23 Cdo 4668/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně Č.r. – M. f., proti žalované Č. s., a.s., zastoupené JUDr. J.
N., advokátem o zaplacení 9 726 635,17 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 19 Cm 141/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 18. června 2008, č.j. 5 Cmo 104/2008-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2007, č.j. 19 Cm
141/2005-94 zamítl žalobu na zaplacení 9 726 635,17 Kč s příslušenstvím. Vyšel
ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 30.11.1999 uzavřena smlouva o
postoupení pohledávky č. 145, kterou byla na žalobkyni postoupena pohledávka ve
výši 13 462 435,29 Kč z úvěrové smlouvy za dlužníkem O. J. a to za úplatu ve
výši 8 077 461,17 Kč. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 279/2004
soud zjistil, že úvěrová smlouva je pro omyl neplatná podle § 49a občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Po vydání tohoto rozsudku žalobkyně odstoupila
od předmětné smlouvy o postoupení pohledávky dopisem ze dne 3.12.2004. Žalobou
ze dne 29.8.2005 požaduje po žalované vrácení plnění ve výši 8 077 461,17 Kč a
současně náhradu škody, jež ji vznikla právním zastupováním a vynaložením
soudních poplatků spojených se soudním sporem ve výši 1 649 174 Kč, tedy celkem
částku 9 726 635,17 Kč.
Soud prvního stupně posoudil věc podle § 527 obč. zák. a dospěl k závěru, že
nárok v rozsahu 8 077 461,17 Kč žalobkyni vznikl, shledal však důvodnou námitku
promlčení. Podle § 393 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) u
práv z porušení povinnosti počíná běžet čtyřletá promlčecí doba ode dne
porušení, což bylo v daném případě podle soudu prvního stupně od data převodu
pohledávky dne 30.11.1999, proto s ohledem na podání žaloby dne 29.8.2005 se
tak stalo po uplynutí promlčecí doby. Uzavřel, že nárok na zaplacení částky 8
077 461,17 Kč je promlčen.
Nedůvodným shledal s odkazem na § 527 odst. 2 obč. zák. i nárok ve výši 1 649
174 Kč na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti se soudním řízením. Podle §
527 odst. 2 obč. zák. za dobytnost postoupené pohledávky postupitel ručí do
výše přijaté úplaty spolu s úroky, jen když se k tomu postupníkovi písemně
zavázal; toto ručení však zaniká, jestliže postupník nevymáhá postoupenou
pohledávku na dlužníkovi bez zbytečného odkladu u soudu. K takové situaci podle
zjištění soudu však v daném případě nedošlo. Dospěl tedy k závěru, že náklady,
které žalobkyni vznikly v souvislosti vymáháním pohledávky po dlužníku, nejsou
náklady, jež by žalobkyni vznikly v důsledku porušení povinnosti žalovanou, a
proto žalovaná nemůže odpovídat za vzniklou škodu. Konstatoval, že žalobkyně se
nemohla platně domáhat náhrady z titulu plnění postupníka za porušení jeho
povinností podle § 527 obč. zák. a zároveň reparace stavu po odstoupení od
smlouvy – vrácení si plnění, což ostatně žalobkyně ani neučinila, domáhala-li
se nároku vyplývajícího z porušení povinnosti postupitele podle § 527 obč. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2008, č.j. 5 Cmo 104/2008-116,
výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni 9 726 635,17 Kč; výrokem II. ve zbývajícím rozsahu napadený
rozsudek potvrdil a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně týkajícím se
promlčení nároku. Konstatoval, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky
byla uzavřena mezi podnikateli, Č. s., a.s. a právním předchůdcem žalobkyně K.
b. P., přičemž smyslem byl obchod s nebonitní rizikovou pohledávkou, čemuž
odpovídala i výše úplaty. Vztah mezi účastníky posoudil jako obchodně závazkový
vztah. Nepřisvědčil odvolatelce, že na daný vztah je třeba aplikovat obecné
ustanovení § 391 obch. zák., neboť se aplikuje jen v případě, že zákon
nestanoví jinou úpravu. Touto zvláštní úpravou je § 393 obch. zák., který
aplikoval soud prvního stupně. Uvedené ustanovení v odstavci 1 stanoví, že u
práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla
povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena
zvláštní úprava. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení povahy nároku v
dané věci je relevantní § 527 odst. 1 obč. zák., upravující odpovědnost
postupitele, který postoupil pohledávku. Jestliže postupník (žalobkyně) za
pohledávku zaplatila úplatu, avšak žádné plnění od postupníka neobdržela,
vznikla jí podle odvolacího soudu přímá majetková újma, resp. škoda.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud aplikoval při posouzení
vznesené námitky promlčení ustanovení § 398 obch. zák., podle něhož u práva na
náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl
dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději
uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Podle názoru
odvolacího soudu se žalobkyně mohla dozvědět o škodě až z rozsudku Vrchního
soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 279/2004, v němž soud přijal závěr, že smlouva o
úvěru mezi dlužníkem Oto Janečkem a žalovanou je neplatná podle § 49a obč. zák.
Uzavřel, že žalobkyni vzniklo jednak právo na uhrazení zaplacené úplaty za
pohledávku, tak i právo na náhradu škody podle § 373 obch. zák. v rozsahu
nákladů vynaložených v souvislosti s vedením soudního řízení o zaplacení
postoupené pohledávky vůči dlužníku.
Na závěr konstatoval, že žalobkyni nevzniklo právo na úroky a úroky z prodlení
neuplatnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu uvedeného v
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“). Dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány, skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování a nesprávně posoudil smlouvu o postoupení pohledávky,
aniž by ve smyslu § 266 obch. zák. přihlédl ke smyslu a účelu smlouvy nazvané
smlouvou o postoupení pohledávky. Poukazuje, že smyslem uvedené smlouvy bylo
řešení nebonitních pohledávek v portfoliu žalované.
Podle dovolatelky se odvolací soud rovněž nedostatečně zabýval zjištěním, kdy
se žalobkyně dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a ve smyslu § 398 obch. zák.
nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby. Je přesvědčena, že předchůdkyně
žalobkyně se o škodě nedozvěděla až z rozsudku soudu, v němž soud přijal závěr,
že smlouva o úvěru mezi dlužníkem Oto Janečkem a žalovanou je neplatná, ale již
nejméně čtyři roky před podáním žaloby, což dovozuje z nutné profesní vědomosti
předchůdkyně žalobkyně.
Nesouhlasí ani se závěrem o přiznání náhrady škody spočívající v nákladech na
vymáhání pohledávky, neboť podle dovolatelky bylo důvodné, aby předchůdkyně
žalobkyně využila svého zákonného oprávnění upustit od vymáhání pohledávky,
kterou dlužník odmítá dobrovolně uhradit a jejíž vymáhání by nebylo úspěšné.
Pokud tak žalobkyně neučinila, je přesvědčena, že důsledky jednání žalobkyně
nelze přičítat na vrub žalované. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla zamítnutí dovolání, neboť se
domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Podle žalobkyně
odvolací soud posoudil běh promlčecí doby v souladu s § 398 obch. zák., vzal-li
v úvahu odpovědnost postupitele vyplývající z § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák.,
tj. odpovědnost za škodu, a jestliže se žalobkyně nemohla dozvědět o škodě
dříve, než z předmětného rozsudku soudu řešící neplatnosti úvěrové smlouvy.
Závěr odvolacího soudu o nepromlčení práva na náhradu škody považuje za
správný. Nesouhlasí s tím, že by byl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř., neboť odvolací soud vyšel jen z provedených důkazů, se shodného
skutkového zjištění soudu prvního stupně, pouze jinak právně posoudil otázku
běhu promlčecí doby.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani vady přicházející v úvahu
v dovolání nijak nespecifikuje.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro
dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že
skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném
dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové
skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro
rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá
tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom,
co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že
namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že
v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by
naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
a to především v provedených důkazech rozhodujících pro posouzení věci. Je
třeba v tomto směru odkázat na list č. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, kde jsou konstatovány důkazy, z nichž bylo při právním posouzení věci
vycházeno, tj. smlouva o postoupení pohledávky č. 145 uzavřená mezi účastníky
dne 30.11.1999, kterou byla na žalobkyni postoupena pohledávka ve výši 13 462
435,29 Kč z úvěrové smlouvy za dlužníkem O. J. za úplatu ve výši 8 077 461,17
Kč, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 279/2004 o posouzení úvěrové
smlouvy jako neplatné podle § 49a obč. zák., odstoupení žalobkyně od předmětné
smlouvy o postoupení pohledávky dopisem ze dne 3.12.2004 a prokázání nákladů na
právní zastupování a vynaložení soudních poplatků spojených se soudním spotem
ve výši 1 649 174 Kč. Uvedená skutková zjištění považoval i odvolací soud za
dostatečná k posouzení věci – viz list č. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu. Nebylo pominuto ani zjištění, jak nedůvodně dovolatelka namítá, že
smyslem a účelem předmětné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi
podnikatelskými subjekty (Č. s., a.s. a právním předchůdcem žalobkyně K. b. P.)
byl obchod s nebonitní rizikovou pohledávkou.
Dovolací soud se proto dále zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí z
pohledu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní
posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav
posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo
byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně
interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní
normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené
dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně posoudil posuzovaný
právní vztah mezi účastníky jako obchodní závazkový vztah mezi podnikateli a
aplikoval při rozhodování o věci obchodní zákoník.
Odvolací soud rovněž správně posoudil otázku běhu promlčecí doby ve smyslu §
398 obch. zák., jednalo-li se v daném případě o uplatnění práva na náhradu
škody. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že o rozhodující okolnosti
případu, tj. že předchůdkyni žalobkyně byla postoupena neexistující pohledávka,
pohledávka za dlužníkem Otou Janečkem ve výši 13 462 435,29 Kč za úplatu 8 077
461,17 Kč, se žalobkyně dozvěděla až z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn.
5 Cmo 279/2004. Až v tomto okamžiku bylo najisto postaveno, že smlouva o úvěru
mezi dlužníkem O. J. a žalovanou je pro omyl neplatná podle § 49a obč. zák. O
této skutečnosti se žalobkyně nemohla dozvědět dříve, jestliže soud prvního
stupně v předešlém řízení ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy dospěl k závěru,
že předmětná úvěrová smlouva je platná. Jednalo-li se o takto spornou
záležitost, kterou řešily soudy, nelze přisvědčit žalované, že předchůdkyně
žalobkyně se o skutečnostech rozhodných pro běh promlčecí doby mohla dozvědět
dříve - s ohledem na její profesní zdatnost ve finančních záležitostech.
Odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo jak v rozsahu
zaplacené úplaty, tak i právo na náhradu škody podle § 373 obch. zák. v rozsahu
nákladů, které vynaložila v souvislosti se soudním řízením o zaplacení
postoupené pohledávky vůči dlužníku, ale že ji nevzniklo právo na úroky, které
žalobou uplatnila. Žalobkyni by vzniklo právo na úroky z prodlení, jak správně
konstatoval odvolací soud, toto právo však žalobkyně neuplatnila.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu