23 Cdo 4693/2015
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Bytového družstva Weberova, se sídlem v Děčíně, Weberova 1530/6, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 25446932, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, o zaplacení částky 97 214 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 164/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2015, č. j. 17 Co 60/2015-111, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 10. 2014, č. j. 14 C 164/2011-101, kterým byl odmítnut návrh žalovaného na určení neúčinnosti doručení rozsudku ze dne 1. 12. 2011, č. j. 14 C 164/2011-47. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, neboť soudy se při rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel je přesvědčen, že soud odvolací i soud prvního stupně požadovaly doplnění skutečností, jež byly součástí spisu.
Návrh dovolatele na určení neúčinnosti doručení obsahoval všechny povinné náležitosti uvedené v § 50d odst. 1 o. s. ř., nebyly proto splněny podmínky pro odmítnutí tohoto návrhu. Z těchto důvodů dovolatel navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu spolu s jemu předcházejícím rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31.
prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který byl v době podání dovolání řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalovaného neobsahuje stanovené náležitosti. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013) vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze cituje znění § 237 o.
s. ř. a odvolacímu soudu vytýká, že se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a konstatuje, že „právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Neuvádí však, od které konkrétní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud podotýká, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. mimo jiné přípustné tehdy, pokud dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že otázka „bude dovolacím soudem posouzena jinak“, je třeba připomenout, že tento požadavek významově neodpovídá předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. března 2016 JUDr.
Kateřina
H o r n o ch o v á předsedkyně senátu