23 Cdo
4862/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci
žalobce Ing. K. G., správce konkursní podstaty úpadce Odbytové družstvo
CENTRUM v likvidaci, IČ 25194887, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem,
AK Korbel Tuháček a partneři, s. r. o., se sídlem v Táboře, Převrátilská 330,
proti žalovanému Zemědělskému družstvu Mojné, se sídlem Mojné 72, Velečin, IČ
60838451, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem se sídlem Pražská
tř. 7, České Budějovice, PSČ 370 04, o zaplacení 81.123,- Kč s přísl., vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 252/2007, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2008,
č. j. 22 Co 854/2008-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2008, č. j.
22 Co 854/2008-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 24. ledna 2008, č. j. 9 C
252/2007-49, rozhodl, že řízení co do částky 14.904,- Kč se zastavuje (výrok
I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 66.219,- Kč (výrok II.). Ve
výrocích III. – V. rozhodl soud prvního stupně o povinnostech žalovaného k
náhradě nákladů řízení a úhrady soudního poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že mezi Odbytovým družstvem
CENTRUM a žalovaným byla uzavřena kupní smlouva ze dne 23. 10. 2002, podle níž
měl žalovaný dodat v jednotlivých čtvrtletích roku 2003 celkem 52.000 kg
jatečních zvířat a (pozdější) úpadce proto uplatnil nárok na smluvní pokutu
podle č. l. VII. smlouvy za nedodané množství 27.041 kg, které představuje
rozdíl mezi 95% smluveného množství a množstvím skutečně dodaným. Na majetek
úpadce Odbytového družstva CENTRUM v likvidaci byl prohlášen konkurs usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2006 č. j. 12 K
163/2005-66. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, námitka promlčení
vznesená žalovaným je oprávněná pouze v rozsahu I. čtvrtletí 2003, v kterémžto
rozsahu vzal žalobce žalobu zpět. V dalším rozsahu nárok žalobce není promlčen,
neboť neuplynula čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obchodního zákoníku (dále
též „obch. zák.“) Smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 300 an. obch. zák. a žalovaný se dostal do prodlení s plněním, sankcinovaným vymáhanou smluvní
pokutou. Nopak žalovanému se nepodařilo prokázat konkrétní prodlení s odběrem
ze strany žalobce. Soud prvního stupně proto žalobě v podstatě (až na promlčenou část) vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví
označeným, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku v odstavci I., změnil
tak, že žalobu o zaplacení 66.219,- Kč zamítl a rozhodl o povinnosti žalobce
nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů, jakož i nahradit
náklady řízení státu kromě soudního poplatku. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce má vůči
žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty, sjednané v kupní smlouvě z 23. 10. 2002. Podle názoru odvolacího soudu bylo v řízení výslechy svědků
prokázáno, že účastníci vůči sobě v průběhu celé spolupráce smluvní pokutu za
nedodané či neodebrané množství jatečních zvířat neuplatňovali. Těmito důkazy
bylo prokázáno, že množství zvířat bylo ve smlouvě sjednáno pouze orientačně,
když skutečně odebrané množství se mezi účastníky upřesňovalo telefonicky podle
jejich množství a podmínek na trhu. Bylo tedy prokázáno, že mezi účastníky bylo
jejich obecnou obchodní zvyklostí ve smyslu § 264 odst. 1 obch. zák. sjednanou
smluvní pokutu neúčtovat. K těmto obchodním zvyklostem bylo třeba jako k dopňku
smluvní ujednání přihlédnout a budiž žalované návrh není důvodný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „v plném rozsahu“
s odhadem na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) s tím, že napadený rozsudek je postižen vadou mající za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 264
odst. 1 a 2 obch. zák. o obchodních zvyklostech. V daném případě byla smluvní
pokuta sjednána písemně při uzavření kupní smlouvy v souladu s § 300 an. obch. zák. a ve spojení s ust. § 544 an. obch. zák. a je vyloučena možnost, aby se
účastníci od cit. ustanovení odchýlili, jak plyne i z § 263 odst. 2 obch. zák. Výkladem právního úkonu (smlouvy) nelze učiněný projev vůle doplňovat, měnit či
dokonce nahrazovat. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi stranami existovaly
obecné či konkrétní obchodní zvyklosti. Tvrzená praxe – neuplatňování smluvní
pokuty jako obchodní zvyklost – nebyla používána ani v jiných družstvech,
obchodujících s jatečními zvířaty. Podle názoru dovolatele, ustanovení § 264 odst. 2 obch. zák. nelze na daný
případ použít, neboť pak by se obchodní zvyklosti musely stát součástí
smluvního ujednání a měly tak stejný právní význam jako smluvní ustanovení. Avšak i takové zvyklosti by měly přednost pouze před dispozitivními právními
normami, které nemají donucující povahu a nemohly se se dotknout kogentního
ustanovení o smluvní pokutě. I kdyby byla prokázána existence obchodních
zvyklostí o neuplatňování smluvních sankcí, bylo by to v rozporu s ust. § 263
obch. zák., podle něhož se nelze odchýlit od závazných zákonných úprav tam
vyjmenovaných včetně zákonných ustanovení předepisujících povinnou písemnou
formu, jak je tomu u smluvní pokuty. Dovolatel uzavírá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a navrhuje,
aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že vzhledem k situaci na trhu v letech
2002 a 2003 při kolísající poptávce se vytvořila obchodní zvyklost mezi úpadcem
a jeho jednolivými členy, že sankce za neodebrání či nedodání smluveného
množství nebudou realizovány a tato skutečnost byla podle názoru žalovaného v
řízení prokázána provedenými důkazy. Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle
bodu 12 č. l. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. předpisů účinných před 1. 7. 2009. Tak je tomu i v daném případě. Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací
soud svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání je též důvodné. Dovolatel uplatnil výslovně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézou (skutkovou podstatu) příslušné právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku aplikace obchodní zvyklosti na
daný případ.
Především je namístě poukázat na ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. o rozsahu
působnosti obchodního zákoníku. Obchodní závazkový vztah, o který i v tomto
případě nepochybně jde, se řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Teprve
nelze-li některé otázky řešit podle obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů
práva občanského a nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů (tj. občanského
zákoníku) posoudí se podle obchodních zvyklostí. Ustanovení obchodního
zákoníku, popř. ustanovení smlouvy sjednané v souladu s obchodním zákoníkem,
jsou tudíž primární (mají přednost před obchodními zvyklostmi.) Přitom obchodní
zvyklost, která je obsahem smluvního ustanovení, se stává primárním ustanovením
obchodněsmluvním.
To vyplývá též z ustanovení § 264 odst. 1 a 2 obch. zák. Při určení práv a
povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem
zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s
obsahem smlouvy nebo se zákonem. Obchodní zvyklosti, ke kterým se má přihlížet
podle smlouvy, se použijí před těmi ustanoveními obchodního zákoníku, jež
nemají donucující povahu.
O takovou obchodní zvyklost však v předmětném případě nejde. Sankční ujednání v
č. l. VII. předmětné kupní smlouvy ze dne 23. 10. 2002 o smluvní pokutě (za
nedodané nebo neodebrané množství jatečních zvířat) neobsahuje ujednání o
neuplatňování smluvní pokuty (vyjma případu tzv. vyšší moci.) Pokud by proto
neuplatňování smluvní pokuty mezi stranami mělo být obchodní zvyklostí, muselo
by jako obchodní zvyklost existovat v daném odvětní (oboru) přinejmenším v
dotyčném regionu, taková skutečnost však v důkazním řízení v tomto případě
prokázána nebyla. Samotná v řízení prokazovaná okolnost, že smluvní pokuta ve
vztahu mezi oběma účastníky v rozhodném období účtována a vymáhána nebyla,
existenci tvrzené obchodní zvyklosti neprokázala, jelikož tu chyběla podmínka,
že šlo o „ustálená pravidla“, používaná nejen mezi stranami, ale obecně v
příslušném odvětví či oboru (srov. kupř. výklad in. Štenglová I., Plíva, S.,
Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník, Komentář, 12, vydání, Praha, C. H. Beck
2009, str. 846.).
Poněvadž pak v předmětné kupní smlouvě se na žádnou obchodní zvyklost
nepoukazuje resp. neodkazuje, není aplikovatelné ani ustanovení § 264 odst. 2
obch. zák.
Důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.) je tak naplněn a Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí (ve
věci samé i v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a
odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vycházet ze závazného právního názoru, že v
posuzovaném případě o obchodní zvyklost nešlo (§ 243d odst. 1 a § 226 odst. 1
o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 posl. věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu