23 Cdo 4666/2010

23 Cdo 4666/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci

žalobkyně Komerční banky, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, PSČ 114 07,

IČO 45317054, proti žalovanému J. B., o zaplacení částky 57 657 Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 151/2001,

o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.

července 2010, č. j. 14 Co 61/2009-115, takto:

I. Dovolání žalobkyně se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2010, č. j. 14 Co

61/2009-115, ve výroku pod bodem I v části, ve které byla zamítnuta žaloba na

zaplacení částky 2 685 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 5. 2000 do zaplacení,

odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

prodlení od 16. 5. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě

nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný při nástupu do zaměstnání u

žalobkyně dne 15. 7. 1995 předložil žalobkyni průkaz pojištěnce Vojenské

zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VoZP“) a oznámil jí, že je

pojištěncem této zdravotní pojišťovny. Žalobkyně žalovaného k této pojišťovně

přihlásila a také za něj do roku 1999 odváděla pojistné. V roce 1999 nepřišla

praktické lékařce žalovaného platba od VoZP s tím, že žalovaného „nárokuje“

Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen „VZP“), žalovaný proto

zjišťoval důvody. Pojištěncem VoZP byl žalovaný od 7. 7. 1994 do 30. 6. 1995

(„po dobu vojny“), po ní se měl vrátit k VZP, avšak před ukončením vojenské

služby se zaregistroval u příslušného pracovníka VoZP, neboť hodlal u této

pojišťovny zůstat i nadále. Soud prvního stupně dále zjistil, že pojištěncem

VZP byl žalovaný od 1. 7. 1995 do 30. 6. 1999, od 1. 7. 1999 je opět

pojištěncem VoZP. Při kontrole plateb pojistného u žalované konstatovala VZP,

že žalobkyně platila od roku 1995 do roku 1999 pojistné za žalovaného jiné

zdravotní pojišťovně než VZP, a proto jí v bodu IV. 2 protokolu o výsledku

kontroly plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze dne 12. 5. 2000

vyměřila penále ve výši 57 657 Kč; to jí žalobkyně uhradila dne 12. 5. 2000. Po právní stránce posuzoval soud prvního stupně zjištěný skutkový stav podle §

420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého každý

odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, a podle § 11

písm. b) zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 550/1991 Sb.“), podle kterého je

pojištěnec povinen mimo jiné sdělit v den nástupu do zaměstnání svému

zaměstnavateli, u které zdravotní pojišťovny je pojištěn. Přijetí sdělení je

zaměstnavatel povinen pojištěnci písemně potvrdit. Zaměstnavatel má právo

požadovat na zaměstnanci úhradu penále, které zaplatil v souvislosti s

neoznámením nebo opožděným oznámením změny zdravotní pojišťovny pojištěncem. Podle § 10 odst. 2 uvedeného zákona vojáci v činné službě jsou pojištěni u

VoZP, a to až do posledního dne měsíce, v němž ukončili základní nebo náhradní

službu. Od prvního dne následujícího kalendářního měsíce jsou pojištěni u

původní pojišťovny, jejímiž pojištěnci byli před příchodem k VoZP. K tomuto

účelu je VoZP povinna sdělovat jedenkrát měsíčně Ústřední pojišťovně VZP jména,

příjmení, trvalé pobyty a rodná čísla pojištěnců, kteří zahájili či ukončili

základní službu. Žalovaný podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku splnil

svoji ohlašovací povinnost podle § 11 zákona č. 550/1991 Sb., že je pojištěncem

VoZP, jak plyne i z písemného oznámení z 5. 7. 1995 podepsaného žalovaným, a

žádnou další povinnost mu v tomto směru zákon neklade. Nezavinil tudíž vznik

škody žalobkyně a soud prvního stupně ani nespatřuje příčinnou souvislost mezi

jeho jednáním a vznikem škody.

Soud prvního stupně ještě podotkl, že žalovaný

jednal nesporně v dobré víře, že se včas a řádně přihlásil k VoZP, o čemž

svědčí průkazka této pojišťovny v jeho držení, a vlastní chování VoZP, která po

čtyři roky bez nejmenších námitek přijímala platby od žalobkyně, přičemž VZP se

stejnou dobu nezajímala, pokud byl žalovaný veden jako její pojištěnec, proč za

jeho osobu žádný zaměstnavatel platby neposílá. I z těchto důvodů by případné

vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy, i kdyby žalovaný porušil svoji

povinnost; při řádném plnění oznamovací povinnosti VoZP a kontrolní činnosti

VZP by škoda nevznikla vůbec nebo jen v nepatrné výši. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. července 2010, č. j. 14 Co 61/2009-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud potvrdil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a na

jeho závěry odkázal, s výjimkou hodnocení protokolu o výsledku kontroly plateb

pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze dne 20. 4. 2000 a hodnocení

výpočtu penále provedeného VZP. Tyto listinné důkazy proto zopakoval a doplnil

dokazování o „výpočet“ penále provedeného VZP a zdravotní dokumentací

žalovaného. Z citovaného protokolu a výpočtu penále odvolací soud zjistil, že

dlužná částka pojistného za období červenec 1995 až červen 1999 činila 108 486

Kč. Žalobkyně však omylem v červenci 1999 VZP zaplatila 97 746 Kč, čímž jí

vznikl dluh vůči VZP ve výši 10 740 Kč. Penále vyměřené za pozdní platbu

pojistného za žalovaného činilo celkem částku 54 971,24 Kč, naproti tomu

zbývající částka 2 685 Kč představovala penále vyměřené za pozdní platbu

pojistného ve výši 10 740 Kč žalobkyní. Z listin založených ve zdravotní

dokumentaci žalovaného odvolací soud učinil skutkový závěr, že žalovanému byla

v období let 1997 až 1999 opakovaně poskytnuta zdravotní lékařská péče hrazená

ze všeobecného zdravotního pojištění, a to nejen praktickou lékařkou, nýbrž i

dalšími specializovanými zdravotnickými zařízeními. Ve všech případech byl

žalovaný vykazován jako pojištěnec VoZP, přičemž nebyl upozorněn na to, že by

poskytnutá zdravotní péče nebyla VoZP uhrazena. Odvolací soud dospěl k právním závěrům odlišným od soudu prvního stupně. Obecná

úprava náhrady škody podle § 420 obč. zák. je v dané věci nahrazena zvláštní

úpravou v zákoně č. 550/1991 Sb., podle jehož ustanovení § 11 písm. b) je nutno

věc posuzovat. Odvolací soud zdůraznil, že uvedené ustanovení ukládá

zaměstnanci sdělit zaměstnavateli při nástupu do zaměstnání právě tu zdravotní

pojišťovnu, „u které je pojištěn“, a dospěl k závěru, že pokud žalovaný

žalobkyni při nástupu do zaměstnání sdělil jako svou zdravotní pojišťovnu VoZP,

u které však v té době pojištěn nebyl, svoji povinnost stanovenou v § 11 písm. b) zákona č. 550/1991 Sb. nesplnil. V důsledku porušení této povinnosti

žalovaným žalobkyně pojistné VZP zaplatila opožděně a bylo jí za to vyměřeno

penále ve výši 54 971,24 Kč. Mezi porušením povinnosti žalovaným a zaplacením

penále v této výši tudíž existuje příčinná souvislost.

To neplatí pro pozdní

platbu částky 10 740 Kč žalobkyní; prodlení s úhradou této částky žalovaný

nezpůsobil, a proto není žaloba v části penále ve výši 2 685 Kč důvodná. Nedůvodnou shledal odvolací soud žalobu i ve zbývající části uplatněného

nároku, neboť výkon práva žalobkyně na úhradu této části zaplaceného penále je

podle jeho závěru v rozporu s dobrými mravy a podle § 3 odst. 1 obč. zák. je

nutno tomuto výkonu práva odepřít právní ochranu. Žalovaný, byť objektivně

nebyl pojištěncem VZP, tuto skutečnost ani při náležité pečlivosti nemohl

zjistit, neboť disponoval průkazem VoZP, kterým se prokazoval nejen žalobkyni,

nýbrž i opakovaně různým zdravotnickým zařízením. Odvolací soud též přihlédl ke

skutečnosti, že žalobkyně vyměřené penále uhradila, aniž využila možnosti

postupu podle § 53 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním

pojištění, ve znění účinném do 30. 6. 2002 (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“),

obrátit se na rozhodčí orgán, který byl oprávněn odstraňovat tvrdosti, které se

vyskytly při vyměření penále. Rozsudek soudu prvního stupně je tudíž ve výroku

ve věci samé věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud posoudil dodržení povinností žalovaným, které stanoví

zákon č. 550/1991 Sb. zaměstnancům, jinak než soud prvního stupně. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné i podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přičemž otázka,

která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, spočívá podle jejího názoru v

posouzení souladu požadavku zaměstnavatele na úhradu penále zaplaceného

zdravotní pojišťovně v důsledku porušení povinnosti zaměstnance stanovené v §

11 písm. b) zákona č. 550/1991 Sb. za situace, kdy zaměstnavatel nepožádal

podle § 53 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění platném ke dni vyměření

penále, tj. ke dni 12. 5. 2000, o odstranění tvrdosti při vyměření penále. Dovolání žalobkyně odůvodnila nesprávným právním posouzením věci odvolacím

soudem a tím, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu pochybení při aplikaci § 53 odst. 3 zákona

č. 48/1997 Sb. na danou věc. Má za to, že uvedené ustanovení umožňuje bránit se

žádostí o prominutí penále odstraněním tvrdosti při jeho vyměření pouze v

případě, že zdravotní pojišťovna vydala platební výměr. V dané věci však byl

dluh dovolatelky ukládající úhradu penále „zachycen pouze v protokolu o

kontrole“, nejednalo se tudíž o rozhodnutí ve smyslu § 53 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. Nesprávné právní závěry přijal odvolací soud podle dovolatelky i při aplikaci §

3 obč. zák. Namítla, že se uplatněním žalovaného nároku nedopustila nemravného

jednání. Odvolací soud svůj závěr nepodložil důkladnými skutkovými závěry, že

výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu, jak bylo jeho povinností. Ze

strany žalobkyně nešlo o šikanózní výkon práva. Vadu řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, založil podle

názoru dovolatelky odvolací soud prováděním důkazů v rozporu s § 120 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 213a a § 212a o. s. ř. Odvolací soud byl oprávněn provádět

pouze takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo za řízení před

soudem prvního stupně. Tato podmínka však naplněna nebyla. Šlo zejména o důkazy

listinami ze zdravotní dokumentace žalovaného. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§

l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího

soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti,

nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

proti rozsudku, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl

ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání je

dále podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutí

odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Dovolání však ve všech těchto případech není

podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nich dovoláním

dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a

v obchodních věcech 100 000 Kč. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tato úprava přípustnosti je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku

odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde

tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma

soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů

těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní

posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen

takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v

právních vztazích účastníků (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní

řád II, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1877). V posuzované věci dospěly soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že penále

nebylo žalované uloženo VZP v důsledku porušení právní povinnosti žalovaným, a

žaloba tudíž není v této části důvodná, pouze u penále ve výši 2 685 Kč. U

zbývající části uplatněného nároku dospěl odvolací soud k jiným závěrům ohledně

porušení povinností žalovaným, než soud prvního stupně. Rozhodnutím odvolacího

soudu tak došlo k rozštěpení uplatněného nároku na dvě samostatná práva, a

proto je nutno zkoumat přípustnost dovolání u obou částek samostatně. V části dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně

částky 2 685 Kč se jedná o peněžité plnění, jehož výše, jak shora uvedeno,

nedosahuje zákonné hranice, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této

části proto není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti

rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, kterým byl potvrzen zamítavý

výrok soudu prvního stupně do výše částky 2 685 Kč s příslušenstvím, odmítl. Poté přistoupil Nejvyšší soud k posouzení přípustnosti dovolání v jeho

zbývajícím rozsahu. I v této části výroku odvolací soud potvrdil zamítavý výrok

soudu prvního stupně. To však samo o sobě není zcela rozhodné pro přijetí

závěru o tom, zda se jedná o měnící či potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jak již bylo výše konstatováno, pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237

odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Tam,

kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích

účastníků shodně, jde o potvrzující (a nikoliv měnící) rozsudek odvolacího

soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok (srov. Drápal, L., Bureš,

J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,

2009, str. 1878). V posuzované věci však dospěly soudy k rozdílným závěrům

ohledně dodržení povinností žalovaným, které mu ukládal § 11 písm. b) zákona č. 550/1991 Sb. - sdělit v den nástupu do zaměstnání svému zaměstnavateli, u které

zdravotní pojišťovny je pojištěn. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný

beze zbytku splnil svoji ohlašovací povinnost podle § 11 písm. b) zákona č. 550/1991 Sb., že je pojištěncem VoZP, jak plyne i z písemného oznámení z 5. 7. 1995 podepsaného žalovaným, přičemž žádnou další povinnost mu v tomto směru

zákon neklade; příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody

žalobkyně neshledal. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že pokud

žalovaný žalobkyni při nástupu do zaměstnání sdělil jako svou zdravotní

pojišťovnu VoZP, u které však v té době pojištěn nebyl, svoji povinnost

stanovenou v § 11 písm. b) zákona č. 550/1991 Sb. nesplnil.

V důsledku toho

žalobkyně zaplatila pojistné VZP opožděně a bylo jí za to vyměřeno penále ve

výši 54 971,24 Kč; mezi porušením povinnosti žalovaným a zaplacením penále

shledal odvolací soud příčinnou souvislost. Výkonu práva žalobkyně však podle

ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odepřel ochranu. Je tedy zřejmé, že práva a

povinnosti stanovené účastníkům řízení posoudil odvolací soud jinak než soud

prvního stupně, rozsudek odvolacího stupně je tudíž měnící. Dovolání žalobkyně

je proto v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně

ohledně částky 54 971,24 Kč s příslušenstvím, přípustné podle § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř. Dovolání však není důvodné. Dovolatelka odůvodňuje dovolání nesprávným právním posouzením věci odvolacím

soudem, její výhrady směřují proti aplikaci ustanovení § 53 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. odvolacím soudem, neboť je toho názoru, že domáhat se odstranění

tvrdosti při vyměření penále lze pouze v případě vydání platebního výměru. Podle § 53 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. rozhodčí orgán může odstraňovat

tvrdosti, které by se vyskytly při uložení pokuty nebo vyměření penále nebo

přirážky k pojistnému. Proti rozhodnutí o odstranění tvrdosti není přípustný

opravný prostředek. Podle odstavce 1 téhož ustanovení na rozhodování

zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a

pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení

pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné

se vztahují obecné předpisy o správním řízení, kterým je podle odkazu pod č. 47

zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Současně je zde

stanoveno, že zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou

napadnutelné odvoláním, o odvolání rozhoduje rozhodčí orgán zdravotní

pojišťovny. Odstranění tvrdosti podle § 53 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. představuje speciální institut v řízení týkající se uložení pokuty nebo

vyměření penále nebo přirážky k pojistnému. V posuzované věci skutečně nedošlo k vydání platebního výměru, jak uvádí

žalobkyně v dovolání. Tato okolnost však v žádném případě nepředstavovala

překážku, která by dovolatelce neumožňovala obrátit se na rozhodčí orgán VZP s

návrhem na odstranění tvrdosti, neboť takovému postupu svědčily okolnosti

daného případu. Proti újmě, která dovolatelce vznikla úhradou předmětného

penále (dovolatelka penále zaplatila pouze na základě protokolu o výsledku

kontroly plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění, jež byla provedena

dne 20. 4. 2000), se dovolatelka nikterak nebránila a zůstala v nečinnosti. Její pasivita nemůže jít k tíži žalovaného. Nečinnost žalobkyně ve směru obrany proti požadovanému penále ze strany VZP a

také další konkrétní okolnosti případu, které odvolací soud v napadeném

rozsudku podrobně rozvedl, byly podkladem pro jeho závěr, že výkon práva

žalobkyně jako zaměstnavatele požadovat na zaměstnanci nebo bývalém zaměstnanci

(žalovaném) podle § 11 odst. b) zákona č. 550/1991 Sb.

úhradu penále, které

zaplatil v souvislosti s neoznámením, nebo opožděným oznámením změny zdravotní

pojišťovny pojištěncem, je v rozporu s dobrými mravy. Podle převažujícího výkladu výkon práva v rozporu s dobrými mravy znamená, že

se výkon práva ocitá v rozporu s uznávaným míněním rozhodující částí

společnosti, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být výkon

práv tak, aby byl v souladu se základními a obecně respektovanými zásadami

mravního řádu demokratické společnosti (se zásadou slušnosti, poctivosti,

čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou atd.). V praxi rozpor s dobrými

mravy znamená, že jde o případy, kdy výkon práva sice formálně neodporuje

zákonu, tj. není neplatný (§ 39 obč. zák.), ocitá se však v rozporu s dobrými

mravy tak, jak byly výše vymezeny. Pokud se výkon práva ocitne v rozporu s

dobrými mravy, soud takovému právu s poukazem na § 3 obč. zák. odepře právní

ochranu, aniž by se tím však něco měnilo na samotné existenci tohoto práva

(Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník

I. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 67). Typickým výkonem práva v rozporu s dobrými mravy je jeho šikanózní výkon, tj. výkon práva učiněný v konkrétním případě nikoliv za účelem dosažení určitého

hospodářského cíle a účelu sledovaného zákonnou normou, nýbrž záměrně (tzv. kvalifikovaný úmysl – dolus coloratus) či hlavně za účelem poškození či

znevýhodnění jiného (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a

kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 68]. V nyní posuzované věci se skutečně nejednalo ze strany žalobkyně o šikanózní

výkon práva, k takovému závěru však odvolací soud nedospěl a námitka

dovolatelky učiněná v tomto smyslu nepřípustně zužuje obsah ustanovení § 3

odst. 1 obč. zák., neboť šikanózní výkon práva je sice typickým výkonem práva v

rozporu s dobrými mravy, není však důvodem výlučným. Odvolací soud podrobně odůvodnil odkazem na okolnosti případu, proč hodnotí

uplatnění práva žalobkyně jako zaměstnavatele požadovat úhradu penále, které

zaplatila v souvislosti s neoznámením, nebo opožděným oznámením změny zdravotní

pojišťovny žalovaným jako pojištěncem, v rozporu s dobrými mravy. Závěry, které

v tomto směru přijal, jsou v souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. a Nejvyšší soud na

nich neshledal žádného pochybení. Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. tvrzením, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada měla spočívat v provádění důkazů v

odvolacím řízení v rozporu s principem neúplné apelace. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud zopakoval

dokazování některými listinami, a to protokolem o výsledku kontroly plateb

pojistného na veřejné zdravotní pojištění č. kontroly K 2-0217/2000 provedené

VZP dne 20. 4. 2000, průkazem pojištěnce VoZP a výpočtem penále provedeného VZP

dne 10. 5. 2000 a doplnil dokazování obálkou od zásilky, v níž byla žalovanému

doručována výzva k úhradě žalobou požadované částky datovaná dnem 16. 5.

2000,

a listinami založenými ve zdravotní dokumentaci žalovaného. Žalobkyně namítá, že provádění důkazů zejména listinami ze zdravotní

dokumentace žalovaného bylo v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 a § 213a a

212a o. s. ř. (provedení důkazu obálkou od zásilky nebylo z hlediska rozhodnutí

dané věci významné). Podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, jímž

se řídilo odvolací řízení, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy

v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v

řízení najevo. Podle ustanovení § 213a o. s. ř. má-li odvolací soud za to, že

mají být provedeny jiné než účastníky navržené důkazy (§ 120 odst. 3 věta

první), nebo opakuje-li dokazování (§ 213 odst. 2 a 3), provede dokazování sám. V řízení o věcech neuvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř. mohl tedy soud podle

úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 provést jiné

než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení vyšla v

řízení najevo. Tuto možnost měl také odvolací soud (§ 211 o. s. ř.). Protože v

důsledku postupu podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. nesmí být narušeny

zásady ovládající odvolací řízení, mohl odvolací soud v systému neúplné apelace

provést ve smyslu § 120 odst. 3 věty první o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, jen takové důkazy, jejichž potřeba vyšla najevo za řízení v prvním

stupni. V posuzované věci dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že potřeba

provedení dalších důkazů ke zjištění skutkového stavu věci vyšla najevo již v

průběhu řízení před soudem prvního stupně, neboť soud prvního stupně činil k

návrhu žalovaného dotaz u praktické lékařky žalovaného MUDr. S. Š., která

sdělila, že požadované údaje nemá k dispozici, že však by je bylo možno získat

ze zdravotní dokumentace; proto odvolací soud doplnil dokazování listinami z

této zdravotní dokumentace. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při provádění dokazování nepostupoval v

rozporu s § 120 odst. 3 o. s. ř. a odvolací řízení netrpí vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle ustanovení §

241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tudíž v dané věci naplněn nebyl. Ze shora uvedeného se podává, že v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, je

rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle § 243 odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. v tomto

rozsahu dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému

žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.