23 Cdo 4893/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana
Huška v právní věci žalobkyně EICOM, spol. s r. o., se sídlem v Brně,
Zemědělská 41, PSČ 613 00, identifikační číslo osoby 15529207, zastoupené Mgr.
Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti žalované
BÍTEŠSKÉ DOPRAVNÍ SPOLEČNOSTI, spol. s r.o., sídlem Velké Bíteši, Vlkovská 334,
identifikační číslo osoby 46962816, zastoupené, JUDr. Martinou Řezníčkovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, o 370 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 226/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna
2010, č.j. 14 Cmo 138/2010-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 26 280 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martiny
Řezníčkové, Ph.D., advokátky se sídlem v Brně, Zelný trh 12.
příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, potvrdil výše citovaný rozsudek
Krajského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, z důvodu jeho věcné
správnosti, ale z jiných právních důvodů. Odvolací soud se neztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobkyně z titulu náhrady
škody je promlčen. Soud prvního stupně při posouzení žalovanou vznesené námitky
promlčení vyšel ze skutečnosti, že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně
ze dne 29.11.2009, sp.zn. 4 Cm 340/97 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26.8.2003, sp. zn. 7 Cmo 243/2001, byla žalované uložena
povinnost vydat žalobkyni návěs SAMRO SPZ SUA 09-40, číslo podvozku VK 1 SR 334
DAR 2P3921/93. Rozsudek nabyl právní moci 31.10.2003 a stal se vykonatelným od
4.11.2003. Z uvedeného zjištění soud dovodil, že čtyřletá promlčecí doba podle
§ 393 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) začala běžet dne 5.11.2003 a
marně uplynula 5.11.2007. Pokud žalobkyně doručila soudu žalobu, kterou se
domáhá po žalované náhrady škody až dne 7.12.2007, učinila tak až po uplynutí
promlčecí doby, a proto vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku posoudil
jako důvodnou a žalobu z tohoto důvodu zamítl, aniž by se dále zabýval splněním
předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, což bylo za dané situace
bezpředmětné. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že promlčecí doba
žalobou uplatněného nároku na náhradu škody nemohla začít běžet dnem, kdy byla
povinnost žalovanou porušena, ale až dnem, kdy se žalobkyně, jako poškozená,
dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Poukázal na § 393 obch. zák., podle něhož u práv vzniklých z porušení
povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena,
jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava. Odvolací soud konstatoval, že pro uplatněná práva na náhradu škody existuje
zvláštní úprava v § 398 obch. zák., stanovící, že u práva na náhradu škody běží
promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a
o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let
ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Přisvědčil proto odvolatelce, že v
posuzované věci mohla začít běžet promlčecí doba až od 8.1.2004, kdy se
žalobkyně dozvěděla, že kupující společnost KAVE s.r.o., se sídlem v Hluku,
Závodní 1219, s identifikačním číslem osoby 25568019, s níž dne 14.11.2003
žalobkyně, jako prodávající, uzavřela kupní smlouvu, odstoupila v souladu s čl. V. smlouvy od této kupní smlouvy, tudíž nezaplatí sjednanou kupní cenu za
prodej předmětného návěsu ve výši 370 000 Kč. Odvolací soud uzavřel, že ke dni
podání žaloby dne 7.12.2007 neskončila v dané věci promlčecí lhůta k uplatnění
nároku na náhradu škody. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro vznik
odpovědnosti žalované za škodu, tj.
existencí protiprávního úkonu žalované,
vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalované a vznikem
škody. Dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně o vzniku škody nevyinkasováním
sjednané kupní ceny ve výši 370 000 Kč neobstojí, neboť za škodu je třeba
obecně považovat majetkovou újmu, tedy zmenšení majetku poškozeného, k němuž
však nezaplacením kupní ceny nedošlo, neboť žalobkyni zůstal ve vlastnictví
její ekvivalent, tj. předmětný návěs v této hodnotě. Pro posouzení vzniku škody
považoval za zcela bezvýznamné, že žalobkyně, jako vlastník, neměla předmětný
návěs fakticky ve své dispozici. Pokud tedy v dané věci neexistuje jeden z
předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, uzavřel, že žaloba na zaplacení
370 000 Kč s příslušenstvím není důvodná a potvrdil zamítavý výrok soudu
prvního stupně ve věci samé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“). V dovolání namítá nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, pokud nárok
uplatňovaný žalobou posoudil jako nárok na náhradu škody ve formě škody
skutečně vzniklé, resp. když konstatoval, že škodu lze shledávat pouze v podobě
majetkové újmy poškozeného, tj. v podobě škody skutečně vzniklé. Namítá, že
škoda v podobě újmy je i újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v
důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se tak dalo
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Poukazuje na to, že ušlý zisk se
neprojevuje jen ve zmenšení majetku poškozeného, nýbrž i ztrátou očekávaného
přínosu. Připomíná, že uzavření smlouvy o prodeji a koupi návěsu bylo jednáním
uskutečněným v rámci její podnikatelské činnosti, za účelem dosažení zisku z
prodeje, a pokud v důsledku jednání žalované jí zisk z prodeje ušel, považuje
to dovolatelka za škodu, která ji vznikla.
Pokud by odvolací soud nepominul, že dovolatelce vznikla škoda v podobě ušlého
zisku, měl vzhledem k odlišnosti svého právního názoru na promlčení uplatněného
nároku žalobě vyhovět, případně prvoinstanční rozsudek zrušit a vrátit věc
soudu prvního stupně k doplnění dokazování ve vztahu k ušlému zisku. Pokud tak
neučinil, dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, a
proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že dovolatelka nepoložila v
dovolání žádnou otázku zásadního právního významu, která by mohla odůvodnit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jíž se dovolatelka
domáhá. Navrhla proto jeho odmítnutí z hlediska procesního. Pokud se týká
hmotněprávního hlediska dovolání, žalovaná se domnívá, že s ohledem na zjištěný
skutkový stav věci nebyly naplněny podmínky pro přiznání nároku na náhradu
škody, nevznikla-li žalobkyni žádná škoda, a tudíž odvolací soud posoudil věc
správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), zabýval se přípustností dovolání.
Dovolací soud je nucen připomenout, že přípustnost dovolání proti měnícímu
rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto
rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde
tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma
soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům rozhodnutími jsou
podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné
právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale
jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti
v právních vztazích účastníků, tedy jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního
stupně vymezil odvolací soud konkrétní právní vztah účastníků (srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99 a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6.3.2001, sp. zn. 26 Cdo 2099/99, v němž Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že rozhodujícím hlediskem pro závěr, zda je rozsudek měnící či nikoliv,
není to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně
správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně).
V posuzovaném případě soud prvního stupně zamítl žalobu na základě vznesené
námitky promlčení nároku na náhradu škody, zjistil-li, že uplatněný nárok je
promlčen. Odvolací soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobkyně neprokázala
splnění jednoho z předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, tj. vznik škody.
Protože odvolací soud práva a povinnosti účastníků na základě odlišného
posouzení rozhodných skutečností stanovil odlišně, jde o nesouhlasná
rozhodnutí, u nichž je přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání je v přezkoumávané věci
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelka odůvodnila své dovolání nesprávným právním posouzením věci
odvolacím soudem ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud podle obsahu spisu neshledal, že by řízení takovými vadami bylo
postiženo, a ostatně dovolatelka ani žádné takové vady řízení v dovolání
nenamítá.
Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze
namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně dovodil, že v
posuzované věci nebyly naplněny obecné předpoklady odpovědnosti za škodu,
jestliže žalobkyně neprokázala, že by ji vznikla škoda v podobě ušlého zisku,
přestavující hodnotu, kterou by jako zisk z prodeje návěsu získala. Pokud se
dovolatelka domnívá, že jí škoda vznikla tím, že nezískala kupní cenu za prodej
návěsu, odvolací soud správně uzavřel, že nezaplacením kupní ceny nevznikla
žalobkyni škoda, neboť jí zůstal ve vlastnictví její ekvivalent, tj. předmětný
návěs v této hodnotě. Vznik jiné škody, než škody ve výši kupní ceny 370 000 Kč
žalobkyně netvrdila.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z
odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 21 600 Kč (§ 3 odst. 1,
§ 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č.
177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši
4 380 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 26 280 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 19. března 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu