U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce L. B., podnikatele se sídlem Plzeň, Radobyčická 1161/7,
PSČ 301 00, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem
Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému Z. H., se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16,
o zaplacení 6 500 000 Kč s příslušenstvím a nemajetkové újmy, vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 314/2016, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2017, č. j. 15 Co 156/2017-92,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 15 Co 156/2017-92, výrokem I. potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-
město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 11. 2016, č. j. 38 C
314/2016-83, kterým byla odmítnuta žaloba ze dne 4. 3. 2016, doručená Krajskému
soudu v Plzni dne 25. 4. 2016, o zaplacení 6 500 000 Kč s příslušenstvím a
nemajetkové újmy, a zamítnuta žádost žalobce o osvobození od placení soudních
poplatků a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl odvolací
soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej
považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a to
otázky, zda může soud odmítnout žalobu usnesením podle § 43 občanského soudního
řádu, pokud se žaloba skládá z několika snadno oddělitelných nároků a některé z
nich jsou dostatečně určité, jiné nikoliv, nebo zda má žalobu rozdělit,
částečně odmítnout a částečně projednat. Dovolatel je přesvědčen, že soudy
nepostupovaly správně, když žalobu odmítly v plném rozsahu. Připouští, že
některé části žaloby (pod body 1, 2, 3, 5, 6) byly neurčité, a proto postup
podle § 43 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) byl na místě,
jestliže žaloba nebyla ve stanovení lhůtě v těchto neurčitých částech žaloby
doplněna, ale v ostatních žalobních návrzích (pod body 4 a 7) měl soud podle
dovolatele pokračovat v řízení a žalobu v tomto rozsahu projednat. Navrhl
proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil
napadené rozhodnutí a zároveň rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu
týkajícím se žalobního návrhu na náhrady škody za prohrané spory se společností
KREINER s. r. o. a s J. K., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř., po zjištění, že
dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným
subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil dovolatelem
předestřenou otázku, zda může soud odmítnout žalobu usnesením podle § 43
občanského soudního řádu, pokud se žaloba skládá z několika snadno
oddělitelných nároků a některé z nich jsou dostatečně určité, jiné nikoliv,
nebo zda je namístě žalobu rozdělit, částečně odmítnout a částečně projednat.
Tak, jak dovolatel otázku položil, ve skutečnosti namítá nesprávné právní
posouzení, namítá-li, že dva ze sedmi skutků (návrhy pod bodem 4 a 7 žaloby)
jsou vymezeny určitě a jsou tudíž v tomto rozsahu projednatelné. Soudy však na
rozdíl od názoru dovolatele dospěly k závěru, že uplatněné nároky pod bodem 4 a
7 jsou v žalobě vymezeny neurčitě a i tyto nároky jsou neprojednatelné, proto
následně uzavřely, že žaloba je neprojednatelná jako celek.
Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 1853/2013, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), že dovolání je
nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro
rozhodnutí soudu v posuzované věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl,
v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst.
2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod označením 4/2014). Nesprávné právní posouzení je podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, tudíž pouhé námitky k právnímu posouzení
nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto
uzavřel, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné a jeho
dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2018
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu