstraněna
spornost výše úroků z prodlení a soud prvního stupně důsledně vycházel ze
závazného právního názoru v tomto rozsudku obsaženém, že se výše úroků z
prodlení u žalovaného řídí jen předpisy občanského práva, tj. § 517 odst. 2
obč. zák. a nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Odvolací soud potvrdil správnost výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým
zamítl žalobu v části, ve které výše úroků z prodlení sjednaná účastníky
překračovala výši úroků z prodlení danou předpisy občanského práva. Jsou proto
bezpředmětné námitky žalobce týkající se jeho souhlasu s předchozím rozsudkem
odvolacího soudu vyznívajícím v jeho prospěch, neboť ten již byl zrušen a již
neexistuje. Pokud žalobce odmítá přijmout závazný právní názor Nejvyššího soudu
a snaží se jeho uplatnění v této věci zabránit zpětvzetím žaloby, jsou podle
závěru odvolacího soudu tím spíš dány důvody pro vážný nesouhlas žalovaného s
tímto postupem žalobce. Soud prvního stupně tudíž postupoval podle závěru
odvolacího soudu správně, když řízení pro zpětvzetí žaloby nezastavil a
napadeným rozsudkem rozhodl ve věci samé. Odvolání žalobce proti výrokům pod
body I až III, kterými bylo žalobě vyhověno, shledal odvolací soud subjektivně
nepřípustným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., přičemž uplatnil dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato
vada podle názoru dovolatele spočívá v tom, že poté, co vzal žalobu zcela zpět
včetně příslušenství, nebylo řízení zastaveno. Dovolatel má za to, že bylo jeho
procesní povinností vzít žalobu zpět poté, co byla celá žalovaná částka, včetně
předmětných úroků z prodlení, žalovaným uhrazena. Neexistoval zde žádný právní
ani jiný důvod vést řízení ohledně již zaplacené částky. Žalovaný ničím
neprokázal oprávněnost svého zájmu na pokračování v řízení v této věci,
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené i soudem odvolacím o neúčinnosti jeho
zpětvzetí je tudíž v rozporu se zákonem.
Žalobce dále uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy
obou stupňů porušily podle názoru dovolatele zásadu rovnosti účastníků v
občanskoprávních vztazích, která je zakotvena v Listině základních práv a
svobod, Ústavě České republiky i v ustanovení § 2 odst. 2 obč. zák. Žalobce i
právní předchůdce žalovaného Orlická nemocnice byli ve smyslu § 2 odst. 2 písm.
a) obch. zák. podnikatelé, měli stejná živnostenská oprávnění v oboru praní
prádla a v tomto oboru podnikali. Při uzavírání smlouvy o dílo se za
podnikatele bezesporu považovali. Jejich vztah měl být proto posouzen podle
obchodního zákoníku včetně úroků z prodlení. Nové rozhodnutí ve věci zmíněnou
zásadu rovnosti účastníků explicitně definované i ustanovením § 2 odst. 2 písm.
a) obch. zák. nerespektuje, je tudíž nezákonné.
Z uvedených důvodů navrhl dovolatel zrušení rozsudku odvolacího soudu i
rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání
přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Zda jsou splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání, posuzoval dovolací
soud nejprve u části dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu
pod bodem II, kterým bylo odvolání žalobce proti výrokům I, II a III rozsudku
soudu prvního stupně odmítnuto. Toto rozhodnutí má povahu usnesení, byť je
začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§ 167
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti
usnesení upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Dovolání je podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pouze u rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
bylo rozhodnuto ve věci samé. O takový případ se v dané věci nejedná.
Přípustnost dovolání však není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a 239 o.
s. ř., neboť rozhodnutí o odmítnutí odvolání nelze podřadit žádnému z tam
taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání proti výroku odvolacího soudu pod
bodem II není tudíž přípustné.
Přípustnost dovolání neshledal Nejvyšší soud ani v části, v níž směřuje proti
výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem IV a V. V části výroku týkající se
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem V soud prvního
stupně konstatoval, že zpětvzetí žaloby provedené žalobcem podáním ze 14. 4.
2009 není účinné. I tato část výroku odvolacího soudu má povahu usnesení, proti
němuž lze, jak výše uvedeno, podat dovolání pouze v případech vyjmenovaných v §
237 až 239 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení výroku o
neúčinnosti zpětvzetí žaloby není ani rozhodnutím ve věci samé a není uvedeno v
žádném z ustanovení § 238 až § 239 o. s. ř. Je proto je nutno uzavřít, že
dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pod bodem V, taktéž není přípustné.
Z potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I zbývá posoudit
přípustnost té části výroku, kterým byl potvrzen výrok pod bodem IV rozsudku
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž
se žalobce domáhal úroků z prodlení ve výši přesahující zákonné úroky z
prodlení stanovené občanským zákoníkem.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Dovolání je přípustné
podle písmene b), jestliže soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání však podle tohoto ustanovení
není přípustné tehdy, jestliže právní názor, jímž byl odvolací soud, případně i
soud prvního stupně, při vydání nového (obsahově odlišného) rozhodnutí ve věci
samé vázán, byl obsažen v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo v kasačním
nálezu Ústavního soudu ČR (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád II, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1879). To ostatně
vyplývá již z vlastního textu tohoto ustanovení – v § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. se hovoří o vázanosti právním názorem odvolacího soudu, nikoliv soudu
jiného. Dovolatel se tudíž mýlí, dovozuje-li přípustnost z tohoto ustanovení.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu za podmínky, že dovolání není
přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle
§ 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu.
Dovolací námitky žalobce směřují proti závěru odvolacího soudu, který
respektoval právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho předchozím rozsudku
vydaným v dané věci dne 30. října 2008 pod č. j. 32 Odo 873/2006-185. Dovolatel
argumentuje tím, že žalobce i původně žalovaná Orlická nemocnice byli
podnikatelé, což dovozuje z jejich živnostenských oprávnění, a tím že při
uzavírání smlouvy o dílo se za podnikatele považovali. Jejich vztah měl být
proto posouzen podle obchodního zákoníku, a to včetně úroků z prodlení.
Nejvyšší soud však ve svém předchozím uvedeném rozhodnutí podrobně zdůvodnil,
proč se v dané věci jedná o obchodněprávní vztah, a z jakých důvodů se právní
režim úroků z prodlení řídí předpisy práva občanského; neshledává žádného
důvodu své závěry měnit ani nyní a v podrobnostech na tento svůj rozsudek
odkazuje, přičemž pouze zdůrazňuje, že jde o právní úpravu platnou před 1.
lednem 2005. Odvolací soud dovodil, že skutečnost, že nemocnice byla v rozhodné
době držitelkou několika živnostenských oprávnění, nemá na její postavení
„nepodnikatele“ v tomto konkrétním závazkovém vztahu žádný vliv, neboť rozhodné
pro posouzení vztahu účastníků je účel, k jakému směřoval předmět smlouvy o
dílo. Tím bylo praní, žehlení, čištění a opravy veškerého prádla žalované
nemocnice, to je služba umožňující provoz zdravotnického zařízení, které je
bezpochyby veřejnou potřebou. Vztah účastníků se tedy řídil ustanovením § 261
odst. 2 obch. zák. jako vztah žalobce jako podnikatele s nepodnikatelem (v
právní teorii je takový vztah nazývám relativním obchodem). Ohledně úroků z
prodlení bylo nutno aplikovat i § 262 odst. 4 obch. zák., podle něhož smluvní
strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností
vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem
pouze podle zákoníku občanského. Ten upravuje nároky věřitele v případě
prodlení dlužníka v § 517 odst. 2 obč. zák., představující normu kogentní
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003,
jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006)
neumožňující sjednání úroku z prodlení v jiné výši, než stanoví prováděcí
předpis, tj. nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v tehdy platném znění. Nejvyšší
soud uzavřel, že přiznáním nároku na úrok z prodlení ve výši stanovené zákonem
odvolací soud rozhodoval o právní otázce, která již byla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena, rozhodl v souladu s touto judikaturou a z hlediska
uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které
by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným. Dovolání tudíž není
přípustné ani v této části.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť není splněn žádný předpoklad podle ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani další námitka dovolatele, že řízení
před soudy obou stupňů trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť tomu brání ustanovení § 237 odst. 3 věty za
středníkem o. s. ř., podle něhož se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží.
Podle právní úpravy dovolání v občanském soudním řádu není dovolání přípustné
ani proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť
podmínkou přípustnosti dovolání vyplývající z § 237 o. s. ř. je, že musí jít,
jak výše uvedeno, o rozhodnutí ve věci samé, jímž rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení není.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu