23 Cdo 4777/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce R. M., , zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, , proti žalované P.-E.
spol. s r.o., , zastoupené JUDr. J. S., advokátem, o zaplacení 72 050 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/23 Cm 15/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června
2008, č.j. 2 Cmo 379/2007-204, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ročně od 19.6.1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaná prováděla v sídle žalobce dílo, jehož součástí
byly i montážní a výkopové práce prováděné zhotovitelem V. B. na základě
smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou dne 4.1.1995. Soud dále zjistil, že žalobce
jednal s jednatelem žalované a s V. B. ohledně ubytování osob provádějících
dílo. Ubytování bylo žalobcem poskytnuto v měsíci lednu až březnu 1999.
Jednatel žalované Ing. R. P. osobně zaplatil žalobci v lednu 1999 za ubytování
osob 4 000 Kč a v červenci 1999 bylo z bankovního účtu žalované uhrazeno
žalobci 15 000 Kč jako část fakturované částky jedné z faktur vystavených
žalobcem s variabilním symbolem .
Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaná zaplacením části
ceny ubytování uznala ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“) zbytek závazku k úhradě ubytování ve výši 72 050 Kč. Konstatoval,
že žalovaná neprokázala opak právní domněnky plynoucí z uznání závazku,
například že by ubytování vůbec nebylo poskytnuto, či že by smlouvu o ubytování
uzavřel s žalobcem jiný subjekt, anebo že platila ubytování za V. B.. Přihlédl
k tomu, že ve smlouvě o dílo uzavřené mezi žalovanou, jako objednatelkou a V.
B., jako zhotovitelem, který měl pro žalovanou vykonat výkopové práce na stavbě
v místě žalobce, žádné ujednání o úhradě ubytování obsaženo nebylo. Za
nezaplacení dlužné částky včas přiznal žalobci i požadované úroky z prodlení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. června 2008, č.j. 2 Cmo
379/2007-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že částečné plnění nemusí být vždy uznáním závazku.
Aplikoval ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., podle něhož, plní-li dlužník
částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze
usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Ze skutkových zjištění
odvolací soud však dovodil, že žalovaná zaplacením částky ve výši 4 000 Kč a 15
000 Kč neměla v úmyslu uznat závazek zaplatit celou fakturovanou částku za
ubytování. Naopak obsahem dopisu ze dne 25.4.1999 dala žalovaná najevo, že
zbývající částku platit nehodlá. Pokud žalovaná platila na fakturu s
variabilním symbolem, nebylo možno jednoznačně dovodit, na jakou fakturu částku
hradila, když faktura s uvedeným variabilním symbolem byla vystavena žalobcem
jak pro žalovanou, tak pro V. B., přičemž se stejným variabilním symbolem byly
vystaveny i jiné faktury za ubytování osob v jiném období.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že s žalovanou
uzavřel smlouvu o ubytování, případně že by za žalovanou jednal pan V. B., jako
zástupcem žalované, když pouze z předložené vizitky nelze usuzovat, že pan B.
jednal za žalovanou ve věci uzavření smlouvy o ubytování. Odvolací soud svůj
závěr založil i na výpovědi jednatele žalované, který uvedl, že částky ve výši
4 000 Kč a 15 000 Kč platila žalovaná za pana B., jenž s žalobcem uzavřel ústní
dohodu o ubytování pracovníků provádějících dílo v místě žalobce.
Uplatněný nárok posoudil následně odvolací soud z titulu bezdůvodného
obohacení. Vyšel přitom ze zjištění, že ubytovaní pracovníci nebyli zaměstnanci
žalované a dospěl proto k závěru, že plněním žalobce, spočívajícím v poskytnutí
ubytování, se nedostalo žalované žádné majetkové hodnoty, žalovaná se na úkor
žalobce ubytováním osob nijak ve smyslu § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) neobohatila a není tedy povinna vydat bezdůvodné obohacení,
které ve skutečnosti ani nezískala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že
skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal uzavření
smlouvy o ubytování s žalovanou, nemá oporu v provedeném dokazování. Namítá, že
odvolací soud rovněž věc nesprávně posoudil i z hlediska získání bezdůvodného
obohacení žalovanou. Domnívá se, že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu
chování žalované, které nemohlo nechat žalobce na pochybách, že ubytování je
sjednáváno pro ni. Nesouhlasí ani s tím, že by z jednání V. B., který
předložil vizitku žalované, na níž se prokazoval, že je pracovníkem žalované,
nebylo možno usuzovat na jeho oprávnění uzavřít smlouvu o ubytování za
žalovanou. Na podporu svého tvrzení poukazuje i na další důkazy, z kterých
podle jeho názoru je možné dovodit, že žalovaná bude ubytování pracovníků
hradit. Má za to, že nemůže jít k jeho tíži, jestliže nezjišťoval, zda se v
ubytovacím zařízení budou zdržovat pracovníci žalované či V. B.. Dovolatel
navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.,
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady nenamítá.
Poukazuje-li dovolatel, že závěr o neexistenci smlouvy o ubytování mezi
účastníky nemá oporu v provedeném dokazování, ve skutečnosti poukazuje na
nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, týkající se posouzení právního
úkonu – uzavření smlouvy o ubytování. Tato námitka je však podřaditelná
dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle
ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav
posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo
byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně
interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní
normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené
dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně ze skutkových zjištění
dovodil, že mezi účastníky žádná smlouva o ubytování uzavřena nebyla. Nebylo
totiž prokázáno, že by V. B., který se vykazoval při jednání s žalobcem
vizitkou žalované, by byl smluvním nebo zákonným zástupcem žalované, oprávněným
za žalovanou s žalobcem smlouvu uzavřít. Odvolacímu soudu tedy v tomto směru
nelze vytknout nesprávné právní posouzení.
Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že žalobcem byly vystavovány dvojí faktury
– na žalovanou a V. B.. Tato okolnost podporuje tvrzení žalované, že zaplatila
částku 4 000 Kč a 15 000 Kč za třetího – za V. B.. Nejednalo-li se tedy o
smluvní plnění mezi žalobcem a žalovanou, nemůže být žalobcem požadováno
zaplacení zbytku fakturované částky za ubytování ze smluvního plnění.
Ze skutkových zjištění odvolací soud rovněž správně dovodil, že žalovaná
zaplacením částek ve výši 4 000 Kč a 15 000 Kč neuznala zbytek závazku.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že učinil v tomto směru nesprávný závěr,
jestliže ze skutkových okolností jednoznačně nevyplynulo, že by žalovaná zbytek
závazku uznala. V této souvislosti je třeba připomenout dopis žalované ze dne
25.4.1999, kterým dala najevo, že zbývající částku platit nehodlá. Pro uznání
závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní částečně
svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze
usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Taková okolnost však ze
skutkových okolností nevyplývá.
Rovněž námitka dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení uplatněného nároku z
titulu bezdůvodného obohacení je nedůvodná. Je nutno připomenout, že odvolací
soud vyšel ze skutkového zjištění, které však nelze v dovolacím řízení
přezkoumávat, že ubytovaní pracovníci nebyli zaměstnanci žalované. Za této
situace tedy plněním žalobce nemohla žalovaná získat jakoukoli majetkovou
hodnotu, proto odvolací soud správně dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce
ubytováním osob nijak ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. neobohatila a není
povinna vydat bezdůvodné obohacení, které vlastně ani nezískala.
S ohledem na výše uvedené nebyly žádné námitky dovolatele shledány oprávněnými,
a proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání
žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný
žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto
řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu