U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobce CIPRES FILTR BRNO s.r.o., se sídlem v Brně, Rebešovická 13, PSČ
643 00, IČ 46976531, zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem
v Brně, Staňkova 103/18, proti žalovanému Kooperativa pojišťovna a.s., Vienna
Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21 PSČ 186 00, o zaplacení
částky 3 412 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 39 Cm 115/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 13. května 2014, č. j. 9 Cmo 446/2013-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. srpna 2013,
č. j. 39 Cm 115/2011 - 116, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 412 040 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. května 2014, č.j. 9 Cmo 446/2013 – 139, potvrdil napadený rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
uvedl, že dovolací důvod spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K
přípustnosti dovolání uvedl, že ji odvozuje od § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí má dle odvolatele ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dále dovolatel namítl konkrétní procesní pochybení odvolacího
soudu a nedostatečné zjištění skutkového stavu oběma soudy. Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou
splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. 1. 2013, tedy po nabytí
účinnosti zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, a proto je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle
občanského soudního řádu účinném po 1. 1. 2013 (čl. II. bod 1 a 7 zák. č. 404/2012 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Dovolací soud nejprve považuje za vhodné upozornit, že dovolatel v dovolání
odkazuje na již neúčinná ustanovení občanského soudního řádu, přičemž vychází
ze znění účinného do 31. prosince 2012, které se na toto dovolací řízení již
nevztahuje (vzhledem čl. II. bod 1 a 7 zák. č. 404/2012 Sb.). Samotná
skutečnost, že dovolatel vychází z neúčinného znění o. s. ř. však nemůže vést k
odmítnutí dovolání, neboť jde pouze o formální pochybení dovolatele. Dovolací
soud má povinnost posoudit dovolání po obsahové stránce. Měl by zkoumat, zda je
možné z obsahu dovolání dovodit, že dovolatel vymezil přípustnost ve smyslu
účinného § 237 o. s. ř. (nepřihlížeje k tomu, na jaká ustanovení o. s. ř.
v
dovolání odkázal), tedy zda z obsahu dovolání vyplývá otázka hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo byla
dovolacím soudem vyřešena, ale má být dovolacím soudem posouzena jinak. Opačný
postup, tedy odmítnutí dovolání pouze z důvodu, že dovolatel vycházel z
neúčinného znění občanského soudního řádu, byl v judikatuře Ústavního soudu
odmítnut jako příliš formalistický, viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13 (dostupné z: www.nalus.usoud.cz). Ani při dodržení výše uvedeného postupu posuzování přípustnosti dovolání však
dovolací soud nemohl dojít k závěru, že dovolání je přípustné. Dovolatel
správně uvedl, proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, v jakém rozsahu
rozhodnutí napadá, rovněž vymezil dovolací důvod a dovolací návrh, avšak k
tomu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, uvedl pouze
následující: „Přípustnost dovolání žalobce, jako dovolatel, odvozuje od § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam.“ Dovolatel se dále v textu dovolání nikterak
nevrátil k vymezení přípustnosti, z obsahu dovolání nevyplývá otázka hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo byla
dovolacím soudem vyřešena, ale má být dovolacím soudem posouzena jinak. Jak již dovolací soud v minulosti judikoval, například v rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, vymezení přípustnosti dovolání pouhým
odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu bez vymezení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není
dostačující. Jestliže dovolatel v dovolání namítá, že řízení před odvolacím soudem trpí
procesními vadami, nezbývá než konstatovat, že námitka procesních vad nezakládá
přípustnost dovolání. K tomuto se již Nejvyšší soud v minulosti vyjádřil,
například v rozhodnutí ze dne 4. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, v němž
judikoval: „Námitka, že se odvolací soud dopustil procesního pochybení tím, že
své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil, nemůže přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. založit. Podle § 237 o. s. ř.
přípustnost dovolání může
založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky
dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu.“
Co se týče námitky dovolatele týkající se nedostatečného zjištění skutkového
stavu, dovolací soud připomíná, že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po
stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá i z ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř., které zakotvuje jediný dovolací důvod – nesprávné právní
posouzení věci. Tímto je v dovolacím řízení vyloučena možnost přezkumu
napadeného rozhodnutí po skutkové stránce. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.. Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.