23 Cdo 4726/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve
věci žalobkyně AUTOSKLO K + M spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Biskupský
dvůr 2095/8, identifikační číslo osoby 46683950, zastoupené JUDr. Václavem
Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, proti
žalované Auböck s.r.o., se sídlem v Boršově nad Vltavou, Poříčí 247,
identifikační číslo osoby 26089785, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o zaplacení částky
1.495.390 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 1393/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 29. května 2015, č. j. 4 Cmo 219/2014-199, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2015, č. j. 4 Cmo
219/2014-199, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
domáhala zaplacení částky 1.495.390 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
Odmítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na § 43 odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), tím, že žalobkyně přes poučení dle § 43 odst. 1 o. s. ř. ze dne 5.
května 2014, nedoplnila svoji žalobu, a v řízení proto nelze pokračovat. V
daném případě soud prvního stupně zdůraznil, že žaloba netrpí nedostatkem
skutkových tvrzení. I kdyby však teoreticky vzato žalobkyní tvrzené skutečnosti
soud právně vyhodnotil tak, že všechny nároky na smluvní pokuty v celkové výši
2.624.000 Kč žalobkyně měla, nemohl by jí z věcného hlediska vyhovět, protože
není zřejmé, které konkrétní dílčí nároky jsou v žalované částce zahrnuty.
Přitom nelze pochybovat, že ta která smluvní pokuta samostatným nárokem
samostatně uplatnitelným je. Žalobkyně v tomto řízení požadovala zaplacení
částky 1.495.390 Kč. Soud prvního stupně k tomu zdůraznil, že je vázán žalobou,
přičemž je zřejmé, že žalobkyně žaluje pouze „část“ z jí tvrzených nároků,
které má vůči žalované. Pak je ovšem nezbytné, aby uvedla, z jakých konkrétních
jednotlivých nároků se žalovaná částka skládá. Jinak nelze v řízení pokračovat.
Soud prvního stupně uzavřel, že si je vědom, že poučení ve smyslu § 43 o. s. ř.
dával žalobkyni až v době po zahájení řízení. V situaci, kdy se výše uvedený
nedostatek žaloby netýká skutkových tvrzení, však nebylo možné v tomto směru
použít pravidla § 118a či § 118b o. s. ř.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu
prvního stupně změnil tak, že podání žalobkyně ze dne 23. října 2013 se
neodmítá.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Žaloba má dle
odvolacího soudu všechny náležitosti přepokládané v § 79 odst. 1 o. s. ř.
Postup soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nebyl dle názoru
odvolacího soudu v tomto případě vhodný, a proto bylo jeho rozhodnutí odvolacím
soudem změněno.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Dovolací důvod nesprávného právního věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje
dovolatelka v závěru odvolacího soudu o tom, že žaloba je projednatelná,
obsahuje vylíčení rozhodných skutečností a je z ní patrno, čeho se žalobkyně
domáhá. Dovolatelka uvádí, že žalobkyně se sice domáhá zaplacení částky ve výši
1.495.390 Kč z titulu smluvní pokuty, ale z jejího podání není patrné, které
konkrétní dílčí smluvní pokuty jsou předmětem žaloby. Přitom je zřejmé, že
nejde o jediný nárok, ale o souhrn dílčích nároků na smluvní pokutu.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky náležitostí návrhu na zahájení řízení dle § 79 odst. 1 o. s. ř., při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání žalované je proto i důvodné, neboť dovolací soud
neshledává důvody, pro které by měl svou dosavadní rozhodovací praxi v této
otázce měnit.
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti, předseda senátu usnesením
vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí
ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li
přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze
pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl
žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
Dle § 79 odst. 1 o. s. ř. se musí návrh na zahájení řízení kromě obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků,
popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo
název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné
organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též
jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se
navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Toto ustanovení je dovolacím soudem vykládáno (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003) v tom smyslu, že veškeré
náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu
jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností
z textu žaloby dovodit. Žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný.
Jestliže žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se
samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), musí v
žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u
těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku,
kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak
neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen
jednoho nároku na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.
září 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR,
sv. 27, pod C 2261).
V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 1.495.390 Kč
jako rozdílu provedeného jednostranného zápočtu z titulu smluvních pokut (v
celkové výši 2.624.000 Kč) za nedodržené ujednání o termínech odstranění vad a
pohledávek žalované za žalovanou (ve výši 1.376.014,07 Kč). Nároky ze smluvních
pokut dle žalobních tvrzení vznikly ze smlouvy o dílo mezi žalobkyní a
žalovanou, dle které pokuta za prodlení zhotovitele s odstraněním vad a
nedodělků z přejímacího řízení a odstranění reklamovaných vad proti dohodnutému
termínu činí 1.000 Kč za vadu a den.
Dle ustálené rozhodovací praxe však smluvní pokuta v těchto případech vzniklá
za jednotlivé dny není jeden nárok, ale fakticky souhrn dílčí řady nároků za
jednotlivé dny (viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp.
zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V takto ustaveném rámci postupoval správně soud prvního stupně, pokud vychází z
toho, že částka 2.624.000 Kč představuje souhrn dílčích nároků na smluvní
pokutu. Souhrn těchto smluvních pokut tedy převyšuje částku 1.376.014,07 Kč
představující pohledávky žalované, ohledně níž došlo k zápočtu žalobkyní. Pak
ovšem je zřejmé, že je nezbytné, aby bylo jasné, které konkrétní částky nebyly
předmětem zápočtu, popřípadě které byly jen z části, a které tudíž v důsledku
zápočtu nezanikly a jejich zaplacení se tedy žalobkyně vůči žalované může v
daném řízení důvodně domáhat.
Z obsahu spisu se pak podává, že žalobkyně – přes poučení dle § 43 odst. 1 o.
s. ř. – v žalobě neučinila rozlišení jednotlivých nároků ze smluvních pokut,
kterých se domáhá. Nedostatek žaloby (vada podání ve smyslu § 43 o. s. ř.)
spočívá v žalobním nároku, neboť z podání není zřejmé, co ze skutkově
vylíčeného žalobkyně požaduje. Žalobkyně tak nevymezila předmět řízení, ke
kterému by se mělo vztahovat soudní rozhodnutí; soud prvního stupně, dospěl-li
k závěru o neprojednatelnosti takové žaloby, postupoval v souladu s citovanou
judikaturou Nejvyššího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení této otázky odvolacím soudem není
správné. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo
970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Pavel
H o r á k , Ph.D.
předseda senátu